Střední Evropa - co jsme s ní udělali?

"Do roku 1989, do onoho „anno mirabilis“, naznačovali intelektuálové z evropského středu ostatním Evropanům, že jednou, až budou moci být zase všichni spolu, nepřijdou do společného domu s prázdnou. Že s tímto středem sice budou mít možná nějaké starosti, na druhé straně však budou Evropané ze západu, severu a jihu odměněni: Střední Evropou. Tím kusem kontinentu, který byl podle Milana Kundery „unesen“ postupně dvěma totalitními režimy. Kusem, o který byl „zbytek“ Evropy ochuzen.

Nemyslel se tím kus kontinentu jako kus země, jako geografický pojem, ale jako inspirující duchovní prostor, který možná nabídne nové pohledy, nové myšlenky, přinese novou senzibilitu. Zkrátka obohatí myšlenkově poněkud opotřebovanou většinovou Evropu. Tak alespoň mohli číst skeptického Kunderu optimisté.

Uměli jsme tehdy vyjmenovávat dlouhé seznamy zdejších mimořádných osobností. Šlo o spisovatele, filosofy, ekonomy, myslitele, zabývajícími se lidskou duší, ale také architekty, výtvarné umělce. Ti mladší z nich většinou utekli před Hitlerem či potom před Stalinem, takže žili pak na Západě a tam se nejednou zapomnělo, odkud že přišli, jaké nezaměnitelné zkušenosti je inspirovaly. Až poslední vlna uprchlíků svoje středoevropanství, svoji českost či polskost, přímo tematizovala Kundera, Milosz, Mrozek…).

*

Obohatili jsme za uplynulých patnáct let Evropu? Potvrdily se předpoklady optimistů o duchovní potenci Střední Evropy? Nebyl koncept Střední Evropy jen pomyslem, utěšlivou iluzí, kompenzací naší tehdejší mizerie?

Na definitivní odpověď je ještě příliš brzy. Něco však můžeme konstatovat už dnes. Hned v prvních letech zažili středoevropští lidé ducha šok z devalvace slov: přestal být zájem o to, za co se dříve šlo do vězení nebo aspoň na výslech a co si lidé po nocích opisovali s deseti kopíráky. Stalo se to skoro přes noc. Spisovatelé a myslitelé ztratili na vážnosti a jejich místo zaujali zruční sestavovatelé bestsellerů, baviči všeho druhu. Deníky se postupně bulvarizovaly. Mnoho týdeníků a revue zaniklo nebo zápasí o přežití. Přestaly se vést závažné polemiky.

Klipová kultura, kterou si prý vyžadují konzumenti, usiluje o pravý opak jakéhokoli intelektuálního soustředění: o maximální rozptýlenost, těkavost – tam je pak reklama doma a boduje.

Proč se to stalo? Bylo důvodem jen otevření se světu, podlehnutí přívalové vlně popkultury spojené s invazí reklamy a propracovaného marketingu? Nebo se podepsal i technologický vývoj, rozmach médií a zejména televize, která proměňuje kulturu slov v kulturu obrazů? Neproměnily se i noviny a časopisy v jakousi televizi na papíře? Není středoevropský prostor, oslabovaný po desetiletí „invazí barbarů marxismu-leninismu“ náchylnější podlehnout tomuto náporu?

Z tohoto šoku se mnozí středoevropští intelektuálové pochopitelně dosud nevzpamatovali. Možná, že se snad ještě vzpamatují, dají se víc dohromady, takže je předčasné lámat nad nimi hůl.

Něco se však už skutečně stalo a obávám se, že to už nelze vzít zpátky. Sama látka, ze které byla Střední Evropa utkána, se změnila a dále mění.

*

Střední Evropa byla dlouho myšlenkově plodná, protože byla duchovním prostorem intenzivní sebereflexe. Intenzivnější než leckde jinde. Sebereflexe je svým způsobem završením lidského poznání, totiž tím nejnáročnějším poznáním. Především poznej sám sebe, vyzývá už antický filosof.

Prostor Rakouska-Uherska plus širší či užší okolí byl prostorem takové potencované sebereflexe, protože byl prostorem mimořádně hustě rozestavených zrcadel: menšiny všeho druhu, nejen národní a národnostní, jazykové, včetně nářečních, ale i náboženské, sebou nesly nejrůznější tradice, způsoby života, způsoby myšlení a cítění. Kdo tu nepatřil k nějaké menšině? Jistěže každý usiloval o příslušnost k většině, ale z jistého hlediska byl vždycky navíc ještě i příslušníkem menšiny, menšin. Skoro všichni tak byli nějak ohrožení a museli tuze dbát o svoji identitu. Museli se vyhraňovat, definovat vůči těm druhým. Tak se ti druzí bezděčně stávali součástí jejich světa. V zájmu sebezáchovy musel se člověk zajímat o druhé, o to, jak oni jej vidí.

Velice různí lidé dlouho žili tu těsně vedle sebe (jistě, někdy i proti sobě): viděli se, chtě nechtě, i očima těch druhých: to jsou ona hustě rozestavěná zrcadla. Intenzivní sebereflexi taková „krajina se zrcadly“ stimuluje. Člověk se vidí hned z několika stran, jako vidí svět kolem sebe malíř kubistických obrazů (mj. v Čechách se kubismu mimořádně dařilo, dokonce máme stovky kubistických staveb). Vzájemně na sebe působí, obohacují se jazyky, víry, způsoby života, lidové písně, zvyky. Pro kulturu je to mimořádně plodné prostředí: něco jako lužní les, jako tropický prales: prostor maximální diversity, genetická banka. Jistě, urodí se v ní vzácní tvorové, ale i zrůdy, vedle Franze Kafky i Adolf Hitler.

*

Vidět se i skrze ty druhé znamená vždycky ztíženou možnost vidět se smrtelně vážně. Středoevropským přínosem byl a snad stále ještě je především osobitý humor. Jistě, srandy kopec může být i jinde, ale tady je humor téměř filosofickým postojem milionů. Tolik masově rozšířeného smyslu pro ironii, ale především pro sebeironii, pro komično, ale především pro grotesku, absurditu, jako ho bylo kolem nás, hned tak nenajdete. Je to totiž humor na pomezí starosti o samotnou menšinovou existenci a stejně sebezáchovné starosti o to, aby člověk neztratil smysl pro realitu, aby nežil v iluzi o světě kolem něho, a byl proto ochoten neustále se shazovat, zkrátka nebrat se smrtelně vážně.

Kdosi kdysi řekl, že hlavním světovým městem sebereflexe byla svého času Vídeň. Vydala ze sebe skutečně překvapivě dlouhou řadu originálních myslitelů a tvůrců, Středoevropanů, které si Evropa už dávno přisvojila. Je to tedy výstižná charakteristika města: jako střed říše bylo jakousi zhuštěnou Střední Evropou.

Bylo? Už není? Hlavní město sebereflexe, ale zároveň již koncem 19. století semeniště nálad, ze kterých se pak zrodil nacionální socialismus. Tam, ve Vídni, se pro své šílené vize inspiroval Hitler. Pravda, Sigmunda Freuda město inspirovalo docela jinak.

Střední Evropa je buď tato lidská rozmanitost, rozmanitost lidí, kteří se nemusejí ani milovat, ani každodenně stýkat, ale kteří žijí těsně vedle sebe a přinejmenším se vnímají. Anebo je jen oním geografickým prostorem „mezi Ruskem a Německem“? (To není otázka jen řečnická, jak ukazuje vzrůstající zájem Evropy na osudu Ukrajiny a Běloruska). Lidé se tu se buď pohybují mezi hustě rozestavěnými zrcadly a přinejmenším je respektují, vědí toho o sobě víc právě díky jim, anebo je rozbíjejí, ale pak už nejsou Středoevropany v duchovním, kulturním smyslu slova. Narcisovi je sebepoznání navždy odepřeno, přestože stále zálibně hledí jen a jen sám na sebe.

*

Dva totalitarismy, které se mohutně napájely z obrazů nepřátel, středoevropanům tak důvěrně známých z mnoha zdejších nacionalistických kampaní, značně poničily tuto krajinu se zrcadly. Téměř vyhubily zdejší Židy, vyháněly miliony lidí z jejich staletých sídel. Národnostní mapy se za šedesát let totalitarismů velmi zjednodušily: ubylo všelijakých titěrných ostrůvků, nepraktických enkláv, bizarních apendixů, jakoby neužitečných slepých ramen. Tyto mapy už dávno nepodobají pestrým kobercům, ale spíše neosobním běhounům v rozlehlých kancelářích.

Na druhé straně Středoevropanům zkušeností přibylo, totiž se dvěma totalitarismy. Taková dvojitá zkušenost není totiž pouhým součtem dvou po sobě následujících zkušeností: dvojitá nerovná se tu dvojí. Jen Středoevropan má tuto zkušenost s pravicí i levicí a hlavně s tím, že jsou sice nesrovnatelné mnohými svými motivy, ale v krajních polohách, kam nevyhnutelně směřují, jsou srovnatelné ochotou a schopností organizovaně páchat zlo. Právě zkušenost s touto podobou – nepodobou je šancí ke gruntovnímu k přemýšlení o člověku a společnosti.

Takže v prostoru mezi Ruskem a Německem ubylo zrcadel, ale zase přibyla tato draze zaplacená dvojí zkušenost, které byli ostatní Evropané ušetřeni. O kterou jsou chudší.

S touto zbytkovou krajinou se zrcadly a zatím nedostatečně reflektovaným prožitkem nacismu a komunismu jsme se po desítkách let opět stali součástí Evropy. Naplnily se za posledních patnáct let naše naděje, že nepřirazíme k západoevropským břehům jen jako potížisté, chudí příbuzní s nataženýma rukama? Jen jako země s režimy sice demokratickými, ale málo liberálními? Bez garancí, které skýtá vláda práva? Přinesli jsme něco, co je jen a jen naše, čím mezitím zbohatlé a bohatství poněkud i znavené evropské příbuzné dokážeme občerstvit? Dokázali jsme, že Střední Evropa není jen geografický pojem?

*

Znovu třeba říci, že na definitivní odpověď je příliš brzy. Prozatímní bilance není však příliš nadějná. Prostor středoevropských států se dále homogenizuje, především národnostně. Před druhou světovou válkou byly Československo a Polsko státy s největším podílem národnostních menšin v obyvatelstvu v Evropě. Dnes je Česká republika a Polsko na opačném konci – nebo začátku, jak je libo - tabulky. Jen Island je prý snad etnicky „čistší“. Uhry byly maximálně pestré, Maďarsko je také už jen maďarské – zato Maďaři jsou všude kolem a vyvolávají chuť okolních nacionalistů „čistit“. Jistě, mnozí, nejspíše většina, to vnímá jako vymoženost, které se už nikdy nechce vzdát. Je to jistě zjednodušení života, které lze ovšem vnímat jako jeho trivializaci. Stále tu převládá etnické pojetí národa na rozdíl od politického, které je běžné na Západě.

Češi a Slováci se „sametově“ rozvedli od stolu i od lože, většina z nich dokáže vypočítávat výhody, které to přineslo, ale v Praze skoro neseženete slovenské noviny, kulturní časopisy, knihy. Kdysi jich tu bylo plno. Mnoho mimořádně cenných zrcadel se tady na cestě od socialismu ke kapitalismu rozbilo: Slováci jsou totiž v mnoha ohledech úplně jiný národ než Češi a přitom si oba národy rozumějí každé slovo. Z tohoto hlediska byli pro nás pro Čechy zcela ideálním „zrcadlem“. A my pro Slováky.

Dnes už, po té, kdy jsme od roku 1948 postupně ztratili jako spolubydlící v jednom státním domě Židy, Rusíny, Němce, Slováky i s Maďary, dnes už hledíme do jednoho jediného zrcadla a právě proto toho už moc nevidíme. Je to nuda, pořád se koukat na ten samý obličej, k ničemu to neinspiruje, člověka pak už nic nenapadá a je sám sobě protivný. Nadšení tou jednotvárností jsou jen holohlavci, skandující „Čechy Čechům“ a nutící lidi na ulicích, aby po vítězném utkání v hokeji do rytmu skákali a řvali: “Kdo neskáče, není Čech“.

Hromada střepů a potoky krve, to je bývalá Jugoslávie. Sarajevo, s tradicí soužití Evropanů a muslimů, zosobnění toho nejpotřebnějšího, co dnes byla Střední Evropa s to dát sobě i Evropě a světu, je v troskách. V troskách jsou stavby i lidská společenství.

Ale Střední Evropě pouští duchovní žilou i elegantněji přistrojení lidé než skini: Jorg Heider, který skoro dobyl Vídeň, … Viktor Orbán, pro kterého je Maďar víc než občan a podle toho hodlá přidělovat občanství i Maďarům v zahraničí, prezident České republiky, kterému obhajoba údajně ohrožených národních zájmů velí odmítat současnou prohlubující se integraci Evropské Unie atd., atd.

Střední Evropa se zkrátka z přepestré mosaiky mění ve vyčištěná území jednotlivých národních států. A když je vyčistit nelze, raději je rozdělí či vyprovokují jejich rozpad. K tomu všemu je třeba připočíst nový fenomén, totiž uzavírání se Západní Evropy (už i Holandska!) vůči dalšímu přílivu imigrantů z třetího světa, které je vcelku pochopitelné. A připočtěme také neustávající nivelizující proud masové zábavy, linoucí se z elektronických médií.

Výsledkem jsou kulturně čím dál tím homogennější prostředí, ve kterých jistě lze i blahobytně žít, ale která přestala být kulturně inspirující, duchovně plodná. Jako když se z lužního lesa nadělají dálniční parkoviště. Stojí tu desítky fordů a volkswagenů, prefabrikovaná restaurace McDonald a benzínová pumpa Shell. Je to svět postavený na stejnosti, ne na jinakosti. Zdánlivě plný, ve skutečnosti vyprázdněný.

Bohatství živé přírody i lidských společností je v jejich diverzitě. V ní je také záruka stability. Kraj vyplněný jen lány brambor nebo cukrové třtiny je ohroženější než onen lužní les, neřkuli tropický prales. Celý monokulturní kraj může přes noc zničit nová neznámá nemoc brambor či třtiny, stejně jako stejnorodou společnost snadno dokáže rozvrátit jedna nakažlivá ideologie. Čím pestřejší krajina, čím pestřejší společnost, tím větší naděje, že nepodlehnout jako celé.

*

Nacismus i komunismus šly proto ruku v ruce s etnickým čištěním, s vyhánění, odsuny. Čím zglajchšaltovanější je lidské společenství, tím rychleji se nakažlivá nemoc ideologie šíří. Čím pestřejší, tím větší šance, že přinejmenším nepodlehnou všichni. Anebo alespoň ne všichni hned, najednou.

Jed nacionalismu (podle Adama Michnika „posledního stádia komunismu“) však tu a tam znovu zachvacuje i osvobozenou Střední Evropu. Zdálo by se tedy, že jsme se sami nepoučili. Jak pak chceme předat naši ojedinělou zkušenost se dvěma totalitarismy lidem na Západě?

Střední Evropa byl možná skutečně už jen sen. V každém případě nás, kteří jsme stáli v odporu k režimům v našich zemích, mocně povzbuzoval, inspiroval. Dodával nám sebevědomí, přiváděl nás k sobě, k setkáváním, k překládání oficiálně nedostupných textů, k zájmu o ty druhé Středoevropany, jiné, a přece blízké.

V tomto smyslu to byl dobrý, užitečný, doslova praktický sen.

*

Není snad všechno ztraceno. Pokud jde o moji zemi, český volič vyhnal přece v roce 1998 z parlamentu největší nacionalisty (říkali si republikáni). Slovenský volič se nečekaně, doslova v poslední chvíli zbavil maďarobijce a antičeského populisty Mečiara. Takže se nás nakonec osm středoevropských států (počítám v to i Balty) dostalo do Unie.

Možná, že kýženou duchovně plodnou pestrost vydrží spíše větší celek než menší. Co příliš zatěžuje jednotlivé státy, zvládne dejme tomu jejich společenství. Evropa jako celek je přece přímo definována svoji pestrostí: geografickou i kulturní v nejširším smyslu slova. Dopustí-li svoji vlastní nivelizaci a glajchšaltaci, přestane být Evropou.

Možná, že novou podobu střední Evropy jako svébytné entity bude formovat „viszegrádský projekt“. Což nemůže spolupráce politických institucí ovlivnit společnost? Měla by, pokud má mít politika smysl. A co rodící se spolupráce středoevropských parlamentů, stejně jako středoevropská diskuse nad naší společnou, avšak rozdílnou vzpomínkou na trauma vyhánění?.

Možná také, že pestrost se přesunula do virtuálního světa internetu, internetových novin, internetových diskuzí. Tam je třeba snesitelnější – za tu značnou cenu, že si lidé nevidí do očí.

Nepřál jsem si rozdělení Československa a nedokázal jsem tomu ani jako předseda české vlády zabránit. Nemám tedy komu co vyčítat, kárat jiné. Středoevropané však tehdy prohráli na jednom důležitém, docela nadějném hřišti. Tehdy se ale mluvilo spíše o tom, kdo na koho doplácí, než o nějakých zrcadlech.

Střední Evropa je dnes ještě krajinou plnou rámů po zrcadlech. Kolem nich je ještě plno střepů. Dosud víme, co znamenaly, k čemu byly. Ještě v nich občas zahlédneme stíny starých obrazů. Místo nich však rychle zaplňují krajinu billboardy a televizní obrazovky. Je to děsivá představa, že ony by měly - mohly nahradit zrcadla, vyčerpat naši kapacitu vnímat a reflektovat, která je jako vše živé konečná. Vidíme v nich však nikoli sami sebe, ani ty druhé, co jsou tu s námi, vedle nás, ale jen to, co vidí úplně všichni na kterémkoli místě na světě.

Na světě, podobajícímu se dnes stále většímu a většímu parkovišti."

(Pithart, Petr: Tygodnik Idei Europa, únor 2005; Polsko)