Vím, že toto je obrazem poměrů a že je to věc peněz. Budu o tom ale mluvit, jako by to byla otázka vkusu, vzdělání a odpovědnosti za poměry

„Myslím na Ivana Kadlečíka z Pukance, který někde napsal: „Prestaň začínať, začni prestávať!“ Já toho mám na začínání přestávat tolik, že to možná nestihnu, přerve se to samo.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 112)

„Nechci zásadně nic.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 115)

„Mám problém: jak vyřídit slovy něco, co bych chtěl rozmlátit sekyrou. Je to úkol zřejmě tak těžký, že se do něj nepouští nikdo: totiž zničit to.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 174)

„Naše vlády všecky jsou založeny na politicky zastaralém názoru, že mají co nejvíce vyhovovat lidem: dnešním, bez ohledu na budoucí.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 178)

„Při první riskantní životní situaci rozhodni se bezmyšlenkovitě poctivě, správně a podle situace i zjevně: před rodinou, přáteli. Tím si znemožníš ústup, budeš si muset podržet charakter a další správné rozhodování stane se ti zvykem až firmou, takže i protivník začne tě tak brát. Nejvíc vydírali toho, kdo jim trošku ukázal, že to jde.
Charta 77 měla smysl především pro lidi, co v ní byli. Před ostatními stála jako norma, před níž o sobě mohli přemýšlet. Další významy, vnitřní i zahraniční, vznikly později a zasloužila se o to Státní bezpečnost i úřady až po soudruha prezidenta.
Mně následky mého jednání byly vždycky tak samozřejmé, jako že voda je mokrá. Strach jsem cítil o svou rodinu, a dokud ona drží… Všecko zlé, co se mi dělo, jsem bral jako trest za nějaké viny, jiné, nesouvisející. Když se vám něco zlého děje, uvažujte, za co to může být, a ono se vždycky něco najde. Je to takový gyroskop duševní stability.
Teď, když se o tom všem píše a mluví, mám dojem – když mě ani nezavřeli, ač chtěli –, že mi ani neublížili, a sebe zmrzačili. Mám pocit, který popsal v jedné větě Josef Holcman, soudce ze Zlína a vinař ze Skoronic: Začínám se už na svůj sud vína dívat zevnitř.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 229)

„Věci mají držet svou povahu i tvar a dodržovat svou definici.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 233)

„Já často mívám na něco dva názory a myslím si, že kdo nedokáže mít dva správné názory, nepřemýšlí: jenom mechanicky jede a jí.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 244)

„Znal jsem toho dobrého muže, zatímco on mne, jak tu dneska jsem, tehdy neznal. Můžu potvrdit, že to, co se zjevilo tehdy, jevilo se od té doby stále: že on jednal ze svých důvodů a kvůli sobě, nikoli pro společnost. Proto tenkrát, i později, zklamával své příznivce, kteří od něho čekali politické jednání: že zaujme nějakou pozici, v níž byli rozhodnuti ho podporovat a následovat. K tomu se nerozhodl ani později v souvislosti s Dvěma tisíci slov a hlavně v roce 1990.
Když o tom uvažuju v celistvosti, řekl bych, že to bylo jednání individualisty, jež mu bývalo vytýkáno i ve stranických posudcích. Bylo to gesto, jež tímto způsobem nabízel společnosti. On sám se jen chtěl odloučit a očistit od toho, co považoval za společenské zlo a špínu, ale nemínil tu společnost dále ošetřovat a sloužit jí: ať se každý očišťuje sám. A z tohoto povýšeného místa soudil o lidech troufale, co chtěl: veřejně, dodnes.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 254)

„A jak vidím budoucnost? Že komunismus padl, ale důvody, proč vznikl se vrátily, a to je už jejich starost. Já se s tím vyrovnávám psaním: normální a zdravý člověk nepíše, ale psaní je zase jediný způsob, jak může zvítězit nad tím, nad čím ve skutečnosti nemůže.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 267)

„Dneska můžeme všecko, ale nic nemá účinek. Svobodou ztratilo slovo váhu.
Ať tedy v tomto sále řeknete cokoliv, nikomu a ničemu to nebude vadit. O čemkoliv bychom se tu všichni domluvili, nedosáhneme ničeho. Protože všecko jde jinudy.“ (Vaculík, Ludvík: Dřevěná mysl, s. 289)