„Teď může hořet ohýnek z koudele; co sejde na tom, zač jsme možná pokládáni a co si osobujeme? To, co jsme, a to, co máme za úkol být, stačí naplnit naše životy a zaměstnat naše úsilí. Paříž je úžasná jeskyně, a když v ní lidé vidí, jak se na zadní stěně zmítají jejich vlastní stíny, považují je za jedinou skutečnost. Tak je tomu s podivným pomíjivým věhlasem, který toto město uštědřuje. My jsme se však daleko od Paříže dozvěděli, že máme světlo za zády, že se musíme otočit, zbavit se pout a podívat se mu do tváře a že naším úkolem, dokud neumřeme, je snažit se je všemožnými slovy pojmenovat. Patrně každý umělec hledá svou pravdu. Pokud je velký, každé dílo ho k ní přiblíží, nebo alespoň obíhá o něco blíže kolem onoho středu, skrytého slunce, v němž jednou nevyhnutelně všechno shoří. Je-li nevalný, každé dílo ho od ní vzdálí a střed je potom všude, světlo se rozptýlí. Umělci však v jeho úporném hledání mohou pomoci jedině ti, kdo ho milují, a také ti, kdo sami milují či tvoří, jejich vášeň jim totiž dá změřit, co znamená kterákoli vášeň, a dovedou tedy soudit.Ano, tolik rámusu… třebaže mír by byl v tom, milovat a tvořit v tichu! Ale člověk musí mít strpení a umět čekat. Ještě chvíli, a slunce zapečetí ústa.“
(Camus, Albert: Léto, s. 70-71)
Žádné komentáře:
Okomentovat