„Loňského roku slyšel na večírku nějakou skladbu pro klavír a housle. Nejdřív vychutnával jen hmotnou jakost nástroji vydávaných tónů. A byl to již velký požitek, když pojednou uslyšel pod tenkou, vytrvalou, hutnou a vůdčí linií houslí, jak se tam snaží ve splývavém šplounání rozeznít mnohotvárný, nedělený a lehký klavírní part, tóny narážející na sebe jako slézové čeření vln, které očarovává a změkčuje měsíční svit. Ale v jisté chvíli, aniž mohl jasně rozeznat obrys a pojmenovat, co se mu líbí, snažil se, náhle okouzlen, zachytit hudebné větu nebo harmonii – nevěděl to sám –, která prchala a otvírala mu šířeji duši, jako některé vůně růží, kolující ve vlhkém podvečerním vzduchu, mají schopnost rozšířit naše chřípí. Snad právě proto, že neměl hudebné vzdělání, mohl zakoušet dojem tak zmatený, přesto však jeden z těch, které jsou možná jediné čistě hudební, bezrozměrné, zcela původní, nepřevoditelné do jiných rovin dojmů. Dojem toho druhu je na okamžik takříkajíc sine materia. Tóny, které slyšíme, patrně už směřují k tomu, aby podle své výšky a kvantity pokryly před našima očima plochy různých rozměrů, aby rýsovaly arabesky a dávaly nám pocity šíře, útlosti, stálosti, rozmaru. Ale tóny zanikají, než se v nás tyto pocity dostatečně zformují, aby nebyly zatopeny novými pocity, vzbuzovanými tóny pozdějšími nebo i současnými. Ale ten dojem by i nadále zastíral svou splývavostí a mizením sotva rozeznatelné motivy, které se z něho vynořují, aby se okamžitě zas potopily a ztratily, známé jedině zvláštním požitkem, který přinášejí, nepopsatelné, nezapamatovatelné, nepojmenovatelné, nevyjádřitelné, nebýt toho, že paměť, podobná dělníku budujícímu uprostřed proudu pevné základy, zhotovuje pro nás faksimile těch prchavých vět, dovolující nám srovnávat je s těmi, jež po nich následují, a rozlišovat je. A tak jakmile pominula sladkost Swannova vjemu, paměť mu bez meškání dodala jeho stručný, provizorní přepis, na nějž se mohl podívat, zatímco skladba pokračovala, takže když se týž dojem náhle vrátil, nebyl již nepostižitelný. Představoval si jeho rozsah, symetrické rozvržení, písemný záznam, jeho výrazovou hodnotu: měl před sebou to, co už není čistou hudbou, co je nákresem, architekturou, myšlenkou a co dovoluje hudbu si pamatovat. Tentokrát jasně rozeznal větu zvedající se několik okamžiků nad zvukovými vlnami. Hned mu nabídla zvláštní rozkoše, o nichž neměl ani tušení, než ji uslyšel, než pochopil, že mimo ni by je nikde jinde nemohl poznat, a pocítil k ní jakoby nepoznanou lásku.Vedla ho volným rytmem nejdřív sem, pak tam, potom jinam k ušlechtilému, nesrozumitelnému a přesnému štěstí. A pojednou v bodu, kam došla a odkud se ji chystal následovat, po chvilkové pauze prudce změnila směr a novým tempem, rychlejším, drobným, melancholickým, stálým a mírným, ho s sebou unášela k neznámým vhledům. Pak zmizela. Vášnivě si přál setkat se s ní potřetí. Skutečně se zas objevila, ale nepromluvila k němu jasněji a rozkoš, kterou mu poskytla, byla dokonce méně hluboká. Když se však vrátil domů, potřeboval ji: byl jako člověk, do jehož života mimojdoucí žena, kterou jen zahlédl, právě vpustila obraz nové krásy, poskytující jeho vnímavosti větší hodnotu, on sám však ani netuší, spatří-li ještě někdy tu, kterou již miluje a o níž nic neví, ani její jméno.
Okamžik se snad zdálo, že tato láska k hudební větě snad uvolní u Swanna možnost jakéhosi omládnutí. Už tak dávno se vzdal úmyslu věnovat život nějakému ideálnímu cíli a omezoval se na uspokojování každodenních potřeb, až myslel, aniž si to kdy přímo přiznal, že už při tom do smrti zůstane. Nadto již nevnímal vznešené myšlenky, takže přestal věřit v jejich realitu, ale nemohl ji ani úplně popřít. Proto si také zvykl uchylovat se k bezvýznamným myšlenkám, které mu dovolovaly nechávat stranou podstatu věci. Podobně jako se v duchu neptal, jestli by nebylo lépe, kdyby vůbec nechodil do společnosti, zato však bezpečně věděl, že když přijal pozvání, musí tam jít, a že nepůjde-li tam ani později, musí tam zanést aspoň vizitku, právě tak se v konverzaci snažil nikdy nevyjádřit vřele své opravdové přesvědčení, ale podávat konkrétní podrobnosti, které mají samy o sobě jistou cenu a dovolují mu nevyslovit svůj názor. Byl krajně přesný, když šlo o kuchařský recept, o datum narození nebo smrti některého malíře, i soupis jeho obrazů. Někdy se však přece dal strhnout, aby vyslovil úsudek o nějakém díle nebo životním názoru, a tu pak mluvil aspoň s ironickým přízvukem, jako by za svými slovy plně nestál. Leč jako se stává některým churavějícím lidem, že u nich kraj, kam přijeli, jiná životospráva, někdy také samovolný a tajemný organický vývoj způsobí náhle značný ústup jejich potíží, takže začnou uvažovat o pozdní možnosti nového, mnohem příjemnějšího života, v nějž už nedoufali, podobně v sobě nalézal Swann ve vzpomínce na hudební větu, kterou kdysi slyšel, a v některých sonátách, které si dal hrát, aby se přesvědčil, neobjeví-li ji v nich, přítomnost oné neviditelné skutečnosti, v níž přestal věřit, a jako by hudba působila na jeho duchovou vyprahlost nějakým magickým vlivem, pocítil znovu touhu a skoro i sílu, aby jí zasvětil život. Ale protože se mu nepodařilo vyzvědět, od koho je slyšená skladba, nemohl si ji opatřit a nakonec na ni zapomněl. Setkal se sice v tom týdnu s několika lidmi, kteří byli jako on na onom večírku, a vyptával se jich; ale několik jich přišlo až po hudbě nebo odešli před ní; jiní tam byli, když se hrálo, ale šli se bavit do jiného salónu a další zůstali, aby poslouchali, avšak neslyšeli víc než první. Co se týče hostitelů, věděli, že to byla nová skladba, kterou zjednaní umělci projevili přání hrát; umělci pak odjeli na turné, takže se Swann víc nemohl dozvědět. Měl dost hudebních přátel, ale třebaže se pamatoval na svůj zvláštní a nesdělitelný požitek při poslechu oné věty a ač viděl před očima tvary, které rýsovala, byl přesto neschopen jim ji zazpívat. Pak na to přestal myslet.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času I. Svět Swannových, s. 173-175)
Žádné komentáře:
Okomentovat