Slovo a pojem

„A jak bychom mohli pociťovat tuto svobodu jako lidský aspekt něčeho, co je imanentně vlastní samotné přírodě, když – chápajíce jen zákon bez svobody a svobodu bez zákona – chápeme přírodu jako deterministickou a zároveň chaotickou, přísně kauzální a zároveň zhola nesmyslnou.
S tímto zákonem bez svobody a svobodou bez zákona nemá vitální, rubatový rytmus nic společného, a nic společného tedy nemůže s ním mít ani umění. Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí; technik chce, co může. Umělec žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné; technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět obývat, činit jej obyvatelným; kritériem technikovým je schopnost svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvého je bytostný; rytmus druhého ekonomický. Umělec se dává vést vitálním rytmem přírody; technik usiluje vést svým strojovým rytmem přírodu. Jakmile se umělec pustí do toho, co je možné, místo, co je nutné, octne se na scestí a přivěsí ke své existenci nerozluštitelný otazník. Nejde s přírodou, jde s technikou proti přírodě. A protože není k tomu vybaven prostředky techniky, působí vedle technika jako nezodpovědný břídil, škůdce a šašek. Ztratil ponětí o zákonu ve svobodě a uzrál pro zákon bez svobody.
Smění-li umělec nutnost za možnost, je to neklamné znamení, že pozbyl schopnost slova a svěřuje se pojmu. Pojem je precizace, mechanizace slova, pojem je „dokonalé“ slovo. Slovo bez rubata, bez tepu a dechu. Slovo se rodí živé; pojem je produkt „syntetické výroby“ po předchozí analýze, pitvě. Pojem je odpověď na otázku po smyslu slova, které ztrátou života ztratilo smysl. Slovo je na počátku, slovo je vtělení; pojem je konec slova, slovo s odumřelým tělem, proto pohyblivé jen na protézách definic. Slovo vzalo na sebe riziko živého, tj. smrtelnost, existenci „zde a nyní“, ale pojem chce existovat „vždy a všude“, chce být nevývratností formule dvě a dvě jsou čtyři, která je exaktní, věcná, univerzální za cenu, že mluví o ničem. Slovo je život, který čelí smrti, ale pojem chce být bezpečný před životem, aby byl bezpečný před smrtí, proto mortifikuje slovo jako bytí smrtelné, „nemocné“ životem. Pojem chce být nad životem a smrtí, jako náhrobní kámen je nad životem a smrtí. Pojem je nekrolog nad slovem, nápis, slovo samo, které informuje, že už nežije; že nežije a přece existuje, jako kybernet informuje, že existuje, ale nemře, protože nežije. Pojem je instrukce, návod k technice života bez života, výčet možností, jak svět strojově dobývat bez možnosti svět lidsky obývat.
(…)
Neudiví, že Řekové, kteří projevili optimální smysl pro rubatový rytmus v umění, projevili jej stejně i v náboženství; vždy šlo o projev jedné a téže životné vibrace. Řekové dali „chybovat“, „hřešit“ i bohům, aby je učinili živými. A že měli Řekové „hříšné“ bohy, nenajdeme slovo hřích v kodexu řecké morálky. Helada nám představuje stav bezhříšnosti, ovšem jiné než puritánské a ekonomické; ukazuje nám, za jaké podmínky lidská společnost nemusí platit stav bezhříšnosti svobodou a lidstvím: za podmínky, že má kulturu, nebo spíše: že tvoří kulturu, že utváří svůj život jako svobodu v zákonitosti a jako zákonitost ve svobodě. Avšak nemít kulturu a přitom ani hřích, to pro člověka i společnost znamená ztratit orientační schopnost v základních otázkách lidských: kdo, co, proč, jak, odkud a kam.
Osud slova na skřipci preciznosti je v náboženství týž jako v umění. „Odmytologizované“ slovo je pojem, který nezvěstuje evangelium, jen „informuje“. O čem informuje? Pojem je nekrolog nad slovem, informuje o smrti slova, a bylo-li Slovo na počátku, a bylo u Boha, a Bůh byl to Slovo (Jan 1,1), pak pojem informuje o smrti Boha. Jestliže dnes teologové mluví o „Bohu nepřítomném, ale ne neznámém“, říkají jen, že Bůh existuje v pojmu, ve vědění, ale nežije a neoživuje v Slově, ve vtělení. Věda o Bohu, jako každá věda, poskytuje návod k technice, tato k technice víry bez víry, k praxi, zbožnosti bez zbožnosti. Když se ptali C. G. Junga, známého psychoanalytika, a přitom apologeta náboženství, věří-li v Boha, odpověděl: Nevěřím, já (Boha) vím, znám. (I do not believe. I know.) To souhlasí. V pojmech víme všecko a nevěříme v nic. Odpovídá tomu i naše jednání. Dovedeme střídat světonázory jako ponožky."

(Šafařík, Josef: O rubatu čili vyznání; in: Hrady skutečné a povětrné, s. 64-69)