Tři východika z krize: předčasné volby jsou nejméně pravděpodobné

Současná vládní krize se velmi rychle obrátila proti Věcem veřejným, které ji vyvolaly. Je takřka jisté, že právě ony na ni doplatí nejvíc. Předčasné volby ale zůstávají velmi vzdálené.

Předseda nejsilnější opoziční strany Bohuslav Sobotka obdržel od grémia ČSSD mandát k jednání s ODS, TOP a KSČM o předčasných volbách, které by se podle Sobotky mohly odehrát už v červnu. Jejich konání je nicméně pouze jednou z variant, jak vyřešit stávající vládní krizi. A nutno dodat, že nikoli tou nejpravděpodobnější. Pokusme se rozplést nepřehledný zmatek, do nějž se vládní koalice znovu noří.

Vývoj rychle ukázal, že úterní ohlášení demisí ministrů Věcí veřejných byl jen nepodařený bluf. S variantou menšinové vlády ODS a TOP 09, se kterou přišly Věci veřejné, již nyní totiž nikdo nepočítá. Věci veřejné zřejmě věřily, že svým gestem přinutí silnější koaliční partnery k ústupkům. Někteří možná chtěli odpoutat pozornost od pokračujícího soudu s Vítem Bártou, jiní možná prostě jen chtěli dát průchod nahromaděné frustraci.

Jako již poněkolikáté ale politické vedení Věcí veřejných neprojevilo příliš pronikavý úsudek a ODS i TOP 09 na jejich bluf reagovalo prostě chladnokrevným zvýšením banku: Nečas a Kalousek navrhli předčasné volby, které by skoro jistě znamenaly definitivní konec Věcí veřejných na parlamentní půdě.

„Překvapuje mne naivita Věcí veřejných,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek. „Svým usnesením daly trumfy do rukou Miroslava Kalouska, což v případě strany, která je ve stavu klinické smrti a s příštími volbami končí, nechápu. Pokud chtěly Věci veřejné tlačit partnery do kouta, tak tvrdě narazily.“

Když Věci veřejné pochopily, že se přepočítaly, začaly v panice couvat a hledat, jak by mohly ještě zachránit, co se dá. Stojíme tak před třemi možnými scénáři budoucího vývoje, mezi něž ovšem nepatří menšinová vláda ODS a TOP 09, o níž původně Věci veřejné hovořily.

První varianta: pokračování stávající trojkoalice
Pokračování stávající trojkoalice nelze vyloučit, poněvadž je nejlepší variantou, která Věcem veřejným ještě vůbec zbývá. Pokud se ji podaří udržet, Věci veřejné za ni zaplatí prakticky úplnou ztrátou vlivu.

Pro tuto variantu hovoří výrok předsedy Věcí veřejných Radka Johna ze středečního rána. John navzdory úternímu usnesení grémia nejmenší vládní strany uvedl, že ministři za VV dnes Nečasovi demise nepředají.

„Na přání pana premiéra dnes demise všech našich ministrů nepředáváme do jeho rukou. Sepsané a podepsané demise ministrů VV zůstanou u mne, připraveny pro další kroky. O těchto dalších krocích se rozhodne na základě rychlosti jednání s premiérem Petrem Nečasem," uvedl ve středu ráno Radek John.

Zdá se, že Věcem veřejným, budou-li chtít zůstat jako strana ve vládě, nezůstane v tuto chvíli nakonec jiná možnost než přijmout bezpodmínečnou kapitulaci a úplný diktát silnějších koaličních partnerů. „Pokud by zůstaly ve vládě, tak by ODS a TOP 09 s nimi mohly mávat jako s hadrem,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

Druhá varianta: většinová vláda dvoukoalice ODS a TOP 09
Druhou variantou, jejíž pravděpodobnost vzrůstá s každou hodinou, je pokračování stávající vlády ve značně rekonstruované podobě. Předpokladem tohoto scénáře je rozštěpení poslaneckého klubu Věcí veřejných s tím, že by část jejich poslanců přešla k některé z větších vládních stran.

Středeční vyjádření ministra dopravy Pavla Dobeše a místopředsedkyně vlády Karolíny Peake naznačují, že by kolem sebe takovou skupinu relativně věrohodnějších poslanců zvolených původně za VV mohli zformovat.

Podle Pavla Dobeše by demise tří ministrů pouze prohloubila krizi. „Prohlubovat krizi v chaos nehodlám. Proto jsem se rozhodl, že dnes - a ani ve dnech následujících - nepodám demisi na člena vlády," uvedl na tiskové konferenci ministr dopravy s tím, že chce svými kroky zklidnit a stabilizovat situaci. De facto tím už vypověděl Johnovi a stranickým orgánům Věcí veřejných poslušnost.

Podobně se podle serveru Novinky.cz vyjádřila místopředsedkyně Věcí veřejných Karolína Peake. Podle jejích slov je jediný, komu může v souladu s ústavou předat svoji demisi, premiér. Peake se tak obdobně jako Dobeš otevřeně vzepřela úternímu výsledku hlasování grémia Věcí veřejných.

TOP 09 disponuje 41 poslanci, ODS jich má po odchodu Pavla Béma a Michala Doktora 51. K většině jim tedy postačuje devět poslanců Věcí veřejných. Nemělo by být svízelné je nalézt i proto, že jim to skýtá jedinou realistickou šanci zachovat si funkci poslanců po následující dva roky.

Tato skupina by mohla přejít do TOP 09, do 0DS, nebo by se dokonce mohla mezi obě strany rozdělit. Na každý pád je jasné, že právě k tomuto řešení bude směřovat v následujících dnech úsilí špiček TOP 09 a ODS. Relativně schopnějším politikům Věcí veřejných jako je Peake nebo Pavel Dobeš se také v přechodu do jedné z větších stran nabízí možnost pokračovat v politické kariéře, kterou setrvání ve Věcech veřejných neskýtá.

„Vedení ODS zatím příliš nepočítá s variantou, že by dál mohla pokračovat trojkoaliční vláda. Jedinou šancí tak údajně je rozštěpení strany Věcí veřejných,“ napsaly Hospodářské noviny. „Aby případná jednání měla smysl, muselo by vládu podpořit nejméně 10 poslanců VV. To je začátek pro alespoň nějaká jednání," řekl HN zdroj z ODS.

Odpadlíci z Věcí veřejných mají samozřejmě vhodné argumenty pro zdůvodnění svého kroku po ruce: mohou se zaklínat odpovědností za stát a tvrdit, že vláda musí dotáhnout potřebné reformy do konce. „Petr Nečas a Miroslav Kalousek mají ještě krátkou chvilku na to, aby VV z vlády odstavili a přitom udrželi parlamentní většinu pro svou vládu,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

Scénář třetí: předčasné volby
Teprve pokud by se první dva scénáře ukázaly být nerealizovatelnými, začala by situace spět k předčasným volbám. Tuto variantu upřednostňuje opozice a nevyloučili ji ani místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek a předseda ODS Petr Nečas. Oba tím ale v tuto chvíli zřejmě především stupňují tlak na Věci veřejné.

Zatímco obě větší pravicové strany by za předčasné volby zaplatily pravděpodobnou ztrátou vládního postavení, pro Věci veřejné by nejspíše znamenaly úplný konec. Přitom konkrétně pro TOP 09 by dokonce předčasné volby nevýhodné být nemusely.

„Jako nejpoctivější řešení se mi osobně jeví termín předčasných voleb, které nepřinesou této zemi sice nic dobrého, ale je to lepší než prodlužování agonie. Jeden pozitivní efekt na předčasných volbách vidím, a to že zmizí co nejdříve a navždy z české politické scény něco tak odporného, jako je politický subjekt Věci veřejné," uvedl v tiskovém prohlášení místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Podle politologa Lukáše Jelínka si lze postoj TOP 09 snadno vysvětlit. „Vytěží, co se dá z problémů ODS a VV, a navíc může mít být Kalouskova TOP 09 tak smělá, aby se nabízela do příští povolební koalice, klidně i s levicí. Nebo se pokusí hrát roli lídra pravicové opozice,“ vysvětlil Jelínek. Navíc pokud se předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg chce ucházet o funkci prezidenta, jako člen této vládní koalice by byl zřejmě bez šance.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ve středu uvedl, že chce jednání o vypsání předčasných voleb zahájit s předsedou vlády Petrem Nečasem, s předsedou TOP 09 Karlem Schwarzenbergem a s předsedou KSČM Vojtěchem Filipem. Předčasné volby ale zůstávají vzdálenou variantou, protože by takřka určitě znamenaly konec pohodlné pravicové většiny ve Sněmovně. Výmluvné je, že Petr Nečas ani Karel Schwarzenberg prozatím na Sobotkovu nabídku nijak nereagovali.

Politolog Znoj současně upozorňuje, že zájem na udržení vlády má prezident Václav Klaus, který zřejmě teprve vstoupí do děje. „Je pravděpodobné, že se pokusí vášně trochu uklidnit. Konec konců je to jeho vláda pravicové většiny, jakou si vždycky přál,“ uvedl Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

Předčasné volby tak vyloučit nelze, ale ze všech tří variant zůstávají prozatím nejméně pravděpodobné. Vést by k nim mohla jen mimořádná neobratnost Petra Nečase, Miroslava Kalouska a skupiny poslanců, která se začíná formovat za Karolínou Peake a ministrem Pavlem Dobešem. 

/Spoluautor Jakub Patočka/

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 4.4.2012, viz tady.)

Aféry vládních stran ohrožují legitimitu současného politického uspořádání

Odposlechy Pavla Béma, stejně jako poslední nahrávka Kristýny Kočí, odhalují zdejší způsoby politického jednání. Patří mezi ně nejen úplatky či intriky, nýbrž i skryté vyjednávání o transferech hlasů, pozic a zřejmě i peněz mezi koaličními partnery.

Zatímco místopředseda Věcí veřejných Tomáš Jarolím ve čtvrtek večer pro ČT24 uvedl, že v úterý vyzve kvůli čerstvě zveřejněné tajné nahrávce grémium strany k odchodu z koaliční vlády Petra Nečase, první místopředsedkyně nejmenší vládní strany Karolína Peake vyzvala v pátečním prohlášení své spolustraníky ke zklidnění emocí a k dialogu s koaličními partnery.

Aktuální příčinou pnutí uvnitř Věcí veřejných i mezi vládními stranami je údajná příprava puče uvnitř nejmenší vládní strany. Ze zveřejněné nahrávky totiž vyplývá, že exposlankyně Věcí veřejných Kristýna Kočí měla před rokem jednat s koaličními partnery o rozklížení své strany.

Na veřejnost se tak po odposleších Pavla Béma a podnikatele Romana Janouška dostal během krátké doby další materiál, který leccos vypovídá o poměrech na českými pravici. Ostatně první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek označil Věci veřejné za „fízlovskou partaj“.

Naopak podle premiéra Petra Nečase jsou slova Kristýny Kočí na nahrávce pouhé plky. Podle jeho slov by nejmenší koaliční strana neměla zatahovat vládní partnery do svých problémů. Jako by si nechtěl připustit, že to není problém pouze Věcí veřejných, nýbrž i jeho vlády a především legitimity celého politického uspořádání.

Podle v pátek zveřejněného průzkumu veřejného mínění společnosti SANEP by více než polovina dotázaných (59,7 %) uvítala pád Nečasova kabinetu. Podle výsledků šetření si také více než polovina respondentů myslí, že by ČSSD měla pokračovat ve své snaze o svržení současného vládního kabinetu, a to navzdory faktu, že šlo o třetí neúspěšný pokus.

Logickým důsledkem permanentní krize vládnutí, která doprovází Nečasův kabinet prakticky od jeho vzniku, je postupná ztráta důveryhodnosti pravicové vlády. A je s podivem, že to Nečas není s to připustit.

Podle politologa Jiřího Pehe přitom měla ODS jakousi šanci se od zcela zprofanovaných VV distancovat v podobě jejich vyhazovu z vlády, což by ji podle něj v očích části veřejnosti pomohlo vytvořit přinejmenším zdání, že její skandály a napojení na kmotry jsou jiného řádu.

„Že jde v jejím případě na rozdíl od klinicky mrtvých VV jen o nemoci, které je ochotna léčit. Po posledním vývoji, v němž stojí faktický šéf VV Vít Bárta před soudem, a ODS se potýká s devastujícími dopady odposlechů dua Bém-Janoušek, ovšem začíná podstatná část veřejnosti věřit, že ODS je stejně nevyléčitelná jako voliči již odepsané VV,“ napsal Pehe pro čtvrteční vydání deníku Právo.

Čtvrteční nahrávka Věcí veřejných pak podle politologa Milana Znoje ohrožuje všechny vládní strany. „Co vidíme, je vskutku panoptikum, a to nejenom Věcí veřejných, ale české pravice. Všechny strany vládní koalice jsou v této kauze namočeny, neboť sledujeme z blízka a hodně od spodu, jakými nechutnými způsoby se u nás tvoří a přetváří vládní většina,“ uvedl Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

Jak plyne z odposlechů Pavla Béma i nahrávky Kristýny Kočí, k těmto způsobům politického vyjednávání tu patří nejen Bártovy půjčky-úplatky, intriky a fízlování členů Věcí veřejných, nýbrž i skryté vyjednávání o transferech hlasů, pozic a zřejmě i peněz mezi koaličními partnery.

„Když tyto ‚politické způsoby‘ označí Miroslav Kalousek z TOP09 za ‚fízlovské praktiky‘ a Petr Nečas z ODS za ,plky paní Kočí‘, pak záměrně ve snaze udržet vládu bagatelizují nebezpečí, která se v těchto hrátkách o vládní většinu skrývají. A nebezpečí to nejsou malá,“ uvedl Znoj.

Odposlechy dvojice Janoušek a Bém dávají podle Znoje nahlédnout do pozadí toho, jak podnikatelské zázemí ovlivňuje politické rozhodování. Nahrávky Kristýny Kočí pak podle něj napovídají, v jakém podpásovém klinči se skládá a rozkládá vládní většina za pomoci spřízněných médií, v tomto případě Mladé fronty Dnes.

Podle politologů přesto k pádu vlády nedojde. „Chvíli používá nahrávky jedna strana, chvíli druhá strana, chvíli jsou výroky ovlivněné těžkým vínem, chvíli mají být brány vážně. Myslím si přesto, že to vládu nepoloží. Věci veřejné si leda s jejím použitím pokusí vylepšit vyjednávací pozici u vládních škrtů. Vydírání je jim blízké,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Podle Peheho by se přitom Nečasova ODS snad mohla alespoň částečně vymanit ze smrtícího objetí kmotrů v případě, že by opustila v očích veřejnosti zcela nelegitimní vládní projekt, a pokusila se udělat si vnitrostranický úklid. Další setrvávání vládě pak podle něj mnoho lidí utvrzuje v přesvědčení, že se vládní strany drží moci jen kvůli tomu, aby si ještě mohli jejich politici i kmotři v pozadí „nahrabat“.

S Pehem souhlasí sociolog Jan Keller. Podle něj je navíc příznačné, že poté, co lídři současné vlády slibovali transparentní politické rozhodování, jsme ve všech podstatných otázkách dnešního politického dění odkázáni jen na spekulace. „Fakticky nevíme o zákulisí dnešní politiky vůbec nic. Nevíme, nakolik jednají jednotliví politici skutečně za sebe a za své strany, a nakolik jsou to jenom loutky, které ovládá někdo, koho třeba ani neznáme,“ uvedl Keller v rozhovoru pro Deník Referendum.

Podle něj tu jsou pouze určité stopy, které otevírají dveře dohadům. „Například vládou prosazovaná penzijní reforma prokazatelně neřeší problémy důchodového systému. Přinese však obrovské výhody některým finančně silným skupinám. Podobně školská reforma prokazatelně nepovede ke zkvalitňování vzdělání. Avšak pomůže vytvořit nové bankovní produkty a řadě politiků a byznysmenů otevře možnosti, o kterých zatím mohli jen snít,“ vysvětlil Keller s tím, že by se podobných příkladů dala uvést celá řada.

Nejspíše proto také stále více pozorovatelů české politiky hovoří o potřebě systémových změn. Například podle ústavního právníka Jana Kudrny se v současnosti definitivně ukazuje, že rozhodující část našich politiků nejenom není schopna naší zemi racionálně řídit, dokonce naopak, jejich činnost jí poškozuje, ale nejsou patrně ani způsobilí si tento stav uvědomit.

Pravdu má nejspíš také Jiří Pehe, podle kterého je chování koaličních lídrů sebevražednou taktikou pro českou pravici. Reálně ji podle něj totiž hrozí podobné vymazání z politické mapy, jakého jsme byli svědky v případě stran bez pudu sebezáchovy v Polsku, Maďarsku nebo na Slovensku.

Klíčovou otázkou nicméně je, k jakým subjektům se voliči stran současné pravicové vlády v příštích volbách případně přikloní. Dojde-li totiž k transferu jejich hlasů k populistickým či krajně pravicovým subjektům, čeká nás proměna politického uspořádání směrem k vládě pevné ruky a nikoli nastoupení cesty po trajektorii, na jejímž konci bychom mohli očekávat obnovu legitimity demokratického uspořádání. 

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 31.3.2012, viz tady.)

Kdo se stane hlavní opoziční silou?

Aby občanské iniciativy volající po pádu Nečasovy vlády měly šanci na úspěch, je nezbytná jejich jednota. Dohoda odborářů se zástupci Holešovské výzvy proto míří do černého. Klíčovou otázkou zůstává, kdo se ujme role dominantní opoziční síly.

Zatímco sněmovní opozice vyvolala neúspěšné hlasování o nedůvěře vládě Petra Nečase, občané vyjádřili svou nespokojenost s politickou situací v ulicích. A zdá se, že dosud izolované protesty se začínají spojovat. Podle posledních informací ČTK se iniciátoři zatím nejmasivnějších protestů z Holešovské výzvy domluvili s Asociací samostatných odborů ČR a na duben plánují společnou demonstraci na pražském Václavském náměstí. Podle jednoho z předáků Holešovské výzvy Vlastibora Čermáka budou aktivisté jednat o spolupráci také s dalšími iniciativami, které kritizují vládní politiku.

Protivládních protestů, které minulý týden Holešovská výzva zorganizovala po celé republice, se zúčastnilo několik tisíc lidí. Podle politologa Milana Znoje je proto evidentní, že za výzvou stojí schopní organizátoři. „Přivést na náměstí českých měst v jeden den tisíce lidí se nedá zorganizovat pouhým řečněním na Facebooku,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Ministr financí Miroslav Kalousek přitom protesty odsoudil. Holešovská výzva podle něj usiluje o na rozvrat demokratických institucí. „To nebyly protesty proti vládě a vládním krokům, ale proti demokratickému systému jako takovému," prohlásil Kalousek. Podle premiéra Petra Nečase zase vláda ani na základě protestů svůj program korigovat nehodlá a bude pokračovat v konsolidaci veřejných financí.

Podle politologa Jiřího Pehe by si ale politici měli spíše položit otázku, zda sílící projevy nespokojenosti nejsou odvrácenou stranou jejich neschopnosti nabízet smysluplná východiska ze situace, kterou stále více lidí vnímá jako hlubokou krizi demokratického systému.

„S tím souvisí i otázka, zda se tudíž nejedná o jev potenciálně mnohem nebezpečnější, protože zneužitelnější různými populisty, než jsou třeba masové protesty různých hnutí a odborů, které alternativy k systému, jenž vidí jako nefunkční, asociální či zkorumpovaný, nabízejí,“ napsal Pehe ve svém úterním sloupku pro Deník Referendum.

Iniciátoři Holešovské výzvy už dříve oznámili, že požadují demisi vlády a jmenování dočasné vlády odborníků, zahájení příprav spravedlivých demokratických voleb a uzákonění běžně použitelného referenda. Současně požadují zastavení církevních restitucí, penzijní, sociální, zdravotnické a školské reformy a odvolání podpisu na smlouvě ACTA, která podle nich zavádí cenzuru na internetu. Řešením by podle nich byla dočasně jmenovaná úřednická vláda a týden po jejím jmenování by měl odstoupit prezident Václav Klaus pro ztrátu důvěry.

Narozdíl od odborářů se ale od Holešovské výzvy distancovaly takřka všechny protivládní skupiny, včetně iniciativy ProAlt. Důvody jejich zdrženlivosti popsal na webu Nové kapitalistické levice Pavel Mladý, podle kterého za Holešovskou výzvou stojí mimo jiné i lidé, kteří mají blízko ke krajní pravici.

„Jsou to vesměs lidé, kteří se nebyli schopni zapojit do plejády již existujících protivládních iniciativ. Jaroslav Popelka byl za minulého režimu vězněn a je sympatizantem Pravého bloku a souputník Petra Cibulky,“ napsal Mladý.

„Na úvodní konferenci svolané Holešovskou výzvou vystoupili jako řečníci také nestoři českého fašismu Jan Skácel a Ladislav Malý. Zatímco Jan Skácel je bývalý předseda Vlastenecké fronty a později člen Národní strany nyní předsedající Českému hnutí za národní jednotu, Ladislav Malý si z fašistické skupiny Národní sjednocení odskočil do Dělnické strany, aby se opět vrátil k NSJ, kde je jakýmsi šéfideologem," vysvětlil Mladý s tím, že se nejedná o žádné zbloudilé mladíky, nýbrž o veterány české fašistické scény.

Podle něj to sice nemusí nutně implikovat spojení Holešovské výzvy s fašismem, nicméně samotný fakt, že přední české fašisty nechali iniciátoři Holešovské výzvy vystoupit na své konferenci, je podle něj varováním.

Je Holešovská výzva pro demokracii nebezpečná?
Podle řady pozorovatelů české politiky je přitom klíčovým předpokladem úspěšného tažení proti Nečasově vládě jednota opozičních skupin. Dohoda odborů se zástupci Holešovské výzvy pak naznačuje, že ke sjednocování občanské opozice konečně dochází - a že právě Holešovská výzva má zatím největší odezvu. Otázkou zůstává, zda nabízí ideová východiska, jež jsou slučitelná s demokrackým politickým uspořádáním.

„Holesovšká výzva je pro demokracii skutečně nebezpečná. Vládu na základě stranické soutěže chce nahradit vládou odborníků a zároveň o odbornosti bude rozhodovat přímo lid, který má své emoce,“ myslí si Milan Znoj.

Podle politologa Lukáše Jelínka navíc tlačí programově příliš na pilu. „Naposledy pan Popelka mluvil o tom, že zde není demokracie, že je třeba zrušit politické strany nebo též vyměnit soudce,“ řekl Jelínek Deníku Referendum.

„Jako předskokanka odpovědných protestních aktivit myslím Holešovská výzvy svoji roli splnila, teď je ale asi zapotřebí komunikovat s ,mocí‘ sofistikovaněji, pokud možno bez účasti pravicových i levicových extrémistů. Aby politici byli ochotni naslouchat a schopni reagovat, musí cítit, že se jedná o skutečného politického partnera, případně protivníka s jasnou pozitivní vizí,“ soudí Jelínek.

Podle sociologa Jana Kellera ale dohoda s odboráři vůbec nemusí znamenat úspěch protivládních protestů. „Jsem si jist, že protesty proti Nečasově vládě budou sílit. Jejich efektivita však bude limitována především dvěma faktory,“ uvedl Jan Keller pro Deník Referendum. Nečasova vláda totiž vzešla z demokratických voleb a proto nestačí pouze požadovat její demisi do tehdy a do tehdy, jak to učinila Holešovská výzva.

„Je tak nutno pečlivě zdůvodnit, proč vláda ztratila legitimitu. A Holešovská výzva takové zcela konkrétní zdůvodnění neobsahuje. Bouří se proti zcela asociálním reformám, které ovšem většina voličů svým hlasem ve volbách odsouhlasila. Pokud si to nyní rozmysleli, je to problém jejich, nikoliv vlády,“ řekl Keller pro Deník Referendum.

Současně je podle Kellera nutné si zcela pragmaticky přiznat, že vládu k demisi nepřiměje demonstrace, které se zúčastní 0,3 % obyvatel Prahy. „Pokud chce Holešovská výzva pokračovat tímto způsobem, dává Nečasovi ,argument‘, že za ním stojí 99,7% obyvatel metropole. A Nečas je dost pokleslý politik, aby tento argument položil na stůl,“ uvedl sociolog.

„Domnívám se také, že spoustu lidí výzva odrazuje tím, že neuvažuje, co bude po pádu vlády. Na odborníky ve vládě nevěřím. Reformy jsou politickým rozhodnutím. Po odborné stránce lze snadno dokázat, že vládou prováděné reformy naši situaci neřeší, ale zhoršují," doplnil Keller s tím, že podle podoby reforem lze odhadnout, že ministři pracují podle zadání silných finančních skupin.

Holešovská výzva podle něj nijak neřeší právě to, jak takzvané odborníky od vlivu těchto skupin odstínit. „A co bude po nových volbách? Dnešní strany snad nechce zrušit ani Holešovská výzva. Po volbách se tedy dostanou opět k moci a budou mít veškerý prostor pro to, aby vládly ve starých kolejích a odstranily vše, co se snad odborníkům za pár měsíců podaří napravit,“ uvedl Keller.

„Holešovská výzva na mne nepůsobí dojmem, že by spoléhala na vládu komunistů a radikální části ČSSD. Jsme prostě v mnohem zapeklitější situaci, než aby se to dalo vyřešit pochodem k sídlu České televize,“ uzavřel sociolog.

Právě proto je podle Jelínka zřejmé, že iniciativu musí převzít aktéři, kteří se neztotožňují s krajními extrémy, tedy odbory či sociální demokraté. Právě jejich úkolem má být přesvědčit veřejnost o legitimitě demokratického uspořádání.

„Zejména ČSSD by měla srozumitelně formulovat program sociální ochrany a občanské participace. A aby strany obhájily svoji roli, měly by při svém rozhodování více pracovat s expertními podklady a zapojovat do své činnosti širší laickou, ale i odbornou veřejnost,“ řekl Jelínek.

Pokud se jim to nepodaří, mohla by se napříště většina voličů přiklonit k extremistickým subjektům. Nejen přítomností na ulicích českých a moravských měst, nýbrž i u volebních uren.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 21.3.2012, viz tady.)

Korupční kauza VV zbavuje parlamentní demokracii věrohodnosti

Soud s politiky Věcí veřejných zatím podle premiéra Petra Nečase nezavdává důvod pro změny v kabinetu. Podle opozice i expertů ale kabinet, jehož součástí je strana nařčená z korupčních praktik, nedisponuje dostatečnou legitimitou k vládnutí. 

Předseda ODS a premiér vlády Petr Nečas v neděli uvedl, že soudní proces v kauze údajné korupce ve Věcech veřejných nepřinesl žádnou překvapivou informaci.

„V té věci u soudu nezaznělo prakticky nic, co by za uplynulý rok neprošlo českým mediálním prostorem. Akorát to bylo zkoncentrováno do pěti dnů," myslí si premiér s tím, že záležitosti probírané před soudem nesouvisí s nynějšími ministry nejmenší koaliční strany. „Všichni aktéři z vlády odešli před rokem na základě mého rozhodnutí a mého návrhu prezidentovi republiky," vysvětlil Nečas v Otázkách Václava Moravce.

Vedení ministerstva dopravy musel opustit současný šéf poslanců VV Vít Bárta, který je obžalován z uplácení svých bývalých stranických kolegů. Z čela ministerstva vnitra pak odešel předseda strany Radek John mimo jiné pro podezření z propojení ministerstva s bývalou Bártovou detektivní agenturou ABL.

S premiérem ale nesouhlasí nejsilnější opoziční strana. Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka naopak požaduje kvůli Bártově kauze vyloučení Věcí veřejných z vlády. Nejmenší vládní stranu obviňuje z mafiánských praktik. „Není možné, aby pan premiér říkal, že chce zvýšit důvěryhodnost vlády a současně v ní toleroval Věci veřejné," myslí si předseda sociálních demokratů.

„Každý, kdo prošel Věcmi veřejnými a je dneska ministrem, by z vlády měl odejít, protože ti lidé tolerovali pana Bártu, nechali se jím řídit. To je pro českou politickou kulturu vražedná věc," dodal Sobotka. S předsedou sociálních demokratů souhlasí nejen experti oslovení Deníkem Referendum, nýbrž i většina veřejnosti.

Centrum pro výzkum veřejného mínění minulý týden zveřejnilo výstupy z únorového šetření, dle něhož je více než polovina lidí nespokojena s fungováním demokracie v České republice.

Šetření také ukázalo, že se nejenom zhoršují názory na současné politické uspořádání, nýbrž že ho většina veřejnosti dokonce hodnotí hůře než předlistopadový režim. „Jízda po tobogánu, o němž netušíme, kam ústí, nabírá i vinou VV na rychlosti,“ poznamenal politolog Lukáš Jelínek.

Nečas má přesto alespoň částečně pravdu. Soud s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou skutečně nic nového o praktikách české politiky nevypověděl. Navzdory až obludnému obnažení vnitřních procesů české politiky, jež veřejnosti soud s politiky VV minulý týden zprostředkoval, lze – zdá se – konstatovat, že nejde o žádnou anomálii.

Naopak, podle nejednoho z pozorovatelů zdejších politických dějů se vše odehrává v logice vývoje posledních dvaceti let: přesně takto to tu po celou dobu fungovalo, ač většinou skrytě. Nové na korupční kauze Věcí veřejných je pouze to, že na vlastní oči veřejnost vidí, co doposud pouze tušila.

Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka ostatně již takřka před rokem napsal, že Věci veřejné jsou jen „bizarním populistickým výhonkem doktríny trhu bez přívlastků“.

„Má-li být vše na prodej, nakonec se zcela logicky začalo obchodovat i s univerzitními tituly, funkcí prezidenta, s výsledky průzkumů veřejného mínění, ba i s účastí ve vládní koalici. Bárta je jen přičinlivý, pilný a tvořivý Klausův žák,“ napsal Patočka.

VV jsou pouhou špičkou ledovce
Podle sociologa Jana Kellera je na soudu s Bártou a Škárkou nejsmutnější to, že „jak rysy prohnanosti, které může veřejnost v podstatě on-line sledovat u některých politiků Věcí veřejných, tak rysy rozumové nedostatečnosti dalších aktérů kauzy“, bychom při bližším pohledu našli i u mnoha dalších členů Nečasova kabinetu.

„Věci veřejné se neliší od svých kolegů nějak kvalitativně. Pouze je na nich lépe vidět to, co se ostatní v čele s Petrem Nečasem naučili během dvaceti let strávených v politice ukrývat dovedněji,“ shoduje se s Patočkou Keller.

Taktéž podle Lukáše Jelínka jsou Věci veřejné jenom špičkou ledovce. Směšováním politiky s byznysem, manažerskými manýrami, oligarchizací a občas i interní korupcí podle něj totiž trpí i jiné české politické strany.

„Věci veřejné pouze vše dovedly do důsledku: viz interní dokument ABL, v němž je strana líčena coby politická divize bezpečnostní agentury. Anebo si vezměme tzv. koncepční radu, e-mailové debaty véčkařů o provizích v souvislosti se stranickým etickým kodexem apod. Ta strana připomíná postdemokratickou strukturu pro postdemokratické období, jehož bych se však coby občan nechtěl dožít,“ uvedl Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.

A politolog Milan Znoj si podobně jako Jelínek myslí, že soudní proces s politiky nejmenší koaliční strany sice dává veřejnosti nahlédnout do zvrácených poměrů ve vedení jedné malé vládní strany, avšak současně se podle něj dozvídáme mnohem více.

„Můžeme si totiž učinit nepěkný obrázek o stavu českého stranictví všeobecně. Nemyslím ovšem, že by také předsedové ostatních stran rozdávali svým druhům ve vedení nějaké půjčky alias úplatky, aby stranu udrželi ,v lajně‘. Něco takového se vskutku mohlo dít jenom u Věcí veřejných s Vítem Bártou v čele a ještě v krajní situaci, kdy se její vedení fakticky rozložilo,“ uvedl Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Věci, které vyplývají na veřejnost při soudním přelíčení s Bártou a Škárkou jsou opravdu děsivé. A to především proto, že můžeme na vlastní oči vidět, jak podrazácky se v zákulisí vůči sobě chovají lidé, kteří nám občanům současně tvrdí, že hájí naše nejvlastnější zájmy,“ napsal Jan Keller s tím, že jde o lidi, kvůli kterým už dva roky premiér Nečas tvrdí, že má dostatečně silný mandát k provádění reforem.

„Avšak tyto reformy svými dopady ovlivní životy celých generací. Jeho mandát je opřen o sbírku podivných lidských typů, které se navzájem odposlouchávají, vydírají a zastrašují, aby pak v médiích ukazovali medovou tvář starostlivých správců národních zájmů,“ upozornil Jan Keller na vážné zpochybnění vládní legitimity, který případ Věcí veřejných zákonitě způsobí.

VV vnesly do politiky chaos
Bez zajímavosti není, jakým způsobem se nyní – v době soudního procesu – nejmenší vládní strana pokouší na svém webu prezentovat před voliči.

„Věci veřejné se teď zcela přirozeně pokoušejí na svém webu i v nezávislých mediích v luxusním balení prodat vlastní působení v exekutivě. A chlubí se hned jedenapadesáti úspěchy – od zákona o veřejných zakázkách, přes úpravu bodového systému na silnicích až po výměnu policejního prezidenta či zavedení přímé volby hlavy státu,“ upozornil Jelínek s tím, že VV za své partajní zásluhy vydávají i běžné úkony svých ministrů či plody úsilí politiků jiných stran.

Jelínek ale současně upozorňuje na podstatnou okolnost, která spočívá v tom, že od malé strany, jež se chtěla vyprofilovat středově, veřejnost i političtí partneři očekávali předvídatelnost a schopnost tlumit konflikty. A právě toto očekávání Věci veřejné ani v nejmenším nenaplnily.

Podle Jelínka Věci veřejné do politiky naopak vnesly především chaos. „Ukázaly se být vnitřně nejednotné. Vždyť nyní ostrakizovaný Škárka byl léta šéfem a později prvním místopředsedou strany. VV rozoraly několik resortů, přičemž nejdlouhodobější následky bude nutné likvidovat ve školství,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

Věci veřejné ostatně za necelé dva roky ve vládě rozpoutaly několik krizí, které pak musely svými ústupky hasit. „Jsou nevypočitatelné nejen pro opozici, nýbrž i pro vlastní koaliční partnery. S korupcí bojují hlavně verbálně, lační po funkcích a v rozpočtově těžké době jejich ministři hýří byzantskými odměnami pro své nejbližší spolupracovníky. Vyrostli z nich dinosauři nového typu,“ upozornil Jelínek.

Podle Znoje lze kulturní vklad VV do české politiky shrnout třemi pojmy: 1. strana jako marketingový projekt; 2. populistický příslib přímé demokracie; 3. skryté vazby k vlivným zájmovým skupinám.

„Věci veřejné ztělesňují všechna tato nebezpečí demokracie ve vrcholné míře. Když Vít Bárta začínal svou politickou dráhu, tak své marketingové postupy líčil spíše z pohledu bezpečnostní agentury, ale tím se tento model politiky nevyčerpává a není to ani model nejúčinnější,“ doplnil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Populismus VV spočíval v tom, že zaútočily proti zavedeným politickým elitám, označily je za zkorumpované a slíbily dát průchod vůli obyčejného lidu. Samy sebe pak vylíčily jako stranu zcela transparentní, kterou hodlají provozovat před očima svých členů přímo na internetu,“ uvedl Znoj.

U soudu s představiteli Věcí veřejných se ale podle něj dozvídáme, že to byla fakticky klika, která se rozhodovala na utajených schůzkách v bytě či kanceláři. Podle Znoje je přitom vliv zájmových skupin odvrácenou tváří falešného populismu.

„V roce 2010 byly Věci veřejné východiskem pro nespokojené voliče, kteří ale nechtěli rezignovat na svoji úlohu. Radikální nespokojenost byla tehdy kanalizována stranou hlásící se k politickému středu. Po selhání VV hrozí v lepším případě úbytek voličů, v případě horším pak útěk k extrémům, zejména napravo,“ upozornil Lukáš Jelínek.

Ostatně není podle něj nezajímavé, že se i Věci veřejné posunuly doprava, a to ve vnímání evropské integrace, v koketování s prezidentem Klausem či například v hájení krajně pravicového aktivisty Bátory.

„Předpokládám zkrátka, že parlament VV při nejbližších volbách opustí, ovšem i jejich vinou vzroste znechucení z politiky, které budou muset opět paradoxně rozptylovat staré známé tradiční strany, proti kterým se původně Věci veřejné tak vehementně vymezovaly,“ doplnil Jelínek.

Vzhledem k úpadku ODS je pak nejspíš na sociálních demokratech, aby veřejnost přesvědčili, že současné politické uspořádání může lidem přece jen ještě nabídnout terén, ve kterém lze důstojně žít. Nepodaří-li se jim to, není vyloučené, že se napříště skutečně většina voličů přikloní k extremistickým subjektům.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováné 12.3.2012, viz tady.)

Prezident nestojí nad ústavou, přestože se tak Klaus mnohdy chová

V úterý uplynulo devět let od doby, kdy se Václav Klaus stal prezidentem. Podle expertů se jeho výkon funkce vyznačuje zneužíváním litery ústavy. Senát by proto měl vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu.

V úterý je to den přesně devět let, co se stal Václav Klaus prezidentem. Podle zákona smí post zastávat maximálně dvě pětiletá období za sebou, má tedy před sebou poslední rok na Hradě. Deník Referendum oslovil politology a ústavní právníky s tím, aby jednak nastínili předběžnou bilanci Klausova prezidentování a současně, aby se pokusili o prognózu posledního Klausova roku v úřadě.

I Klaus v den svého výročí na Hradě bilancoval, když veřejnosti představil svou novou knihu Rok devátý. V její předmluvě prezident uvedl, že rok 2011 ho příliš nepotěšil. Stěžuje si mimo jiné na rozhádanou politickou scénu, mediální agresivitu, odborové a další lobby a krizi EU.

„U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin (počínaje lékaři na počátku roku, konče piloty v jeho závěru), nekonstruktivním přístupem různých věčných revolucionářů a disidentů (všeho druhu), kteří se stále nechtějí pohybovat v systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky a přes svou siláckou a populistickou kritiku nenabízejí žádnou alternativu,“ napsal Klaus.

Do obrovských problémů se podle Klause dostala také Evropa. Evropská unie je institucí, která Evropě evidentně neprospívá, napsal Klaus a dodal, že by Evropa potřebovala jinou integraci.

„Hlavně by ale potřebovala výkon a výkonnost, nikoli paternalistický stát, který Evropany demotivuje,“ vede si svou český prezident. Klaus má pocit, že Evropa už nechce moc pracovat a chránit si své vlastní já. „Evropa už chce žít v postindustriální, v postmilitární, v postproduktivní éře, ač nic takového není možné,“ myslí si Klaus.

Prezident tak v několika větách zopakoval své teze o stavu politiky u nás i v Evropě. Podle politologa Lukáše Jelínka se dokonce zdá, že Klaus je stále důslednější a zatvrzelejší při prosazování svých představ o politickém uspořádání. Podle jeho kolegy Jiřího Pehe je současně absurdní, že po soudržnosti volá právě Václav Klaus, neboť největším polarizujícím faktorem v české politice i společnosti je celá léta právě on.

Podle Peheho Klaus společnost zásadně rozděluje. „A to jak svými kontroverzními postoji, tak útoky na další pilíře státní moci. Je paradoxní, když o údajných privilegiích, které prý pro sebe chtějí různé skupiny, mluví politik, který si sám nárokuje výsadní postavení v ústavním systému, například tím, že nerespektuje rozhodnutí soudů a odmítá se podřídit vůli parlamentu při ratifikaci mezinárodních smluv,“ uvedl Pehe v rozhovoru pro Deník Referendum.

Klaus nepřestane deformovat vnímání zákona a pořádku
Čeho se pak ve světle dosavadní zkušenosti s politickými kroky Václava Klause může veřejnost a politici dočkat v jeho posledním roce ve funkci prezidenta? Podle Peheho je jisté, že Klaus bude pokračovat více méně v aktivitách, které definovaly jeho prezidentství v posledních letech, jen možná s větší intenzitou, jak se sluší na finiš v cílové rovince.

„Budeme tedy svědky dalších kontroverzních výroků, útoků na Evropskou unii i dalších snah zviditelnit se na mezinárodní scéně, pochybných milostí a také soubojů se soudcovským stavem i vládou, naskytne-li se k tomu příležitost,“ napsal politolog v komentáři pro úterní vydání deníku Právo.

Podle Lukáše Jelínka se ostatně Klaus v poslední době prakticky přestal ohlížet na nediplomatičnost svých činů a slov, nevadí mu ani podezření z přešlapování zákona, například u udílení milostí, za něž nemůže být podle ústavy trestán.

„Trochu mi vadí, že se bavíme rádoby veselými detaily typu chilské pero nebo australský rám a nedochází nám, jak výrazně se Klaus v poslední části svého prezidentství snaží deformovat českou politiku a vnímání zákona a pořádku,“ dodal Jelínek pro Deník Referendum.

Podle Jelínka Klaus například bagatelizuje korupci, omilostňuje korupčníky, dává si pozor, aby nepodpořil úsilí Pavla Zemana o očistu státních zastupitelství, na ústavní soudce nominuje právníky, kteří jsou loajální jak k němu, tak k zákulisním politickým hráčům.

Pokud jde o jeho vztah k vládě Petra Nečase, je podle politologů zjevné, že prezident hraje dvojí hru. Vládu sice tu a tam kritizuje za její prý ještě stále nedostatečné reformy, avšak současně podle Jiřího Pehe drží samotného premiéra politicky v šachu tím, že může využít svého vlivu na ODS k rozbití strany.

Podle politologa Milana Znoje se v posledním roce navíc ukázalo, že Václav Klaus vládě dominuje.  „Od počátku dával najevo, že pravicovou vládní koalici považuje za svou vládu. Když hrozilo, že se rozpadne, zachraňoval vládu způsobem, který ústava nepředpokládá. Od té doby se prezident stal mentorem Nečasovy vlády,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Podle něj Klaus současně ovládl zahraniční politiku ve vztahu k Evropské unii způsobem, který nemá obdoby, což se stalo veřejným tajemstvím poté, co premiér Nečas přímo na summitu EU vysvětloval, že nepodepíše pakt o fiskální dohodě, jelikož by při ratifikaci narazila na odpor prezidenta. „Právě přičiněním Václava Klause se Česká republika stala bludným kořenem Evropy, o který ostatní mohou nepříjemně zakopnout,“ doplnil Znoj.

A podle Jelínka bude nejspíš nadcházející rok ještě drsnější. „Z jeho politické budoucnosti mám vážné obavy. Může se pokusit stáhnout ODS do močálu nacionalismu. Může pomoci sjednocení doposud roztříštěného krajně pravicového spektra. Ale taky se může pokusit krajní pravici integrovat do ODS. K tomu nemusí být předsedou ničeho, stačí využít neformální autority. A nepochybuji, že pokud se naskytne možnost kandidovat do čela exekutivy, využije ji,“ uvedl Lukáš Jelínek.

S Jelínkem souhlasí Pehe, podle kterého si Klaus připravuje půdu pro nějaký vlastní projekt pro volby v roce 2014.

„Až skončí ve funkci prezidenta, obrátí svůj ,politicko-zbrojní‘ arsenál plně proti Nečasově vládě. Jeho argumentace bude, že Nečasova ODS zradila pravicově-konzervativní ideály, o TOP 09, s ,odrodilcem‘ Schwarzenbergem v čele, raději nemluvit. Nečas si svoji současnou pasivitou vůči Klausovi ovšem o politické Waterloo říká,“ domnívá se Jiří Pehe.

„Uvážíme-li minulé postoje prezidenta Klause, dá se předpokládat, že v letošním roce bude pokračovat především ve svých snahách podkopat EU. Zajímavé bude sledovat, zda se přitom dostane do otevřeného konfliktu s vládou nebo ne,“ doplnil Peheho Znoj.

Vnitropolitickou událostí letošní roku číslo jedna bude podle Znoje nicméně otázka, zda padne vláda Petra Nečase, nebo zda se v nesnázích udrží. „Angažmá prezidenta Klause bude v každém případě enormní, ať už se vláda bude hroutit kvůli tomu, že pozice VV ve vládě bude neúnosná, anebo proto, že Petr Nečas neobstojí jako předseda ODS na podzim po případném neúspěchu strany v regionálních a senátních volbách,“ vysvětlil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„V žádném případě nenechá Václav Klaus takovouto příležitost k prezidentskému aktivismu ležet ladem. Prezidentský konflikt s Ústavním soudem bude mít rovněž nepochybně další pokračování. Ústavních žalob je v chodu několik, takže látka se jistě najde. Již nyní můžeme sledovat přetahování prezidenta se senátem o to, kdo bude novým ústavním soudcem,“ doplnil politolog

Prezident nestojí nad zákonem, natož nad ústavou
Přes tyto pochmurné předpovědi ale existuje i nadějeplnější perspektiva stran budoucnosti Václava Klause v české politice. Mezi ústavními experty, politology ale i mezi samotnými politiky se totiž stále hlasitěji ozývají hlasy artikulující názor, kterak jsou mnohé kroky Václava Klause ve funkci prezidenta protiústavní. A proto by měl být svého mandátu zbaven předčasně.

Například podle místopředsedy ČSSD Jiřího Dienstbiera prezident porušuje ústavu a překračuje své pravomoci, což podle něj musí skončit. Sociálnědemokratická většina v Senátu proto prezidenta vyzvala, aby neprodleně signoval dodatek k Evropské sociální chartě, která má umožnit podávání kolektivních stížností Radě Evropy na porušování sociálních práv.

Pokud Klaus dodatek nepodepíše, hodlají se sociální demokraté obrátit na Ústavní soud s cílem si podpis pod smlouvou vynutit. Dodatek k Evropské sociální chartě o systému kolektivních stížností obě komory parlamentu schválily už v roce 2003.

Současně Klause kritizoval i místopředseda Senátu Petr Pithart, podle kterého prezident jednal protiústavně, když vloni odmítl odvolat na návrh premiéra ministra školství Josefa Dobeše. Podle článku 74 ústavy totiž prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A předseda vlády Petr Nečas navrhl 11. dubna loňského roku prezidentu republiky, aby odvolal ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Prezident to ale neudělal.

Podle Pitharta tak porušil nejen ducha, ale přímo literu ústavy. „Ve vládě tedy sedí ministr, který v ní už neměl být,“ napsal Pithart. Podle něj s takovým jednáním prezidenta ale ústava nepočítá.

„Ani to neumí. Jaká je to tedy situace? Jediná její přesná charakteristika zní: nemožná. Nemyslitelná. Nemohla se totiž stát, nelze o ní proto smysluplně ani mluvit. Není na ni ústavní lék ani opravný prostředek. Proč by měl být, když přece prezident slavnostně slíbil, že ústavu bude dodržovat. Kdyby odmítl slib složit, prezidentem by se nestal,“ doplnil Pithart.

„A senátorky a senátoři si velkou otázku (podle ústavního článku 65 odst. 2), zda zrada slibu dodržovat ústavu je zradou malou, nebo velkou, kladou zatím jen mezi čtyřma očima. Ptám se teď já, zda bychom se neměli zeptat nahlas Ústavního soudu,“ napsal Pithart pro Lidové noviny.

S Pithartem souhlasí i mnozí experti. Podle Peheho je evidentní, že je premiér ve vztahu ke Klausovi nesvéprávný. „Skutečnost, že se nevzbouřil, když Klaus odmítnul vloni odvolat ministra Josefe Dobeše, když mu to Nečas navrhnul, z Nečase dělá Klausova podřízeného, jakkoliv ústava vidí jako hlavu exekutivy premiéra,“ uvedl Pehe pro Deník Referendum.

„Jinými slovy, to, že se Nečas okamžitě neobrátil na Ústavní soud s kompetenční stížností, když prezident odmítnul odvolat Dobeše, nebo že tak neučinil, když Klaus dopředu avizoval, že nepodepíše novou evropskou smlouvu, Nečase ve vztahu ke Klausovi zcela delegitimuje,“ uvedl Pehe pro Deník Referendum.

Taktéž ústavní právník Jiří Přibáň dává Pithartovi za pravdu. Problém podle něj spočívá v tom, že ústava a ústavní právo vůbec nemůže podrobně kodifikovat, kdo a jak má ve které situaci postupovat. „Obecnost ústavních norem předpokládá mnohem víc politický respekt k ústavnosti, než právní donucení, takže obecných ustanovení lze snadno zneužívat," vysvětlil Přibáň.

„Domnívám se, že celá doba prezidentství Václava Klause je dobou zneužívání obecné litery ústavy k osobním a skupinovým výhodám, ať se jedna o ,ratifikační vydírání‘ během schvalovaní Lisabonské smlouvy nebo zcela nepodložené odmítnutí odvolat ministra, o jakém se zmiňoval Petr Pithart,“ uvedl Přibáň pro Deník Referendum.

Podle Přibáně není Klausův vztah k ústavě jen vztahem pohrdaní, nýbrž přímo neporozumění, jehož příkladem jsou jeho neustalé konfrontace ať s Ústavním soudem či se Senátem. „Nezbývá než doufat, ze toto období již brzy skončí a na Klausovo místo nastoupí osoba s větším právním rozhledem i respektem pro ústavní pravidla politické hry,“ dodal Přibáň.

Budou-li senátoři důslední, je možné, že se toho veřejnost dočká dřív, než za rok touto dobou, neboť v demokratickém politickém uspořádání platí, že prezident nestojí nad zákonem, natož nad ústavou.

Podle Jiřího Pehe by proto bylo důležité, už z hlediska jakési hygieny právního státu, aby Ústavní soud dostal příležitost nejen osvětlit Klausovi a jeho příznivcům, v čem si vykládají postavení prezidenta v ústavním systému dosti svévolně, ale také, a to zejména, nastavit pravidla pro všechny budoucí prezidenty.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7.3.2012, viz tady.)

V čem přímá volba prezidenta změní charakter české politiky?

Nad přímou volbou prezidenta vznikla paradoxně největší debata až po jejím schválení. Objevily se ponuré věštby, že se český ústavní systém ocitne v ohrožení. Je tomu skutečně tak? Jak přímá volba dlouhodobě českou politiku změní?

Po Poslanecké sněmovně se i v Senátu našla třípětinová většina, která byla nutná pro změnu Ústavy a schválení přímé volby prezidenta. Zákonodárci se tak shodli na nepochybně nejzávažnější změně ústavního pořádku od vzniku České republiky v roce 1993.

Přímá volba prezidenta se bude konat podobně jako u senátorů ve dvou kolech. Pokud z prvního kola nevzejde vítěz s nadpolovičním ziskem hlasů, postoupí do druhého kola dva kandidáti s nejvyšším ziskem hlasů. Druhé kolo pak definitivně rozhodne o prezidentovi.

Politolog Jiří Pehe má za to, že zvolený volební model je pro přímou volbu prezidenta vhodný a nepředpokládá, že by dvoukolová většinová volba generovala populisty či extremisty.

„Prezident bude totiž volen v podstatě stejným způsobem jako senátoři, přičemž Senát není plný ani nebezpečných populistů, ani extremistů, ani hvězd zábavního průmyslu,“ vysvětlil v komentáři pro deník Právo Pehe s tím, že ve druhém kole se obvykle většina sjednotí za umírněnějším kandidátem.

Kandidáta na prezidenta by mohla podle novely navrhnout petice alespoň padesáti tisíc občanů starších osmnácti let, nebo nejméně dvacet poslanců či deset senátorů. Přímou volbu hlavy státu by mel předseda Senátu vyhlásit nejpozději devadesát dnů před jejím konáním.

Veliké obavy
Nástává podstatná změna. Český ústavně-politický systém je charakterizován jako parlamentarismus, pro nějž je typické, že jediným přímo voleným orgánem jsou komory parlamentu, především Poslanecká sněmovna. Její složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je odvozená vládní většina, tedy exekutivní moc.

Pro ústavní postavení prezidenta pak platí, že je sice hlavou státu, avšak vrcholným orgánem exekutivy z hlediska její pyramidální struktury je vláda. Je přitom nutné zdůraznit, že postavení prezidenta je založeno vedle ústavního vymezení také na tradicích a obyčejích.

Připočítáme-li pak k ústavním institucím politickou kulturu a tradice vládnutí, může se česká veřejnost nepochybně dočkat mnoha nových a pro českou politiku doposud neznámých situací, konfliktů a dějů.

Ostatně nejeden ústavní expert upozorňoval, že zavedení přímé volby bez úpravy kompetencí prezidenta může vést k vzrůstu konfliktů uvnitř politického systému. Vždyť i zákonodárným sborem zvolený Václav Klaus se nejednou pohyboval ve svých krocích na hraně ústavy.

„Je sice pravda, že český prezident zůstává nadále ústavně neodpovědný, což je chyba. Navíc má některé pravomoci, které ve spojení se silnějším mandátem, daným přímou volbou, z něj mohou udělat mimořádně silného hráče na politické scéně. Jenže hodně bude záležet na osobě prezidenta,“ napsal minulý týden ve svém komentáři pro deník Právo politolog Jiří Pehe.

Podle něj by byl Klaus se současnými pravomocemi, a navíc zvolený přímo, pro standardní parlamentní demokracii přímo noční můrou. „Jenže mezi možnými kandidáty není nikdo, kdo by se Klausovi podobal a přitom by mohl být skutečně zvolen,“ doplnil Pehe.

Daleko kritičtější je ve svém komentáři Václav Žák. „Zatímco slovenský a rakouský přímo volený prezident nesou za své jednání odpovědnost, a mohou být ve všeobecném hlasování odvoláni, ponechali čeští zákonodárci neodpovědnému prezidentovi takové samostatné kompetence, jako je jmenování bankovní rady, jaké nemá žádný jiný prezident v Evropě," napsal minulý týden Václav Žák.

Podle něj tak máme založenou dračí setbu posílenou tím, že přímo voleného prezidenta, ústavně silnějšího než vláda, za porušování ústavy nebude možné odvolat. „Přitom bylo třeba posílit pozici vlády a zkrotit chuť prezidentů aktivně zasahovat do politiky,“ dodal Žák.

Proti přímé volbě na půdě Senátu s velkou vehemencí promluvil Petr Pithart, který její zavedení označil za „oklamání voličů“, „transplantaci ledviny namísto srdce“ a vytváření „snadné příležitosti pro nějakého vůdce“.

Pithartovi dává za pravdu například ústavní právník Jan Kysela z Karlovy univerzity, který přímou volbu prezidenta v českém ústavním systému nepovažuje ani za šťastnou, ani za důvodnou. „Pochybuji, že se splní přání jejich zastánců, tj. snížení odcizení občanů od politiky a kultivace politických stran,“ uvedl Kysela pro Deník Referendum.

Podle něj navíc působí přímá volba prezidenta v parlamentním systému disparátně, neboť vybavuje hlavu státu legitimitou, kterou nepotřebuje. „Pakliže bude nový prezident té legitimity využívat, může to být kontraproduktivní. On se bude cítit, že by měl být aktivní, ale ta jeho aktivita nemůže vést k ničemu jinému než k oslabování pozice vlády,“ myslí si Kysela.

Způsob volby s vlivem prezidenta souvisí jen málo
Proti tomu stojí hlasy, které poukazují, že samotným způsobem volby se kompetence prezidenta nijak neproměňují. A přenos pravomoci z parlamentu na lid berou jako příznak nezadržitelného procesu rozšiřování občanských práv.

Ústavního právník Masarykovy univerzity Zdeněk Koudelka Deníku Referendum řekl: „Růst počtu republik a v jejich rámci růst přímé volby prezidenta je historický demokratizační proces probíhající od 19. století dodnes.“ Politolog Tomáš Lebeda pak v roce 2008 uvedl, že ze 142 republik ve světě má téměř 75 % volenou hlavu státu přímo.

K námitce, že zavedení přímé volby prezidenta mění charkater ústavního systému, Koudelka podotýká: „Srovnáme-li ústavní systémy, nenajdeme přímý vztah mezi formou vlády a způsobem ustavení hlavy státu, přímá volba nemá k charakteru režimu jednoznačný kauzální vztah.“

Politolog Lukáš Jelínek Koudelku doplňuje. „Přímo volený prezident je s naším ústavním systémem kompatibilní v hrubých obrysech, na detailech by se ale ještě mělo zapracovat. Jde zejména o jeho pravomoci, které by měly být prakticky všude podmíněny kontrasignací.“

„Rozsah práv orgánů zkrátka nezávisí na způsobu jejich ustavení. V Evropě jsou prezidenti voleni přímo občany v mnoha parlamentních republikách a jejich pravomoci jsou slabší než u našeho, voleného parlamentem,“ poznamenal Koudelka, podle nějž k takovým případům patří například prezident irský.

Parlamentem je v zemích EU v současnosti prezident volen jen u nás, v Maďarsku, Řecku, Lotyšsku, Estonsku. „V Evropě je více monarchií než republik s prezidentem voleným v Parlamentu. V Německu a Itálii se parlamenty podílejí na volbě prezidenta spolu s delegacemi volitelů německých zemí a italských oblastí,“ vysvětlil Koudelka pro Deník Referendum.

Že stupeň pravomocí a způsob volby spolu nesouvisí, dokládají pak podle Koudelky státy, které zavedly přímé volby prezidenta, aniž posílily jeho pravomoci. Jako příklad uvedl Slovensko, kde občané volí prezidenta od roku 1999, kdy jeho pravomoci byly změněny drobně zavedením kontrasignace v oblasti vrchního velení nad ozbrojenými silami, amnestie a jmenování vedoucích diplomatických misí.

„Se zavedením přímé volby se nemusí měnit pravomoci prezidenta. Stejně jako nemusí mít způsob ustavení do funkce vliv na pravomoc hlavy státu, nemusí mít žádný vliv ani na její odpovědnost, ať již právní či politickou,“ myslí si Koudelka s tím, že přímá volba podle jeho slov neoslabuje vliv politických stran jako takových. „Jen v nich může vznikat více mocenských center a to zvláště ve straně vládní okolo prezidenta a okolo premiéra,“ dodal Koudelka.

Ani podle politologa Milana Znoje z právního hlediska přímá volba prezidenta nijak významně nemění rovnováhu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, a to přesto, že parlament přišel o důležitou kompetenci.

„Ústavněprávně vzato zůstáváme parlamentní demokracií, politicky se ale zřejmě posouváme k poloprezidentskému systému. Více než na legálních procedurách záleží totiž na politických zvyklostech a zavedených způsobech,“ vysvětlil Znoj s tím, že Václav Klaus za stávajících ústavních poměrů udělal z naší země poloprezidentský režim, když oslabil roli vlády zejména v zahraničních otázkách a roli parlamentu obcházel při řešení vládních krizí.

„Dokladem budiž stávající chování premiéra Nečase ve vztahu k Evropské unii,“ dodal Znoj, podle jehož slov se Nečas neodváží nic rozhodnout a podepsat, neboť se obává konfliktu s prezidentem.

Podle politologa Lukáše Jelínka si ale přímo volený prezident bude sice na jedné straně moci jasně formulovat výhrady proti parlamentu a vládě, avšak současně si podle něj nebude moci uzurpovat moc. „Platí totiž ústava, kterou musí prezident pod – pravda, slabou a nedokonalou – sankcí odvolání dodržovat,“ soudí Jelínek.

„A pokud jsou někde kompetence hlavy státu nejasné – jakože nejasné leckde jsou – je nejvyšší čas, aby senátoři a poslanci začali jednat a ústavu zpřesnili. Mluvit předem o tom, že prezident bude překračovat své pravomoci, a brát to za hotovou věc, považuji za nebezpečné. Říkáme tím, bohužel i mnozí politologové, ústavní právníci a komentátoři, že překračování pravomocí pokládáme za normální, běžné. Naopak: dodržování litery ústavy musí být přísně vyžadováno,“ zdůraznil Jelínek, že ani tento aspekt s formou jmenování prezidenta nesouvisí.

Pro pořádek dodejme, že prezidenta dosud nebylo možné zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt, a to navždy. Pouze mohl být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Ústavní soud pak mohl rozhodnout o tom, že prezident ztrácí svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Podle nové normy může Senát se souhlasem Sněmovny podat ústavní žalobu k Ústavnímu soudu nejen pro velezradu, ale i pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

K přijetí návrhu v Senátu přitom bude třeba třípětinové většiny přítomných senátorů a k přijetí souhlasu Sněmovny pak třípětinové většiny všech poslanců. Kromě toho bude prezidentská imunita omezena pouze na funkční období. Prezident také mohl mimo jiné nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. V budoucnu k platnosti tohoto prezidentova rozhodnutí bude třeba spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Přesnější vymezení kompetencí a pojistky proti nemístnému ústavnímu aktivismu prezidenta, jaký například dnes předvádí Václav Klaus, tak Parlamentu zůstávají jako úkol; a je jistě chybou, že příležitosti k nápravě, kterou zavedení přímé volby představovalo, v tomto ohledu zákonodárci nevyužili.

Možnost odblokovat politiku
Přímá volba prezidenta má ale i své zřejmé přednosti, proto si ji ostatně postupně zavedla většina republik. „Když už byla přímá volba schválena, pokusme se využít její pozitiva. Především vtahuje lidi do demokratického procesu v podobě celostátního plebiscitu, přičemž nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho program, což je příležitost k celostátní diskusi například o důležitých zahraničně-politických prioritách, jako je budoucnost země v Evropské unii," myslí si Jiří Pehe.

Podle něj současně přímá volba prezidenta odblokuje parlamentní politiku, která byla podle jeho slov v případě dvou posledních voleb prezidenta na měsíce paralyzována hádkami a pošpiněná dohady o zákulisní korupci i nátlaku.

„Je sice přirozené, že při dosavadních zkušenostech očekává část laické i odborné veřejnosti spíše to horší, co může přímá volba přinést, ale není vůbec vyloučeno, že naopak pomůže do úřadu široce respektovanému, umírněnému a vskutku nadstranickému prezidentovi, který nebude společnost rozdělovat jako prezident současný a nebude se snažit rozšiřovat své pravomoci až na hranu ústavnosti," doplnil v komentáři pro deník Právo Pehe.

Podobné stanovisko zastává i Lukáš Jelínek. „Dost možná zakládáme novou tradici výkonu prezidentského mandátu, tím spíš bude záležet na tom, kdo usedne na Hradě poprvé. Přesto se žádných otřesů neobávám, tedy za předpokladu, že bude ctěna ústava a všichni aktéři se budou držet svých rolí. O to bychom nyní měli dbát nejvíc – a ne být přehnaně velkorysí a laxní, jak prokázala dosavadní politická reprezentace ve vztahu k mimoústavnímu jednání Václava Klause.“

Na nejvážnější potenciální hrozbu přímé volby prezidenta pak upozornil Milan Znoj. Podle něj může zavedení přímé volby prezidenta znamenat, že averze občanů vůči politice využije jediný politik k tomu, aby se dostal k ústavní pozici, ve které může v konfliktních případech vystupovat proti stranám a proti parlamentu a přitom se může opírat o hněv lidu. „Tento špatný populismus prezidentského ražení je docela vážnou hrozbou do budoucnosti, pokud připustíme, že ta nemusí být příliš růžová,“ doplnil politolog.

Jenomže: pokud by budoucnost neměla být příliš růžová zřejmě nic nezabrání politikům s vůdcovskými sklony, aby se k rozhodujícímu vlivu dostali v čele svého populistického hnutí v parlamentních volbách, které mu skýtají přístup k mnohem větším kompetencím.

Přímou volbu je tak nejspíše vhodné brát čistě jako to, čím ve své prazákladní podobě je: jako rozšíření práv občanů na úkor moci politických stran. A na lidech nyní je, jak této příležitosti využijí. 

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 18.2.2012, viz tady.)

KDU-ČSL opatrně opouští pravici a míří do středu. Najde tam voliče?

Křesťanští demokraté, kteří po posledních sněmovních volbách opustili poslanecké lavice, začali formulovat nový program. Podle předsedy lidovců Pavla Bělobrádka by měl vycházet ze sociálně-tržních principů.

O víkendu se konala ideová konference KDU-ČSL. Jedna z tradičních českých politických stran se snaží odpoutat od politiky, kvůli které v roce 2010 nepřekročila pětiprocentní práh nutný pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Lidovci hodlají oslovit mladší ročníky, mluví o poučení z volební prohry a začínají s formulací nového programu, který má podle jejich předsedy Pavla Bělobrádka klást důraz na sociálně-tržní principy.

Vedlejším tématem konference byla i prezidentská volba. Petr Pithart definitivně oznámil, že se do boje o Hrad pouštět nebude. O to hlasitěji se tak mluvilo o možné kandidatuře europoslankyně Zuzany Roithové.

„Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu," uvedl v úvodu svého hlavního projevu předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, v němž se zřetelně vymezil vůči svým předchůdcům, když mluvil o „pachuti“ z mnoha jejich nesprávných rozhodnutí a činů.

„Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se,“ tvrdí Bělobrádek.

CDU jako inspirace
Předseda lidovců pak ostře kritizoval současnou vládu za její cynickou a asociální politiku a uvedl, že se v české společnosti rozmáhá lhostejnost, apatie, nihilismus a alibismus.

„Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. Členství ve straně je opět nadřazeno nad prospěchem obecným a osobní odpovědností za své činy,“ dodal pak Bělobrádek s tím, že lidovci chtějí usilovat o standardní, stabilní a na západ od nás normální prostředí pro život, práci, výrobu a obchod.

„Proč naši politici neustále vymýšlejí rovné daňové sazby a druhé pilíře, které ve vyspělejších zemích neznají nebo zkrachovaly?“ napadl některé z rysů neoliberální vládní politiky Bělobrádek. Jako inspiraci pro lidovecký program svým stranickým kolegům nabídl politiku německé CDU.

„Již před volbami do sněmovny v roce 2010 jsme nabídli jako cestu z krize řešení, které se inspirovalo právě v Německu. Nebyli jsme bráni vážně. Pojďme si připomenout fakta z vládního prohlášení i ze současných zpráv německého statistického úřadu, o kterých se u nás mlčí. Proč? Protože by se ukázalo, že ODS, TOP09, STAN a VV jdou nesprávnou cestou, která poškozuje ekonomiku a zadlužuje občany,“ uvedl Bělobrádek.

Podle něj totiž kabinet Petra Nečase tupě škrtá a neřeší příčiny, nýbrž pouze následky, a to na úkor občanů. Německá CDU se pak dle jeho slov sice také rozhodla zavést úsporná opatření, avšak narozdíl od Nečasovy vlády nepřistoupila na škrty v sociální oblasti.

„Samozřejmě tam byly i úspory ve státní správě, ale nebyly tam žádné úspory v sociální oblasti – naopak. Němci nepotřebovali žádné zvyšování snížené sazby DPH, pouze zavedli další, nejvyšší progresivní sazbu daně z příjmu fyzických osob,“ vysvětlil Bělobrádek.

Akcentujme sociálně-tržní principy
Pro KDU-ČSL je pak podle jejího předsedy inspirací německá CDU především proto, že svou politiku opírá o principy sociálně tržního hospodářství.

„Právě sociálně tržní hospodářství, které má KDU-ČSL mnoho let ve svých stanovách a ke kterému se hlásí Evropská lidová strana, tento systém, který stál za poválečným hospodářským zázrakem Německa a dalších států, právě jeho principy jsou řešením i našich vlastních národních problémů,“ myslí si předseda lidovců s tím, že je třeba odmítnout současný systém privatizace zisků a socializace ztrát.

Lidovcům pak jde podle Bělobrádka spolu s křesťanskými demokraty v celé Evropě o obecné blaho a sociální soudržnost společnosti jako o prevenci před sociálními otřesy. „V ČR musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity,“ myslí si Bělobrádek a současně upozornil, že se KDU-ČSL hlásí k myšlence evropské integrace.

Pro politiku KDU-ČSL je typické, že tak, jak se po listopadu 1989 proměňovalo vedení strany, docházelo i ke změnám nejen politické strategie lidovců, nýbrž i k opakovaným změnám v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky.

KDU-ČSL vždy kolísala mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí, s čímž souvisí i její reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose. A Bělobrádek se nyní podle všeho otevřeně přihlásil k linii lidovecké politiky, kterou se straně v polovině devadesátých let minulého století pokoušel vtisknout tehdejší předseda Josef Lux.

Ta spočívala právě v důrazu na křesťansko-sociální principy a současně v trpělivém budování obrazu strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být možným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně vůči oběma i alternativou.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou stranu a pokusit se tak oslovit i městské, liberálnější voliče.

Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem je natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Je nicméně otázkou, zda o to současné vedení strany bude skutečně usilovat, a pokud ano, zda se mu to podaří. To, že současné mimoparlamentní působení lidovcům přirozeně umožňuje ostře se vymezit proti Nečasově vládě, nemusí nic vypovídat o jejich budoucích politických prioritách.

S kým případně do vlády?
Asociální a veskrze škodlivá politika Nečasovy vlády ke kritice přímo vybízí a bylo by s podivem, kdyby předseda lidovců činil opak. To, že se pak přiklání k sociálně citlivým a ohleduplným reformám, je také logické. Chce-li totiž oslovit i jiné než tradiční voliče lidovců, je přirozené, že se obrací k těm, kteří na politiku koaličního kabinetu ODS, TOP 09 a VV nejvíce doplácí, tedy sociálně ohrožené segmenty společnosti.

Je tedy otázkou, zda by lidovci v hypotetické – avšak po příštích sněmovních volbách v nikoli nereálné – situaci, kdy by ve Sněmovně vystřídali Věci veřejné, upřednostnili před pravicovou vládou některou z variant vlády stran levice či levého středu.

„Není to o příklonu k někomu. To odmítám. Jde o realizaci našeho programu. V současné situaci bychom nebyli v koalici, která by realizovala politiku Nečasovy vlády,“ uvedl předseda KDU-ČSL pro Deník Referendum, a zdůraznil, že vylučuje účast lidovců na vládě s občanskými demokraty a TOP 09 s jejich současným programem. Nicméně dodal, že pokud by pravicové strany realizovaly sociálně citlivější a rozumnou politiku, spolupráci s nimi se nebrání.

Podobný názor má i exposlanec lidovců Ludvík Hovorka, který disponuje narozdíl od současného vedení strany letitou parlamentní zkušeností. Hovorka byl poslancem KDU-ČSL v letech 2002-2010.

„Nedovedu si představit, že by KDU-ČSL spolupracovala na vládní úrovni se stranami, které prosazují a realizují privatizaci zdravotnictví, privatizaci fakultních nemocnic a privatizaci zdravotních pojišťoven,“ uvedl Hovorka pro Deník Referendum.

Ostatně lidovci si vládní spolupráci s těmito stranami vyzkoušeli právě v minulém volebním období a podle Hovorky za ni KDU-ČSL zaplatila mimoparlamentní existencí.

„Sice je nyní – tedy více než dva roky před řádnými volbami – předčasné hovořit o případné účasti lidovců ve vládě, nicméně už teď mohu konstatovat, že by KDU-ČSL neměla zasednout za jeden stůl s TOP 09 a ODS, a to do doby, dokud se tyto strany nezbaví korupčníků a těch, kteří prosazují privatizaci zdravotnictví,“ dodal Hovorka pro Deník Referendum.

„Klíčové pro nás bude, jestli některé naše zásadní priority budou v programovém prohlášení budoucí vlády,“ uvedl pak pro Deník Referendum místopředseda lidovců Marian Jurečka s tím, že tyto priority budou chtít lidovci dopředu zveřejnit tak, aby voličům bylo jasné, jaké vlády se případně KDU-ČSL po volbách zúčastní.

„Osobně budu podporovat takovou vládu, která opravdu skutkově omezí korupci či hazard a bude aktivní v zahraniční politice. Taktéž chceme opět prosadit progresivní zdanění či zavést společné zdanění rodin,“ konkretizoval pak některé programové priority lidovců Jurečka s tím, že jejich priority budou muset být garantovány politiky, kteří s nimi v případné vládě zasednou.

Podle něj budou chtít lidovci ale především nejdříve se svým programem opět získat ztracenou důvěru lidí. „Teprve potom budeme tento program chtít prosazovat i v exekutivě. Rozhodně ale neplatí, že musíme být za každou cenu ve vládě. Můžeme umožnit i vznik menšinového kabinetu a následně jeho konkrétní kroky případně podporovat,“ vysvětlil místopředseda lidovců.

Na dotaz, zda si umí představit, že by lidovci společně s komunisty třebas jen podporovali jednobarevnou menšinovou vládu sociálních demokratů pak Jurečka uvedl, že to nevylučuje, ale je jasné, že by to pro KDU-ČSL priorita nebyla.

Bělobrádek pak doplnil, že lidovci v žádném případě nezasednou ve vládě, která by byla závislá na hlasech KSČM. „Vládu závislou na hlasech komunistů jasně vylučuji. Řešením je ale umožnění menšinové vlády. Rozhodně bychom v eventuální koalici s ČSSD, bez závislosti na KSČM, jasně prosazovali svoje priority, které nejsou levicové,“ dodal pak Bělobrádek.

Návrat lidovců je možný, avšak velmi nejistý, tvrdí experti
Podle politologa Lukáše Jelínka je přirozené, že lidovci tepou pravicovou vládu snad za všechny reformy, s nimiž přichází, a je ještě přirozenější, že místo objevování Ameriky poukazují na to, jak obdobné ekonomické a sociální potíže řeší třeba v sousedním Německu.

„Tuto sobotu Bělobrádek občanům slíbil poněkud vícesmyslný pořádek, ale i stabilitu a odmítání extrémů,“ myslí si Jelínek s tím, že to zní skoro až luxovsky. To však ještě neznamená, že se lidovcům skutečně podaří voliče oslovit.

Podle politologa Milana Znoje lidovci reálnou šancí vrátit se do vrcholné politiky skutečně disponují, avšak úspěch to bude podle něj nejspíše omezený a dočasný.

„Nové vedení má vskutku své přednosti a nelze mu upřít jisté zásluhy. Lidovcům také prospívá, že se zbavili kontroverzních osobností z minula, byť úspěch Jiřího Čunka v letošních volbách jim může tento obraz pokazit,“ doplnil Znoj s tím, že důvody případného uměřeného úspěchu lidovců budou především externí, nikoli interní.

„Nahrává jim rozčarování lidí z nových stran, a tak se dá čekat, že část z nich se rozvzpomene na své původní lidovecké preference,“ myslí si Znoj.

Lukáš Jelínek s ní souhlasí: „Věřím tomu, že se odborné týmy KDU-ČSL v posledních měsících hodně snažily dát dohromady atraktivní program, ale jsem skeptický v tom, že by lidovci dokázali přijít s něčím novým. Její síla tak nakonec spočívá ve vnitřní stabilitě a v tristní zkušenosti voličů s VV – po ní se návratu sympatií lidovců ani nebudu divit.“

Podle Znoje pak pro ně bude klíčový výsledek v regionálních volbách. „Když uspějí ve svých tradičních krajích, bude se o nich zase více mluvit. Kámen úrazu lidoveckého návratu do velké politiky ale tkví v tom, že přes všechnu snahu o inovaci se lidovci nemohou příliš vzdálit představám svých tradičních voličů,“ doplnil Znoj s tím, že se lidovci nemohou odcizit sociálním a kulturním představám lidí ze svých tradičních oblastí. „Tam totiž leží jejich základna a odtud se odvíjí jejich nezměnitelný osud,“ dodal Znoj pro Deník Referendum.

Taktéž politolog Pavel Šaradín si myslí, že práci současného vedení půjde zodpovědně zhodnotit až po podzimních senátních a krajských volbách. „Šance k udržení se ve velké politice jsou právě ony dvoje podzimní volby. Neúspěch ve volbách do Senátu by byl malou tragédií, neúspěch v krajských volbách by vedl k dalšímu rozkladu strany,“ myslí si Šaradín.

Šaradín pak souhlasí s Milanem Znojem v tom, že lidovci mají jednoznačně venkovský charakter. „To je, myslím, jejich příležitost, ale aktivity TOP 09 a STAN v tomto prostoru ji vcelku limitují,“ doplnil Šaradín v rozhovoru pro Deník Referendum.

Podle něj je tak poslední šancí lidovců otevření se po vzoru Josefa Luxe. To – zdá se – Bělobrádek opatrně učinil, avšak zda se rozhodne k razantnějšímu příklonu k odkazu politika, na kterého – coby jednoho z mála – mohou být podle Jelínka lidovci ve své novodobé historii pyšní, ukáží teprve budoucí týdny a měsíce.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 25.1.2012, viz tady.)