Platforma

„Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 11)

„Estetické a politické otázky nejsou moje věc; není na mně, abych vymýšlel nebo přijímal nové postoje ke světu; vzdal jsem se toho současně s tím, jak se mi ohýbala ramena a mou tvář prostupoval smutek.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 20)

„Ženy jsou opravdu srdečné, říkal jsem si, když jsem nastupoval do vlaku do Cherbourgu; dokonce i v práci tíhnou k vytváření citových vazeb, těžko se pohybují v citově vyprázdněném světě, taková atmosféra nesvědčí jejich rozkvětu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 22)

„Pak jsem stárnul a přitom bez úhony přihlížel následným politickým změnám. Byl jsem zdvořilý, bezproblémový, ceněný nadřízenými i kolegy; kvůli nepříliš vřelé povaze se mi však nepodařilo navázat skutečná přátelství.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 27)

„Znechuceně jsem na sebe pohlédl do zrcadla v koupelně: můj křečovitý obličej byrokrata ostře kontrastoval se zbytkem; celkem jsem se naprosto podobal tomu, čím jsem byl: čtyřicetiletým úředníkem, co se pokouší přestrojit za mladého po dobu dovolené; bylo to skličující.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 38)

„Valérie se ke mně otočila. Málem jsem dostal chuť ji vzít za ruku; bez konkrétního důvodu jsem to neudělal. Loď se úplně zastavila: procházeli jsme krátkou věčností šťastného odpoledne.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 42)

„Spatřil jsem opět otce přibitého k posteli, sraženého náhlou depresí – strašlivou u tak aktivního člověka; jeho přátelé horolezci stáli v rozpacích kolem něho, bezmocní proti tomu zlu. Jednou mi vysvětlil, že tolik sportuje proto, aby se otupil, nemusel myslet. Podařilo se mu to: byl jsem přesvědčený, že se mu podařilo životem proplout bez jediného skutečného zamyšlení nad lidským údělem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 57)

„Můj otec umřel koncem roku 2000; dobře udělal. Jeho existence se tak bezezbytku vešla do 20. století, jehož byl nestvůrně výmluvnou součástí. Sám jsem průměrně přežíval. Byl jsem čtyřicátník, tedy na začátku čtyřicítky, bylo mi přece jen teprve čtyřicet; byl jsem zhruba na půli cesty. Otcova smrt mi dávala určitou volnost; ještě jsem neřekl poslední slovo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 73-74)

„Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 76)

„Vždycky můžeme chytračit, dělat, jako že jsme v životě něco pochopili, nic to nemění na tom, že život spěje ke konci. Můj osud byl podobný jeho, sdíleli jsme stejnou prohru, přesto jsem nepociťoval žádnou aktivní vzájemnost. Chybí-li láska, nic nemůže být posvěceno. Pod kůží víček se pojí světelné skvrny; jsou vidiny, a jsou sny. Nic z toho se už člověka netýká, ten očekává noc; noc přichází. Zaplatil jsem dva tisíce bátů číšníkovi, který mě odvedl ke dvojitým dveřím vedoucím do poschodí. Sin mě držela za ruku; hodinu nebo dvě se mě pokusí udělat šťastným.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98)

„Než jsem si uvědomil, že nemám prezervativ, už jsem byl v ní a jezdil naplno. Podle zpráv Lékařů bez hranic je třetina thajských prostitutek HIV pozitivních. Přesto nemůžu říct, že by se mě zmocnila hrůza; jenom mě to lehce otrávilo. Nic naplat, tyhle kampaně na ochranu proti AIDS jsou naprosté fiasko.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 98-99)

„Nepřicházelo v úvahu, abych se znova setkal s Valérií u snídaně nebo na pláži. Jsou věci, které udělat můžeme, a jiné, co se jeví příliš obtížné. Postupně se příliš obtížným stává vše; a to je ve zkratce život.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 109)

„A tehdy jsem si se sladkou nevěřícností uvědomil, že Valérii zase uvidím a že pravděpodobně budeme šťastní. Bylo to příliš nečekané, takové štěstí, chtělo se mi plakat.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 118)

„Měla pravdu; byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 134)

„Zvykáme si na izolaci a nezávislost; není to nutně dobrý zvyk. Kdybych chtěl prožít něco jako manželskou zkušenost, přišla každopádně pravá chvíle. Pochopitelně jsem znal nevýhody takového řešení; věděl jsem, že touha se v zavedeném páru otupuje rychleji. Jenže se otupuje tak jako tak, to je zákon života; a možná potom lze dosáhnout zcela jiného splynutí – hodně lidí si to v každém případě myslelo. Tedy onoho večera moje touha po Valérii nezmizela ani náhodou. Než jsme se rozloučili, políbil jsem ji na ústa; široce rozevřela rty a úplně se polibku poddala.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 146-147)

„Není pravda, že lidé jsou jedineční a každý si v sobě nese nezaměnitelnou výjimečnost; ve svém případě jsem každopádně žádnou stopu výjimečnosti nepozoroval. Je většinou marné unavovat se rozlišováním individuálních osudů a charakterů. Myšlenka jedinečnosti lidské osobnosti je stručně řečeno jen nabubřelá absurdita. Na vlastní život si vzpomínáme, píše někde Schopenhauer, o něco víc než na dávno přečtený román. Tak je to: jen o trochu víc.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 148)

„Před Valérií jsem vlastně nepoznal jedinou holku, která by sahala aspoň po kotníky thajským prostitutkám; možná jsem něco cítil se šestnáctiletými nebo sedmnáctiletými dívkami, když jsem byl hodně mladý. V kulturních kruzích, kde jsem se pohyboval, to však byla skutečná katastrofa. Ty holky se vůbec o sex nezajímaly, pouze o svádění – a to ještě elitářské, trash, ujeté, které nemělo s erotikou nic společného. V posteli pak nebyly schopné vůbec ničeho. Nebo k tomu potřebovaly fantazie, únavné, kýčovité scénáře, že pouhá zmínka o nich mě odpuzovala. Nepochybně rády o sexu mluvily, bylo to dokonce jejich jediné téma; neměly však v sobě žádnou smyslnou nevinnost. Muži nebyli mimochodem o nic lepší: taková už je vůbec francouzská povaha, mluvit při každé příležitosti o sexu a nikdy nic neudělat; ale začínalo mě to vážně tížit.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 168)

„Úkolem turistických zařízení je za určitý poplatek a po určitou dobu udělat lidi šťastnými. Dosáhnout tohoto cíle může být snadné i nemožné – záleží na povaze lidí, nabízených službách a jiných faktorech. Valérie si svlékla kalhoty a halenku. Natáhl jsem se na druhou půlku postele. Ještě že existují sexuální orgány, nevysychající zdroj rozkoše. Bůh, který způsobil naše neštěstí a stvořil nás pomíjivými, ješitnými a krutými, nám zároveň poskytl tuto chabou formu náhrady. Čím by byl život, kdyby čas od času nebyla trocha sexu? Marným bojem s tuhnoucími klouby a zubními kazy. To všechno je navíc neskutečně nezajímavé – kolagen, jehož vlákna tvrdnou, plak usazující se v dásních. Valérie roztáhla nohy nad mými ústy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 171-172)

„Několik metrů před námi vlny zvolna olizovaly písek; všechny zvuky utichly. V bungalovu jsem se vysvlékl a počkal v posteli na Valérii. Vyčistila si zuby, svlékla se a lehla si vedle mě. Přitulil jsem se k jejímu nahému tělu. Položil jsem jí ruku na prsa, druhou na podbřišek. Něha.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 177)

„Právě to je u tebe úžasné: těší tě dávat rozkoš. Dávat tělo jako zdroj rozkoše, nezištně potěšit: to už zápaďáci neumí. Naprosto ztratili smysl pro dávání. Můžou se přetrhnout, ale už nejsou schopní prožívat sex jako přirozený. Nejenže se stydí za svoje tělo, které nedosahuje standardů porna, ale ze stejných důvodů je už vůbec nepřitahuje ani tělo druhého. Není možné se milovat bez určitého odevzdání, bez aspoň dočasného přijetí stavu závislosti a slabosti. Citové vzplanutí a sexuální posedlost mají stejný původ, obě vycházejí z částečného opuštění vlastního já; není to oblast, kde se dá realizovat, aniž se ztratíme. Stali jsme se chladnými, rozumnými, příliš si uvědomujeme svou individuální existenci a svá práva; hlavně se chceme vyhnout odcizení a závislosti; navíc jsme posedlí zdravím a hygienou: to skutečně nejsou ideální podmínky pro lásku. Došli jsme tak daleko, že profesionalizace sexuality na západě se stala nevyhnutelnou. Samozřejmě existuje taky SM. To je čistě intelektuální svět s jasnými pravidly a předběžnou dohodou. Masochisti se zajímají jen o vlastní pocity, snaží se zjistit, kam až můžou zajít v bolesti, trochu jako extrémní sportovci. Sadisti jsou jiní, vždycky jdou co nejdál, touží ničit: kdyby mohli mrzačit nebo zabíjet, dělali by to.“
„Nechci na to už ani pomyslet,“ řekla a roztřásla se, „fakt se mi to hnusí.“
„Protože jsi zůstala sexuální, živočišná. Vlastně jsi normální, nepodobáš se tak úplně zápaďačkám. Organizované SM se svými pravidly může oslovit jen vzdělané, mozkově založené lidi, které sex už úplně přestal přitahovat. Všem ostatním zbývá jediná možnost: porno, profesionálky, a pokud chtějí skutečný sex, země třetího světa.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 196-197)

„Dokud neodešla, jenom jsem sledoval, jak přechází po místnosti, vstává a zase si sedá. Když se to tak vezme, nebylo na tom nic zvláštního, vlastně to bylo zcela prosté, ale měla to, bez nejmenších pochyb. Zkřížila nohy: v horní části stehen se objevil tmavší proužek, kontrastně zvýrazňující extrémní tenkost nylonu. Zkřížila je dál: o něco výš se ukázal černý krajkový pruh, pak sponka podvazků, bílé nahé tělo, spodek hýždí. Přehodila nohy zpátky a dala je k sobě: všechno zas zmizelo. Sklonila se ke stolu: cítil jsem, jak jí pod látkou tepou prsa. Mohl bych tak trávit hodiny. Byla to snadná, nevinná, nekonečně blažená radost; ryzí příslib štěstí.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 219)

„Mí evropští předci staletí tvrdě pracovali; rozhodli se ovládnout a pak změnit svět, a do jisté míry se jim to podařilo. Dělali to kvůli ekonomickým zájmům, ze záliby v práci, ale také proto, že věřili v nadřazenost své civilizace: vymysleli sen, pokrok, utopii, budoucnost. Toto vědomí civilizační mise se v průběhu dvacátého století vytratilo. Evropané, nebo aspoň někteří, sice pracují dál, a někdy tvrdě, ale jen kvůli zisku nebo neurotické oddanosti práci; nevinné vědomí jejich přirozeného práva vládnout nad světem a směrovat jeho dějiny zmizelo. V důsledku společného úsilí je sice Evropa stále ještě bohatým kontinentem; ale inteligenci a urputnost, vlastnosti, jaké prokázali mí předci, jsem očividně dávno ztratil. Jako dobře situovaný Evropan jsem si mohl v jiných zemích za babku obstarat jídlo, služby a ženy; jako dekadentní Evropan vědomý si své blízké smrti, jemuž se stal egoismus vlastní, jsem neviděl jediný důvod, proč si to nedopřát. Zároveň jsem si však uvědomoval, že taková situace je neudržitelná, že lidé jako já nejsou schopní zajistit přežití společnosti, ba možná jsou jednoduše nehodní života. Nastanou nebo už probíhají mutace, které se mne však nijak netýkají; mou jedinou opravdovou motivací je dostat se z těchhle sraček co možná nejrychleji. Listopad byl chladný, nevlídný; poslední dobou už jsem tolik nečetl Augusta Comta. Ve Valériině nepřítomnosti mě nejvíce bavilo sledovat francouzským oknem pohyb mraků.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 236)

„Po několika minutách si ke mně přisedla Valérie. Objal jsem ji, položil jí hlavu na rameno; stěží jsem rozeznával její rysy, ale poznával jsem vůni, texturu pokožky. Ve chvíli, kdy vystřelila první světlice, jsem si všiml, že má tytéž zelené, lehce průsvitné šaty jako před rokem na Silvestra v Koh Phi Phi; když se naše rty setkaly, zmocnil se mě zvláštní pocit, jako by se převrátil řád světa. Kupodivu a aniž jsem si to jakkoliv zasloužil, dostal jsem druhou šanci. V životě velice málokdy dostáváme druhou šanci; odporuje to všem zákonům. Prudce jsem ji sevřel v náruči a přepadl mě náhlý nával pláče.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 250)

„Mimo sexuální akt je v životě jen málo chvil, kdy by tělo plesalo pouhou radostí ze života, překypovalo štěstím pouhým faktem přítomnosti na světě; celý můj první leden se skládal právě z takových chvil. Nemám na ten den jinou vzpomínku než tuto naplněnost. Pravděpodobně jsme se koupali, slunili a milovali. Nemyslím, že bychom mluvili, ani prozkoumávali ostrov. Vzpomínám si na Valériinu vůni, na slanou chuť zasychající v jejím klíně; vzpomínám si, že jsem v ní usnul a probudil se jejími stahy.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 251-252)

„Je zvláštní, jak se vám převrací život; stačí zůstat na místě, nic nedělat, zakoušet pocit převratu.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Uvědomoval jsem si to; pokud jsem měl příležitost o tom přemýšlet, kultura mi připadala jako nezbytná kompenzace neštěstí našich životů. Dalo by se možná představit si kulturu jiného řádu, spjatou s oslavou a lyrismem, která by se rozvíjela uprostřed štěstí; nebyl jsem si tím jistý a taková dost teoretická úvaha pro mne zjevně už nemohla mít význam.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 253)

„Oprostit se od čeho? Sám jsem byl zátěží. Sám pomíjivé povahy, upnul jsem se k pomíjivé věci v souladu se svou přirozeností – nic z toho si nežádalo zvláštní komentář. Kdyby byla má přirozenost věčná, pokračoval jsem, aby řeč nestála, upínal bych se k věcem věčným. Jeho metoda nejspíš úspěšně fungovala s přeživšími, které pronásledovala úzkost ze zmrzačení nebo smrti. „Tato trápení vám nepatří, nejsou ve skutečnosti vaše; jsou to jen přízraky ve vaší mysli,“ říkal lidem; a ti mu nakonec uvěřili.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 271)

„Na potlačování reality není jednoznačný lék, vysvětlil mi psychiatr při našem posledním rozhovoru; nejde přímo o poruchu nálady, ale o zkreslené vnímání. V nemocnici mě nechával tak dlouho hlavně proto, že se obával pokusu o sebevraždu – v případě náhlého návratu vědomí jsou dosti časté; ale teď už jsem mimo nebezpečí. Aha, řekl jsem si, tak to jo.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 272)

„Už jsem vlastně neměl život; kdysi jsem měl život, několik měsíců, to není tak špatné, někteří nemohou říct ani to. Jenže nechuť žít bohužel ještě neznamená chuť zemřít.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 275)

„O lásce se mi mluví těžko. Nyní jsem o tom přesvědčen: Valérie pro mě byla jen zářivou výjimkou. Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost; ale stále nevím, jak ani proč může nastat. A pokud jsem nepochopil lásku, k čemu je mi pochopit zbytek?“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 281-282)

„Až dokonce zůstanu dítětem Evropy, starostlivosti a hanby; nemám žádné poselství naděje. K západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání. Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál vyvážíme.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Smrt už nyní chápu; nemyslím, že mě bude nějak zvlášť bolet. Poznal jsem nenávist, pohrdání, úpadek a různé věci; poznal jsem dokonce krátkodobě lásku. Nic po mně nezůstane a ani si to nezasloužím; ve všech ohledech jsem byl průměrným jedincem.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 282)

„Vystaví úmrtní list a kdesi daleko ve Francii zaškrtnou políčko v rejstříku obyvatelstva. Pár pouličních obchodníků, zvyklých vídat mě ve čtvrti, potřese hlavou. Můj byt pronajmou novému zájemci. Zapomenou na mě. Zapomenou rychle.“ (Houellebecq, Michel: Platforma, s. 283)