Hořkost

„Měla skutečně dobrou náladu; vzala papír, který jsem jí podával, a přečetla následující věty:
„Někteří lidé velmi brzy pociťují děsivou nemožnost žít vlastní život; nejsou v podstatě schopní unést přímý pohled na svůj život jako celek, bez stínů a kulis. Uznávám, že jejich existence se vymyká přírodním zákonům, a to nejen proto, že k tomuto zásadnímu zlomu nepřizpůsobivosti dochází bez jakékoliv genetické účelnosti, nýbrž i proto, že předpokládá nesmírnou jasnozřivost, která pochopitelně přesahuje percepční schémata obyčejné existence. Někdy před ně stačí postavit někoho jiného, pokud je stejně tak čistý a průzračný jako oni sami, a nesnesitelný zlom se rozplyne ve světelné tužbě, trvale napřažené k absolutně nedosažitelnému. Zatímco tedy jedno zrcadlo neustále odráží pouze jediný bezútěšný obraz, dvě paralelní zrcadla dávají vzniknout jasné a husté síti, unášející lidské oko po neomezené a ve své geometrické čistotě nekonečné dráze mimo dosah utrpení a světa.“
Zvedl jsem oči a pohlédl na ni. Vypadala trochu udiveně. Nakonec zkusila: „To je zajímavé, to zrcadlo…“ Zřejmě si něco přečetla ve Freudovi nebo Myšáku Mickeym. Ale dělala, co mohla, byla milá. Osmělila se a dodala:
„Byla bych ovšem raději, kdybyste mluvil přímo o svých problémech. Stále je to příliš abstraktní.“
„Možná. Prostě ale konkrétně nechápu, jak mohou lidi žít. Mám pocit, že by všichni měli být nešťastní; chápete, žijeme v tak jednoduchém světě. Na jedné straně stojí systém založený na nadvládě, penězích a strachu – systém spíš mužský, nazvěme ho Mars; na straně druhém systém ženský, založený na svůdnosti a sexu, nazvěme ho Venuší. A to je všechno. Je skutečně možné žít a přitom věřit, že nic jiného není? Třeba Maupassant společně s realisty konce 19. století věřil, že nic jiného není; to ho vedlo až k nepříčetnosti.“
„Pletete všechno dohromady. Maupassantovo šílenství je jen klasické stadium onemocnění syfilidou. Každý normální člověk přijímá oba systémy, o nichž mluvíte.“
„Ne. Jestli se Maupassant zbláznil, pak proto, že si palčivě uvědomoval hmotu, nicotu a smrt – a že si nebyl vědom ničeho jiného. V tom se podobal našim současníkům: absolutně odděloval vlastní individuální existenci od zbytku světa. To je jediný způsob, jak můžeme dnes svět chápat. Například kulka z revolveru Magnum ráže 45 může škrtnout o můj obličej a zarýt se do zdi za mnou; nic se mi nestane. V opačném případě mi kulka roztrhá tvář a přivodí značné fyzické utrpení, budu mít zmrzačený obličej, možná přijdu o oko; v tom případě budu zmrzačený a jednooký a od té chvíle budu v ostatních vyvolávat pouze odpor. Obecněji řečeno jsme všichni vydáni napospas stárnutí a smrti. Tyto pojmy stárnutí a smrti jsou pro lidského jedince nesnesitelné; v naší civilizaci svrchovaně a nepodmíněně vládnou, rozvíjejí se a postupně vyplňují obzor vědomí, až vymýtí všechno ostatní. Krok za krokem se tak vnucuje jistota ohraničenosti světa. I sama touha mizí; zůstává jen hořkost, závist a strach. Hlavně hořkost; nesmírná, nepředstavitelná hořkost. Žádná civilizace v žádné době nedokázala vyvolat ve svých příslušnících takové množství hořkosti. Z tohoto pohledu prožíváme chvíle, které nemají obdoby. Kdybychom měli shrnout duševní stav současnosti do jediného slova, zcela jistě bych volil právě toto: hořkost.“
Nejdřív nic neříkala, chvíli přemýšlela, než se zeptala:
„Kdy jste měl poslední sexuální styk?“
„Asi před dvěma roky.“
„Cha!“ zvolala téměř vítězoslavně, „vidíte! Jak byste za těchto podmínek mohl mít rád život?“
„Nechtěla byste se se mnou pomilovat?“
Zarazila se a snad i trochu zčervenala. Bylo jí čtyřicet, byla hubená a dost opotřebovaná; toho rána mi však připadala naprosto okouzlující. Vzpomínám na tu chvíli s velkou něhou. Trochu proti své vůli se usmívala; už jsem si myslel, že řekne ano.“

(Houellebecq, Michel: Rozšíření bitevního pole, s. 137-139)