úterý 21. července 2009

Ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí (Hledání ztraceného času 7)

„Je jisté, že při tak dokonalých shodách, když se skutečnost přesně srovnává a kryje s tím, po čem jsme dlouho toužili, tu před námi ta skutečnost úplně schovává náš vytoužený cíl, splývá s ním, jako když se položí na sebe dva stejné obrazce, takže tvoří jen jeden, kdežto my bychom chtěli – abychom dali své radosti plný smysl – zachovat všem stupňům své touhy právě ve chvíli, kdy jí dosahujeme – a abychom měli větší jistotu, že jsou to skutečně ony –, kouzlo nedotknutelnosti. A mysl ani nemůže rekonstruovat dřívější stav, aby ho srovnala s novým, poněvadž nemá již volné pole: je tu naše nové poznání, vzpomínka na první nenadálé chvíle, výroky, které jsme slyšeli, to vše brání přístupu k našemu vědomí a ovládá mnohem silněji činnost naší paměti než naší obraznosti, takže to spíš než na podobu naší budoucnosti, stále ještě volnou, působí zpětně na naši minulost, kterou již nemůžeme vidět bez přihlédnutí k těmto novým dojmům. Mohl jsem celá léta myslet, že má návštěva u paní Swannové je mlhavá chiméra a nikdy se nepromění ve skutečnost; když jsem u ní pobyl čtvrt hodiny, stala se mlhavou a chimérickou doba, kdy jsem ji neznal, jako možnost, kterou zničilo uskutečnění jiné možnosti.Jak bych byl mohl ještě snít o jídelně jako o nepředstavitelném místě, když jsem se nemohl v duchu ani hnout, abych nenarazil na nezničitelné paprsky, které za sebou vyzařoval donekonečna, až do mé nejdávnější minulosti, humr „á l´américaine“, jehož jsem před chvílí jedl? A Swann asi pozoroval, co se týče jeho samého, něco obdobného: neboť byt, kde mě přijímal, mohl být považován za místo, kdy splynul a shodl se se skutečností nejen ideální byt zplozený mou představivostí, ale ještě další, který mu Swannova žárlivá láska, stejně vynalézavá jako mé sny, kdysi tak často kreslila, ten vytoužený jeho a Odettin společný byt, připadající mu tak nedostižný třeba toho večera, kdy si přivedla jeho a Forchevilla, aby u ní vypili oranžádu; a zařízení jídelny, kde jsme obědvali, bylo pro něho tím nečekaným rájem, v němž si kdysi nemohl bez vzrušení představit sebe sama, jak se ptá jejich stolníka: „Je paní už připravena?“ – slova, která jsem ho teď slyšel pronášet trochu netrpělivě, ale zároveň s přízvukem jisté uspokojené samolibosti. Stejně jako to patrně nedovedl Swann, ani mně se nedařilo porozumět svému štěstí; když sama Gilberte jednou zvolala: „Kdo by to byl řekl, že holčička, na kterou jste se beze slova díval, jak si hraje na čáru, bude vaše velká přítelkyně a že k ní budete každý den chodit, kdykoli se vám zachce!“, mluvila o změně, kterou jsem sice musel zvenčí uznat, ale vnitřně jsem se jí nezmocnil, poněvadž se skládala ze dvou stavů, na něž jsem nedovedl myslet zároveň, aniž by se od sebe přestaly odlišovat.“

(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 103-104)

Žádné komentáře: