Vládní vyjednavači se ve čtvrtek sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Vláda zvažuje tři varianty přímé volby. Legislativní rada vlády doporučila kabinetu dvoukolovou volbu. Tu preferuje i ČSSD.
Vyjednavači vládních stran se ve čtvrtek ráno sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Pro ČTK to řekl sociálnědemokratický stínový ministr vnitra Jeroným Tejc, který svou stranu bude na schůzce zastupovat. Návrh na přímou volbu hlavy státu měla vláda připravený od počátku měsíce. K jeho projednávání se hodlá vrátit v březnu právě poté, co bude jasný postoj ČSSD.
Zatímco Nečasova koaliční vláda vybírá ze tří variant přímé volby prezidenta, Věci veřejné přišly v posledních dnech se svým návrhem jednokolové přímé volby prezidenta, kterým vycházejí vstříc občanským demokratům. Ti totiž byli doposud striktně proti dvoukolové volbě.
Věci veřejné navrhují tzv. Bordovo hlasování, kde volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. ČSSD pak dlouhodobě preferuje dvoukolovou přímou volbu obdobnou s volebním systémem do Senátu.
Výsledek jednání napoví leccos o stavu politické kultury v České republice, neboť ke schválení přímé volby prezidenta bude potřeba nejen shody mezi stranami vládní koalice, nýbrž i mezi kabinetem Petra Nečase a opozicí.
Vláda zvažuje tři varianty přímé volby
Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo tři varianty přímé volby hlavy státu. První počítá se zvolením prezidenta hned v prvním kole. Druhá počítá s volbou dvoukolovou, přičemž do druhého kola by postupovali dva nejúspěšnější kandidáti. Poslední varianta je rovněž dvoukolová. Do druhého kola by postupovali kandidáti, kteří by získali nejméně 12,5 procenta platných hlasů.
Pokud by této hranice nedosáhli alespoň dva kandidáti, postoupili by do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola volby. Legislativní rada doporučila druhou variantu, tj. dvoukolovou volbu, kdy by do druhého kola postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního.
Legislativní radou doporučený postup počítá s tím, že by prezidentské kandidáty navrhovali občané České republiky starší osmnácti let peticí s nejméně padesáti tisíci podpisy, skupina nejméně dvaceti poslanců nebo alespoň deseti senátorů. Právo volit hlavu státu bude mít každý občan, který dosáhl věku osmnácti let.
Stejně jako v senátních volbách by byl v prvním kole zvolen kandidát, který by získal nadpoloviční většinu platných odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, pak do druhého kola postoupí dva nejúspěšnější kandidáti. Zvítězí ten, který získá více hlasů.
Kdyby mezi prvním a druhým kolem volby některý z postoupivších kandidátů odpadl, například kdyby se vzdal kandidatury, nebo zemřel, pak na jeho místo postoupí z prvního kola další kandidát v pořadí. Kdyby však pro volbu ve druhém kole zbyl jen jediný kandidát, pak by voliči pouze potvrzovali většinou odevzdaných hlasů tohoto kandidáta.
Věci veřejné mají alternativní návrh
Věci veřejné nicméně v posledních dnech přišli se zcela odlišným návrhem, než které vypracovalo ministerstvo spravedlnosti. Podle předsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a místopředsedkyně Věcí veřejných Karolíny Peake jde o tzv. Bordovo hlasování, které by mohlo být alternativním systémem pro volbu prezidenta České republiky.
Jde o jednokolovou přímou volbu, kdy volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. Vítězem se pak stává ten kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud by takto nezvítězil nikdo, pak by se přerozdělovaly preference nejméně úspěšného kandidáta mezi ty úspěšnější, a to tak dlouho, dokud by někdo nezískal absolutní většinu.
Výhod tohoto volebního systému je podle Karoliny Peake hned několik. Jednou z nich je, že volič nemusí k volebním urnám dvakrát.
„Zkušenosti z naší země ukazují, že mezi voliči není příliš velká ochota k volbám chodit, a i když z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidé přímou volbu prezidenta chtějí, platí zároveň pravidlo, že čím větší je počet voleb, tím menší je volební účast,“ uvedla Karolina Peake pro Deník Referendum.
„Bordovo hlasování podle mého názoru splňuje všechny požadavky na vhodný volební systém: velká reprezentativnost vítěze, podpora umírněným kandidátům, jednoduchost a jednokolová volba, jako pozitivum můžeme rozhodně brát i větší možnost voličů ovlivnit výběr reprezentanta. Je také velice flexibilní z hlediska nastavení,“ doplnila Karolina Peake pro Deník Referendum.
Podle Peake je Bordovo hlasování opomíjenou možností pro přímou volbu prezidenta, nicméně podle jejího názoru jedinou jeho nevýhodou je jeho malá známost. „Jeho pozitivní vlastnosti však tuto nevýhodu jednoznačně přebíjejí. Domnívám se tedy, že by se Bordovo hlasování mělo stát plnohodnotnou alternativou v diskuzi při výběru volebního systému pro volbu prezidenta republiky,“ uvedl Karolina Peake.
Podle politologů je nicméně nevýhodou tohoto volebního systému nejen jeho malá známost v českém prostředí, nýbrž především jeho složitost. Podle Pavla Šaradína z olomoucké katedry politologie by totiž obecně volební systémy měly být co nejjednodušší, aby volič pokud možno přesně věděl, co se z jeho hlasem stane.
S Šaradínem pak souhlasí i Lukáš Jelínek, podle kterého není na místě vést osvětu o vzdálených volebních systémech, nýbrž je třeba debatovat o těch nám civilizačně nejbližších. „V opačném případě bychom přímou volbu také mohli zabít, což bych ani Věcem veřejným nerad podsouval,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.
I pro sociální demokraty je návrh Věcí veřejných nepřijatelný. „Jsme ochotni jednat v podstatě o čemkoli, ale Bordovo hlasování odmítáme. Jde o složitý, netransparentní a voličům nevysvětlitelný volební systém," uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc.
„Přeci jen návrh Věcí veřejných je v tomto směru složitější než kupříkladu systém absolutní většiny. Na ten si již český volič zvykl, proto bych jej doporučil i pro prezidentské volby,“ uvedl Šaradín pro Deník Referendum. I on tak preferuje variantu, kterou kabinetu Petra Nečase doporučila Legislativní rada vlády a kterou upřednostňují i sociální demokraté.
ČSSD preferuje dvoukolový většinový volební systém
Mezi koaličními stranami doposud nepanovala shoda, kterou z variant přímé volby prezidenta upřednostnit. Zatímco například TOP 09 preferuje variantu, kterou doporučila legislativní rada, občanští demokraté doposud upřednostňovali jednokolovou přímou volbu. A právě tomuto požadavku občanských demokratů se snaží vyjít vstříc návrh Věcí veřejných.
Protože je prosazení přímé volby prezidenta ústavní změnou, bude koaliční vláda Petra Nečase potřebovat i hlasy opozičních sociálních demokratů nebo komunistů. Pokud se koalice nakonec skutečně shodne na dvoukolové přímé volbě, kde by do druhého kola postupovali první dva kandidáti, existuje relativně vysoká pravděpodobnost, že ji prosadí.
Sociální demokraté jsou totiž taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního. „ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Návrh na přímou volbu by měl být přijat do konce roku 2012, neboť v dalším roce bude již třeba zvolit budoucího prezidenta. Se změnou jeho pravomocí navrhovaná novela ústavního zákona nepočítá, sociální demokraté by však chtěli jednat i o této možnosti.
Čtvrteční stranická schůzka má podle Tejce připravit půdu pro jednání lídra sociálních demokratů Bohuslava Sobotky a premiéra Petra Nečase na stejné téma. Diskuse těchto dvou politiků je předběžně plánovaná na příští týden.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 16.2.2011, viz tady.)
neděle 27. února 2011
Z vládních návrhů změn ústavy nejspíš nezbude skoro nic
Vládní plány měnit ústavu nejsou ve srovnání s jinými reformními úmysly příliš nebezpečné, přesto mají jen malou šanci projít. Nejsou dost domyšlené, nemají podporu opozice a chybí mezi nimi to nejpodstatnější: zákon o obecném referendu.
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se v koaliční smlouvě zavázala provést změny české Ústavy. Vedle mediálně vděčné přímé volby prezidenta je to především záměr změnit Ústavu a navazující právní předpisy, které zavedou tzv. vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě, tedy princip, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období je vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně.
Dalšími záměry Nečasovy vlády jsou zavedení klouzavého mandátu pro poslance, kteří jsou současně ministry, a posílit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Vedle toho chce vláda do voleb v roce 2014 prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel či vyzkoušet možnost voleb po internetu a prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.
Je zřejmé, že na rozdíl od zavedení klouzavého mandátu či posílení pravomocí NKÚ jsou poměrně velkým zásahem do ústavního pořádku České republiky záměry zavést přímou volbu prezidenta a implementovat do české Ústavy institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.
Přímá volba prezidenta
Mezi experty nepanuje shoda v tom, zda je přímá volba prezidenta pro český politický systém krokem správným směrem. Zeptáte-li se ústavních právníků a politologů, zda tento záměr podporují, dočkáte se dobrých argumentů pro i proti zavedení přímé volby.
Jinak je tomu u politiků: všechny relevantní subjekty českého stranického systému jsou pro zavedení přímé volby, avšak neshodují se v klíčové otázce, a to ve způsobu přímé volby.
Ve hře jsou momentálně tři varianty, jak prezidenta v přímé volbě volit. V úvahu připadají jednokolová volba nebo dvě varianty volby dvoukolové.
„Pokud jde o dvoukolovou přímou volbu prezidenta, budeme jednat buď o tzv. francouzském modelu, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejméně 12,5 procenta hlasů, nebo o modelu identickém s volbami do Senátu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti,“ uvedl před časem pro Deník Referendum předseda sněmovního klubu TOP 09 Petr Gazdík.
„Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti zavedení přímé volby prezidenta. A to z mnoha důvodů. Pokud se ale už koalice dohodla na prosazení přímé volby, budeme preferovat jednokolovou variantu, kde vítěz bere vše. V žádném případě nebudeme pro dvoukolový systém, kde by do druhého kola postoupili pouze dva nejúspěšnější kandidáti,“ uvedl Marek Benda pro Deník Referendum.
Naopak Miroslav Kalousek z TOP 09 je pro dvoukolovou přímou volbu. „Já osobně jsem pro dvoukolovou variantu přímé volby prezidenta. Nicméně musím upozornit, že v TOP 09 doposud neproběhla vnitrostranická diskuse nad jednotlivými variantami přímé volby,“ uvedl pro Deník Referendum ministr financí.
Sociální demokraté jsou pak taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního.
„ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl před nedávnem pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Zdá se tak, že ačkoli jsou všechny politické strany zastoupené v Parlamentu České republiky pro přímou volbu prezidenta, nenajde se potřebná shoda v otázce způsobu volby, a proto lze odůvodněně očekávat, že i nástupce Václava Klause bude volen nepřímo.
Dílčí úpravy?
Pravděpodobně nejpozoruhodnější a současně nejspornější z navrhovaných právních úprav je zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, který by znamenal, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období může být vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně. Jde tedy o mechanismus, který opozici problematizuje vyslovení nedůvěry vládě.
Nečasova vláda tímto chce předejít situaci, která nastala po pádu Topolánkovy vlády v čase našeho předsednictví Evropské unii. Sociální demokraté byli tehdy většinovým mediálním diskursem napadáni za to, že způsobili pád vlády, aniž by měli plán, na jakém půdorysu by měla vzniknout vláda nová.
Je nicméně otázkou, zda dát přednost implementaci dílčího – byť podstatného – institutu do českého ústavně-politického systému před schválením Ústavy nové. Podle ústavního právníka Jana Kysely by jakýmkoli dílčím změnám ústavy měla předcházet politická a odborná shoda. „A to nejlépe na základě diskuse poměřující vždy více možných řešení konkrétního problému,“ uvedl Kysela před časem pro MF Dnes.
„Mám ostatně za to, že Ústava je způsobilá fungovat ve stávající podobě a s přihlédnutím k dalšímu rozvíjení praxí, zejména judikaturou Ústavního soudu. To, co někdy považujeme za nedostatek Ústavy, je spíše vadou aplikace,“ doplnil docent právnické fakulty UK Jan Kysela pro Deník Referendum.
Docent ústavního práva Ján Grónský je pak k dílčím ústavním změnám ještě skeptičtější. „Osobně si myslím, že dílčí novely respektive záplaty Ústavy nejsou nejlepším řešením. Česká republika by potřebovala ústavu zcela novou,“ uvedl Grónský pro Deník Referendum.
I podle politologa Lukáše Jelínka by Ústavu měli ctít politici, soudci, stejně jako běžní občané, což ale podle jeho mínění neznamená, že by měla být nedotknutelná.
„Zvlášť když ta česká byla v roce 1991 šita docela horkou jehlou. Spíš než jednorázové změny bych přivítal trvalejší práci nad její revizí, práci, na níž by se měli podílet především ústavní právníci, politologové, ale také – byť ne v míře převažující – politici. I tak ale pokládám koaliční náměty na změnu ústavy za oprávněné a akceptovatelné,“ uvedl politolog Jelínek pro Deník Referendum.
Politické principy vyjadřované v ústavách jsou totiž značně rozdílné a záleží na formě státu, formě vlády, politickém režimu, tradicích či politické kultuře, jaký obsah vyjadřují. To platí i o právních principech vyjádřených v ústavě, neboť i ty jsou odrazem politického systému či dané právní kultury a nejsou tedy věčné ani universální a mění se v prostoru a čase.
Je tak nepochybně legitimní změnit, doplnit či vypustit některé ústavní předpisy, které se v praxi ukázaly být sporné, neboť byly příčinou například zablokování politického provozu v čase střídání vlád.
Na druhou stranu je nutné mít při jakémkoli zásahu do ústavy na paměti jemné předivo vztahů ústavních institucí a jejich vyváženost. Je například otázkou, zda by zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě nevychýlilo rovnováhu mezi exekutivou a legislativou v neprospěch legislativy či zda zavedení přímé volby prezidenta nevychýlí rovnováhu mezi prezidentem a vládou ve prospěch prezidenta.
V neposlední řadě by měli ústavodárci pamatovat na další podstatnou okolnost, kterou jsou tradice české politiky a především tradice české politické kultury. Neboť je známo, že mechanické „převzetí" ústavních institutů ze zemí, kde fungují, ještě nezaručuje, že budou funkčním prvkem politického systému v jiných kulturně-společenských kontextech.
Pád vlády a stabilita vládnutí
Než se blíže podíváme na kompatibilitu institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě s ústavním pořádkem České republiky, poznamenejme, že v demokratickém uspořádání je svrchovanou pravomocí opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, a tím i pád vlády.
V parlamentarismu, jakým je Česká republika, je totiž Poslanecká sněmovna jediným přímo voleným orgánem, jejíž složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je vládní většina odvozená.
Z toho plyne, že vláda je v parlamentní republice Poslanecké sněmovně odpovědná, a tedy i Sněmovnou odvolatelná. Ztratí-li tu vládní kabinet většinu, ztrácí legitimitu vládnout. Nehledě na to, že pád vlády je destabilizačním momentem v autoritativních režimech, a nikoli demokratických. V demokraciích je naopak pád vlády běžným mechanismem, jenž skrze vytvoření nové většiny ve Sněmovně obnoví legitimitu exekutivy.
Ostatně již při první podobné zkušenosti novodobých dějin české politiky, po pádu druhé Klausovy vlády na podzim roku 1997, označil prezident Václav Havel v jednom ze svých nejpronikavějších politických projevů v Rudolfinu pád vlády za banální příhodu demokratických poměrů.
„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven,“ řekl tehdy prezident před poslanci a senátory.
Podle Havla se však již tehdy vládní krize mnohým jevila téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. „To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně,“ doplnil tehdy Havel.
Pád Topolánkovy vlády vyvolal v předloňském roce podobné reakce. V pochopení toho, co je v demokraciích běžné, jsme se jak vidno moc neposunuli. A tak Nečasova vláda přichází s návrhem, jak banalitu jménem „pád vlády“ zkomplikovat.
Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě
Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě je charakteristickým a specifickým prvkem ústavního systému Spolkové republiky Německo, jenž tu má pochopitelné historické pozadí.
Podle německé ústavy – Základního zákona – může německý Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tehdy, zvolí-li do osmačtyřiceti hodin většinou svých členů nástupce a požádá prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.
Díky tomu je postavení vlády v německém politickém systému neobyčejně pevné a stabilní, což je evidentně i cíl, jehož chce dosáhnout Nečasův kabinet. Nazřeno perspektivou efektivity vládnutí jde o vhodný prostředek stabilizace vlády, který brání před pokusy opozice odvolat vládu bez existence jiné většiny v zákonodárném sboru.
Ostatně v celých poválečných dějinách SRN byl tento institut použit pouze dvakrát. V roce 1972 neúspěšně při pokusu nahradit Willyho Brandta a v roce 1982 úspěšně, kdy se kancléřem namísto Helmuta Schmidta stal Helmut Kohl.
„Každý stát vládu potřebuje, pročež má mít zájem na její ochraně před snadným svržením. Nicméně u nás svržení vlády tak snadné není. Změnu tedy nepovažuji za nutnou,“ myslí si ústavní právník Jan Kysela. Politoložka Vladimíra Dvořáková je naopak pro zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, neboť vedle posílení stability vládního kabinetu v něm spatřuje i další pozitivní rysy.
„Vedle toho, že konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě tlačí opozici k tomu, aby měla v případě vyvolání hlasování o nedůvěře vládě určitou představu a politickou shodu o tom, jak to bude vypadat v případě pádu vlády, by zavedení tohoto institutu například výrazně snížilo manévrovací prostor prezidenta, pokud jde o jmenování premiéra. To by u nás vůbec neškodilo,“ uvedla Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové by současně institut konstruktivního vyslovení vládě nebránil vzniku menšinových vlád. „I menšinové kabinety v takovém režimu mohou vládnout, avšak vláda se pak musí naučit dostávat jednotlivé zákony přes parlament vyjednáváním, což je na rozdíl od našich poměrů v tradičních demokraciích běžné,“ poznamenává profesorka politologie.
I Lukáš Jelínek spatřuje v institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry pozitivní momenty. „Pro politický a ústavní systém může být stabilizující. Její německá podoba se mi velmi zamlouvá. Úzce se váže k politické, zejména parlamentní kultuře. Nemění ji, nerozvíjí, ale stabilizuje, dalo by se i říct, že konzervuje,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Dalším pozitivním momentem je podle Vladimíry Dvořákové to, že institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě zmenšuje riziko nestability v případě silně polarizované politické scény, a to zejména při existenci dvou nesystémových stran, což ale není případ české stranické soustavy.
Kancléřský princip
Implementaci tohoto institutu do české Ústavy nicméně problematizuje další princip, který je taktéž charakteristický pro postavení vlády v německém politickém systému a který s konstruktivním vyslovením nedůvěry vládě úzce souvisí – totiž princip kancléřský.
„Problém vidím nicméně v tom, že konstruktivní hlasování o nedůvěře je vztahováno primárně k premiérovi (kancléři), z čehož plyne, že to celkově zeslabuje kolektivní charakter vlády,“ doplnila v rozhovoru pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Kancléřský princip je totiž v německém politickém systému charakterizován krom jiného tím, že tu je Spolkovým sněmem legitimován pouze kancléř, zatímco ostatní členové kabinetu jsou zcela závislí na kancléři. U nás je tomu jinak, neboť v České republice předstupuje s žádostí o důvěru celá vláda, a nikoli pouze premiér.
„Kancléřská forma vlády se vyznačuje tím, že parlament přímo volí kandidáta na předsedu vlády a jen jemu vyslovuje důvěru či nedůvěru, nikoliv vládě jako celku. Takový systém se uplatňuje v Německu či Španělsku,“ uvedl pro Deník Referendum ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Pro kancléřskou republiku je tedy charakteristické, že v ní má kancléř či jinak nazvaný předseda vlády výsadní postavení, když v sobě soustřeďuje rozhodování vlády. Ministři jsou na něm totiž závislí, a vláda tak prakticky provádí rozhodnutí svého předsedy.
„V naprosté většině evropských státu, včetně nás, však existuje systém parlamentní demokracie s vládou jako kolektivním orgánem, kde premiér je jmenován hlavou státu bez předchozí volby parlamentu. Vláda má naprostou většinu pravomocí, o nichž se rozhoduje ve sboru, kdy předseda může být přehlasován. Individuální rozhodovací práva premiéra jsou u nás nevelká,“ doplnil ústavní právník Zdeněk Koudelka.
„Za rozhodnutí vlády nenese individuální odpovědnost premiér, ale vláda jako celek. V kancléřské formě vlády je nemyslitelné přehlasování premiéra, protože on, nikoliv vláda, odpovídá parlamentu,“ pokračuje ve výčtu rozdílů mezi kancléřskou a parlamentní demokracií Koudelka.
Konstruktivní nedůvěra by tak podle ústavního experta nakonec posílila postavení vlády jen částečně.
„Kancléřský systém nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by kancléřský systém nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnil by vládní koalici tří stran, kde nastaly rozpory mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by zřejmě zabránila pádu Topolánkovy vlády během evropského předsednictví, ale nezabránila by rozdělení zelených, odštěpení TOP 09 od lidovců a odchodu některých poslanců ODS,“ myslí si ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Podle Koudelky by tak Topolánkova vláda jen přihlížela, jak nová většina v Poslanecké sněmovně zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. „V jakékoli variantě parlamentní republiky, včetně kancléřské, stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina,“ zdůrazňuje Koudelka.
Podle Lukáše Jelínka je navíc specifikem České republiky existence antisystémové strany, KSČM, kterou nikdo nechce přizvat do vlády. Opozice tak podle jeho názoru může mít leda sílu bořit, sotva však něco odlišného stavět.
„Ale nemylme se: i boření samo o sobě má svůj význam, ubírá-li se země nesprávným či rovnou nebezpečným směrem. Sociální demokracie je závislá na ochotě středových subjektů spolupracovat, leč tato ochota se těžko získává, dokud potenciální partneři sociálních demokratů sedí v pravicově laděné vládě,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
I když je tedy Nečasova vláda motivována posílením stability vlády v českém ústavním systému, jehož výsledkem by bylo efektivnější vládnutí, implementace institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě neřeší ústřední problém české politiky, tj. neprůchodnost alternace moci, kdy by se vlády ujal čistě levicový kabinet.
„Zkrátka konstruktivní nedůvěra v delším horizontu ano, ještě předtím však vyřešme stav, kdy pětina Poslanecké sněmovny je vítaným partnerem demokratické levice i pravice v parlamentních hlasováních, ovšem nežádoucím elementem pro vládnutí,“ shrnuje Lukáš Jelínek.
Ačkoli zamýšlené změny Ústavy České republiky nepředstavují tedy takový problém jako valná část reformních plánů, ne všechny jsou dost domyšleny, málokteré mají naději získat nezbytnou podporu opozice, a tak z nich nejspíše nezůstane mnoho. Navíc vůbec nejdůležitější ústavní reforma, kterou by bylo naplnění ústavy přijetím zákona o obecném referendu, mezi vládními plány prozatím schází.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 10.1.2011, viz tady.)
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se v koaliční smlouvě zavázala provést změny české Ústavy. Vedle mediálně vděčné přímé volby prezidenta je to především záměr změnit Ústavu a navazující právní předpisy, které zavedou tzv. vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě, tedy princip, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období je vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně.
Dalšími záměry Nečasovy vlády jsou zavedení klouzavého mandátu pro poslance, kteří jsou současně ministry, a posílit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Vedle toho chce vláda do voleb v roce 2014 prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel či vyzkoušet možnost voleb po internetu a prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.
Je zřejmé, že na rozdíl od zavedení klouzavého mandátu či posílení pravomocí NKÚ jsou poměrně velkým zásahem do ústavního pořádku České republiky záměry zavést přímou volbu prezidenta a implementovat do české Ústavy institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.
Přímá volba prezidenta
Mezi experty nepanuje shoda v tom, zda je přímá volba prezidenta pro český politický systém krokem správným směrem. Zeptáte-li se ústavních právníků a politologů, zda tento záměr podporují, dočkáte se dobrých argumentů pro i proti zavedení přímé volby.
Jinak je tomu u politiků: všechny relevantní subjekty českého stranického systému jsou pro zavedení přímé volby, avšak neshodují se v klíčové otázce, a to ve způsobu přímé volby.
Ve hře jsou momentálně tři varianty, jak prezidenta v přímé volbě volit. V úvahu připadají jednokolová volba nebo dvě varianty volby dvoukolové.
„Pokud jde o dvoukolovou přímou volbu prezidenta, budeme jednat buď o tzv. francouzském modelu, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejméně 12,5 procenta hlasů, nebo o modelu identickém s volbami do Senátu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti,“ uvedl před časem pro Deník Referendum předseda sněmovního klubu TOP 09 Petr Gazdík.
„Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti zavedení přímé volby prezidenta. A to z mnoha důvodů. Pokud se ale už koalice dohodla na prosazení přímé volby, budeme preferovat jednokolovou variantu, kde vítěz bere vše. V žádném případě nebudeme pro dvoukolový systém, kde by do druhého kola postoupili pouze dva nejúspěšnější kandidáti,“ uvedl Marek Benda pro Deník Referendum.
Naopak Miroslav Kalousek z TOP 09 je pro dvoukolovou přímou volbu. „Já osobně jsem pro dvoukolovou variantu přímé volby prezidenta. Nicméně musím upozornit, že v TOP 09 doposud neproběhla vnitrostranická diskuse nad jednotlivými variantami přímé volby,“ uvedl pro Deník Referendum ministr financí.
Sociální demokraté jsou pak taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního.
„ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl před nedávnem pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.
Zdá se tak, že ačkoli jsou všechny politické strany zastoupené v Parlamentu České republiky pro přímou volbu prezidenta, nenajde se potřebná shoda v otázce způsobu volby, a proto lze odůvodněně očekávat, že i nástupce Václava Klause bude volen nepřímo.
Dílčí úpravy?
Pravděpodobně nejpozoruhodnější a současně nejspornější z navrhovaných právních úprav je zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, který by znamenal, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období může být vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně. Jde tedy o mechanismus, který opozici problematizuje vyslovení nedůvěry vládě.
Nečasova vláda tímto chce předejít situaci, která nastala po pádu Topolánkovy vlády v čase našeho předsednictví Evropské unii. Sociální demokraté byli tehdy většinovým mediálním diskursem napadáni za to, že způsobili pád vlády, aniž by měli plán, na jakém půdorysu by měla vzniknout vláda nová.
Je nicméně otázkou, zda dát přednost implementaci dílčího – byť podstatného – institutu do českého ústavně-politického systému před schválením Ústavy nové. Podle ústavního právníka Jana Kysely by jakýmkoli dílčím změnám ústavy měla předcházet politická a odborná shoda. „A to nejlépe na základě diskuse poměřující vždy více možných řešení konkrétního problému,“ uvedl Kysela před časem pro MF Dnes.
„Mám ostatně za to, že Ústava je způsobilá fungovat ve stávající podobě a s přihlédnutím k dalšímu rozvíjení praxí, zejména judikaturou Ústavního soudu. To, co někdy považujeme za nedostatek Ústavy, je spíše vadou aplikace,“ doplnil docent právnické fakulty UK Jan Kysela pro Deník Referendum.
Docent ústavního práva Ján Grónský je pak k dílčím ústavním změnám ještě skeptičtější. „Osobně si myslím, že dílčí novely respektive záplaty Ústavy nejsou nejlepším řešením. Česká republika by potřebovala ústavu zcela novou,“ uvedl Grónský pro Deník Referendum.
I podle politologa Lukáše Jelínka by Ústavu měli ctít politici, soudci, stejně jako běžní občané, což ale podle jeho mínění neznamená, že by měla být nedotknutelná.
„Zvlášť když ta česká byla v roce 1991 šita docela horkou jehlou. Spíš než jednorázové změny bych přivítal trvalejší práci nad její revizí, práci, na níž by se měli podílet především ústavní právníci, politologové, ale také – byť ne v míře převažující – politici. I tak ale pokládám koaliční náměty na změnu ústavy za oprávněné a akceptovatelné,“ uvedl politolog Jelínek pro Deník Referendum.
Politické principy vyjadřované v ústavách jsou totiž značně rozdílné a záleží na formě státu, formě vlády, politickém režimu, tradicích či politické kultuře, jaký obsah vyjadřují. To platí i o právních principech vyjádřených v ústavě, neboť i ty jsou odrazem politického systému či dané právní kultury a nejsou tedy věčné ani universální a mění se v prostoru a čase.
Je tak nepochybně legitimní změnit, doplnit či vypustit některé ústavní předpisy, které se v praxi ukázaly být sporné, neboť byly příčinou například zablokování politického provozu v čase střídání vlád.
Na druhou stranu je nutné mít při jakémkoli zásahu do ústavy na paměti jemné předivo vztahů ústavních institucí a jejich vyváženost. Je například otázkou, zda by zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě nevychýlilo rovnováhu mezi exekutivou a legislativou v neprospěch legislativy či zda zavedení přímé volby prezidenta nevychýlí rovnováhu mezi prezidentem a vládou ve prospěch prezidenta.
V neposlední řadě by měli ústavodárci pamatovat na další podstatnou okolnost, kterou jsou tradice české politiky a především tradice české politické kultury. Neboť je známo, že mechanické „převzetí" ústavních institutů ze zemí, kde fungují, ještě nezaručuje, že budou funkčním prvkem politického systému v jiných kulturně-společenských kontextech.
Pád vlády a stabilita vládnutí
Než se blíže podíváme na kompatibilitu institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě s ústavním pořádkem České republiky, poznamenejme, že v demokratickém uspořádání je svrchovanou pravomocí opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, a tím i pád vlády.
V parlamentarismu, jakým je Česká republika, je totiž Poslanecká sněmovna jediným přímo voleným orgánem, jejíž složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je vládní většina odvozená.
Z toho plyne, že vláda je v parlamentní republice Poslanecké sněmovně odpovědná, a tedy i Sněmovnou odvolatelná. Ztratí-li tu vládní kabinet většinu, ztrácí legitimitu vládnout. Nehledě na to, že pád vlády je destabilizačním momentem v autoritativních režimech, a nikoli demokratických. V demokraciích je naopak pád vlády běžným mechanismem, jenž skrze vytvoření nové většiny ve Sněmovně obnoví legitimitu exekutivy.
Ostatně již při první podobné zkušenosti novodobých dějin české politiky, po pádu druhé Klausovy vlády na podzim roku 1997, označil prezident Václav Havel v jednom ze svých nejpronikavějších politických projevů v Rudolfinu pád vlády za banální příhodu demokratických poměrů.
„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven,“ řekl tehdy prezident před poslanci a senátory.
Podle Havla se však již tehdy vládní krize mnohým jevila téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. „To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně,“ doplnil tehdy Havel.
Pád Topolánkovy vlády vyvolal v předloňském roce podobné reakce. V pochopení toho, co je v demokraciích běžné, jsme se jak vidno moc neposunuli. A tak Nečasova vláda přichází s návrhem, jak banalitu jménem „pád vlády“ zkomplikovat.
Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě
Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě je charakteristickým a specifickým prvkem ústavního systému Spolkové republiky Německo, jenž tu má pochopitelné historické pozadí.
Podle německé ústavy – Základního zákona – může německý Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tehdy, zvolí-li do osmačtyřiceti hodin většinou svých členů nástupce a požádá prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.
Díky tomu je postavení vlády v německém politickém systému neobyčejně pevné a stabilní, což je evidentně i cíl, jehož chce dosáhnout Nečasův kabinet. Nazřeno perspektivou efektivity vládnutí jde o vhodný prostředek stabilizace vlády, který brání před pokusy opozice odvolat vládu bez existence jiné většiny v zákonodárném sboru.
Ostatně v celých poválečných dějinách SRN byl tento institut použit pouze dvakrát. V roce 1972 neúspěšně při pokusu nahradit Willyho Brandta a v roce 1982 úspěšně, kdy se kancléřem namísto Helmuta Schmidta stal Helmut Kohl.
„Každý stát vládu potřebuje, pročež má mít zájem na její ochraně před snadným svržením. Nicméně u nás svržení vlády tak snadné není. Změnu tedy nepovažuji za nutnou,“ myslí si ústavní právník Jan Kysela. Politoložka Vladimíra Dvořáková je naopak pro zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, neboť vedle posílení stability vládního kabinetu v něm spatřuje i další pozitivní rysy.
„Vedle toho, že konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě tlačí opozici k tomu, aby měla v případě vyvolání hlasování o nedůvěře vládě určitou představu a politickou shodu o tom, jak to bude vypadat v případě pádu vlády, by zavedení tohoto institutu například výrazně snížilo manévrovací prostor prezidenta, pokud jde o jmenování premiéra. To by u nás vůbec neškodilo,“ uvedla Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.
Podle Dvořákové by současně institut konstruktivního vyslovení vládě nebránil vzniku menšinových vlád. „I menšinové kabinety v takovém režimu mohou vládnout, avšak vláda se pak musí naučit dostávat jednotlivé zákony přes parlament vyjednáváním, což je na rozdíl od našich poměrů v tradičních demokraciích běžné,“ poznamenává profesorka politologie.
I Lukáš Jelínek spatřuje v institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry pozitivní momenty. „Pro politický a ústavní systém může být stabilizující. Její německá podoba se mi velmi zamlouvá. Úzce se váže k politické, zejména parlamentní kultuře. Nemění ji, nerozvíjí, ale stabilizuje, dalo by se i říct, že konzervuje,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Dalším pozitivním momentem je podle Vladimíry Dvořákové to, že institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě zmenšuje riziko nestability v případě silně polarizované politické scény, a to zejména při existenci dvou nesystémových stran, což ale není případ české stranické soustavy.
Kancléřský princip
Implementaci tohoto institutu do české Ústavy nicméně problematizuje další princip, který je taktéž charakteristický pro postavení vlády v německém politickém systému a který s konstruktivním vyslovením nedůvěry vládě úzce souvisí – totiž princip kancléřský.
„Problém vidím nicméně v tom, že konstruktivní hlasování o nedůvěře je vztahováno primárně k premiérovi (kancléři), z čehož plyne, že to celkově zeslabuje kolektivní charakter vlády,“ doplnila v rozhovoru pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.
Kancléřský princip je totiž v německém politickém systému charakterizován krom jiného tím, že tu je Spolkovým sněmem legitimován pouze kancléř, zatímco ostatní členové kabinetu jsou zcela závislí na kancléři. U nás je tomu jinak, neboť v České republice předstupuje s žádostí o důvěru celá vláda, a nikoli pouze premiér.
„Kancléřská forma vlády se vyznačuje tím, že parlament přímo volí kandidáta na předsedu vlády a jen jemu vyslovuje důvěru či nedůvěru, nikoliv vládě jako celku. Takový systém se uplatňuje v Německu či Španělsku,“ uvedl pro Deník Referendum ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Pro kancléřskou republiku je tedy charakteristické, že v ní má kancléř či jinak nazvaný předseda vlády výsadní postavení, když v sobě soustřeďuje rozhodování vlády. Ministři jsou na něm totiž závislí, a vláda tak prakticky provádí rozhodnutí svého předsedy.
„V naprosté většině evropských státu, včetně nás, však existuje systém parlamentní demokracie s vládou jako kolektivním orgánem, kde premiér je jmenován hlavou státu bez předchozí volby parlamentu. Vláda má naprostou většinu pravomocí, o nichž se rozhoduje ve sboru, kdy předseda může být přehlasován. Individuální rozhodovací práva premiéra jsou u nás nevelká,“ doplnil ústavní právník Zdeněk Koudelka.
„Za rozhodnutí vlády nenese individuální odpovědnost premiér, ale vláda jako celek. V kancléřské formě vlády je nemyslitelné přehlasování premiéra, protože on, nikoliv vláda, odpovídá parlamentu,“ pokračuje ve výčtu rozdílů mezi kancléřskou a parlamentní demokracií Koudelka.
Konstruktivní nedůvěra by tak podle ústavního experta nakonec posílila postavení vlády jen částečně.
„Kancléřský systém nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by kancléřský systém nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnil by vládní koalici tří stran, kde nastaly rozpory mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by zřejmě zabránila pádu Topolánkovy vlády během evropského předsednictví, ale nezabránila by rozdělení zelených, odštěpení TOP 09 od lidovců a odchodu některých poslanců ODS,“ myslí si ústavní právník Zdeněk Koudelka.
Podle Koudelky by tak Topolánkova vláda jen přihlížela, jak nová většina v Poslanecké sněmovně zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. „V jakékoli variantě parlamentní republiky, včetně kancléřské, stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina,“ zdůrazňuje Koudelka.
Podle Lukáše Jelínka je navíc specifikem České republiky existence antisystémové strany, KSČM, kterou nikdo nechce přizvat do vlády. Opozice tak podle jeho názoru může mít leda sílu bořit, sotva však něco odlišného stavět.
„Ale nemylme se: i boření samo o sobě má svůj význam, ubírá-li se země nesprávným či rovnou nebezpečným směrem. Sociální demokracie je závislá na ochotě středových subjektů spolupracovat, leč tato ochota se těžko získává, dokud potenciální partneři sociálních demokratů sedí v pravicově laděné vládě,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
I když je tedy Nečasova vláda motivována posílením stability vlády v českém ústavním systému, jehož výsledkem by bylo efektivnější vládnutí, implementace institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě neřeší ústřední problém české politiky, tj. neprůchodnost alternace moci, kdy by se vlády ujal čistě levicový kabinet.
„Zkrátka konstruktivní nedůvěra v delším horizontu ano, ještě předtím však vyřešme stav, kdy pětina Poslanecké sněmovny je vítaným partnerem demokratické levice i pravice v parlamentních hlasováních, ovšem nežádoucím elementem pro vládnutí,“ shrnuje Lukáš Jelínek.
Ačkoli zamýšlené změny Ústavy České republiky nepředstavují tedy takový problém jako valná část reformních plánů, ne všechny jsou dost domyšleny, málokteré mají naději získat nezbytnou podporu opozice, a tak z nich nejspíše nezůstane mnoho. Navíc vůbec nejdůležitější ústavní reforma, kterou by bylo naplnění ústavy přijetím zákona o obecném referendu, mezi vládními plány prozatím schází.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 10.1.2011, viz tady.)
Věci veřejné chtějí příliš mnoho najednou
Věci veřejné se na ideové konferenci ukázaly jako strana, kterou zmítají protichůdné ambice: chtějí být stranou vládní, ale mít opoziční profil, stranou sociální, ale podílet se na škrtech, zelenou, ale zůstat v kabinetu ministra Drobila.
Za úspěchem strany Věci veřejné, která v květnových volbách získala jedenáct procent hlasů, stál podle mnoha názorů populismus a v mnoha ohledech až extremistický profil. Své voliče přitahovaly směsí sociální a nacionální protestní rétoriky s důrazem na právo, pořádek a čistotu, boj s korupcí, kritiku stávajících politických elit, řízení společnosti shora a výběrové uplatnění prvků přímé demokracie.
Díky tomu se Věcem veřejným podařilo získat protestní hlasy nespokojených voličů levice i pravice. Po volbách vstoupila do pravicové vládní koalice s vypjatým neoliberálním programem. Následoval propad v komunálních a senátních volbách, propad pod hranici 5 % v průzkumech voličských preferencí. A o víkendu ideová konference.
Podle politoložky Vladimíry Dvořáková konference potvrdila tápání strany, která se doposud neetablovala mezi standardní subjekty české stranické soustavy. „Byla to konference hledání, jak stranu natrvalo ukotvit v české politice,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Jiří Pehe ve svém dnešním sloupku v Deníku Referendum dospívá k ještě radikálnějšímu závěru: „Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.“
Dilema, kde stát
Mezi typické atributy programového rejstříku populistických stran patří antielitářský akcent a kritika všech stávajících politiků, neochota se zařadit na pravolevé ose a s tím související zdůrazňování politiky ve prospěch obyčejných lidí.
Tato image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, je podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.
Politici Věcí veřejných ostatně i o víkendové konferenci opakovaně zdůrazňovali, že nejsou zařaditelní na pravolevé škále, avšak současně svou stranu označovali za středový subjekt.
Jinými slovy řečeno, sebedefinice Věcí veřejných jako středové partaje není myšlena tak, že by strana měla obsadit střed na pravolevé ideové ose. Věci veřejné jsou vládní stranou, avšak dle mnohých jejich politiků musejí hrát ve vládě roli jakési opozice.
Politolog, člen Věcí veřejných a jejich šéfporadce Jan Kubáček ve svém projevu obhajoval a vysvětloval středovou sebedefinici Věcí veřejných v rámci stranické soustavy jako potenciálně úspěšnou. Podle jeho názoru má strana potenciál získávat patnáct až osmnáct procent voličů, přičemž stabilně by se měli pohybovat okolo deseti procent.
Podle Kubáčka jsou pro stranu charakteristická témata protikorupčních opatření, důsledné a rovné uplatňování práva vůči všem, garance bezpečnosti, motivující sociální systém ve prospěch snižování nezaměstnanosti, podpora pracovitých rodin s dětmi, podpora živnostníků a snižování byrokracie.
Podle politologa Lukáše Jelínka Věcem veřejným nezbývá – chtějí-li si zajistit parlamentní existenci na více než jedno volební období – nic jiného než se pokusit být sociálně vnímavější stranou hájící zájmy střední vrstvy obyvatel.
„Pominu-li utopistické myšlenky pana Škarky, který by chtěl mít z Věcí veřejných dle jeho slov jedinou vskutku pravicovou stranu v českém politickém systému, pak pro Věci veřejné skutečně neexistuje efektivnější cesta, než kterou naznačila víkendová ideová konference,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.
Ideolog Věcí veřejných Jan Kubáček vidí potenciál mezi voliči parlamentních i neparlamentních stran. Věci veřejné proto musejí oslovit i voliče lidovců a zelených.
K získání voličů KDU-ČSL Kubáček doporučuje zdůrazňovat právo, řád, morálku, obranu mimopražských regionů; k získání voličů zelených pak navrhuje například obranu těžebních limitů, podporu železniční dopravy oproti dopravě silniční, ekologické clo a obranu místních produktů a služeb či artikulaci lidskoprávní problematiky.
Některé Kubáčkovy návrhy si pak nejmenší vládní strana schválila v usnesení, z něhož plyne, že Věci veřejné odmítají prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a plány na těžbu černého uhlí v Beskydech. Z horního zákona by se pak podle nich měla vyškrtnout ustanovení, která umožňují vyvlastňování.
Věci veřejné také podporují to, aby Česká republika závazně stanovila tempo snižování emisí skleníkových plynů. Podle nich by to vedlo k nastartování čistých inovací a nových průmyslových odvětví, stojí v usnesení konference, podle něhož by také veřejnost měla mít možnost účastnit se rozhodování o záležitostech životního prostředí.
Nejmenší vládní strana rovněž požaduje, aby zadávání zakázek Lesů ČR na těžbu dřeva bylo průhledné a nediskriminující. Tendry státních lesů budily kritiku už v minulém volebním období, pokračuje do současnosti. Jejich podmínky se nelíbí hlavně menším dřevařským firmám.
Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, který na konferenci krátce vystoupil jako host, postoj Věcí veřejných ocenil v tiskové zprávě. Podporu Velké výzvy, zákona, který má bojovat proti klimatickým změnám, DUHA označila za „výbornou zprávu“ a ocenil i postoj k lesním tendrům: „Věci veřejné dávají ruce pryč od kontroverzních plánů ministra Fuksy,“ raduje se Kotecký.
Podle Johna pak strana musí zřetelně artikulovat, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit. „Proto v české politice je zapotřebí strany Věci veřejné, autentické středové strany obhajující tento názor. Strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení,“ uvedl předseda v sobotním projevu.
V neděli se pak strana usnesla na odmítnutí zavedení školného na vysokých školách v tomto volebním období. Delegáti ideové konference VV zavázali v usnesení ministry k tomu, aby o tom jednali s koaličními partnery z ODS a TOP 09. Mají dohodnout úpravu koaliční smlouvy, která zavedení školného obsahuje.
Klíčovým a současně typickým příkladem této strategie je pro stranu například boj proti korupci. A téma boje proti korupci lze ostatně jen stěží označit za pravicové či levicové.
Kvůli korupci z vlády
Předseda strany Radek John na ideové konferenci zopakoval, že vidí příčinu vzestupu Věcí veřejných především v jejich apelu na boj proti korupci. A zřejmě hlavním blokem ideové konference Věcí veřejných bylo téma realizace protikorupční strategie strany.
Věci veřejné si v sobotu odsouhlasily usnesení, z něhož plyne, že pokud neprosadí do konce příštího roku ve vládě protikorupční strategii, zváží své setrvání v koaličním kabinetu s ODS a TOP 09. Usnesení, které předložila předsedkyně poslanců VV Kristýna Kočí, získalo jednomyslnou podporu straníků.
Prosazena má být protikorupční strategie, jak ji obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení kabinetu. Výzva směřuje ke čtyřem ministrům Věcí veřejných. „Boj proti korupci byl a je klíčovým bodem programu VV," stojí mimo jiné v usnesení.
Ministr vnitra Radek John předložil protikorupční opatření na jednání kabinetu v polovině prosince. Jde podle všeho o 57 bodů, s nimiž Věci veřejné získávaly voliče. Podle Kočí se budou podle těchto opatření upravovat některé zákony.
Právě tyto předlohy by měly být schváleny vládou do konce roku 2011. Kočí soudí, že pokud by situace, o které se píše v usnesení, nastala, s vystoupením VV z vlády by museli souhlasit v internetovém hlasování registrovaní stoupenci strany.
O možném vystoupení z vlády hovořil v proslovu kromě Kočí také poslanec Otto Chaloupka. Uvedl, že strana by se k tomu měla odhodlat v případě, že v kabinetu neprosadí své hlavní požadavky. Podle Chaloupky by to bylo přijatelnější než zradit voliče. Za největší problém koalice označil ODS, která podle něho nejedná s Věcmi veřejnými jako s partnerem.
Ostatně podle politologů a komentátorů jsou Věci veřejné typickou protestní a populistickou stranou na jedno až dvě volební období, která skrze atraktivní témata radikalizuje politický střed. Dosavadní zkušenost současně říká, že kterákoli z nových parlamentních stran si svým vstupem do vlády zproblematizovala, či spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Podle Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít téma, na kterém se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla politoložka.
Rovněž podle Lukáše Jelínka stojí Věci veřejné v zásadě před dvěma cestami v rámci svého vládního angažmá. „Buď si osvojí politický um lidovců a budou skutečně v praktické politice ve vládě obrušovat programové hrany občanských demokratů a TOP 09, anebo se vydají cestou zelených, kteří sice rétoricky proklamovali, co vše chtějí ve vládě prosadit, nicméně ve vládě ze svého programu neprosadili téměř nic,“ naznačil možnosti budoucího směřování Věcí veřejných politolog.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce ovšem upozornil ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
„Z výstupů ideové konference mám nicméně pocit, že politici Věcí veřejných zůstanou u verbálních proklamací. Například v sobotu si odhlasovali, že v případě neprosazení své protikorupční strategie zváží odchod z vlády, což je poměrně obojaká formulace,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka pravděpodobně Věci veřejné nebudou schopny většinu svých požadavků prosadit. „Ať už se jedná o prozatímní odmítnutí školného na vysokých školách či zavedení progresivního zdanění, pochybuji, že budou schopny ve vládě prosadit svou. Ostatně jsou to stále ještě političtí nováčci a ve vládě s nimi sedí naopak zkušení harcovníci,“ doplnil politolog v rozhovoru pro Deník Referendum.
Jiří Pehe zachází ještě dál: „Ideová konference VV byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.“
Sociálně spravedlivá strana
Po celý průběh ideové konference Věcí veřejných opakovaně v projevech jejich členů zaznívalo, že jsou sociálně spravedlivou formací. Proto například podle předsedy strany Radka Johna fungují ve vládě jako korektiv a garant zlidšťování reforem, udržování spravedlivé sociální rovnováhy, podpory pracujících rodin s dětmi a středních vrstev.
Josef Dobeš například zdůraznil, že Věci veřejné musejí směřovat k sociální citlivosti a solidaritě. „Sociální citlivost není ani pravicová, ani levicová,“ podotkl ministr školství. Kateřina Klasnová pak například uvedla, že v zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé.
„Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat,“ uvedla ve svém proslovu místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová, podle které jsou těmito tématy sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi.
Rovněž podle Johna totiž nemá v České republice střední vrstva mezi politickými stranami svého obránce. „ODS je stoupenkyně velkokapitálu, byznysu a zajištěných. TOP 09 podlehla neoliberalismu a škrtům za každou cenu. ČSSD naopak rozdává všem a stále, nehledě na oprávněnost a zásluhu,“ upřesnil v projevu předseda Věcí veřejných a doplnil, že sociální demokraté svou údajně rozhazovačnou politikou destruují ekonomické zdraví státu a projídají naši budoucnost.
Podle šéfporadce strany Jana Kubáčka nesmějí být Věci veřejné stranou sociálních dávek, nýbrž stranou práce. Proto musejí být podle jeho názoru všechna její řešení zaměřena k podpoře pokud možno maximální zaměstnanosti, a to tak, aby Česká republika byla zemí vysokých příjmů z práce a pozitivního rozvoje, a nikoli z maximalistického sociálního systému, který demotivuje a ve skutečnosti nepomáhá.
Politologové programovému posunu Věcí veřejných rozumí. „Populisticky a protestně orientovaná strana musí vědět, že jejich voliči nebudou nadšení ze zavádění školného, plošných škrtů či změn v zákoníku práce, neboť taková strana hájí v podstatě zájmy nižší střední vrstvy, na kterou budou mít reformy navíc silný dopad,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Podle Lukáše Jelínka se vše ukáže v momentě, kdy bude vláda či Poslanecká sněmovna o konkrétních návrzích hlasovat. „Až budou muset říct buď anebo, ukáže se jejich vůle něco ze svého programu prosadit. Do té doby to jsou pouhé proklamace, které jim mají přilákat některé společenské skupiny,“ upřesnil politolog.
„To neznamená, že nevěřím jejich dobré vůli, jen pochybuji o schopnostech politiků Věcí veřejných něco ve vládě prosadit,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Ještě skeptičtější je Jiří Pehe, který podobný vývoj předvídal již před senátními volbami. Už před nimi předpokládal, že uvnitř strany dojde v důsledku volebního neúspěchu k introspekci, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro jejich další působení ve vládě Petra Nečase.
„Zatímco ve sněmovních volbách sbíraly Věci veřejné protestní hlasy nespokojených voličů, tentokrát s těmito hlasy kvůli účasti ve vládě počítat nemohou. Proto není nepravděpodobný scénář, kdy uvnitř strany po drtivé porážce dojde k panice, jejímž východiskem může být odchod z vládní koalice,“ uvedl tehdy pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Dnes je ovšem mnohem skeptičtější. Podle něj ideová konference ukázala, že se Věci veřejné naplno nechaly polapit do hry vládních šíbrů: „Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno,“ píše dnes v Deníku Referendum Pehe.
Strana bez budoucnosti?
Věci veřejné si po fiasku v podzimních senátních a komunálních volbách vedle hledání programové identity taktéž daly za úkol dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni, která je podle předáků strany velice slabá. Ostatně kvůli neúspěchu rezignoval na funkci volebního manažera strany Vít Bárta.
Karolína Peake pak přednesla sedm bodů, které by chabou regionální zakotvenost strany měly změnit. Podle místopředsedkyně Kateřiny Klasnové není strana dost ukotvená na komunální a regionální úrovni. Do konce ledna tak vznikne pracovní skupina, která má navrhnout změnu stanov a strukturu vytvořit. V jejím čele stane právě Peake, členy budou zástupci všech krajů.
Ambicí této změny v organizaci je stranu posílit do krajských voleb za dva roky. Kandidáty na hejtmany vyberou Věci veřejné opět v přímé volbě, schváleni budou do konce příštího roku.
Karolína Peake pak prakticky převezme roli ministra dopravy Víta Bárty, který v sobotu rezignoval na místo volebního manažera. Bárta řekl, že kvůli činnosti na ministerstvu práci dovnitř strany zanedbal. „Vznikla nová silná persona se zásadní odpovědností za budoucnost strany," řekl na adresu Peake Vít Bárta.
Na konferenci zazněla i kritická slova na adresu vlády, ve které ale Věci veřejné sedí. Třeba Vít Bárta uvedl, že kabinet zaspal s reformami. Na konferenci se mluvilo zejména o důchodové reformě, Věci veřejné v této souvislosti odmítly slučování sazeb DPH.
„Ať důchodová, ať zdravotní, ať daňová reforma jsou od sebe neoddělitelné," prohlásil Bárta, který bývá považován za skutečného lídra strany. Je podle něho nutné sdělit lidem datum, kdy budou o všech změnách informováni. „Toto datum je pro mě konec března. Vláda musí říct, co bude a co nebude," dodal Bárta.
Věci veřejné přitom mají vlastní model důchodové reformy odlišný od varianty, kterou chystá ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Základem je snížení odvodů do průběžného důchodového systému a přesměrování jejich části do individuálních fondů. Výpadek má pokrýt sjednocení daně z přidané hodnoty na 19 procentech.
„Reforma nesmí být vytvořena na úkor střední třídy," zdůraznil opět na obhajobu středních vrstev Vít Bárta. Stejně se vyjádřil také předseda strany Radek John a poslanec Michal Babák. Věci veřejné tak sice podpoří přeřazení některých položek ze snížené do základní sazby daně, budou ale proti tomu, aby se DPH zvýšila na základní potraviny.
Místopředsedu TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska postoj Věcí veřejných ke změně DPH zarazil. „Pro nás je to poměrně velmi překvapivé, zatím byla naprostá shoda, že důchodová reforma se bude financovat ze zvýšeného inkasa DPH. Počkám si na vysvětlení partnerů u jednacího stolu," uvedl ministr financí pro ČTK.
Věci veřejné dokonce budou podle Babáka naléhat příští rok na občanské demokraty a TOP 09, aby bylo zavedené progresivní zdanění. „Je potřeba odstranit daňovou degresi, kdy jsou stropy pro platbu sociálního a zdravotního pojištění," uvedl Babák. Z příjmů nad šestinásobek průměrné mzdy, což jsou i stropy na pojištění, by lidé měli platit podle Věcí veřejných dvacetiprocentní daň.
Ani pro tento manévr nemá politolog Pehe pochopení. Jedná se podle něj o nápad, že „se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva“.
„V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění,“ píše dnes Pehe v Deníku Referendum.
Podle Jiřího Peheho si Věci veřejné už na ideové konferenci podepsaly svůj ortel. „Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají zato, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény,“ soudí Jiří Pehe.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.12.2010, viz tady.)
Za úspěchem strany Věci veřejné, která v květnových volbách získala jedenáct procent hlasů, stál podle mnoha názorů populismus a v mnoha ohledech až extremistický profil. Své voliče přitahovaly směsí sociální a nacionální protestní rétoriky s důrazem na právo, pořádek a čistotu, boj s korupcí, kritiku stávajících politických elit, řízení společnosti shora a výběrové uplatnění prvků přímé demokracie.
Díky tomu se Věcem veřejným podařilo získat protestní hlasy nespokojených voličů levice i pravice. Po volbách vstoupila do pravicové vládní koalice s vypjatým neoliberálním programem. Následoval propad v komunálních a senátních volbách, propad pod hranici 5 % v průzkumech voličských preferencí. A o víkendu ideová konference.
Podle politoložky Vladimíry Dvořáková konference potvrdila tápání strany, která se doposud neetablovala mezi standardní subjekty české stranické soustavy. „Byla to konference hledání, jak stranu natrvalo ukotvit v české politice,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Jiří Pehe ve svém dnešním sloupku v Deníku Referendum dospívá k ještě radikálnějšímu závěru: „Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.“
Dilema, kde stát
Mezi typické atributy programového rejstříku populistických stran patří antielitářský akcent a kritika všech stávajících politiků, neochota se zařadit na pravolevé ose a s tím související zdůrazňování politiky ve prospěch obyčejných lidí.
Tato image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, je podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.
Politici Věcí veřejných ostatně i o víkendové konferenci opakovaně zdůrazňovali, že nejsou zařaditelní na pravolevé škále, avšak současně svou stranu označovali za středový subjekt.
Jinými slovy řečeno, sebedefinice Věcí veřejných jako středové partaje není myšlena tak, že by strana měla obsadit střed na pravolevé ideové ose. Věci veřejné jsou vládní stranou, avšak dle mnohých jejich politiků musejí hrát ve vládě roli jakési opozice.
Politolog, člen Věcí veřejných a jejich šéfporadce Jan Kubáček ve svém projevu obhajoval a vysvětloval středovou sebedefinici Věcí veřejných v rámci stranické soustavy jako potenciálně úspěšnou. Podle jeho názoru má strana potenciál získávat patnáct až osmnáct procent voličů, přičemž stabilně by se měli pohybovat okolo deseti procent.
Podle Kubáčka jsou pro stranu charakteristická témata protikorupčních opatření, důsledné a rovné uplatňování práva vůči všem, garance bezpečnosti, motivující sociální systém ve prospěch snižování nezaměstnanosti, podpora pracovitých rodin s dětmi, podpora živnostníků a snižování byrokracie.
Podle politologa Lukáše Jelínka Věcem veřejným nezbývá – chtějí-li si zajistit parlamentní existenci na více než jedno volební období – nic jiného než se pokusit být sociálně vnímavější stranou hájící zájmy střední vrstvy obyvatel.
„Pominu-li utopistické myšlenky pana Škarky, který by chtěl mít z Věcí veřejných dle jeho slov jedinou vskutku pravicovou stranu v českém politickém systému, pak pro Věci veřejné skutečně neexistuje efektivnější cesta, než kterou naznačila víkendová ideová konference,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.
Ideolog Věcí veřejných Jan Kubáček vidí potenciál mezi voliči parlamentních i neparlamentních stran. Věci veřejné proto musejí oslovit i voliče lidovců a zelených.
K získání voličů KDU-ČSL Kubáček doporučuje zdůrazňovat právo, řád, morálku, obranu mimopražských regionů; k získání voličů zelených pak navrhuje například obranu těžebních limitů, podporu železniční dopravy oproti dopravě silniční, ekologické clo a obranu místních produktů a služeb či artikulaci lidskoprávní problematiky.
Některé Kubáčkovy návrhy si pak nejmenší vládní strana schválila v usnesení, z něhož plyne, že Věci veřejné odmítají prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a plány na těžbu černého uhlí v Beskydech. Z horního zákona by se pak podle nich měla vyškrtnout ustanovení, která umožňují vyvlastňování.
Věci veřejné také podporují to, aby Česká republika závazně stanovila tempo snižování emisí skleníkových plynů. Podle nich by to vedlo k nastartování čistých inovací a nových průmyslových odvětví, stojí v usnesení konference, podle něhož by také veřejnost měla mít možnost účastnit se rozhodování o záležitostech životního prostředí.
Nejmenší vládní strana rovněž požaduje, aby zadávání zakázek Lesů ČR na těžbu dřeva bylo průhledné a nediskriminující. Tendry státních lesů budily kritiku už v minulém volebním období, pokračuje do současnosti. Jejich podmínky se nelíbí hlavně menším dřevařským firmám.
Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, který na konferenci krátce vystoupil jako host, postoj Věcí veřejných ocenil v tiskové zprávě. Podporu Velké výzvy, zákona, který má bojovat proti klimatickým změnám, DUHA označila za „výbornou zprávu“ a ocenil i postoj k lesním tendrům: „Věci veřejné dávají ruce pryč od kontroverzních plánů ministra Fuksy,“ raduje se Kotecký.
Podle Johna pak strana musí zřetelně artikulovat, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit. „Proto v české politice je zapotřebí strany Věci veřejné, autentické středové strany obhajující tento názor. Strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení,“ uvedl předseda v sobotním projevu.
V neděli se pak strana usnesla na odmítnutí zavedení školného na vysokých školách v tomto volebním období. Delegáti ideové konference VV zavázali v usnesení ministry k tomu, aby o tom jednali s koaličními partnery z ODS a TOP 09. Mají dohodnout úpravu koaliční smlouvy, která zavedení školného obsahuje.
Klíčovým a současně typickým příkladem této strategie je pro stranu například boj proti korupci. A téma boje proti korupci lze ostatně jen stěží označit za pravicové či levicové.
Kvůli korupci z vlády
Předseda strany Radek John na ideové konferenci zopakoval, že vidí příčinu vzestupu Věcí veřejných především v jejich apelu na boj proti korupci. A zřejmě hlavním blokem ideové konference Věcí veřejných bylo téma realizace protikorupční strategie strany.
Věci veřejné si v sobotu odsouhlasily usnesení, z něhož plyne, že pokud neprosadí do konce příštího roku ve vládě protikorupční strategii, zváží své setrvání v koaličním kabinetu s ODS a TOP 09. Usnesení, které předložila předsedkyně poslanců VV Kristýna Kočí, získalo jednomyslnou podporu straníků.
Prosazena má být protikorupční strategie, jak ji obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení kabinetu. Výzva směřuje ke čtyřem ministrům Věcí veřejných. „Boj proti korupci byl a je klíčovým bodem programu VV," stojí mimo jiné v usnesení.
Ministr vnitra Radek John předložil protikorupční opatření na jednání kabinetu v polovině prosince. Jde podle všeho o 57 bodů, s nimiž Věci veřejné získávaly voliče. Podle Kočí se budou podle těchto opatření upravovat některé zákony.
Právě tyto předlohy by měly být schváleny vládou do konce roku 2011. Kočí soudí, že pokud by situace, o které se píše v usnesení, nastala, s vystoupením VV z vlády by museli souhlasit v internetovém hlasování registrovaní stoupenci strany.
O možném vystoupení z vlády hovořil v proslovu kromě Kočí také poslanec Otto Chaloupka. Uvedl, že strana by se k tomu měla odhodlat v případě, že v kabinetu neprosadí své hlavní požadavky. Podle Chaloupky by to bylo přijatelnější než zradit voliče. Za největší problém koalice označil ODS, která podle něho nejedná s Věcmi veřejnými jako s partnerem.
Ostatně podle politologů a komentátorů jsou Věci veřejné typickou protestní a populistickou stranou na jedno až dvě volební období, která skrze atraktivní témata radikalizuje politický střed. Dosavadní zkušenost současně říká, že kterákoli z nových parlamentních stran si svým vstupem do vlády zproblematizovala, či spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Podle Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít téma, na kterém se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.
„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla politoložka.
Rovněž podle Lukáše Jelínka stojí Věci veřejné v zásadě před dvěma cestami v rámci svého vládního angažmá. „Buď si osvojí politický um lidovců a budou skutečně v praktické politice ve vládě obrušovat programové hrany občanských demokratů a TOP 09, anebo se vydají cestou zelených, kteří sice rétoricky proklamovali, co vše chtějí ve vládě prosadit, nicméně ve vládě ze svého programu neprosadili téměř nic,“ naznačil možnosti budoucího směřování Věcí veřejných politolog.
Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce ovšem upozornil ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“
„Z výstupů ideové konference mám nicméně pocit, že politici Věcí veřejných zůstanou u verbálních proklamací. Například v sobotu si odhlasovali, že v případě neprosazení své protikorupční strategie zváží odchod z vlády, což je poměrně obojaká formulace,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka pravděpodobně Věci veřejné nebudou schopny většinu svých požadavků prosadit. „Ať už se jedná o prozatímní odmítnutí školného na vysokých školách či zavedení progresivního zdanění, pochybuji, že budou schopny ve vládě prosadit svou. Ostatně jsou to stále ještě političtí nováčci a ve vládě s nimi sedí naopak zkušení harcovníci,“ doplnil politolog v rozhovoru pro Deník Referendum.
Jiří Pehe zachází ještě dál: „Ideová konference VV byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.“
Sociálně spravedlivá strana
Po celý průběh ideové konference Věcí veřejných opakovaně v projevech jejich členů zaznívalo, že jsou sociálně spravedlivou formací. Proto například podle předsedy strany Radka Johna fungují ve vládě jako korektiv a garant zlidšťování reforem, udržování spravedlivé sociální rovnováhy, podpory pracujících rodin s dětmi a středních vrstev.
Josef Dobeš například zdůraznil, že Věci veřejné musejí směřovat k sociální citlivosti a solidaritě. „Sociální citlivost není ani pravicová, ani levicová,“ podotkl ministr školství. Kateřina Klasnová pak například uvedla, že v zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé.
„Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat,“ uvedla ve svém proslovu místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová, podle které jsou těmito tématy sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi.
Rovněž podle Johna totiž nemá v České republice střední vrstva mezi politickými stranami svého obránce. „ODS je stoupenkyně velkokapitálu, byznysu a zajištěných. TOP 09 podlehla neoliberalismu a škrtům za každou cenu. ČSSD naopak rozdává všem a stále, nehledě na oprávněnost a zásluhu,“ upřesnil v projevu předseda Věcí veřejných a doplnil, že sociální demokraté svou údajně rozhazovačnou politikou destruují ekonomické zdraví státu a projídají naši budoucnost.
Podle šéfporadce strany Jana Kubáčka nesmějí být Věci veřejné stranou sociálních dávek, nýbrž stranou práce. Proto musejí být podle jeho názoru všechna její řešení zaměřena k podpoře pokud možno maximální zaměstnanosti, a to tak, aby Česká republika byla zemí vysokých příjmů z práce a pozitivního rozvoje, a nikoli z maximalistického sociálního systému, který demotivuje a ve skutečnosti nepomáhá.
Politologové programovému posunu Věcí veřejných rozumí. „Populisticky a protestně orientovaná strana musí vědět, že jejich voliči nebudou nadšení ze zavádění školného, plošných škrtů či změn v zákoníku práce, neboť taková strana hájí v podstatě zájmy nižší střední vrstvy, na kterou budou mít reformy navíc silný dopad,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.
Podle Lukáše Jelínka se vše ukáže v momentě, kdy bude vláda či Poslanecká sněmovna o konkrétních návrzích hlasovat. „Až budou muset říct buď anebo, ukáže se jejich vůle něco ze svého programu prosadit. Do té doby to jsou pouhé proklamace, které jim mají přilákat některé společenské skupiny,“ upřesnil politolog.
„To neznamená, že nevěřím jejich dobré vůli, jen pochybuji o schopnostech politiků Věcí veřejných něco ve vládě prosadit,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Ještě skeptičtější je Jiří Pehe, který podobný vývoj předvídal již před senátními volbami. Už před nimi předpokládal, že uvnitř strany dojde v důsledku volebního neúspěchu k introspekci, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro jejich další působení ve vládě Petra Nečase.
„Zatímco ve sněmovních volbách sbíraly Věci veřejné protestní hlasy nespokojených voličů, tentokrát s těmito hlasy kvůli účasti ve vládě počítat nemohou. Proto není nepravděpodobný scénář, kdy uvnitř strany po drtivé porážce dojde k panice, jejímž východiskem může být odchod z vládní koalice,“ uvedl tehdy pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Dnes je ovšem mnohem skeptičtější. Podle něj ideová konference ukázala, že se Věci veřejné naplno nechaly polapit do hry vládních šíbrů: „Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno,“ píše dnes v Deníku Referendum Pehe.
Strana bez budoucnosti?
Věci veřejné si po fiasku v podzimních senátních a komunálních volbách vedle hledání programové identity taktéž daly za úkol dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni, která je podle předáků strany velice slabá. Ostatně kvůli neúspěchu rezignoval na funkci volebního manažera strany Vít Bárta.
Karolína Peake pak přednesla sedm bodů, které by chabou regionální zakotvenost strany měly změnit. Podle místopředsedkyně Kateřiny Klasnové není strana dost ukotvená na komunální a regionální úrovni. Do konce ledna tak vznikne pracovní skupina, která má navrhnout změnu stanov a strukturu vytvořit. V jejím čele stane právě Peake, členy budou zástupci všech krajů.
Ambicí této změny v organizaci je stranu posílit do krajských voleb za dva roky. Kandidáty na hejtmany vyberou Věci veřejné opět v přímé volbě, schváleni budou do konce příštího roku.
Karolína Peake pak prakticky převezme roli ministra dopravy Víta Bárty, který v sobotu rezignoval na místo volebního manažera. Bárta řekl, že kvůli činnosti na ministerstvu práci dovnitř strany zanedbal. „Vznikla nová silná persona se zásadní odpovědností za budoucnost strany," řekl na adresu Peake Vít Bárta.
Na konferenci zazněla i kritická slova na adresu vlády, ve které ale Věci veřejné sedí. Třeba Vít Bárta uvedl, že kabinet zaspal s reformami. Na konferenci se mluvilo zejména o důchodové reformě, Věci veřejné v této souvislosti odmítly slučování sazeb DPH.
„Ať důchodová, ať zdravotní, ať daňová reforma jsou od sebe neoddělitelné," prohlásil Bárta, který bývá považován za skutečného lídra strany. Je podle něho nutné sdělit lidem datum, kdy budou o všech změnách informováni. „Toto datum je pro mě konec března. Vláda musí říct, co bude a co nebude," dodal Bárta.
Věci veřejné přitom mají vlastní model důchodové reformy odlišný od varianty, kterou chystá ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Základem je snížení odvodů do průběžného důchodového systému a přesměrování jejich části do individuálních fondů. Výpadek má pokrýt sjednocení daně z přidané hodnoty na 19 procentech.
„Reforma nesmí být vytvořena na úkor střední třídy," zdůraznil opět na obhajobu středních vrstev Vít Bárta. Stejně se vyjádřil také předseda strany Radek John a poslanec Michal Babák. Věci veřejné tak sice podpoří přeřazení některých položek ze snížené do základní sazby daně, budou ale proti tomu, aby se DPH zvýšila na základní potraviny.
Místopředsedu TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska postoj Věcí veřejných ke změně DPH zarazil. „Pro nás je to poměrně velmi překvapivé, zatím byla naprostá shoda, že důchodová reforma se bude financovat ze zvýšeného inkasa DPH. Počkám si na vysvětlení partnerů u jednacího stolu," uvedl ministr financí pro ČTK.
Věci veřejné dokonce budou podle Babáka naléhat příští rok na občanské demokraty a TOP 09, aby bylo zavedené progresivní zdanění. „Je potřeba odstranit daňovou degresi, kdy jsou stropy pro platbu sociálního a zdravotního pojištění," uvedl Babák. Z příjmů nad šestinásobek průměrné mzdy, což jsou i stropy na pojištění, by lidé měli platit podle Věcí veřejných dvacetiprocentní daň.
Ani pro tento manévr nemá politolog Pehe pochopení. Jedná se podle něj o nápad, že „se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva“.
„V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění,“ píše dnes Pehe v Deníku Referendum.
Podle Jiřího Peheho si Věci veřejné už na ideové konferenci podepsaly svůj ortel. „Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají zato, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény,“ soudí Jiří Pehe.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.12.2010, viz tady.)
Aféra Pavla Drobila má hlubší přesah
Kauza ministra životního prostředí potvrzuje, že korupce je v české politice systémotvorným prvkem. Podle politologa Jiřího Peheho si Nečas s Drobilem neuvědomují vlastní politickou odpovědnost. Svojí argumentací navíc bezděčně vyjevují korupční podstatu ODS.
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se půl roku od svého vzniku změní, neplánovaně ji kvůli údajným machinacím v zakázkách Státního fondu životního prostředí opustí ministr životního prostředí a místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil.
Drobil svou rezignaci oznámil spolu s premiérem a šéfem občanských demokratů Petrem Nečasem na brífinku, který následoval po jednání špiček koalice o cestě z kauzy ohrožující pověst celé vlády. Aféra týkající se financování ODS a Drobilovy politické kariéry dokonce v Poslanecké sněmovně na několik hodin zastavila jednání o státním rozpočtu na příští rok.
Právě kvůli jednání o rozpočtu Nečas údajně počkal až na dnešek s oznámením rezignace, kterou mu Drobil prý nabídl už v pondělí poté, co se seznámil s reportáží založenou na nahrávkách dnes už bývalého ředitele fondu Libora Michálka.
Pozoruhodný je postoj Petra Nečase k celé kauze. Premiér se totiž opakovaně vyslovil, že se Pavel Drobil těší jeho důvěře, což zopakoval i poté, co místopředseda ODS rezignoval na funkci ministra životního prostředí.
„Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického,“ uvedl před novináři premiér.
Podle Nečase spočívá Drobilovo jediné pochybení ve špatném výběru lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily. „Chci říci, že tuto záležitost, která od včerejška probíhá v médiích, jsme spolu řešili již v pondělí ve večerních hodinách,“ doplnil Nečas.
Podle politologa Jiřího Peheho Nečasův postoj demonstruje, že jak on, tak ODS nemá pud sebezáchovy. „V jakékoli politicky vyspělejší zemi by jednání Pavla Drobila vyvolalo tlak na rezignaci ze všech funkcí, a nikoli to, že premiér po zveřejnění kompromitujících nahrávek dále vyjadřuje Pavlu Drobilovi podporu,“ uvedl Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Končící ministr nicméně zůstává poslancem i místopředsedou ODS. O tom, kdo ho nahradí, podle něj rozhodne premiér. Nečas navíc ve středu novináře ubezpečil, že s Drobilem počítá i v budoucnu.
„Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán,“ uvedl předseda vlády a občanských demokratů.
„Nečasova slova jsou důkazem toho, že rychlá geneze celého případu nesvědčí o pozitivním posunu české politické kultury, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž je zapříčiněna shodou okolností. Jednak si Drobil musel uvědomit, že jeho výroky v nahrávkách jsou natolik kompromitující, že je politicky nelze zvládnout. A jednak ve vládě sedí Věci veřejné, které se nacházejí v zoufalé situaci, kdy se potýkají s úbytkem voličské podpory. Je pravděpodobné, že Drobil měl nůž na krku z této strany, a Nečas nechtěl riskovat rozpad koalice,“ uvedl politolog Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Podle Peheho argumentace Nečase i Drobila dokládá, že si vůbec neuvědomují svou politickou odpovědnost. „Řeči o tom, že Drobil pochybil pouze v manažerském ohledu, jsou nepochopením toho, oč v politice jde. Manažerské pochybení je totiž součástí politické odpovědnosti, jež Drobila diskvalifikuje z jakéhokoli budoucího politického angažmá,“ myslí si Jiří Pehe.
Podle Peheho tak jednání Petra Nečase nenastavuje dobrý standard a současně se v jeho jednání opět vyjevuje podstata strany, které šéfuje. Korupční podstata. „Otázkou totiž je, s jakým zadáním byl Drobil do funkce jmenován. Možná to bylo proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, které přes ministerstvo životního prostředí jdou,“ doplnil Pehe v narážce na korupční praktiky občanských demokratů.
Pavel Drobil tak nakonec nerezignoval kvůli své nekompetenci v problematice životního prostředí, nýbrž kvůli podezření z korupce. Podle Peheho to není nikterak překvapivé.
„Ostatně to, co se vyjevilo, považuji za špičku ledovce. Dokazuje to, že korupce je v české politice a státní správě systémotvorným prvkem, a nikoli anomálií,“ uzavřel Pehe pro Deník Referendum.
Šlo o stamilionové částky
V celé kauze šlo totiž o stamilionové částky, které podle Michálka chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard má být financován z evropských fondů.
Drobil podle MF DNES žádal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které údajně prokazují, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Získané prostředky měly podle Knetiga směřovat právě na financování ODS a Drobilovy politické kariéry.
Drobil se nicméně v úterý kvůli aféře od poradce Martina Knetiga distancoval. Tvrdí, že mu žádné instrukce nedával. Odvolal také Michálka kvůli tomu, že rozhovory nahrával a záznamy pustil do médií.
Na nucenou dovolenou nastoupil také další aktér kauzy a Michálkův první náměstek Dušan Fibingr – z nahrávek podle MF DNES vyplynulo, že ho Drobil má za vlivnou osobu v ODS a že se podílel na přípravě zmanipulovaných výběrových řízeních ve Státním fondu životního prostředí.
Kauzou se již taktéž začala zabývat protikorupční policie, k dispozici má část nahrávek, další důkazy sbírá. Aféru otevřela zveřejněním nahrávek ve středečním vydání Mladá fronta DNES.
Opozice pak dopoledne na základě zpráv médií vyzvala Drobila k rezignaci na vládní funkci. I kvůli tomu, že nezasáhl při podezření z korupce, a naopak údajně slíbil Michálkovi za zničení důkazů post náměstka.
Věci veřejné pak požádaly o koaliční schůzku, po jejímž jednání Nečas oznámil Drobilovu rezignaci. Mezitím pohrozili sociální demokraté vyvoláním hlasování o důvěře vládě. K rezignaci vyzvala Drobila i organizace Transparency International, která podpořila postup odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka.
Michálek si nahrával rozhovory, které zveřejnila MF DNES. Podle Transparency International se jedná o „jediný možný způsob obrany proti korupčním tlakům". Kauza připomíná klasický korupční vzorec spojený s velkými zakázkami a s financováním politických stran, uvedla organizace ve svém prohlášení.
Podle vyjádření Transparency International by měla aféra znamenat okamžitý konec Drobila v politice. „Vyzýváme premiéra Nečase, aby splnil své předvolební billboardové heslo, že nestrpí korupci ve vládě ani v ODS, a ministra Drobila okamžitě odvolal," napsala protikorupční organizace v tiskové zprávě.
Případ podle TIC také ukazuje na tragické personální poměry v české státní správě, když bylo „bývalé kvalifikované vedení Státního fondu životního prostředí" po nástupu Drobila do funkce odvoláno.
Drobil je od 90. let minulého století sedmým členem vlády, který opustil funkci kvůli aféře, ve které figuroval. Zařadí se tak například vedle svého předchůdce v křesle ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA), sociálních demokratů Stanislava Grosse, Iva Svobody a Petra Zgarby či lidovce Jiřího Čunka. Většina z nich doplatila na neprůhledné finance.
Svou misi pojímal Drobil jako politickou, nikoli odbornou. Populárním se stal jeho výrok, že bude dýchat za český průmysl, který pronesl ještě před jmenováním do čela MŽP. Přirozeného spojence získal Drobil v prezidentovi, o němž se nechal slyšet, že je jediným autorem, jehož knihy o životním prostředí četl.
Klaus ho dokonce navštívil před několika týdny v úřadu, do kterého kvůli nesouhlasu s podle něj fundamentalistickým vedením resortu nevstoupil už patnáct let. Uvedl tehdy, že na ministerstvo se s Drobilem vrátil rozum. Nyní se tak zdá, že politické kultuře prezident rozumí zhruba tak jako klimatickým změnám.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 15.12.2010, viz tady.)
Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se půl roku od svého vzniku změní, neplánovaně ji kvůli údajným machinacím v zakázkách Státního fondu životního prostředí opustí ministr životního prostředí a místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil.
Drobil svou rezignaci oznámil spolu s premiérem a šéfem občanských demokratů Petrem Nečasem na brífinku, který následoval po jednání špiček koalice o cestě z kauzy ohrožující pověst celé vlády. Aféra týkající se financování ODS a Drobilovy politické kariéry dokonce v Poslanecké sněmovně na několik hodin zastavila jednání o státním rozpočtu na příští rok.
Právě kvůli jednání o rozpočtu Nečas údajně počkal až na dnešek s oznámením rezignace, kterou mu Drobil prý nabídl už v pondělí poté, co se seznámil s reportáží založenou na nahrávkách dnes už bývalého ředitele fondu Libora Michálka.
Pozoruhodný je postoj Petra Nečase k celé kauze. Premiér se totiž opakovaně vyslovil, že se Pavel Drobil těší jeho důvěře, což zopakoval i poté, co místopředseda ODS rezignoval na funkci ministra životního prostředí.
„Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického,“ uvedl před novináři premiér.
Podle Nečase spočívá Drobilovo jediné pochybení ve špatném výběru lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily. „Chci říci, že tuto záležitost, která od včerejška probíhá v médiích, jsme spolu řešili již v pondělí ve večerních hodinách,“ doplnil Nečas.
Podle politologa Jiřího Peheho Nečasův postoj demonstruje, že jak on, tak ODS nemá pud sebezáchovy. „V jakékoli politicky vyspělejší zemi by jednání Pavla Drobila vyvolalo tlak na rezignaci ze všech funkcí, a nikoli to, že premiér po zveřejnění kompromitujících nahrávek dále vyjadřuje Pavlu Drobilovi podporu,“ uvedl Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Končící ministr nicméně zůstává poslancem i místopředsedou ODS. O tom, kdo ho nahradí, podle něj rozhodne premiér. Nečas navíc ve středu novináře ubezpečil, že s Drobilem počítá i v budoucnu.
„Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán,“ uvedl předseda vlády a občanských demokratů.
„Nečasova slova jsou důkazem toho, že rychlá geneze celého případu nesvědčí o pozitivním posunu české politické kultury, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž je zapříčiněna shodou okolností. Jednak si Drobil musel uvědomit, že jeho výroky v nahrávkách jsou natolik kompromitující, že je politicky nelze zvládnout. A jednak ve vládě sedí Věci veřejné, které se nacházejí v zoufalé situaci, kdy se potýkají s úbytkem voličské podpory. Je pravděpodobné, že Drobil měl nůž na krku z této strany, a Nečas nechtěl riskovat rozpad koalice,“ uvedl politolog Jiří Pehe pro Deník Referendum.
Podle Peheho argumentace Nečase i Drobila dokládá, že si vůbec neuvědomují svou politickou odpovědnost. „Řeči o tom, že Drobil pochybil pouze v manažerském ohledu, jsou nepochopením toho, oč v politice jde. Manažerské pochybení je totiž součástí politické odpovědnosti, jež Drobila diskvalifikuje z jakéhokoli budoucího politického angažmá,“ myslí si Jiří Pehe.
Podle Peheho tak jednání Petra Nečase nenastavuje dobrý standard a současně se v jeho jednání opět vyjevuje podstata strany, které šéfuje. Korupční podstata. „Otázkou totiž je, s jakým zadáním byl Drobil do funkce jmenován. Možná to bylo proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, které přes ministerstvo životního prostředí jdou,“ doplnil Pehe v narážce na korupční praktiky občanských demokratů.
Pavel Drobil tak nakonec nerezignoval kvůli své nekompetenci v problematice životního prostředí, nýbrž kvůli podezření z korupce. Podle Peheho to není nikterak překvapivé.
„Ostatně to, co se vyjevilo, považuji za špičku ledovce. Dokazuje to, že korupce je v české politice a státní správě systémotvorným prvkem, a nikoli anomálií,“ uzavřel Pehe pro Deník Referendum.
Šlo o stamilionové částky
V celé kauze šlo totiž o stamilionové částky, které podle Michálka chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard má být financován z evropských fondů.
Drobil podle MF DNES žádal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které údajně prokazují, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Získané prostředky měly podle Knetiga směřovat právě na financování ODS a Drobilovy politické kariéry.
Drobil se nicméně v úterý kvůli aféře od poradce Martina Knetiga distancoval. Tvrdí, že mu žádné instrukce nedával. Odvolal také Michálka kvůli tomu, že rozhovory nahrával a záznamy pustil do médií.
Na nucenou dovolenou nastoupil také další aktér kauzy a Michálkův první náměstek Dušan Fibingr – z nahrávek podle MF DNES vyplynulo, že ho Drobil má za vlivnou osobu v ODS a že se podílel na přípravě zmanipulovaných výběrových řízeních ve Státním fondu životního prostředí.
Kauzou se již taktéž začala zabývat protikorupční policie, k dispozici má část nahrávek, další důkazy sbírá. Aféru otevřela zveřejněním nahrávek ve středečním vydání Mladá fronta DNES.
Opozice pak dopoledne na základě zpráv médií vyzvala Drobila k rezignaci na vládní funkci. I kvůli tomu, že nezasáhl při podezření z korupce, a naopak údajně slíbil Michálkovi za zničení důkazů post náměstka.
Věci veřejné pak požádaly o koaliční schůzku, po jejímž jednání Nečas oznámil Drobilovu rezignaci. Mezitím pohrozili sociální demokraté vyvoláním hlasování o důvěře vládě. K rezignaci vyzvala Drobila i organizace Transparency International, která podpořila postup odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka.
Michálek si nahrával rozhovory, které zveřejnila MF DNES. Podle Transparency International se jedná o „jediný možný způsob obrany proti korupčním tlakům". Kauza připomíná klasický korupční vzorec spojený s velkými zakázkami a s financováním politických stran, uvedla organizace ve svém prohlášení.
Podle vyjádření Transparency International by měla aféra znamenat okamžitý konec Drobila v politice. „Vyzýváme premiéra Nečase, aby splnil své předvolební billboardové heslo, že nestrpí korupci ve vládě ani v ODS, a ministra Drobila okamžitě odvolal," napsala protikorupční organizace v tiskové zprávě.
Případ podle TIC také ukazuje na tragické personální poměry v české státní správě, když bylo „bývalé kvalifikované vedení Státního fondu životního prostředí" po nástupu Drobila do funkce odvoláno.
Drobil je od 90. let minulého století sedmým členem vlády, který opustil funkci kvůli aféře, ve které figuroval. Zařadí se tak například vedle svého předchůdce v křesle ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA), sociálních demokratů Stanislava Grosse, Iva Svobody a Petra Zgarby či lidovce Jiřího Čunka. Většina z nich doplatila na neprůhledné finance.
Svou misi pojímal Drobil jako politickou, nikoli odbornou. Populárním se stal jeho výrok, že bude dýchat za český průmysl, který pronesl ještě před jmenováním do čela MŽP. Přirozeného spojence získal Drobil v prezidentovi, o němž se nechal slyšet, že je jediným autorem, jehož knihy o životním prostředí četl.
Klaus ho dokonce navštívil před několika týdny v úřadu, do kterého kvůli nesouhlasu s podle něj fundamentalistickým vedením resortu nevstoupil už patnáct let. Uvedl tehdy, že na ministerstvo se s Drobilem vrátil rozum. Nyní se tak zdá, že politické kultuře prezident rozumí zhruba tak jako klimatickým změnám.
(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 15.12.2010, viz tady.)
neděle 28. listopadu 2010
V Praze se rozhoduje nejen o koalici, ale také o charakteru politiky
Paradoxem dnešní situace vyjednávání v Praze je okolnost, že ODS, kterou obě dvě další velké strany označovaly za hlavního viníka zlopověstných pražských poměrů, je nyní v nejvýhodnějším postavení: jako jediná si vybírá partnera.
Média, veřejnost i politici v posledních dnech spekulují nad konstelací, jež vzešla z pražských komunálních voleb. Čistě aritmeticky vzato mohou vzniknout tři varianty povolebního uspořádání. O budoucí koalici na pražské radnici spolu zatím vyjednávají TOP 09, ODS i ČSSD, strany, které dosáhly v nedávných volbách v Praze nejlepších výsledků.
Vzhledem k výsledku voleb může partnerství uzavřít kterákoli dvojice ze tří hlavních subjektů. Je zjevné, ba dokonce pravděpodobné, že nominálně vítězná TOP 09 může nakonec skončit v opozici, neboť by se spolu mohli dohodnout šéfové pražských sociálních a občanských demokratů.
Tato koaliční varianta v Praze ostatně již v minulosti existovala. Podle některých médií dokonce skrytá koalice těchto dvou stran byla praktikována i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů.
Tak například předseda pražské sociální demokracie Petr Hulinský si podle Hospodářských novin přišel na těžko uvěřitelných zhruba devatenáct milionů korun. On sám tvrdí, že to prý bylo jen necelých deset milionů a že většinu těchto peněz dal na dobročinné účely.
Pražská ČSSD před zásadním rozhodnutím
Lídr a kandidát sociálních demokratů na primátora Prahy Jiří Dienstbier mladší před volbami jednoznačně odmítal jakoukoli povolební spolupráci s ODS, nicméně uvnitř pražské sociální demokracie existují nemalé tlaky pro preferování právě tohoto uspořádání.
Někteří pražští sociální demokraté se dokonce vyslovili pro vyloučení Jiřího Dienstbiera ml. z povolebních vyjednávání. Slib nespolupracovat s ODS jim po volbách již není po chuti.
Buď jak buď, pražská ČSSD stojí před zásadním rozhodnutím: buď dodržet předvolební slib, že nebude spolupracovat se stranou institucionalizované korupce, jejíž pražská organizace je ztělesněním této charakteristiky, anebo vstoupí do velké koalice s ODS a mnohokrát artikulovaný slib poruší.
„Volební lídr Dienstbier, čtoucí volební výsledky jako poptávku Pražanů po změně, hovoří o čistotě, transparentnosti, návratu důvěry ve vedení metropole. Proto holport s ODS odmítá stejně jako před volbami. Jeho oponenti, a je jich ve vedení pražské ČSSD jasná většina, namítají jednak, že topáci jsou na rozdíl od ódéesáků divní, neotestovaní brouci, jednak že stěžejní je možnost realizovat program, s nímž šla sociální demokracie do voleb,“ napsal ve čtvrtek pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek.
Zatímco Jiří Dienstbier si tedy i po volbách trvá na svém, neboť podle jeho názoru zkrátka nelze dělat transparentní a konzistentní politiku s pražskou ODS, tak například Karel Březina a Miroslav Poche si nemyslí, že by zvažování koalice s ODS bylo zradou na sociálnědemokratických voličích.
„Naopak. Kdybychom se vzdali možnosti realizovat náš program, tak bychom postupovali proti zájmům všech, co nám dali důvěru. Proto v zásadě s Karlem Březinou souhlasím. Nesmíme taky zapomínat, že žádný racionální politik před volbami nevyloučí spolupráci s demokratickými stranami, která by mu umožnila naplnit své programové priority,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum Miroslav Poche.
Miroslav Poche tento týden pro Deník Referendum také uvedl, že si Jiří Dienstbier svým odmítáním povolební spolupráce s občanskými demokraty, a tedy jednoznačným preferováním koalice buď ČSSD a TOP 09, nebo opoziční rolí pouze zužuje koaliční potenciál sociálních demokratů.
„Nyní tvrdí, že nám na krajské konferenci opakovaně sdělil, že nepůjdeme do koalice s ODS. Musím si najít záznam, abych si připomněl tento projev. Je potřeba jeho slova interpretovat správně,“ doplnil Poche v rozhovoru.
Nicméně názorová geneze Miroslava Pocheho je nekonzistentní, neboť i on před volbami odmítal koalici sociálních a občanských demokratů. „Nevidím nikoho, kdo by chtěl povolební koalici s ODS. V zastupitelstvu budou kvůli rozdělení obvodů asi jen tři pravicové subjekty a my. Snad se stane zázrak a dostanou se tam i zelení nebo komunisté,“ uvedl 24. června Poche pro Deník Referendum.
Miroslav Poche Deníku Referendum také řekl, že slib Jiřího Dienstbiera nespolupracovat s občanskými demokraty byl artikulován, aniž by jej lídr sociálnědemokratické kandidátky prodiskutoval s dalšími zástupci strany.
S tím ovšem zásadně nesouhlasí Lukáš Kraus, který v komentáři pro Deník Referendum napsal, že se KVV ČSSD Praha mělo ozvat v případě pochybnosti o předvolebním slibu Jiřího Dienstbiera předem, před volbami a jasně se proti němu vyhranit. To se podle Krause nestalo, tedy je podle jeho názoru bezpředmětné nyní mluvit a plakat, co to vlastně Jiří Dienstbier za mravně zásadové věci nasliboval.
„Mimochodem, k artikulaci jeho (Dienstbiera) jasných kritérií pro povolební uspořádání došlo i na krajské konferenci, kde se i díky hlasům jejích delegátů stal volebním lídrem. Snaha jeho mediálně artikulované sliby nyní zlehčovat, či je dokonce zásadně negovat se rovná zradě na voličích, podvodu, který bude mít dalekosáhlé důsledky pro dobré výsledky sociálních demokratů v dalších letech, a v případě Prahy jde i o celorepublikový kontext,“ myslí si Lukáš Kraus.
Jiří Dienstbier mladší uvažuje podobně: „Pokud chceme být konzistentní, nemůžeme ustoupit od předvolebního slibu, který zněl, že transparentní politiku nelze dělat s pražskými občanskými demokraty. Byl to závazek celé ČSSD a jeho nedodržení by bylo zradou na voličích. Proto odmítám koalici s ODS a budu to prosazovat i na klubu,“ řekl Jiří Dienstbier Deníku Referendum.
I podle mladého sociálního demokrata Lukáše Krause je jakékoliv povolební jednání s ODS nelegitimní, neboť právě ona byla před voliči označena za hlavního viníka korupčních praktik pražské radnice a jejího netransparentního směřování, a proto byla podle něho logicky ústy Jiřího Dienstbiera jasně vyloučena jakákoliv povolební spolupráce s ODS. Podle Krause právě na tento zásadový moment reagovali voliči, kteří dali svůj hlas sociálním demokratům.
„Boj, který se uvnitř sociální demokracie vede o podobu příštího vedení Prahy, má pro celou stranu principiální význam, a sociálnědemokratičtí idealisté si jej prakticky nemohou dovolit prohrát. Nejedná se jen o pražské okolnosti, které jsou evidentní: kdyby ČSSD před volbami řekla, že skutečným šéfem povolebních vyjednávání bude Petr Hulinský a povede je zejména s ODS, ČSSD by se žádných vyjednávání vůbec neměla šanci účastnit. Což si voliči dobře zapamatují,“ napsal minulý týden šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka.
ODS jediná vyjednává s TOP 09 i s ČSSD
Nyní se nicméně jednání o koaličním uspořádání prapodivně zvrtlo. Navzdory tomu, že ČSSD i TOP 09 před volbami kritizovaly korupční praktiky občanských demokratů na pražském magistrátu, jsou to právě občanští demokraté, kteří nyní vyjednávají jak s TOP 09, tak s ČSSD, zatímco tyto dvě strany spolu oficiálně vůbec nejednají.
Jako kdyby právě ODS tudíž nyní disponovala největším koaličním potenciálem a nejvýhodnější vyjednávací pozicí. Ukončení vyjednávání TOP 09 se sociální demokracií se v tomto světle ukazuje být mimořádně nestrategickým počinem.
Občanští demokraté tak ve středu předali sociálním demokratům návrh koaliční smlouvy a současně se ve čtvrtek usnesla jejich regionální rada a zastupitelský klub, že budou – navzdory úterní roztržce – pokračovat ve vyjednávání o možné koalici i s TOP 09.
Podle Jiřího Dienstbiera je nicméně návrh občanských demokratů v podstatě předvolebním programem ODS. To potvrzuje i další člen vyjednávacího týmu Karel Březina, podle kterého dokument sociální demokraté vnímají jako návrh programových priorit ODS. „Dohodli jsme se, že naše podmínky a připomínky předložíme počátkem příštího týdne. V této době se také domluvíme na dalším pokračování, bude-li jaké," dodal Karel Březina.
Celá situace se tak dostává do zajímavé fáze. Na začátku týdne apeloval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg na premiéra a šéfa ODS Petra Nečase, aby se vložil do vyjednávání o pražské koalici s argumentem, že si jsou obě pravicové partaje programově blízké.
Současně ale TOP 09 pražskou ODS obvinila, že jim nejde o „změnu stylu politiky, ale udržení dosavadního kartelu moci ve prospěch podnikatelských skupin napojených na ODS a ČSSD“. ODS to označila za urážku a odešla ze společného jednání.
Taktéž Jiří Dienstbier Deníku Referendum řekl, že nepochybuje o možném programovém kompromisu jak mezi ČSSD a ODS, tak mezi ČSSD a TOP 09. Avšak podle jeho názoru tato jednání nelze odosobnit. „Každá strana chce vládnout, avšak nemůže to být za každou cenu.
„Slušné a důstojné řešení totiž nelze založit pouze na programových průsečících, nýbrž je třeba brát v potaz osobnostní charakter případných partnerů,“ uvedl Dienstbier pro Deník Referendum.
Jiří Dienstbier si je zkrátka vědom toho, že pokud sociální demokraté nakonec skutečně uzavřou v Praze koalici s ODS, doplatí na to jejich strana celorepublikově jako celek ohrožením své pověsti. „Proto preferuji koalici s TOP 09, a pokud bychom se nedohodli, upřednostňuji odchod do opozičních lavic,“ uvedl Jiří Dienstbier.
Pražská koalice bude mít vliv na celostátní politiku
V případě pražského magistrátu jde evidentně o hodně. Do vývoje o vyjednávání tu vedle předsedy TOP 09 tento týden zasáhli i další politici. Nikoli překvapivě se ve čtvrtek podivoval prezident Václav Klaus nad tím, proč se kolem jednání o případné pražské koalici mezi ODS a ČSSD dělá takový rozruch, když jsou podle jeho názoru podobná spojenectví i v jiných velkých městech.
Podle Klause by o koalici v Praze měli rozhodnout pražští zástupci. Podle místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska pak není Klausovo vyjádření překvapivé, neboť jeho okolí je údajně zakotveno v mocenském kartelu ODS a ČSSD.
A podle lídra sociální demokracie Bohuslava Sobotky Klaus přehlíží fakt, že pražská ODS má pověst zkorumpované a zlodějské garnitury. „Pan prezident bohužel přehlíží fakt, že pražská ODS má mezi občany v celé zemi, nejenom v hlavním městě, pověst zkorumpované a zlodějské garnitury řízené podnikatelskými kmotry,“ uvedl Bohuslav Sobotka ve čtvrtečním tiskovém prohlášení.
Podle Sobotky k této špatné pověsti občanských demokratů přispěly četné veřejné skandály spojené s monopolním dlouholetým působením ODS v čele hlavního města. Sobotka se tak i v kontextu vnitrostranického sporu přiklonil na stranu Jiřího Dienstbiera.
„Jsem přesvědčen o tom, že koalice ODS a ČSSD v hlavním městě by poškodila dobrou pověst ČSSD a byla by v rozporu s voláním většiny občanů po radikální změně ve vedení města, které se projevilo i nejhorším volebním výsledkem ODS v její historii. Stejným zklamáním by byla nepochybně i koalice ODS a vítěze voleb TOP 09,“ uvedl Bohuslav Sobotka.
Sobotka dále uvedl, že rozruchu kolem možnosti opětovné vlády v hlavním městě za účasti ODS plně rozumí, neboť podle jeho názoru velká většina občanů hlasovala v pražských komunálních volbách nikoliv pro pokračování vlády občanských demokratů, nýbrž pro politickou změnu.
Klausovo vyjádření nepřekvapilo ani pražského volebního lídra ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího, neboť je prý „velmi dobře známo dobré napojení předsedy pražské ODS Borise Šťastného na Václava Klause a obecně na Pražský hrad". Šťastný je také úzce propojen s jedním z takzvaných kmotrů ODS Tomášem Hrdličkou z Prahy 10, odkud oba pocházejí, uvedl Dienstbier.
Odpůrci ODS spolu o koalici nejednají
Pokud by tedy politici mysleli své sliby o změně politického stylu a o transparentnosti pražské radnice vážně, jako optimální řešení by se jim měla jevit vláda TOP 09 s ČSSD, o níž se paradoxně ale nyní vůbec nejedná.
„Preferuji vládu ČSSD s TOP 09,“ řekl Deníku Referendum jednoznačně Dienstbier. Tato varianta je ovšem v současnosti evidentně až třetí v pořadí. Přišlo by k ní po krachu v jednání mezi ODS a TOP 09 a následně i mezi ODS a ČSSD. Proč taková situace nastala, zůstává nicméně otázkou, s níž se nebude muset vyrovnávat jen TOP 09, která se takto rozhodla, ale i sama ČSSD a Jiří Dienstbier mladší osobně.
Je tedy otázkou, zda budou, či nebudou v prvé řadě úspěšná jednání mezi občanskými demokraty a TOP 09. „Podařilo se nám prosadit, že ačkoli panovaly velké obavy z toho, jaký bude další vývoj, jednání s TOP 09 pokračuje v původně stanovené podobě," řekl po čtvrtečním jednání kandidát na primátora Bohuslav Svoboda z ODS.
V pondělí se proto sejdou předsedové zastupitelských klubů Rudolf Blažek a Tomáš Hudeček. Budou mluvit o doplnění koaličního návrhu, který TOP 09 nabídla občanským demokratům minulý týden. Výsledek pak Blažek předloží regionální radě. Svoboda uvedl, že by chtěl, aby již bylo příští týden v jednáních s TOP 09 jasno.
Bohuslav Svoboda pak dodal, že na začátku týdne tipoval vznik koalice mezi ODS a TOP 09 na devadesát procent, po úterý se toto číslo podle něj výrazně snížilo, a to pod padesát procent. O tom, že šance na vytvoření radnice pod vedením TOP 09 a ODS už není ani padesátiprocentní, hovořil v Radiožurnálu i šéf pražské ODS Boris Šťastný.
Jednání s TOP 09 ale přesto pokračují a beznadějná prý také nejsou. I předseda pražské TOP 09 František Laudát rozhodnutí uvítal. „Vítám, že se vrátí k jednacímu stolu," uvedl ve čtvrtek Laudát. Pokud by nakonec vyjednávání mezi ODS a TOP 09 nebylo úspěšné, jednalo by se podle všeho nejprve o variantě koalice občanských a sociálních demokratů.
„Finální rozhodnutí, zda jít do případné koalice s ODS, by bylo na zastupitelském klubu a krajském výkonném výboru. Já bych na ustavujícím jednání nehlasoval pro tuto variantu,“ uzavřel pro Deník Referendum Jiří Dienstbier.
Podle Jelínka by ale koalice s ODS nebyla pro ČSSD výhodná. Občanští demokraté by podle jeho názoru byli v koalici s ČSSD tahounem, neboť by získali post primátora a většinu v městské radě.
„Hlavně by se však postarala o to, aby magistrátní průvan avizovaný Zdeňkem Tůmou či Jiřím Dienstbierem ml. nenazdvihl pomyslný závoj tam, kde by šlo spatřit korupční a klientelistické sítě,“ napsal ve svém sloupku Lukáš Jelínek.
Nicméně vzhledem k popsané existenci skryté velké koalice ODS a ČSSD i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů, se může ukázat upřímná snaha o očištění pražského magistrátu jako nerealizovatelná. Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, ale i ČSSD takové situace obává.
I proto se může nakonec Jiří Dienstbier navzdory předvolebním slibům ocitnout v menšině, a pro Prahu kýžená koaliční vláda TOP 09 a ČSSD, jež by byla očištěná od kmotrů a mafiánských struktur napojených na občanské demokraty, by tak nevznikla.
Škoda to nebude jen pro pražský magistrát, nýbrž i pro sociální demokracii, potažmo českou politiku. Přesto podle politologa Lukáše Jelínka Dienstbierova zásadovost nachází sympatie i v ČSSD.
„Na pozadí sporu o Prahu se projevili i stávající uchazeči o vedení Lidového domu: Bohuslav Sobotka upřednostňuje věrohodnost ČSSD, Michal Hašek autonomii místních buněk při rozhodování. Oba principy jsou kompatibilní, ale mnohé prozrazuje upřednostňovaný úhel pohledu,“ myslí si Lukáš Jelínek.
Celý spor uvnitř ČSSD je totiž ve světle blížícího se sjezdu konstitutivní, neboť podle Jelínka bude muset nový předseda ČSSD nejpozději v příštím roce říznout do živého, pokud možno méně alibisticky než Petr Nečas v ODS. „Přes solidní kondici sužuje sociálnědemokratický organismus několik nádorů, bohužel zhoubných: mrtvé duše, velrybáři, klientelismus, xenofobie, bezuzdná touha po moci...,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Právě proto je výsledek pražského směřování sociálních demokratů tak důležitý. Principiální postoj Jiřího Dienstbiera prozatím obnáší více naděje pro vývoj sociální demokracie nežli pro vývoj Prahy. Pokud totiž jeho stanovisku navzdory vznikne koalice ODS a ČSSD, otázka, proč se nepodařilo prosadit jinou variantu, zatíží nejen Zdeňka Tůmu, ale i jej osobně.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 5. 11. 2010; vi tady.)
Média, veřejnost i politici v posledních dnech spekulují nad konstelací, jež vzešla z pražských komunálních voleb. Čistě aritmeticky vzato mohou vzniknout tři varianty povolebního uspořádání. O budoucí koalici na pražské radnici spolu zatím vyjednávají TOP 09, ODS i ČSSD, strany, které dosáhly v nedávných volbách v Praze nejlepších výsledků.
Vzhledem k výsledku voleb může partnerství uzavřít kterákoli dvojice ze tří hlavních subjektů. Je zjevné, ba dokonce pravděpodobné, že nominálně vítězná TOP 09 může nakonec skončit v opozici, neboť by se spolu mohli dohodnout šéfové pražských sociálních a občanských demokratů.
Tato koaliční varianta v Praze ostatně již v minulosti existovala. Podle některých médií dokonce skrytá koalice těchto dvou stran byla praktikována i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů.
Tak například předseda pražské sociální demokracie Petr Hulinský si podle Hospodářských novin přišel na těžko uvěřitelných zhruba devatenáct milionů korun. On sám tvrdí, že to prý bylo jen necelých deset milionů a že většinu těchto peněz dal na dobročinné účely.
Pražská ČSSD před zásadním rozhodnutím
Lídr a kandidát sociálních demokratů na primátora Prahy Jiří Dienstbier mladší před volbami jednoznačně odmítal jakoukoli povolební spolupráci s ODS, nicméně uvnitř pražské sociální demokracie existují nemalé tlaky pro preferování právě tohoto uspořádání.
Někteří pražští sociální demokraté se dokonce vyslovili pro vyloučení Jiřího Dienstbiera ml. z povolebních vyjednávání. Slib nespolupracovat s ODS jim po volbách již není po chuti.
Buď jak buď, pražská ČSSD stojí před zásadním rozhodnutím: buď dodržet předvolební slib, že nebude spolupracovat se stranou institucionalizované korupce, jejíž pražská organizace je ztělesněním této charakteristiky, anebo vstoupí do velké koalice s ODS a mnohokrát artikulovaný slib poruší.
„Volební lídr Dienstbier, čtoucí volební výsledky jako poptávku Pražanů po změně, hovoří o čistotě, transparentnosti, návratu důvěry ve vedení metropole. Proto holport s ODS odmítá stejně jako před volbami. Jeho oponenti, a je jich ve vedení pražské ČSSD jasná většina, namítají jednak, že topáci jsou na rozdíl od ódéesáků divní, neotestovaní brouci, jednak že stěžejní je možnost realizovat program, s nímž šla sociální demokracie do voleb,“ napsal ve čtvrtek pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek.
Zatímco Jiří Dienstbier si tedy i po volbách trvá na svém, neboť podle jeho názoru zkrátka nelze dělat transparentní a konzistentní politiku s pražskou ODS, tak například Karel Březina a Miroslav Poche si nemyslí, že by zvažování koalice s ODS bylo zradou na sociálnědemokratických voličích.
„Naopak. Kdybychom se vzdali možnosti realizovat náš program, tak bychom postupovali proti zájmům všech, co nám dali důvěru. Proto v zásadě s Karlem Březinou souhlasím. Nesmíme taky zapomínat, že žádný racionální politik před volbami nevyloučí spolupráci s demokratickými stranami, která by mu umožnila naplnit své programové priority,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum Miroslav Poche.
Miroslav Poche tento týden pro Deník Referendum také uvedl, že si Jiří Dienstbier svým odmítáním povolební spolupráce s občanskými demokraty, a tedy jednoznačným preferováním koalice buď ČSSD a TOP 09, nebo opoziční rolí pouze zužuje koaliční potenciál sociálních demokratů.
„Nyní tvrdí, že nám na krajské konferenci opakovaně sdělil, že nepůjdeme do koalice s ODS. Musím si najít záznam, abych si připomněl tento projev. Je potřeba jeho slova interpretovat správně,“ doplnil Poche v rozhovoru.
Nicméně názorová geneze Miroslava Pocheho je nekonzistentní, neboť i on před volbami odmítal koalici sociálních a občanských demokratů. „Nevidím nikoho, kdo by chtěl povolební koalici s ODS. V zastupitelstvu budou kvůli rozdělení obvodů asi jen tři pravicové subjekty a my. Snad se stane zázrak a dostanou se tam i zelení nebo komunisté,“ uvedl 24. června Poche pro Deník Referendum.
Miroslav Poche Deníku Referendum také řekl, že slib Jiřího Dienstbiera nespolupracovat s občanskými demokraty byl artikulován, aniž by jej lídr sociálnědemokratické kandidátky prodiskutoval s dalšími zástupci strany.
S tím ovšem zásadně nesouhlasí Lukáš Kraus, který v komentáři pro Deník Referendum napsal, že se KVV ČSSD Praha mělo ozvat v případě pochybnosti o předvolebním slibu Jiřího Dienstbiera předem, před volbami a jasně se proti němu vyhranit. To se podle Krause nestalo, tedy je podle jeho názoru bezpředmětné nyní mluvit a plakat, co to vlastně Jiří Dienstbier za mravně zásadové věci nasliboval.
„Mimochodem, k artikulaci jeho (Dienstbiera) jasných kritérií pro povolební uspořádání došlo i na krajské konferenci, kde se i díky hlasům jejích delegátů stal volebním lídrem. Snaha jeho mediálně artikulované sliby nyní zlehčovat, či je dokonce zásadně negovat se rovná zradě na voličích, podvodu, který bude mít dalekosáhlé důsledky pro dobré výsledky sociálních demokratů v dalších letech, a v případě Prahy jde i o celorepublikový kontext,“ myslí si Lukáš Kraus.
Jiří Dienstbier mladší uvažuje podobně: „Pokud chceme být konzistentní, nemůžeme ustoupit od předvolebního slibu, který zněl, že transparentní politiku nelze dělat s pražskými občanskými demokraty. Byl to závazek celé ČSSD a jeho nedodržení by bylo zradou na voličích. Proto odmítám koalici s ODS a budu to prosazovat i na klubu,“ řekl Jiří Dienstbier Deníku Referendum.
I podle mladého sociálního demokrata Lukáše Krause je jakékoliv povolební jednání s ODS nelegitimní, neboť právě ona byla před voliči označena za hlavního viníka korupčních praktik pražské radnice a jejího netransparentního směřování, a proto byla podle něho logicky ústy Jiřího Dienstbiera jasně vyloučena jakákoliv povolební spolupráce s ODS. Podle Krause právě na tento zásadový moment reagovali voliči, kteří dali svůj hlas sociálním demokratům.
„Boj, který se uvnitř sociální demokracie vede o podobu příštího vedení Prahy, má pro celou stranu principiální význam, a sociálnědemokratičtí idealisté si jej prakticky nemohou dovolit prohrát. Nejedná se jen o pražské okolnosti, které jsou evidentní: kdyby ČSSD před volbami řekla, že skutečným šéfem povolebních vyjednávání bude Petr Hulinský a povede je zejména s ODS, ČSSD by se žádných vyjednávání vůbec neměla šanci účastnit. Což si voliči dobře zapamatují,“ napsal minulý týden šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka.
ODS jediná vyjednává s TOP 09 i s ČSSD
Nyní se nicméně jednání o koaličním uspořádání prapodivně zvrtlo. Navzdory tomu, že ČSSD i TOP 09 před volbami kritizovaly korupční praktiky občanských demokratů na pražském magistrátu, jsou to právě občanští demokraté, kteří nyní vyjednávají jak s TOP 09, tak s ČSSD, zatímco tyto dvě strany spolu oficiálně vůbec nejednají.
Jako kdyby právě ODS tudíž nyní disponovala největším koaličním potenciálem a nejvýhodnější vyjednávací pozicí. Ukončení vyjednávání TOP 09 se sociální demokracií se v tomto světle ukazuje být mimořádně nestrategickým počinem.
Občanští demokraté tak ve středu předali sociálním demokratům návrh koaliční smlouvy a současně se ve čtvrtek usnesla jejich regionální rada a zastupitelský klub, že budou – navzdory úterní roztržce – pokračovat ve vyjednávání o možné koalici i s TOP 09.
Podle Jiřího Dienstbiera je nicméně návrh občanských demokratů v podstatě předvolebním programem ODS. To potvrzuje i další člen vyjednávacího týmu Karel Březina, podle kterého dokument sociální demokraté vnímají jako návrh programových priorit ODS. „Dohodli jsme se, že naše podmínky a připomínky předložíme počátkem příštího týdne. V této době se také domluvíme na dalším pokračování, bude-li jaké," dodal Karel Březina.
Celá situace se tak dostává do zajímavé fáze. Na začátku týdne apeloval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg na premiéra a šéfa ODS Petra Nečase, aby se vložil do vyjednávání o pražské koalici s argumentem, že si jsou obě pravicové partaje programově blízké.
Současně ale TOP 09 pražskou ODS obvinila, že jim nejde o „změnu stylu politiky, ale udržení dosavadního kartelu moci ve prospěch podnikatelských skupin napojených na ODS a ČSSD“. ODS to označila za urážku a odešla ze společného jednání.
Taktéž Jiří Dienstbier Deníku Referendum řekl, že nepochybuje o možném programovém kompromisu jak mezi ČSSD a ODS, tak mezi ČSSD a TOP 09. Avšak podle jeho názoru tato jednání nelze odosobnit. „Každá strana chce vládnout, avšak nemůže to být za každou cenu.
„Slušné a důstojné řešení totiž nelze založit pouze na programových průsečících, nýbrž je třeba brát v potaz osobnostní charakter případných partnerů,“ uvedl Dienstbier pro Deník Referendum.
Jiří Dienstbier si je zkrátka vědom toho, že pokud sociální demokraté nakonec skutečně uzavřou v Praze koalici s ODS, doplatí na to jejich strana celorepublikově jako celek ohrožením své pověsti. „Proto preferuji koalici s TOP 09, a pokud bychom se nedohodli, upřednostňuji odchod do opozičních lavic,“ uvedl Jiří Dienstbier.
Pražská koalice bude mít vliv na celostátní politiku
V případě pražského magistrátu jde evidentně o hodně. Do vývoje o vyjednávání tu vedle předsedy TOP 09 tento týden zasáhli i další politici. Nikoli překvapivě se ve čtvrtek podivoval prezident Václav Klaus nad tím, proč se kolem jednání o případné pražské koalici mezi ODS a ČSSD dělá takový rozruch, když jsou podle jeho názoru podobná spojenectví i v jiných velkých městech.
Podle Klause by o koalici v Praze měli rozhodnout pražští zástupci. Podle místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska pak není Klausovo vyjádření překvapivé, neboť jeho okolí je údajně zakotveno v mocenském kartelu ODS a ČSSD.
A podle lídra sociální demokracie Bohuslava Sobotky Klaus přehlíží fakt, že pražská ODS má pověst zkorumpované a zlodějské garnitury. „Pan prezident bohužel přehlíží fakt, že pražská ODS má mezi občany v celé zemi, nejenom v hlavním městě, pověst zkorumpované a zlodějské garnitury řízené podnikatelskými kmotry,“ uvedl Bohuslav Sobotka ve čtvrtečním tiskovém prohlášení.
Podle Sobotky k této špatné pověsti občanských demokratů přispěly četné veřejné skandály spojené s monopolním dlouholetým působením ODS v čele hlavního města. Sobotka se tak i v kontextu vnitrostranického sporu přiklonil na stranu Jiřího Dienstbiera.
„Jsem přesvědčen o tom, že koalice ODS a ČSSD v hlavním městě by poškodila dobrou pověst ČSSD a byla by v rozporu s voláním většiny občanů po radikální změně ve vedení města, které se projevilo i nejhorším volebním výsledkem ODS v její historii. Stejným zklamáním by byla nepochybně i koalice ODS a vítěze voleb TOP 09,“ uvedl Bohuslav Sobotka.
Sobotka dále uvedl, že rozruchu kolem možnosti opětovné vlády v hlavním městě za účasti ODS plně rozumí, neboť podle jeho názoru velká většina občanů hlasovala v pražských komunálních volbách nikoliv pro pokračování vlády občanských demokratů, nýbrž pro politickou změnu.
Klausovo vyjádření nepřekvapilo ani pražského volebního lídra ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího, neboť je prý „velmi dobře známo dobré napojení předsedy pražské ODS Borise Šťastného na Václava Klause a obecně na Pražský hrad". Šťastný je také úzce propojen s jedním z takzvaných kmotrů ODS Tomášem Hrdličkou z Prahy 10, odkud oba pocházejí, uvedl Dienstbier.
Odpůrci ODS spolu o koalici nejednají
Pokud by tedy politici mysleli své sliby o změně politického stylu a o transparentnosti pražské radnice vážně, jako optimální řešení by se jim měla jevit vláda TOP 09 s ČSSD, o níž se paradoxně ale nyní vůbec nejedná.
„Preferuji vládu ČSSD s TOP 09,“ řekl Deníku Referendum jednoznačně Dienstbier. Tato varianta je ovšem v současnosti evidentně až třetí v pořadí. Přišlo by k ní po krachu v jednání mezi ODS a TOP 09 a následně i mezi ODS a ČSSD. Proč taková situace nastala, zůstává nicméně otázkou, s níž se nebude muset vyrovnávat jen TOP 09, která se takto rozhodla, ale i sama ČSSD a Jiří Dienstbier mladší osobně.
Je tedy otázkou, zda budou, či nebudou v prvé řadě úspěšná jednání mezi občanskými demokraty a TOP 09. „Podařilo se nám prosadit, že ačkoli panovaly velké obavy z toho, jaký bude další vývoj, jednání s TOP 09 pokračuje v původně stanovené podobě," řekl po čtvrtečním jednání kandidát na primátora Bohuslav Svoboda z ODS.
V pondělí se proto sejdou předsedové zastupitelských klubů Rudolf Blažek a Tomáš Hudeček. Budou mluvit o doplnění koaličního návrhu, který TOP 09 nabídla občanským demokratům minulý týden. Výsledek pak Blažek předloží regionální radě. Svoboda uvedl, že by chtěl, aby již bylo příští týden v jednáních s TOP 09 jasno.
Bohuslav Svoboda pak dodal, že na začátku týdne tipoval vznik koalice mezi ODS a TOP 09 na devadesát procent, po úterý se toto číslo podle něj výrazně snížilo, a to pod padesát procent. O tom, že šance na vytvoření radnice pod vedením TOP 09 a ODS už není ani padesátiprocentní, hovořil v Radiožurnálu i šéf pražské ODS Boris Šťastný.
Jednání s TOP 09 ale přesto pokračují a beznadějná prý také nejsou. I předseda pražské TOP 09 František Laudát rozhodnutí uvítal. „Vítám, že se vrátí k jednacímu stolu," uvedl ve čtvrtek Laudát. Pokud by nakonec vyjednávání mezi ODS a TOP 09 nebylo úspěšné, jednalo by se podle všeho nejprve o variantě koalice občanských a sociálních demokratů.
„Finální rozhodnutí, zda jít do případné koalice s ODS, by bylo na zastupitelském klubu a krajském výkonném výboru. Já bych na ustavujícím jednání nehlasoval pro tuto variantu,“ uzavřel pro Deník Referendum Jiří Dienstbier.
Podle Jelínka by ale koalice s ODS nebyla pro ČSSD výhodná. Občanští demokraté by podle jeho názoru byli v koalici s ČSSD tahounem, neboť by získali post primátora a většinu v městské radě.
„Hlavně by se však postarala o to, aby magistrátní průvan avizovaný Zdeňkem Tůmou či Jiřím Dienstbierem ml. nenazdvihl pomyslný závoj tam, kde by šlo spatřit korupční a klientelistické sítě,“ napsal ve svém sloupku Lukáš Jelínek.
Nicméně vzhledem k popsané existenci skryté velké koalice ODS a ČSSD i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů, se může ukázat upřímná snaha o očištění pražského magistrátu jako nerealizovatelná. Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, ale i ČSSD takové situace obává.
I proto se může nakonec Jiří Dienstbier navzdory předvolebním slibům ocitnout v menšině, a pro Prahu kýžená koaliční vláda TOP 09 a ČSSD, jež by byla očištěná od kmotrů a mafiánských struktur napojených na občanské demokraty, by tak nevznikla.
Škoda to nebude jen pro pražský magistrát, nýbrž i pro sociální demokracii, potažmo českou politiku. Přesto podle politologa Lukáše Jelínka Dienstbierova zásadovost nachází sympatie i v ČSSD.
„Na pozadí sporu o Prahu se projevili i stávající uchazeči o vedení Lidového domu: Bohuslav Sobotka upřednostňuje věrohodnost ČSSD, Michal Hašek autonomii místních buněk při rozhodování. Oba principy jsou kompatibilní, ale mnohé prozrazuje upřednostňovaný úhel pohledu,“ myslí si Lukáš Jelínek.
Celý spor uvnitř ČSSD je totiž ve světle blížícího se sjezdu konstitutivní, neboť podle Jelínka bude muset nový předseda ČSSD nejpozději v příštím roce říznout do živého, pokud možno méně alibisticky než Petr Nečas v ODS. „Přes solidní kondici sužuje sociálnědemokratický organismus několik nádorů, bohužel zhoubných: mrtvé duše, velrybáři, klientelismus, xenofobie, bezuzdná touha po moci...,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Právě proto je výsledek pražského směřování sociálních demokratů tak důležitý. Principiální postoj Jiřího Dienstbiera prozatím obnáší více naděje pro vývoj sociální demokracie nežli pro vývoj Prahy. Pokud totiž jeho stanovisku navzdory vznikne koalice ODS a ČSSD, otázka, proč se nepodařilo prosadit jinou variantu, zatíží nejen Zdeňka Tůmu, ale i jej osobně.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 5. 11. 2010; vi tady.)
čtvrtek 11. listopadu 2010
Výsledek senátních voleb je dobrou zprávou pro českou demokracii
Vůbec poprvé ve čtrnáctileté historii Senátu se podařilo levici, ba dokonce pouze samotným sociálním demokratů, ovládnout Senát. Sociální demokraté nyní disponují jedenačtyřiceti mandáty, a mohou tudíž v horní komoře brzdit návrhy koaliční vlády občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných.
ČSSD v senátních volbách získala dvanáct senátorů, občanští demokraté pouhých osm. Po dvou mandátech získali TOP 09, Severočeši a lidovci, jeden nestraníci. Věci veřejné dle očekávání propadly.
Senát se stává důležitým střediskem odporu proti bezkoncepčním škrtům Nečasovy vlády, ale také jedinečnou příležitostí pro sociální demokracii vstoupit sebevědomě do éry po Paroubkovi. Zdá se, že nárok Bohuslava Sobotky na vedení sociální demokracie nyní už těžko něco zpochybní.
Politologové výsledek voleb vítají, neboť sociálnědemokratická většina v Senátu obnoví politiku jako střet pluralitních ideových východisek. České pravici se totiž po květnových volbách podařilo v příznivém mediálně-politickém diskursu prosadit svou perspektivu jako údajně jedinou legitimní. Reformní étos pravicové vlády se tu prezentoval bezmála jako přírodní danost.
Podle politologa Lukáše Jelínka bude důsledkem senátních voleb posun k daleko větší politizaci Senátu, jehož pozice byla podle jeho názoru v rámci ústavně-politických institucí v České republice v posledních letech slabá.
Ostatně vláda Petra Nečase artikulovala zájem prosadit některá svá opatření na půdě Poslanecké sněmovny ve zkrácených řízeních bez politické, natož občanské diskuse. Levicová většina v Senátu tuto tendenci české vlády znemožní.
„Výsledek znamená, že vládní reformy nebudou prosazovány, aniž by se o nich diskutovalo. Naopak, Senát se stane fórem, na kterém se povede diskuse, což považuji za neobyčejně důležité pro českou politiku. Nemohlo nás totiž potkat nic horšího, než pokud by byly vládní reformy schvalovány ve zkrácených řízeních bez politické a veřejné diskuse,“ uvedl hned v sobotu pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Podle Jiřího Pehe je výsledek dobrou zprávou pro vývoj české demokracie, neboť vláda nebude moci prosadit například ústavní a volební změny bez diskuse s opozicí a jejího souhlasu.
I profesorka politologie Vladimíra Dvořákové si myslí, že vítězství sociální demokracie jim umožní vypracovávat a předkládat alternativní návrhy zákonů. „Podle mne jsou toto všechno velmi dobré zprávy pro vývoj české demokracie. Senát, ve kterém bude mít většinu opozice, je dobrou zprávou pro rozvoj plurality českého politického diskursu,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.
„Od nynějška nebude vláda moci Senát bohorovně přehlížet. Senát naopak bude naplňovat funkci brzdy a protiváhy Poslanecké sněmovny. ČSSD stojí před úkolem vypracovávat na půdě Senátu alternativní návrhy k vládním zákonům. Senát bude proto straničtější. Předpokladem této politizace horní komory bude také větší stranická disciplína jednotlivých senátních klubů,“ myslí si Lukáš Jelínek.
Podle profesorky Dvořákové senátní volby potvrdily, že voliči mají v těchto volbách tradičně tendenci vyvažovat výsledky z voleb do Poslanecké sněmovny. „Je to dobře, neboť Senát je tělesem, který má v české ústavě mimo jiné právě tuto funkci,“ uvedla ihned po zveřejnění výsledků Vladimíra Dvořáková.
„Podle mého názoru přinese úspěch sociálních demokratů uklidnění vnitrostranické situace. Nikterak bych současně nepřeceňoval rozdíl ve výsledku v Čechách a na Moravě. Na Moravě byla totiž ČSSD vždy silnější. Úspěch sociálních demokratů také potvrdil, že Sobotka je úspěšný lídr strany. Jeho nekonfrontační a pevný postoj se ukázal být úspěšným,“ komentuje pozici Bohuslava Sobotky uvnitř strany Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka je nicméně brzo odhadovat šance Sobotky na zvolení předsedou, neboť do březnového sjezdu je příliš daleko. „Na druhou stranu jsem před volbami očekával uvnitř ČSSD ostrý souboj nad interpretací výsledků voleb. Zisk dvanácti mandátu je ale tak jednoznačným úspěchem, že jej nelze vyložit jinak. To Sobotkovi nepochybně nahrává,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Podle Jelínka může vzhledem k volebnímu krachu Věcí veřejných a neúspěchu TOP 09 docházet k postupnému drolení vládní koalice. „Například uvnitř poslaneckého klubu Věcí veřejných, avšak i mezi jejich voliči, může docházet k postupnému oslabování podpory reformních kroků vlády. Znamenalo by to výraznější pluralizaci mezi jejich poslanci a postupnou erozi vládní většiny,“ uvedl Lukáš Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.
I volební výsledek TOP 09 je podle Jelínka jednoznačným neúspěchem. „Očekávání, že TOP 09 bude konkurovat občanským demokratům, se ukázalo být příliš optimistické. TOP 09 svým výsledkem nenavázala na úspěch v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a po těchto volbách nelze tvrdit, že je širokou veřejností vnímána jako pevná součást stranické soustavy českého politického systému,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Lukáše Jelínka je nicméně nejzajímavějším momentem senátních voleb výsledek lidovců. „Zisk dvou křesel v Senátu je pro KDU-ČSL úspěch. Současně pevně doufám, že se lidovci nevydají cestou postupné regionalizace své partaje,“ poznamenává Jelínek.
„Avizovaná ambice Petra Šilara kandidovat na předsedu KDU-ČSL vzbuzuje pochybnost, zda lidovci nezopakují chybu podobnou předsednické anabázi Jiřího Čunka, politika regionálního formátu,“ obává se politolog Lukáš Jelínek.
„Je důležité, aby si lidovci – pokud nechtějí hrát roli regionální strany – na listopadovém sjezdu zvolili předsednictvo s přesahem k celostátní politice,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
„Jsme svébytným politickým proudem, a proto budeme podporovat rozumné návrhy jak vládní koalice, tak opozičních sociálních demokratů,“ uvedla pro Deníku Referendum Michaela Šojdrová.
O možnostech lidovců naplnit roli svébytného proudu české politiky avšak leccos napoví až jejich blížící se volební sjezd. Zrovna tak o tom napoví víc chování jejich senátorského klubu.
Pokud jde o budoucnost české politiky, mohou totiž podle většiny komentátorů v budoucnu lidovci sehrát roli potenciálního vládního koaličního partnera sociálních demokratů. Budou-li ovšem v Senátu podporovat vládní návrhy, zřejmě jen těžko přesvědčí o své potřebnosti pro českou politiku dostatek voličů.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 25. 10. 2010, viz tady.)
ČSSD v senátních volbách získala dvanáct senátorů, občanští demokraté pouhých osm. Po dvou mandátech získali TOP 09, Severočeši a lidovci, jeden nestraníci. Věci veřejné dle očekávání propadly.
Senát se stává důležitým střediskem odporu proti bezkoncepčním škrtům Nečasovy vlády, ale také jedinečnou příležitostí pro sociální demokracii vstoupit sebevědomě do éry po Paroubkovi. Zdá se, že nárok Bohuslava Sobotky na vedení sociální demokracie nyní už těžko něco zpochybní.
Politologové výsledek voleb vítají, neboť sociálnědemokratická většina v Senátu obnoví politiku jako střet pluralitních ideových východisek. České pravici se totiž po květnových volbách podařilo v příznivém mediálně-politickém diskursu prosadit svou perspektivu jako údajně jedinou legitimní. Reformní étos pravicové vlády se tu prezentoval bezmála jako přírodní danost.
Podle politologa Lukáše Jelínka bude důsledkem senátních voleb posun k daleko větší politizaci Senátu, jehož pozice byla podle jeho názoru v rámci ústavně-politických institucí v České republice v posledních letech slabá.
Ostatně vláda Petra Nečase artikulovala zájem prosadit některá svá opatření na půdě Poslanecké sněmovny ve zkrácených řízeních bez politické, natož občanské diskuse. Levicová většina v Senátu tuto tendenci české vlády znemožní.
„Výsledek znamená, že vládní reformy nebudou prosazovány, aniž by se o nich diskutovalo. Naopak, Senát se stane fórem, na kterém se povede diskuse, což považuji za neobyčejně důležité pro českou politiku. Nemohlo nás totiž potkat nic horšího, než pokud by byly vládní reformy schvalovány ve zkrácených řízeních bez politické a veřejné diskuse,“ uvedl hned v sobotu pro Deník Referendum Jiří Pehe.
Podle Jiřího Pehe je výsledek dobrou zprávou pro vývoj české demokracie, neboť vláda nebude moci prosadit například ústavní a volební změny bez diskuse s opozicí a jejího souhlasu.
I profesorka politologie Vladimíra Dvořákové si myslí, že vítězství sociální demokracie jim umožní vypracovávat a předkládat alternativní návrhy zákonů. „Podle mne jsou toto všechno velmi dobré zprávy pro vývoj české demokracie. Senát, ve kterém bude mít většinu opozice, je dobrou zprávou pro rozvoj plurality českého politického diskursu,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.
„Od nynějška nebude vláda moci Senát bohorovně přehlížet. Senát naopak bude naplňovat funkci brzdy a protiváhy Poslanecké sněmovny. ČSSD stojí před úkolem vypracovávat na půdě Senátu alternativní návrhy k vládním zákonům. Senát bude proto straničtější. Předpokladem této politizace horní komory bude také větší stranická disciplína jednotlivých senátních klubů,“ myslí si Lukáš Jelínek.
Podle profesorky Dvořákové senátní volby potvrdily, že voliči mají v těchto volbách tradičně tendenci vyvažovat výsledky z voleb do Poslanecké sněmovny. „Je to dobře, neboť Senát je tělesem, který má v české ústavě mimo jiné právě tuto funkci,“ uvedla ihned po zveřejnění výsledků Vladimíra Dvořáková.
„Podle mého názoru přinese úspěch sociálních demokratů uklidnění vnitrostranické situace. Nikterak bych současně nepřeceňoval rozdíl ve výsledku v Čechách a na Moravě. Na Moravě byla totiž ČSSD vždy silnější. Úspěch sociálních demokratů také potvrdil, že Sobotka je úspěšný lídr strany. Jeho nekonfrontační a pevný postoj se ukázal být úspěšným,“ komentuje pozici Bohuslava Sobotky uvnitř strany Lukáš Jelínek.
Podle Jelínka je nicméně brzo odhadovat šance Sobotky na zvolení předsedou, neboť do březnového sjezdu je příliš daleko. „Na druhou stranu jsem před volbami očekával uvnitř ČSSD ostrý souboj nad interpretací výsledků voleb. Zisk dvanácti mandátu je ale tak jednoznačným úspěchem, že jej nelze vyložit jinak. To Sobotkovi nepochybně nahrává,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
Podle Jelínka může vzhledem k volebnímu krachu Věcí veřejných a neúspěchu TOP 09 docházet k postupnému drolení vládní koalice. „Například uvnitř poslaneckého klubu Věcí veřejných, avšak i mezi jejich voliči, může docházet k postupnému oslabování podpory reformních kroků vlády. Znamenalo by to výraznější pluralizaci mezi jejich poslanci a postupnou erozi vládní většiny,“ uvedl Lukáš Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.
I volební výsledek TOP 09 je podle Jelínka jednoznačným neúspěchem. „Očekávání, že TOP 09 bude konkurovat občanským demokratům, se ukázalo být příliš optimistické. TOP 09 svým výsledkem nenavázala na úspěch v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a po těchto volbách nelze tvrdit, že je širokou veřejností vnímána jako pevná součást stranické soustavy českého politického systému,“ uvedl Lukáš Jelínek.
Podle Lukáše Jelínka je nicméně nejzajímavějším momentem senátních voleb výsledek lidovců. „Zisk dvou křesel v Senátu je pro KDU-ČSL úspěch. Současně pevně doufám, že se lidovci nevydají cestou postupné regionalizace své partaje,“ poznamenává Jelínek.
„Avizovaná ambice Petra Šilara kandidovat na předsedu KDU-ČSL vzbuzuje pochybnost, zda lidovci nezopakují chybu podobnou předsednické anabázi Jiřího Čunka, politika regionálního formátu,“ obává se politolog Lukáš Jelínek.
„Je důležité, aby si lidovci – pokud nechtějí hrát roli regionální strany – na listopadovém sjezdu zvolili předsednictvo s přesahem k celostátní politice,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.
„Jsme svébytným politickým proudem, a proto budeme podporovat rozumné návrhy jak vládní koalice, tak opozičních sociálních demokratů,“ uvedla pro Deníku Referendum Michaela Šojdrová.
O možnostech lidovců naplnit roli svébytného proudu české politiky avšak leccos napoví až jejich blížící se volební sjezd. Zrovna tak o tom napoví víc chování jejich senátorského klubu.
Pokud jde o budoucnost české politiky, mohou totiž podle většiny komentátorů v budoucnu lidovci sehrát roli potenciálního vládního koaličního partnera sociálních demokratů. Budou-li ovšem v Senátu podporovat vládní návrhy, zřejmě jen těžko přesvědčí o své potřebnosti pro českou politiku dostatek voličů.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 25. 10. 2010, viz tady.)
pondělí 20. září 2010
Tři podmínky návratu KDU-ČSL: ekumeničnost, modernizace, solidarita
Před několika týdny se v pražském opatství Emauzy konal odborný seminář reflektující současnou situaci KDU-ČSL v českém politickém systému. Několik desítek členů a příznivců lidové strany vyslechlo přednášky třech politologů, po nichž proběhla tu věcná, tu scestná diskuse všech zúčastněných nad rozličnými tématy, jež se vztahují k současným možnostem KDU-ČSL.
V úvodní přednášce nastínil Milan Znoj z Ústavu politologie Filosofické fakulty pražské Karlovy univerzity genezi pozice KDU-ČSL v rámci stranické soustavy České republiky. Tomáš Lebeda z katedry politologie Palackého univerzity v Olomouci pak analyzoval chování voličů v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a nakonec Vladimíra Dvořáková načrtla kroky, které musí KDU-ČSL podstoupit, nechce-li definitivně zmizet z parlamentní politiky.
Pozice lidovců v české politice není po květnových volbách optimistická. KDU-ČSL letos volilo pouhých 229 717 voličů, přičemž v roce 2006 jim dalo hlas 386 706 lidí. Lidovci tak během čtyř let ztratili 156 989 voličů. Při letošní volební účasti necelých třiašedesáti procent občanů to znamenalo zisk 4,39 % hlasů, a tedy mimoparlamentní existenci.
KDU-ČSL momentálně disponuje čtyřmi senátory a na podzim bude obhajovat jedno z těchto senátorských křesel. V komunální politice je pozice lidovců sice tradičně silná, avšak dlouhodobé tendence prozrazují postupný, leč trvalý ústup z pozic.
Lidovci nyní disponují 5 463 zastupiteli, kteří byli zvoleni na kandidátkách KDU-ČSL, z toho je 1 714 lidoveckých členů. Starostů mají 428, z toho 206 členů, místostarostů 435, z toho 169 členů. Lidovci mají také jednoho primátora a šest náměstků primátora.
Nepochybně i volby do zastupitelstev naznačí, zda-li jsou ztráty lidoveckých pozic nezvratnou tendencí, či nikoli. To platí navzdory tomu, že obecní i senátní volby bývají charakterizovány jako volby druhého řádu. Obhájit tyto počty bude nepochybně složité. Co tedy podle politologů musí lidovci učinit, aby zvrátili pro ně nepříjemné tendence?
O úspěchu nerozhoduje ideový profil, nýbrž rezonance ve společnosti
Podle Milana Znoje z Filosofické fakulty Karlovy univerzity se ve dvacetiletí po listopadu v zásadě nezměnil ideový rámec lidové strany. Co se změnilo, bylo ztvárnění tohoto ideového rámce, což souvisí s proměnami stranické soustavy jako celku.
Jinými slovy řečeno, Milanu Znojovi je východiskem pro proměny pozic jednotlivých subjektů ve stranicko-politické soustavě skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, nýbrž se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí, a to nejen obsahově, nýbrž i formálně. Mění se počet, název, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých politických subjektů.
„Křesťanské ztvárnění politiky tak může mít a má samozřejmě různé podoby. V devadesátých letech minulého století se uvnitř KDU-ČSL prosadil koncept Josefa Luxe, který jej postavil na třech vzájemně provázaných pilířích,“ uvedl Milan Znoj.
„Především se Luxovi podařilo vedle sociálnědemokratického a konzervativněliberálního proudu legitimizovat křesťanský demokratismus jako jeden ze třech svébytných proudů politiky. Lux dále svou politiku založil na integraci stranickopolitického středu, s čímž souvisel třetí podstatný moment lidovecké politiky: mohli hrát roli jazýčku na vahách,“ uvedl politolog klíčové momenty Luxova projektu svébytnou politiky KDU-ČSL.
Podle Milana Znoje nicméně Luxův koncept po volbách v roce 1998 selhal, neboť se prosadilo jiné tvarosloví. Občanští a sociální demokraté uzavřeli opoziční smlouvu a pokusili se ovládnout celou politiku. Vrcholnou fází dominance dvou nejsilnějších politických stran vidí Milan Znoj ve volbách v roce 2006, kdy občanské a sociální demokraty volilo více než 67 % voličů.
„V roce 2010 nicméně došlo ke zvratu této tendence, neboť ČSSD a ODS volilo v součtu pouhých 42 % voličů, čímž byl vývoj směřující k bipartismu zastaven. Otevírá se tak nová situace a lidovci si musejí zodpovědět otázku, zda lze v této změněné konstelaci znovu uplatnit Luxův model,“ řekl Milan Znoj.
Milan Znoj o tom pochybuje. Podle jeho názoru nemůže být v případě současné podoby stranické soustavy o jakémkoli pokusu integrovat strany středu řeči. „Lidovci by měli – chtějí-li zůstat relevantním politickým subjektem – zaujmout umírněnou středopravou pozici," myslí si politolog.
„Tuto věc si nicméně musí lidovci rozhodnout sami. Ať už budou akcentovat křesťansko-konzervativní, křesťansko-sociální či křesťansko-nacionální identitu, musejí si uvědomit, že o úspěchu nerozhoduje pouze ideový profil či politický tvar, nýbrž rezonance ve společnosti,“ uvedl Milan Znoj v narážce na to, že lidovci nebyli s to svůj program sdělit lidem, a to navzdory tomu, že dle mnohých expertů disponují nejkvalitněji zpracovanou programatikou.
Nesympatická strana
Druhým příspěvkem na semináři byla prezentace politologa Tomáše Lebedy, jenž posluchačům nabídl několik výstupů ze sociologického šetření o chování voličů v květnových volbách. Výzkum byl podle Lebedy proveden na vzorku více než osmnácti set občanů ve dvou týdnech po volbách.
V zásadě všechna čísla, která Lebeda prezentoval, byla pro lidovce mimořádně alarmující. Respondenti například uvedli, že je pro ně lidová strana druhou nejméně sympatickou partají v české stranické soustavě hned za komunisty.
„Na pováženou je na tomto výsledku především to, že mezi respondenty na tomto závěru panuje nebývale silná shoda,“ uvedl vedoucí katedry politologie na Filosofické fakultě Palackého univerzity Tomáš Lebeda.
Zajímavá byla Lebedou prezentovaná čísla ohledně transferu hlasů. Z těch, kteří v roce 2006 volili lidovce, volilo v květnových volbách 16,4 % TOP 09, 5,5 % Věci veřejné a 3,6 % přešlo k občanským demokratům.
Podle Tomáše Lebedy musí lidovci zaměřit svou pozornost na mladou generaci voličů, neboť jejich tradiční voličská klientela postupně vymírá a lidovcům se nedaří tyto voliče nahrazovat mladými, z povahy věci liberálnějšími, voliči.
Poměr mezi členskou základnou a voliči strany se totiž nebezpečně zmenšuje. Na jednoho člena strany připadá pouhých sedm voličů, což znamená, že mohou být v blízké budoucnosti tyto dvě množiny identické. Běží o nebezpečnou tendenci, neboť lidovci se postupně stávají partají jen pro věrné jádro voličů a členů strany.
Bez zajímavosti také není, že z výše zmíněných osmnácti set respondentů uvedlo KDU-ČSL jako potencionální druhou, třetí či čtvrtou partaj, pro níž by byli voliči ochotni hlasovat, pouhých dvaadvacet respondentů. Jinak řečeno: o KDU-ČSL jen mizivé procento lidí uvažovalo jako o možné alternativě.
Lebeda upozornil ještě na jednu pozoruhodnou okolnost týkající se motivace voličů: do Poslanecké sněmovny se nedostaly vedle lidovců ani zelení, což jsou jediné dvě před volbami relevantní strany, které jejich voliči preferují, aniž by je k tomu motivoval jimi nabízený ekonomický program. Naopak, tyto strany občané volili na základě faktu, že jsou nositelkami jistých hodnotových východisek, ať už environmentálních, nebo křesťanských.
Podle Tomáše Lebedy je evidentní, že KDU-ČSL má silné jádro věrných a pevných voličů, ale neumí oslovit nerozhodnuté a vlažné voliče. Proto podle něho není v současné Poslanecké sněmovně. Současně je podle Lebedy problém lidovců v nerovnoměrné podpoře voličů v jednotlivých volebních obvodech.
„Například Tony Blair zvolil úspěšnou strategii v jedné ze svých předvolebních kampaní, když napnul veškerou energii, ale i finance, do vyrovnaných, těsných, a tedy předem nerozhodnutých obvodů. Neboť nač vést kampaň tam, kde je předem vše ztraceno, anebo tam, kde je výhra jistá,“ upozornil Lebeda na diference v možnostech oslovování voličů.
KDU-ČSL by měla uchopit sociální témata
Jako poslední vystoupila profesorka Vladimíra Dvořáková. Nejprve nastínila typologii politických stran, přičemž zdůraznila, že KDU-ČSL je vedle komunistů jediná česká masová strana. Podle ní musí nicméně lidovci zvládnout obtížný manévr, o němž jsme v Deníku Referendum již před volbami detailně psali.
Jeho podstata je jednoduchá: má-li si lidová strana udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.
Jak plyne z výstupů šetření, která na semináři prezentoval Tomáš Lebeda, lidovci tento nezbytný krok ještě nepodnikli, neboť většinově ateistická česká společnost na jejich nabídku neslyší. Jak je řečeno výše, jen mizivé procento voličů jiných stran o lidovcích uvažovalo, jako o možné druhé či další volbě. Naopak lidovce volí pouze tradiční voliči, a to přesně z těch důvodů, kvůli kterým jsou pro většinový zbytek populace nevolitelní.
Podle Dvořákové tak musí lidovci více zdůraznit obecně křesťansko-civilizační základ své identity a upozadit úzkou vazbu na katolictví. „Podle mého soudu by KDU-ČSL neměla být úzce propojená s katolickou církví a měla by více působit jako strana artikulující obecně křesťanské hodnoty, které tvoří půdu pro její programatiku,“ uvedla profesorka politologie.
„Prostor ve stranické soustavě určitě je, neboť došlo k vyprázdnění sociálně-liberálního terénu. TOP 09 je konzervativně-neoliberální stranou, jež je v mnoha ohledech pravicovější, než občanští demokraté. I ODS pod vedením Petra Nečase více akcentují svůj konzervatismus a těžko mohou lidovci v tomto prostoru s těmito subjekty soutěžit,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.
Podle Dvořákové mohou lidovci rozumně uchopit křesťanskosociální rozměr své programatiky, a být tak alternativou k údajně rozhazovačné levici, avšak i k neoliberálním reformám současné vládní koalice. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce až tak neohrožuje.
„TOP 09 je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ řekla Vladimíra Dvořáková. Je tak podle ní třeba, aby lidovci udrželi napětí mezi křesťansko-sociální naukou a křesťanským konzervatismem v rovnováze, přičemž by podle ní měli akcentovat jak hodnotové rysy své programatiky, tak sociální tematiku.
„Posun napravo stranické soustavy je předem ztracený, neboť tam je prostor již obsazený,“ řekla Vladimíra Dvořáková, v čemž polemizovala s doporučením Milana Znoje.
„Lidovci si musí osvojit moderní způsoby oslovování voličů a zaměřit se na konkrétní sociální segmenty. Kampaň musí vést cíleně. Jako příklad mohu uvést problematiku maminek, které je možné oslovit se zcela konkrétními sliby, jež jim pomohou vyřešit rozmanité problémy,“ uvedla Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková v zásadě potvrdila závěry Deníku Referendum, jež jsme formulovali jako předpoklady lidoveckého návratu mezi relevantní partaje. Patří mezi ně odmítnutí sklonů k extrémům a současně udržení rovnováhy mezi jednotlivými ideovými proudy, jež se tradičně v nepatrných obměnách reprodukují uvnitř strany. Všechny jsou totiž součástí lidovecké identity.
Patří k nim především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany, spor mezi stoupenci konzervativnější, a tedy pravicovější křesťansko-demokratické orientace, a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru.
Současně je třeba stranu otevřít liberálnějšímu městskému voliči. V neposlední řadě lidovci musí – a to podle v podstatě všech zúčastněných – modernizovat formy oslovování voličů.
Bude sjezd nebo nebude?
Celkový dojem z celého semináře je tedy ten, že lidovci, chtějí-li zůstat relevantním subjektem české politiky, musí změnit především způsob oslovování voličů. Musí se pokusit oslovit mladé voliče a současně se musí pokusit konkrétní akcenty svého programu zacilovat na konkrétní sociální segmenty diferencovaně.
Podle předsedkyně Michaely Šojdrové nyní probíhá intenzivní diskuse kandidátů a členů strany právě o mediální a marketingové strategii před podzimními volbami.
Její součástí je podle předsedkyně KDU-ČSL právě otázka, jak srozumitelnou a jednoduchou formou oslovit voliče. „Stranu podzimní volby zaměstnávají dokonce natolik, že navrhuji odklad zářijového sjezdu na období po volbách," uvedla nakonec Michaela Šojdrová.
Doplňme, že na sjezdu mělo být zvoleno nové vedení strany. „Podle mého názoru totiž nový lídr stranu nespasí a jeho vliv na podzimní volební výsledek KDU-ČSL nebude velký," uzavřela předsedkyně lidové strany.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 4.9.2010, viz tady.)
V úvodní přednášce nastínil Milan Znoj z Ústavu politologie Filosofické fakulty pražské Karlovy univerzity genezi pozice KDU-ČSL v rámci stranické soustavy České republiky. Tomáš Lebeda z katedry politologie Palackého univerzity v Olomouci pak analyzoval chování voličů v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a nakonec Vladimíra Dvořáková načrtla kroky, které musí KDU-ČSL podstoupit, nechce-li definitivně zmizet z parlamentní politiky.
Pozice lidovců v české politice není po květnových volbách optimistická. KDU-ČSL letos volilo pouhých 229 717 voličů, přičemž v roce 2006 jim dalo hlas 386 706 lidí. Lidovci tak během čtyř let ztratili 156 989 voličů. Při letošní volební účasti necelých třiašedesáti procent občanů to znamenalo zisk 4,39 % hlasů, a tedy mimoparlamentní existenci.
KDU-ČSL momentálně disponuje čtyřmi senátory a na podzim bude obhajovat jedno z těchto senátorských křesel. V komunální politice je pozice lidovců sice tradičně silná, avšak dlouhodobé tendence prozrazují postupný, leč trvalý ústup z pozic.
Lidovci nyní disponují 5 463 zastupiteli, kteří byli zvoleni na kandidátkách KDU-ČSL, z toho je 1 714 lidoveckých členů. Starostů mají 428, z toho 206 členů, místostarostů 435, z toho 169 členů. Lidovci mají také jednoho primátora a šest náměstků primátora.
Nepochybně i volby do zastupitelstev naznačí, zda-li jsou ztráty lidoveckých pozic nezvratnou tendencí, či nikoli. To platí navzdory tomu, že obecní i senátní volby bývají charakterizovány jako volby druhého řádu. Obhájit tyto počty bude nepochybně složité. Co tedy podle politologů musí lidovci učinit, aby zvrátili pro ně nepříjemné tendence?
O úspěchu nerozhoduje ideový profil, nýbrž rezonance ve společnosti
Podle Milana Znoje z Filosofické fakulty Karlovy univerzity se ve dvacetiletí po listopadu v zásadě nezměnil ideový rámec lidové strany. Co se změnilo, bylo ztvárnění tohoto ideového rámce, což souvisí s proměnami stranické soustavy jako celku.
Jinými slovy řečeno, Milanu Znojovi je východiskem pro proměny pozic jednotlivých subjektů ve stranicko-politické soustavě skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, nýbrž se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí, a to nejen obsahově, nýbrž i formálně. Mění se počet, název, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých politických subjektů.
„Křesťanské ztvárnění politiky tak může mít a má samozřejmě různé podoby. V devadesátých letech minulého století se uvnitř KDU-ČSL prosadil koncept Josefa Luxe, který jej postavil na třech vzájemně provázaných pilířích,“ uvedl Milan Znoj.
„Především se Luxovi podařilo vedle sociálnědemokratického a konzervativněliberálního proudu legitimizovat křesťanský demokratismus jako jeden ze třech svébytných proudů politiky. Lux dále svou politiku založil na integraci stranickopolitického středu, s čímž souvisel třetí podstatný moment lidovecké politiky: mohli hrát roli jazýčku na vahách,“ uvedl politolog klíčové momenty Luxova projektu svébytnou politiky KDU-ČSL.
Podle Milana Znoje nicméně Luxův koncept po volbách v roce 1998 selhal, neboť se prosadilo jiné tvarosloví. Občanští a sociální demokraté uzavřeli opoziční smlouvu a pokusili se ovládnout celou politiku. Vrcholnou fází dominance dvou nejsilnějších politických stran vidí Milan Znoj ve volbách v roce 2006, kdy občanské a sociální demokraty volilo více než 67 % voličů.
„V roce 2010 nicméně došlo ke zvratu této tendence, neboť ČSSD a ODS volilo v součtu pouhých 42 % voličů, čímž byl vývoj směřující k bipartismu zastaven. Otevírá se tak nová situace a lidovci si musejí zodpovědět otázku, zda lze v této změněné konstelaci znovu uplatnit Luxův model,“ řekl Milan Znoj.
Milan Znoj o tom pochybuje. Podle jeho názoru nemůže být v případě současné podoby stranické soustavy o jakémkoli pokusu integrovat strany středu řeči. „Lidovci by měli – chtějí-li zůstat relevantním politickým subjektem – zaujmout umírněnou středopravou pozici," myslí si politolog.
„Tuto věc si nicméně musí lidovci rozhodnout sami. Ať už budou akcentovat křesťansko-konzervativní, křesťansko-sociální či křesťansko-nacionální identitu, musejí si uvědomit, že o úspěchu nerozhoduje pouze ideový profil či politický tvar, nýbrž rezonance ve společnosti,“ uvedl Milan Znoj v narážce na to, že lidovci nebyli s to svůj program sdělit lidem, a to navzdory tomu, že dle mnohých expertů disponují nejkvalitněji zpracovanou programatikou.
Nesympatická strana
Druhým příspěvkem na semináři byla prezentace politologa Tomáše Lebedy, jenž posluchačům nabídl několik výstupů ze sociologického šetření o chování voličů v květnových volbách. Výzkum byl podle Lebedy proveden na vzorku více než osmnácti set občanů ve dvou týdnech po volbách.
V zásadě všechna čísla, která Lebeda prezentoval, byla pro lidovce mimořádně alarmující. Respondenti například uvedli, že je pro ně lidová strana druhou nejméně sympatickou partají v české stranické soustavě hned za komunisty.
„Na pováženou je na tomto výsledku především to, že mezi respondenty na tomto závěru panuje nebývale silná shoda,“ uvedl vedoucí katedry politologie na Filosofické fakultě Palackého univerzity Tomáš Lebeda.
Zajímavá byla Lebedou prezentovaná čísla ohledně transferu hlasů. Z těch, kteří v roce 2006 volili lidovce, volilo v květnových volbách 16,4 % TOP 09, 5,5 % Věci veřejné a 3,6 % přešlo k občanským demokratům.
Podle Tomáše Lebedy musí lidovci zaměřit svou pozornost na mladou generaci voličů, neboť jejich tradiční voličská klientela postupně vymírá a lidovcům se nedaří tyto voliče nahrazovat mladými, z povahy věci liberálnějšími, voliči.
Poměr mezi členskou základnou a voliči strany se totiž nebezpečně zmenšuje. Na jednoho člena strany připadá pouhých sedm voličů, což znamená, že mohou být v blízké budoucnosti tyto dvě množiny identické. Běží o nebezpečnou tendenci, neboť lidovci se postupně stávají partají jen pro věrné jádro voličů a členů strany.
Bez zajímavosti také není, že z výše zmíněných osmnácti set respondentů uvedlo KDU-ČSL jako potencionální druhou, třetí či čtvrtou partaj, pro níž by byli voliči ochotni hlasovat, pouhých dvaadvacet respondentů. Jinak řečeno: o KDU-ČSL jen mizivé procento lidí uvažovalo jako o možné alternativě.
Lebeda upozornil ještě na jednu pozoruhodnou okolnost týkající se motivace voličů: do Poslanecké sněmovny se nedostaly vedle lidovců ani zelení, což jsou jediné dvě před volbami relevantní strany, které jejich voliči preferují, aniž by je k tomu motivoval jimi nabízený ekonomický program. Naopak, tyto strany občané volili na základě faktu, že jsou nositelkami jistých hodnotových východisek, ať už environmentálních, nebo křesťanských.
Podle Tomáše Lebedy je evidentní, že KDU-ČSL má silné jádro věrných a pevných voličů, ale neumí oslovit nerozhodnuté a vlažné voliče. Proto podle něho není v současné Poslanecké sněmovně. Současně je podle Lebedy problém lidovců v nerovnoměrné podpoře voličů v jednotlivých volebních obvodech.
„Například Tony Blair zvolil úspěšnou strategii v jedné ze svých předvolebních kampaní, když napnul veškerou energii, ale i finance, do vyrovnaných, těsných, a tedy předem nerozhodnutých obvodů. Neboť nač vést kampaň tam, kde je předem vše ztraceno, anebo tam, kde je výhra jistá,“ upozornil Lebeda na diference v možnostech oslovování voličů.
KDU-ČSL by měla uchopit sociální témata
Jako poslední vystoupila profesorka Vladimíra Dvořáková. Nejprve nastínila typologii politických stran, přičemž zdůraznila, že KDU-ČSL je vedle komunistů jediná česká masová strana. Podle ní musí nicméně lidovci zvládnout obtížný manévr, o němž jsme v Deníku Referendum již před volbami detailně psali.
Jeho podstata je jednoduchá: má-li si lidová strana udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.
Jak plyne z výstupů šetření, která na semináři prezentoval Tomáš Lebeda, lidovci tento nezbytný krok ještě nepodnikli, neboť většinově ateistická česká společnost na jejich nabídku neslyší. Jak je řečeno výše, jen mizivé procento voličů jiných stran o lidovcích uvažovalo, jako o možné druhé či další volbě. Naopak lidovce volí pouze tradiční voliči, a to přesně z těch důvodů, kvůli kterým jsou pro většinový zbytek populace nevolitelní.
Podle Dvořákové tak musí lidovci více zdůraznit obecně křesťansko-civilizační základ své identity a upozadit úzkou vazbu na katolictví. „Podle mého soudu by KDU-ČSL neměla být úzce propojená s katolickou církví a měla by více působit jako strana artikulující obecně křesťanské hodnoty, které tvoří půdu pro její programatiku,“ uvedla profesorka politologie.
„Prostor ve stranické soustavě určitě je, neboť došlo k vyprázdnění sociálně-liberálního terénu. TOP 09 je konzervativně-neoliberální stranou, jež je v mnoha ohledech pravicovější, než občanští demokraté. I ODS pod vedením Petra Nečase více akcentují svůj konzervatismus a těžko mohou lidovci v tomto prostoru s těmito subjekty soutěžit,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.
Podle Dvořákové mohou lidovci rozumně uchopit křesťanskosociální rozměr své programatiky, a být tak alternativou k údajně rozhazovačné levici, avšak i k neoliberálním reformám současné vládní koalice. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce až tak neohrožuje.
„TOP 09 je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ řekla Vladimíra Dvořáková. Je tak podle ní třeba, aby lidovci udrželi napětí mezi křesťansko-sociální naukou a křesťanským konzervatismem v rovnováze, přičemž by podle ní měli akcentovat jak hodnotové rysy své programatiky, tak sociální tematiku.
„Posun napravo stranické soustavy je předem ztracený, neboť tam je prostor již obsazený,“ řekla Vladimíra Dvořáková, v čemž polemizovala s doporučením Milana Znoje.
„Lidovci si musí osvojit moderní způsoby oslovování voličů a zaměřit se na konkrétní sociální segmenty. Kampaň musí vést cíleně. Jako příklad mohu uvést problematiku maminek, které je možné oslovit se zcela konkrétními sliby, jež jim pomohou vyřešit rozmanité problémy,“ uvedla Vladimíra Dvořáková.
Dvořáková v zásadě potvrdila závěry Deníku Referendum, jež jsme formulovali jako předpoklady lidoveckého návratu mezi relevantní partaje. Patří mezi ně odmítnutí sklonů k extrémům a současně udržení rovnováhy mezi jednotlivými ideovými proudy, jež se tradičně v nepatrných obměnách reprodukují uvnitř strany. Všechny jsou totiž součástí lidovecké identity.
Patří k nim především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany, spor mezi stoupenci konzervativnější, a tedy pravicovější křesťansko-demokratické orientace, a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru.
Současně je třeba stranu otevřít liberálnějšímu městskému voliči. V neposlední řadě lidovci musí – a to podle v podstatě všech zúčastněných – modernizovat formy oslovování voličů.
Bude sjezd nebo nebude?
Celkový dojem z celého semináře je tedy ten, že lidovci, chtějí-li zůstat relevantním subjektem české politiky, musí změnit především způsob oslovování voličů. Musí se pokusit oslovit mladé voliče a současně se musí pokusit konkrétní akcenty svého programu zacilovat na konkrétní sociální segmenty diferencovaně.
Podle předsedkyně Michaely Šojdrové nyní probíhá intenzivní diskuse kandidátů a členů strany právě o mediální a marketingové strategii před podzimními volbami.
Její součástí je podle předsedkyně KDU-ČSL právě otázka, jak srozumitelnou a jednoduchou formou oslovit voliče. „Stranu podzimní volby zaměstnávají dokonce natolik, že navrhuji odklad zářijového sjezdu na období po volbách," uvedla nakonec Michaela Šojdrová.
Doplňme, že na sjezdu mělo být zvoleno nové vedení strany. „Podle mého názoru totiž nový lídr stranu nespasí a jeho vliv na podzimní volební výsledek KDU-ČSL nebude velký," uzavřela předsedkyně lidové strany.
(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 4.9.2010, viz tady.)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
