Za přemýšlení stojí jediná otázka, a to je otázka správného života (Muž bez vlastností 4)

„Z nejranější doby prvního mladistvého sebeuvědomění, na něž je později často tak dojemný a otřesný pohled, zbylo ještě dnes v jeho vzpomínce dost všelijakých kdysi milovaných představ a mezi nimi heslo „žít hypoteticky“. Stále ještě vyjadřovalo odvahu a nedobrovolnou neznalost života, v němž každý krok je čin rizika bez zkušenosti, touhu po velkých souvislostech a dech neodvolatelnosti, který cítí mladý člověk, když váhavě vstupuje do života. Ulrich si myslel, že z toho vlastně nemá být odvoláno nic. Napínavý pocit, že je k něčemu vyvolen, je to krásné a jedině jisté v člověku, jehož pohled poprvé zkoumá svět. Kontroluje-li své pocity, nemůže s ničím bez výhrady souhlasit; hledá-li možnou milenku, neví, je-li to ta pravá; je-li schopen zabít, není si jist, že to musí udělat. Jeho vlastní přirozenost se chce vyvíjet, a to mu zakazuje věřit v dokonalost; ale všechno, s čím se setkává, dělá, jako by bylo dokonalé. Tuší, že ten pořádek není tak pevný, za jaký se vydává; žádná věc, žádné já, žádný tvar, žádná zásada není pevná, všechno se neviditelně, ale nepřetržitě mění, mnohem větší kus budoucnosti je ve vratkém než v pevném, ale přítomnost není nic než hypotéza, kterou jsme ještě nenechali za sebou. Co lepšího by tu mohl udělat, než odpoutat se od světa v témž dobrém smyslu, jako činí badatel vůči faktům, snažícím se ho svést, aby v ně ukvapeně věřil! Proto váhá něco ze sebe udělat; charakter, povolání, pevná osobnost jsou pro něho představy, jimiž už prosvítá kostlivec, který z něho nakonec zůstane. Snaží se porozumět si jinak; nakloněn všemu, co ho vnitřně obohacuje, i když je to morálně nebo intelektuálně zakázáno, cítí se jako krok, který má volnost jít všemi směry, ale vede od jedné rovnováhy ke druhé a stále kupředu. A bude-li se mu jednou zdát, že má ten pravý nápad, pak uvidí, že do světa spadla kapka nevýslovného žáru, v jejíž záři se země jeví jinak.
Když se později Ulrichovy duševní schopnosti rozmnožily, vznikla z toho u něho představa, kterou teď už nespojoval s neurčitým slovem hypotéza, nýbrž z určitých důvodů svébytným pojmem eseje. Domníval se, že asi tak jako esej v postupných oddílech probírá nějakou věc z mnoha stran, aniž by ji vystihl cele – neboť věc úplně vystižena ztrácí rázem svůj objem a roztaje v pojem –, může také on nejsprávněji pohlížet na svět a na svůj život a tak s nimi nakládat. Hodnota nějakého jednání nebo nějaké vlastnosti, ba dokonce jejich podstata a povaha mu připadaly závislé na okolnostech, které je obklopovaly, na cílech, kterým sloužily, jedním slovem na jednou takovém, podruhé onakém celku, k němuž náležely. Je to ostatně jen prostý popis skutečnosti, že se nám vražda může jevit jako zločin nebo jako hrdinství a chvíle lásky jako peříčko z křídel anděla nebo husy. Ale Ulrich jej zevšeobecňoval. Potom se všechny morální události odbývaly v silovém poli, jehož konstelace je přiodívala smyslem, a obsahovaly pak dobro nebo zlo, jako atom obsahuje chemické slučivosti. Byly jaksi tím, čím se staly, a tak jako jediné slovo tvrdý znamená podle toho, souvisí-li tvrdost s láskou, surovostí, horlivostí nebo přísností, čtyři úplně rozdílné esence, připadaly mu všechny morální události ve svém významu jako proměnná závislá na jiných. Tímto způsobem vznikla nekonečná soustava souvislostí, v níž už vůbec neexistovaly nezávislé významy, jak je obyčejný život připisuje jednání a vlastnostem v první hrubé aproximaci; to, co bylo zdánlivě pevné, proměnilo se v něm v prostupnou záminku pro mnohé jiné významy, to, co se dálo, stalo se symbolem něčeho, co se třeba vůbec nestalo, ale bylo skrze ně pociťováno, a člověk jako souhrn svých možností, potencionální člověk, nenapsaná báseň jeho života, se postavil proti člověku pojatému jako protokol, jako skutečnost a charakter. Ulrich se podle tohoto nazírání cítil v podstatě každé ctnosti i každé špatnosti, a to, že ctnosti právě tak jako neřesti jsou ve vyrovnaném společenském řádu všeobecně, třebaže nepřiznaně, pokládány za stejně nevítané, mu dokazovalo totéž, co se děje všude v přírodě, že totiž každý zápas směřuje časem k střední hodnotě, k střednímu stavu, k vyrovnání a ustrnutí. Morálka v obvyklém smyslu nebyla Ulrichovi ničím jiným než formou zestárnuvšího systému sil, který bez ztráty etické energie nesmí být s morálkou zaměňován.
Je možné, že se i v těchto názorech projevovala určitá životní nejistota; avšak nejistota nebývá občas nic jiného než to, že nám obvyklá zajištění nepostačují, a ostatně lze zajisté připomenout, že i tak zkušená osoba, jakou je lidstvo, jedná zřejmě podle zcela obdobných zásad. Odvolává v průběhu dob všechno, co učinila, a dosazuje za to jiné věci, i jí se časem mění zločiny v ctnosti a naopak, buduje velké duchovní souvislosti všech událostí a po několika generacích je zase nechává zhroutit; jenom že se to děje postupně, místo v jednotném životním pocitu, a v řetězu jejích pokusů se nedá rozpoznat žádné stupňování, kdežto uvědomělý lidský esejismus by stál přibližně před úkolem, aby tento ledabylý stav vědomí o světě proměnil ve vůli. A mnoho jednotlivých vývojových linií naznačuje, že by se to brzy mohlo stát. Laborantka v nemocnici, která v bělostném oděvu roztírá v bílém porcelánovém kelímku výkaly nemocného za pomoci kyselin do purpurového nátěru, jehož správná barva odmění její pozornost, je už nyní třeba nevědomky v proměnlivějším světě mladá dáma, která se před podobným předmětem na ulici otřese. Zločinec, který se dostal do morálního silového pole svého zločinu, pohybuje se už jenom jako plavec, který musí plout s dravým proudem, a každá matka, jejíž dítě do něho bylo jednou strženo, to ví; jenom se jí to dosud nevěřilo, protože pro tuto víru nebylo místo. Psychiatrie nazývá velkou veselost veselým rozladěním, jako by byla veselou nelibostí, a odhalila tím, že každé velké vystupňování, cudnosti stejně jako smyslnosti, svědomitosti stejně jako lehkomyslnosti, krutosti stejně jako soucitu, vyúsťuje v chorobnost; jak málo by pak ještě znamenal zdravý život, kdyby jeho účelem byl střední stav mezi dvěma přepjatostmi! Jak ubohý by byl již tenkrát, kdyby neměl vskutku jiný ideál než zápor přepjetí svých ideálů?! Takové poznatky vedou tedy k tomu, abychom v morální normě nespatřovali nadále klid ustrnulých ustanovení, nýbrž pohyblivou rovnováhu, která vyžaduje v každém okamžiku určité činy, má-li být obnovena. Začínáme stále více pociťovat jako omezenost, připisujeme-li nějakému člověku bezděčně získané dispozice k opakování jako jeho charakter, a tento charakter pak činíme odpovědným za opakování. Učíme se poznávat hru střídavých vztahů mezi nitrem a vnějškem, a právě pochopením neosobní stránky člověka jsme přišli na nové stopy jeho osobní stránky, na určitá prostá základní chování, na pud stavět já, který jako ptačí pud stavět hnízda postaví po několika procedurách své já z různorodého materiálu. Jsme už tak blízko tomu, abychom všelijaké zvrhlé stavy uměli určitými vlivy přehradit jako bystřinu, že lze pomalu již označit za sociální ledabylost nebo za pozůstatek neobratnosti, neděláme-li ze zločinců včas archanděly. A tak by se daly uvést velmi mnohé, rozptýlené, navzájem dosud nesblížené věci, které spolu působí k tomu, že už máme dost těch hrubých přibližností, které vznikly, aby se jich používalo za jednodušších podmínek, a pozvolna prožíváme nutnost změnit morálku, která se po dva tisíce let přizpůsobovala střídavému vkusu vždy jen v maličkostech, v samých formálních základech a vyměnit ji za jinou, která se přimyká přesněji k pohyblivosti fakt.
Ulrich byl přesvědčen, že k tomu vlastně chybí už jen formule; onen výraz pro cíl pohybu, který se v nějakém šťastném okamžiku musí nalézt dřív, než bylo dosaženo cíle, aby se dal neospravedlnitelný, spojí exaktnost s neexaktností, přesnost a vášeň. Ale právě v letech, která by ho byla měla podněcovat, se s ním událo něco zvláštního. Nebyl filozof, filozofové jsou násilníci, kteří nemají k dispozici armádu, a proto si podrobují svět tím, že jej zavřou do nějakého systému. To je pravděpodobně také důvod, proč v dobách tyranů existovaly velké filozofické povahy, kdežto v dobách pokročilé civilizace a demokracie se nedaří vytvořit přesvědčivou filozofii, alespoň pokud se dá soudit podle lítosti, kterou nad tím všude slyšíme vyjadřovat. Proto se dnes v drobném zboží hrozivě mnoho filozofuje, takže se vskutku už jen v krámech něco dostane bez světového názoru, kdežto vůči velkým filozofickým kusům panuje vyslovená nedůvěra. Jsou pokládány prostě za nemožné, a také Ulrich tomu názoru podléhal, dokonce se jim po svých vědeckých zkušenostech poněkud vysmíval. To určovalo jeho chování, takže to, co viděl, jej vždycky znovu podněcovalo k myšlení, a přece před přílišným kvantem myšlení pociťoval jakýsi ostych. Co však nakonec rozhodlo o jeho chování, bylo ještě něco jiného. V Ulrichově bytosti bylo něco, co se roztržitým, ochromujícím, odzbrojujícím způsobem stavělo proti logickému pořádání, proti jednoznačné vůli, proti určitě zaměřeným popudům ctižádosti, a i to souviselo se jménem esejismus, které si svého času zvolil, třebaže obsahovalo právě ty součásti, jež průběhem doby nevědomky pečlivě z tohoto pojmu vymýtil. Překlad slova esej jakožto pokus, jak tu byl uveden, obsahuje nejpodstatnější narážku na literární předlohu jen v nepřesné podobě; neboť esej není prozatímní nebo souběžný výraz nějakého přesvědčení, které by mohlo být při lepší příležitosti povýšeno na pravdu, nebo jindy zase rozpoznáno jako omyl (tohoto druhu jsou jenom články a pojednání, které dávají k lepšímu učené osoby jako „Odpadky z dílen“), nýbrž esej je jedinečná a nezměnitelná podoba, které nabývá vnitřní život člověka rozhodující myšlenkou. Není mu nic cizejší než neodpovědnost a nehotovost nápadů, které se říká subjektivnost, ale ani pojmy pravdivý-falešný, chytrý-nemoudrý se nedají aplikovat na takové myšlenky, a ty přes to všechno podléhají zákonům, jež jsou stejně přísné, jak se zdají křehké a nevyslovitelné. Nebylo málo takových esejistů a mistrů vnitřně neusazeného života, ale nemělo by smysl je jmenovat; jejich říše je mezi náboženstvím a věděním, mezi příkladem a učením, mezi tím, čemu se říká amor intellectualis, a básní, jsou to světci s náboženstvím i bez něho a mnohdy jsou to také prostě muži, kteří zabloudili v dobrodružství.
Ostatně není nic příznačnějšího než nedobrovolná zkušenost s učenými a rozumnými pokusy takové velké esejisty vykládat, proměňovat životní učení takové, jaké je, ve vědění o životě a z pohybu pohyblivých dobývat „obsah“; ze všeho toho zůstane asi tolik jako z jemných barev, tvořících tělo medúzy, když ji vyjmeme z vody a položíme na písek. Učení uchvácených se v rozumu neuchvácených rozpadá v prach, rozpor a nesmysl, a přece je nelze vlastně nazvat křehkým a životně neodolným, protože jinak bychom museli říkat, že slon je příliš křehký, než aby vydržel ve vzduchoprázdném prostoru, neodpovídajícím jeho životním podmínkám. Bylo by velmi škoda, kdyby tyto popisy vyvolávaly dojem tajemství nebo třeba jen hudby, v níž převažují tóny harfy a glisáda, připomínající vzdechy. Opak je pravda, a otázka, která j jejich základem nejevila se Ulrichovi vůbec jen jako tušení, nýbrž i docela střízlivě v této formě: Muž, který usiluje o pravdu, se stává učencem; muž, který chce uplatnit svou subjektivitu, se stává třeba spisovatelem; co má však dělat muž, který chce něco mezi tím? Příklady takového „mezi tím“ poskytuje však každá morální zásada, třeba rovnou ta známá a prostá: Nezabiješ. Vidíme na první pohled, že to není ani pravda, ani subjektivita. Víme, že se jí v mnohém ohledu přísně přidržujeme, v jiném ohledu se připouštějí určité a velmi četné výjimky, ale ve velkém množství případů třetího druhu, například v představách, v přáních, v divadelních hrách nebo při novinových zprávách těkáme zcela mezi odporem a svodem. Něco, co není ani pravda, ani subjektivita, nazýváme někdy požadavkem. Tento požadavek jsme připevnili k náboženským a právním dogmatům a dali mu tím charakter odvozené pravdy, ale romanopisci nám vypravují o výjimkách, počínaje obětí Abrahámovou a končíc poslední krásnou ženou, která zastřelila svého milence, a znovu ji rozkládají v subjektivitu. Buď se tedy můžeme přidržovat kůlů, nebo se mezi nimi nechat pohupovat širokou vlnou; ale s jakým pocitem?! Pocit člověka vůči této zásadě je směs zabedněné poslušnosti (včetně „zdravé přirozenosti“, která se zpěčuje něco takového jen pomyslet, ale provede to hned, jak ji jen poněkud vyšine alkohol nebo vášeň) a bezmyšlenkovitého kolébání vlnou plnou možností. Máme této zásadě skutečně rozumět pouze takto? Ulrich cítil, že někdo, kdo by celou duší rád něco dělal, při tomto způsobu neví, má-li to udělat, ani nemá-li to udělat. A přece tušil, že by se to dalo udělat nebo neudělat z celé bytosti. Nápad nebo zákaz mu neříkaly vůbec nic. Odvolání na zákon daný shora nebo zevnitř vyvolávalo kritiku jeho rozumu, ba víc než to, neboť v potřebě prokazovat vznešený původ okamžiku, který si je jist sám sebou, bylo též jakési znehodnocení. Při všem tom zůstávalo jeho srdce němé a mluvila jen jeho hlava; ale cítil, že jiným způsobem by jeho rozhodnutí mohlo splynout s jeho štěstím. Mohl by být šťasten, protože nezabíjí, nebo by mohl být šťasten, protože zabíjí, ale nikdy by nemohl být lhostejným inkasistou mravní povinnosti naň kladené. Co v tomto okamžiku pociťoval, nebylo přikázání, bylo to území, na něž vstoupil. Pochopil, že v něm je už všechno rozhodnuto a že konejší smysl jako mateřské mléko. Ale nebylo to už myšlení, které mu to říkalo, a ani cítění v obvyklém, jaksi rozkouskovaném smyslu; bylo to „pochopení celé“ a přece jen zase takové, jako když vítr přináší z dálky poselství, a nepřipadalo mu ani pravdivé, ani nepravdivé, ani rozumné, ani nerozumné, nýbrž uchvacovalo ho, jako by mu do srdce padlo tiché, blažené přehánění.
A jako z opravdových částí eseje nemůžeme udělat pravdu, nelze z takového stavu vydobýt přesvědčení; aspoň potud ne, dokud se ho nevzdáme, tak jako milující musí lásku opustit, má-li ji popsat. Bezmezné dojetí, které se ho občas bezděčně zmocňovalo, bylo v rozporu s Ulrichovou touhou po činnosti, která se domáhala hranic a forem. Vždyť je pravděpodobně správné a přirozené chtít nejdříve vědět, než připustíme ke slovu cit, a bezděčně si představoval, že by si to, co by chtěl jednou nalézt, s pravdou v pevnosti nijak nezadalo, i kdyby to pravda nebyla; ale ve svém zvláštním případě se tím podobal muži, který si sestavuje výzbroj a mezitím mu vyhasne záměr. Kdyby se ho byl při psaní matematických a matematicko-logických pojednání, nebo když se zaměstnával přírodními vědami, někdo zeptal, jaký cíl má při tom na mysli, byl by odpověděl, že za přemýšlení stojí jediná otázka, a to je otázka správného života. Ale vyslovujeme-li dlouho nějaký požadavek a nic se s ním neděje, pak mozek usne právě tak jako paže, když něco dlouhou dobu drží ve výši, a naše myšlenky nemohou zůstat natrvalo stát právě tak jako vojáci v létě při slavnostní přehlídce; musí-li příliš dlouho čekat, prostě padnou do mdlob. Protože Ulrich ukončil plán svého pojímání života asi v šestadvaceti letech, nepřipadalo mu v dvaatřiceti už docela upřímné. Své myšlenky dále nerozvíjel, a nepřihlížíme-li k jakémusi nejistému pocitu, jaký míváme, když něco očekáváme se zavřenýma očima, neprojevovalo se v něm už také mnoho osobního pohnutí ode dnů prvních chvějivých poznatků. A přesto tím časem, co časem zpomalovalo jeho vědeckou práci a bránilo mu, aby ji konal s celým úsilím vůle, byl pravděpodobně podzemní pohyb takového druhu. Dostal se tím do zvláštního rozporu. Nesmíme zapomínat, že exaktní mentalita je v podstatě schopnější uvěřit v Boha než založení krasoduši; neboť by se „MU“ podrobila, jakmile by se ráčil zjevit v podmínkách, které předpisuje k uznání jeho faktičnosti, ale kdyby se projevil našim krasoduchům, shledali by jen, že jeho nadání není dost původní a jeho obraz světa dost srozumitelný, aby jej mohli postavit na stejný stupeň s opravdovými, Bohem nadanými talenty. Ulrich se tedy nemohl oddávat neurčitým tušením tak snadno jako někdo jiný z lidí tohoto druhu, ale na druhé straně si nemohl zastírat, že pro samou exaktnost žil po léta jen proti sobě samému, a přál si, aby se s ním událo něco nepředvídaného, neboť když udělal to, čemuž říkal poněkud posměšně „má dovolená od života“, neměl ani v jednom, ani v druhém směru nic, co by mu dávalo klid.
Snad by se dalo uvést na jeho omluvu, že v určitých letech ubíhá život neuvěřitelně rychle. Ale den, kdy je nutno začít žít svou poslední vůli, než zůstavíme její pozůstatek, leží daleko vpředu a nelze jej odsunout. Stalo se mu to hrozivě jasným, když minulo skoro půl roku, aniž se něco změnilo. Zatímco se nechával drobnou a bláhovou činností, kterou převzal, vláčet sem a tam, zatímco mluvil, rád a příliš mnoho mluvil, zatímco se zoufalou vytrvalostí rybáře, který hází své sítě do prázdné řeky, zatímco nedělal nic odpovídajícího reálné osobě, kterou přece jen znamenal, a to docela úmyslně – čekal. Čekal za svou reálnou osobu, pokud toho slova označuje část člověka zformovanou světem a životem, a jeho klidné, jí zahrazené zoufalství stoupalo každým dnem. Byl v nejhorším stavu tísně ve svém životě a pohrdal sebou za svá opomenutí. Jsou velké zkoušky výsadou velkých lidí? Byl by tomu rád věřil, ale není to správné, neboť i největší nervózní prosťáčci mají své krize. Tak mu ve velkém otřesu zbýval jen onen zbytek neotřesitelnosti, který mají všichni hrdinové a zločinci, ani odvaha, ani vůle, ani důvěra, nýbrž prostě houževnaté lpění na sobě samém, které se zrovna tak těžko vyhání jako život z kočky, i když ji psi už úplně roztrhali.
Chceme-li si představit, jak takový člověk žije, když je sám, je možno nanejvýš vypravovat, že se v noci do temna pokoje dívají jasnější tabule oken, a myšlenky, když se jich použilo, posedávají kolem jako klienti předsíni advokáta, s nímž nejsou spokojeni. Nebo snad to, že Ulrich jednou za takové noci otevřel okna a díval se na hadovitě holé kmeny stromů, jejichž závity mezi sněhem vrcholků a země trčely podivně černé a hladké, a najednou pocítil chuť sejít dolů do zahrady tak jak byl, v nočním obleku; chtěl pocítit chlad ve vlasech. Když byl dole, zhasil světlo, aby nestál před osvětlenými dveřmi, a jen z jeho pracovny vyčnívala do stínu stříška světla. Jedna cesta vedla k mřížovým vrátkům, která ústila na ulici, druhá ji temně, zřetelně křižovala. Ulrich na ni pomalu zamířil. A potom mu tma čnící mezi korunami stromů náhle fantasticky připomněla obrovskou postavu Moosbruggerovu a holé stromy mu připadaly podivně tělesné; ošklivé a vlhké jako červi, a přece takové, že by člověk měl chuť je obejmout a v slzách u nich klesnout k zemi. Ale neučinil to. Sentimentalita tohoto hnutí ho odpudila v témž okamžiku, kdy se ho dotkla. V mléčné pěně mlhy přecházeli právě kolem zahradní mříže opoždění chodci, a jak se tak jeho obraz v červeném nočním úboru mezi černými kmeny od stromů odpoutával, byli by si mohli myslet, že je blázen; vstoupil pevným krokem na cestičku a vracel se do domu poměrně spokojen, neboť jestliže na něj něco čekalo, pak to bylo jistě něco docela jiného.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 228-235)

Šťastná smrt

„Ano, dobře vím, jaká vášeň by mě vší silou naplnila. Dřív jsem byl příliš mladý. Držel jsem se moc uprostřed. Dnes jsem pochopil, že jednat, milovat a trpět ve skutečnosti znamená žít, ale jen pokud si člověk nic nenamlouvá a přijímá svůj osud jako jedinečný odraz duhy složené z radosti a utrpení, která je všem společná.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 38-39)

„Na patro mu stoupala hrozná nasládlá chuť opuštěnosti a osamění. Cítil se v tom pokoji všemu tak vzdálený, dokonce i své horečce, tak jasně si uvědomoval, jak jsou i nejlépe připravené lidské životy v podstatě absurdní a ubohé, až se před ním vynořila stydlivá, tajemná tvář jisté svobody, která se rodí z pochyb a podezíravosti. Kolem ubíhaly ochablé, zvadlé hodiny a čas čvachtal jako bláto.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 54)

„Když se zastavil omámen vůní vody nebo listí, hrdlo se mu stahovalo a představoval si, jak mu tečou slzy, které však nepřicházely. Stačil by jediný přítel nebo něčí otevřená náruč. Ale slzy se zastavovaly na hranicích světa bez něhy, v němž byl ponořen.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 60-61)

„S prázdným srdcem a sevřeným žaludkem cítil, jak v něm bobtná vzpoura. Do očí se mu draly obrazy z jeho života. Cosi v něm volalo po ženských gestech, po otevřených náručích a vlažných slzách. (...) Pozoroval své ruce a prsty a do srdce se mu vkrádaly dětské touhy. Se slzami mu stoupala do očí palčivá, tajená vroucnost, stesk po městech plných slunce a žen se zelenými večery, které zacelují rány. Slzy už mu tekly proudem. Rozlévalo se v něm velké jezero samoty a ticha a nad ním se nesl smutný nápěv jeho vysvobození.“ (Camus. Albert: Šťastná smrt, s. 62-63)

„Nyní viděl jasně. Dlouho doufal v lásku k ženě. A přitom k lásce nebyl stvořen. Jediné, co ve svém životě, v kanceláři na nábřeží, ve svém pokoji, ve spánku, v restauraci i u své milenky hledal, bylo štěstí, které stejně jako všichni považoval v hloubi duše za nemožné. Hrál si na touhu po štěstí. Nikdy ale po něm neprojevil vědomou a rozhodnou vůli.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 70-71)

„Zatím se změnila pouze jediná věc. Cítil se svobodný vůči své minulosti a vůči tomu, co ztratil. Chtěl už jen to sevření, uzavřený prostor v sobě, jasnozřivou a trpělivou vroucnost tváří v tvář světu. Chtěl pouze držet svůj život ve vlastních rukou, jako když se hněte ještě teplý chléb. Jako v těch dvou dlouhých nocích ve vlaku, kdy mohl hovořit sám se sebou a připravovat se k životu. Cucat svůj život jako cukrátko, tvarovat ho, ostřit do špičky a nakonec ho mír rád. To byla celá jeho vášeň. Od nynějška se ve všech projevech života bude usilovně snažit udržet tu přítomnost sebe sama vůči sobě, dokonce i za cenu samoty, která se tak těžce snáší, jak už věděl. Nezradí. Všechna jeho prudkost tomu bude nápomocna a dovede ho až do bodu, kde se setká s jeho láskou v podobě zuřivé vášně žít.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 71-72)

„Stejně jako si člověk musí umět říci dost v umění, stejně jako vždy přijde chvíle, kdy už by se sochař neměl ani dotknout vytesané sochy a kdy umělci vždy poslouží vůle po neinteligenci více než ta nejjemnější vlákna jasnozřivosti, tak je pro dovršení života ve štěstí zapotřebí alespoň minima neinteligence. Kdo neinteligenci nemá, měl by si ji opatřit.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 101)

„Nyní už je možné o jeho životě hovořit. Z té ničivé síly, která ho poháněla vpřed, z prchavé a tvořivé poezie jeho života už zbývala pouze pravda bez příkras, která je opakem poezie. Nyní už věděl, kým vlastně byl ze všech těch lidí, které v sobě měl jako každý na počátku pozemského života, z těch různých bytostí, jejichž kořeny se proplétaly, ale nesplývaly: a ten výběr, který lidem nabízí osud, učinil s odvahou a plným vědomím. V tom spočívalo veškeré jeho štěstí života i smrti. Pochopil, že mít strach ze smrti, kterou pozoroval se zvířecím vzrušením, znamená mít strach i ze života. Strach ze smrti ospravedlňoval neohraničené upínání se ke všemu, co je v člověku živoucího. A všichni, kdo neučinili rozhodující gesto, aby svůj život pozvedli, všichni, kdo se obávali bezmoci nebo ji naopak vynášeli, ti všichni měli strach ze smrti, neboť byla trestem za život, do něhož se nezapojili. Nežili dostatečně, protože nežili nikdy. A smrt jako by byla gestem, jímž cestovateli, marně hledajícímu, kde utišit žízeň, byla navždy odepřena voda. Ale pro jiné byla osudovým, něžným gestem, které maže a popírá, usmívá se na poznání i na vzpouru.“ (Camus, Albert: Šťastná smrt, s. 121-122)

Devastátor, co hůř, devalvátor všeho...

"Jedním z nejúkladnějších nepřátelů, spíše než lidského rodu, lidí - je sexuální chtíč. Ve chvíli, jak jeho nebo její příslušníci a příslušnice ucítí dole onu nedefinovatelnou mohutnost, neodolatelně příčivou a hltavou sílu - všechno se mění. Drtí se škála hodnot, ostatně vždy měnlivá a vždy problematická. Tentokráte se však drtí úderem karate na svršku cihlových tašek. Vše je náhle, vše je teď, mizejí Bůh i Satan, vše jde v podstatě k čertu, po česku do prdele. Nejmocnější síla v člověku, vedle síly sebeuchování, její nutně mystický původ, soudě podle mohutnosti a neodolaletelnosti slasti - stává se devastátorem, co hůř, devalvátorem všeho. To vše trvá nadto jen pár vteřin. A pak že nejde o past? A pak že nejde o život a smrt, o zpustošení a zásev, bytí a nicotu právě teď a vždy a všude? Jen mi sem neserte morálku! Jen mi sem neserte moralizování! Iracionální absurdanda; jde jen o náturu, která a jak ji snese." (Diviš, Ivan: Teorie spolehlivosti, s. 547-548)

Voskovec Werichovi (13. 12. 1976)

Drahý Jeníčku,
dnes nám došlo tvé stručné písmo z 8. t. m. (...) Jak píšeš sám stručně, ale pádně, "Osud je vůl", protože má absurdní pravidla. Blbým a zlým pomáhá a ušlechtilý a hodný a inteligentní tepe. Jenže je to ještě daleko horší. Protože kdyby to bylo jednoduše jen tak obráceně, jak jsem ti to právě popsal, znamenalo by to jenom, že má člověk bejt blbej a zlej. Blbost a zloba by byla ctnost a naopak. Ale osud tepe nepravidelně. "Dobro" i "Zlo". A tak "Absurdno", jak napsal ten kos Camus, "a štěstí jsou děti této země". Člověk potkává obojí. Jenomže v tvém případě je to vopravdu už, co je moc, to je moc. Já bych řval. Jsi takovej hodnej člověk, takovej velikej umělec, štědrej a dobrej k přátelům a lidem vůbec i ke zvířatům, tolika dobra a srandy rozdáváš - statečnej si a máš velikou eleganci ducha a umu - a bůh (nedovedu ho v této souvislosti poctít velkým B, jež kupodivu sdílí s Blbostí) s tebou zachází jak s Jobem. - Dokonce ti i vzal "job", abych dělal blbý slovní hříčky. A vidíš, i v didaktické knize Jobově se dočteš, že Job nic neudělal původně proti pánubohu, nýbrž Satan ho přišel pomlouvat a všemohoucí se vsadil, že Job ho nezapře - jen prej, ať Satan ho zkruší. - To je moc pěknej symbol osudu: že o nás hraje kuličky. - Na konci knihy Jobovy je pak tendenční happy ending; i když tě "Navrátil Hospodin to, což odňato bylo Jobovi, takže což měl Job, rozmnožil Hospodin dvénásobně". - Už tedy aby sebou v tvém případě hodil. -
Velice´s mě dojal, jak mne o svém utrpení ujišťuješ, že se nedáš, totiž nevzdáš a že vydržíš. Uprostřed maléru myslíš eště na to, abys mne neděsil.
Ty vždycky říkáš, že jsem nejlepší muskej na světě - a já si zase totéž myslím o tobě. To by byla sranda, dybysme měli pravdu! - No, aspoň máme tu slušnost, že říkáme obyčejně "...kterýho znám". Ale i to je, řeknu ti, pro každýho z nás štěstí, že si to ten jeho nejlepší o něm myslí. I to je vzácnost v tomto Death Valley.
Je nedostatek lásky a přebytek strachu. To plodí smrt - ne tu pravou, nutnou - ale smrt v životě, v existenci. Udržuj si lásku, Jeníčku, k Fanče (to je asi v téhle chvíli nejmíň obtížný), k sobě - ke mně, ke Chris - ke komu můžeš - a ke kráse, k přírodě, k obrazům a Shakespearovi; a nezoufej, nezoufej, nezoufej. Věř v jaro, v kosa, kterýho máš tak rád - a on určitě zase zapíská a skloní ucho k žížale pod zemí, jaks to kdesi krásně popsal - v mládí, ve srandu. Eště není konec člověka - ani pro nás dva ne. Eště budem trpět a eště budem rádi - a eště bude sranda - a snad i pokoj. Ať je co je, ať bude co bude - je to lepší než nic. Mnohem lepší. A až bude nic - tak všecko zmizí. A taky bude dobře, neboť nám "NEBUDE NIC". - Ale dokud je světlo, nekaž je strachem ze tmy. A světlo se musí nikoli ctít, nýbrž mít a s ním i radost.
P.S. Prosím tě piš, co se děje, třeba jen v několika slovech. Líbej Fanču - ale ty dvě nemocný taky. A děkuji ti za slova "Važ si práce!" Já si jí vážím. A když pracuju, jako teď furt, tak na tebe myslím (...) Tak to vidíš.
Milujeme Tě!

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s.329-331)

Werich Voskovcovi (1. 11. 1976)

Drahý Prdláku,
9. minulého měsíce jsi mi poslal lístek z Montrealu a protože je 1. listopadu, tak Ti odpovídám. A to není proto, že ten Tvůj popsanej lístek až k nečitelnosti, abys uspořil pár zasranejch centíků, přišel až za patnáct dní, nýbrž proto, že jsem čekal, jestli splníš svoji výhrůžku BUDU PSÁT VÍC, kterou jsi vecpal hned vedle datumu. A aby to bylo ještě urážlivější, tak dnes ráno 1. listopadu 1976 pošta přinesla od Tebe zase hovno. A to si myslíš, že já tady budu sedět a psát Ti. Posílám tudíž taky hovno.
Tvůj Jan
P.S. Volal mě z Paříže Miloš Forman. Pozval mě do US. Že zaplatí letenku tam i zpátky, a tam že nemusím mít ani korunu. "Je nás tady tolik, co Vás chceme vidět, že nemusíte mít ani korunu. Tak přemejšlejte o tom seriózně, jó?" Tak vo tom uvažuju. Mně se tady vede v nynějším počasí, že se mně vlastně nevede. Ale známe ty fukéře v New Yorku, tak si budu chránit zdraví, pokud mi ňáký zbude do jara. Tak tedy přemejšlej, prázdná makovice!
Tvůj pán Jan

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 326)

CIRKUS HAVEL - druhý díl Perverze v Čechách

„Odhalování určitého „kdo“ skrze jednání a promlouvání je nicméně tak nedílně spjato s živoucím tokem události samé, že může být ztvárněno a „zvěcněno“ pouze na způsob opakování původní události, v napodobení. Právě toto Aristoteles považoval za základní předpoklad všech umění, i když jej sám ve skutečnosti spojoval pouze s „dramatem“, jehož jméno již naznačuje, že jde o druh umění odpovídající jednání, a jež se pro Aristotela stalo zástupcem všech druhů umění. Jeviště divadla ve skutečnosti napodobuje jeviště světa a divadelní umění je uměním „jednajících osob“.
(…)
V tomto smyslu je divadlo vskutku politickým uměním par excellence. Pouze na půdě divadla, v živoucím průběhu předvedení, vůbec může být politická sféra lidského života transfigurována do té míry, aby byla způsobilá k uměleckému ztvárnění. Divadelní hra je zároveň jediným druhem umění, jehož výlučným předmětem je člověk ve svém vztahu k okolnímu světu lidí.“ (Hannah Arendtová)

Foto Roman Franc (Divadlo Husa na provázku)

Okupací Československa vojsky „spřátelených“ zemí, z toho plynoucí beznadějí, dezintegrací a rozčarováním zdejší společnosti skončil první díl odvážné trilogie Divadla Husa na provázku „Perverze v Čechách“, jež se chce zabývat reflexí posledního půl století našich dějin; chce se věnovat našimi sliby, pamětí, nadějemi, selháními a prohrami. A tedy našim svědomím. Zkrátka: ambicí tohoto projektu není nic menšího, než probádat naši identitu, tedy toho „kdo“ jsme, odkud jdeme a co to znamená pro naši současnost. Bezmála před rokem jsem v Poznámce k Perverzi v Čechách psal, že považuji za velmi záslužné, že se Vladimír Morávek rozhodl tato bolestná témata reflektovat na divadle. A po uvedení scénické koláže textů Václava Havla „Cirkus Havel aneb My všichni jsme Láďa“ mi nezbývá, než má tehdejší slova zpřesnit a zdůraznit – chce se mi totiž napsat, že Perverze v Čechách přerůstá v počin s potencí stát se fenoménem.

Pierot padá na držku, aneb my všichni…

Cirkus Havel začíná tam, kde „Plavovláska“ končí, tedy v atmosféře beznaděje, kdy se na protest proti postupující normalizaci upálil 16. ledna 1969 Jan Palach. Společnost tento čin sice hluboce zasáhl (pohřbu se zúčastnilo na 100 tisíc lidí), nicméně na politické směřování země podstatný vliv neměl. Divadelní cirkus začíná a…

A pierot spadne z koule… Ticho je ohlušující.

V dubnu 1969 byl do funkce prvního tajemníka ústředního výboru KSČ zvolen Gustáv Husák. Po příštích dvacet let bude tento moment vyzdvihován jako zásadní vývojový mezník; jako počátek období, kdy se stranickému vedení podařilo překonat rozvrat ve straně i v celé společnosti; jako moment, kdy se podařilo zachránit „socialismus“; zkrátka jako moment vstupu do nové epochy. Začala ponurá a deprimující normalizace a…

A pierot padá a padá…

V prvních letech normalizace tu probíhají čistky ve všech složkách společnosti, mnoho lidí nesmí vykonávat své povolání, mnoho dalších je vyhnáno ze země. Lhostejnost a beznaděj drtivé většiny společnosti byly reakcí, jejíž původ lze hledat ve strachu jakožto celospolečenském fenoménu. Werich si povzdychne v dopise Voskovcovi 15. 6. 1972: „Snad tam u vás není vidět, jak čas letí rozmělněný marností, jako tady je to vidět. Odepřu si psát ti o tom, co vidím a zažívám, protože mám strach ti psát tak, jako jsem psával. Skutečně, teď se bojím, až do nedávna jsem se nebál.“

A pierot se pokouší přejít po laně. Mráz zalézá za nehty.

Pro celé období normalizace platilo, že základním principem uplatnění jednotlivce v sociálně-statusové hierarchii byl princip vnějškové adaptace. Beznaděj vedla k apatii, apatie k přizpůsobování, přizpůsobování k rutinnímu výkonu. To vše skládá dobovou představu o většinovém chování – představu o vnějškově zkonsolidované společnosti čili představu o normalizačních poměrech – ano, byl tu pořádek: avšak „byrokratický pořádek šedivé uniformity, umrtvující jedinečnost; strojové mechaničnosti, potlačující neopakovatelnost; zatuchlé nehybnosti, vylučující transcendenci. Je to pořádek bez života“. (Václav Havel)

Pierot spadne z lana.

Na pozadí marností umrtvené společnosti a všeobjímajícího strachu, skrze který měla být vymazána paměť národa a tedy przněna její identita, tu tajtrlíkovali ti, kteří měli za dobový úkol předstírat, že je vše v pořádku a jinak být nemůže a nemá. Těmto tajtrlíkům a kašparům dominoval idiot hudby: „Když český zpěvák pop music Karel Gott odešel v roce 1972 do ciziny, Husák byl zděšen. A hned mu psal do Frankfurtu (bylo v srpnu 1972) osobní dopis. Cituju z něho doslova a nic se nevymýšlím: „Milý Karle, my se na vás nezlobíme. Vraťte se, prosím vás, zpátky, uděláme pro vás všechno, co si budete přát. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám...“
Přemýšlejte o tom, prosím, chvíli: Husák nechal bez mrknutí oka odejít do emigrace lékaře, vědce, astronomy, sportovce, režiséry, kameramany, dělníky, inženýry, architekty, historiky, novináře, spisovatele, malíře, ale nemohl snést pomyšlení, že by zemi opustil Karel Gott. Protože Karel Gott reprezentoval hudbu bez paměti, tu hudbu, v níž jsou navždy pohřbeny kosti Beethovena i Ellingtona, prach z Palestriny i z Schönberga.
Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být.“ (Milan Kundera)

Pierot padá a padá.

Na přelomu let 1976 a 1977 vznikla občanská iniciativa Charta 77, v níž našli společnou řeč nositelé různých názorů: demokraté humanistických tradic, křesťané (katolíci i evangelíci), reformní komunisté, aktivisté z protirežimního undergroundu, lidé známí i méně známí, z centra i periferie. Je třeba podotknout, že z hlediska fungování politické systému komunistického Československa neznamenalo prohlášení Charty 77 narušení hegemonického postavení KSČ. Komunistický režim odpověděl celoplošnou propagandistickou kampaní: všechny deníky, rozhlasová a televizní vysílání chrlily pomlouvačné články a zrežírované debaty. Státní bezpečnost zatýkala signatáře, 6. ledna byl společně s jinými zadržen i Václav Havel. Na konci ledna 1977 úřady zorganizovaly akci, kterou nazvaly Provolání československých umělců, jež se později proslavilo jako „anticharta“. Idiot hudby zde hrál jednu z hlavních rolí a…

A pierot stále padá a padá.

K prvnímu lednu 1977, tedy ke dni zveřejnění, měla Charta pouhopouhých 242 signatářů, jejichž počet k listopadu 1989 stoupl na necelé dva tisíce. Jinými slovy znovuprobuzení a po dlouhých letech opětovná artikulace opozičního hlasu se uvnitř české společnosti v žádném případě nesetkala s masovou odezvou. Ba naopak!! Okruh aktivních disidentů zůstával nevelký a státní moci se podařilo opozici oslabovat: řada disidentů byla přinucena opustit republiku, několik bylo uvězněno a další šikanováni různými mocenskými opatřeními. Ludvík Vaculík si k problému apatie, zbabělosti a rezignace ve společnosti 20. 3. 1979 poznamenal: „My všichni máme tendenci scházet se v takovém složení, v jakém se nám dobře sedí a mluví. To znamená, že se dnes scházejí v jedněch sálech takoví lidé a v jiných jiní. To je naprosto špatné. My jsme schopni uvést se do stavu, v němž si budeme myslet, že vlastně máme svobodu, protože nám ji nikdo nebere. Je třeba podstoupit nepříjemný krok – pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní. Celý život je člověk zatížen jednou věcí: neustále cenzurovat své známosti a vyřazovat své přátele. Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost.“ Byla normalizace a společnost byla atomizovaná – Československo bylo ostrovem ticha a demoralizace.

Pierot spadl na držku. My také.

Na pozadí těchto kulturně-společenských dějinných událostí dvacetiletí po srpnu 1968 se odehrává celý první díl Cirkusu Havel. Formou koláže všech Havlových her je tu divákovi nabídnut oslnivý vhled do poetiky her Václava Havla skrze perspektivu a interpretaci režiséra. Jednotlivé postavy se vynořují, vedou - za časté absurdní dialogy - zase se ztrácejí, někdy pouze projdou, jindy se vzájemně překřikují, různě se proměňují, zdvojují či ztrojují: architektura pódia i režie představení nenechá diváka oddechnout; je zahlcován ze všech stran s kadencí typickou pro Vladimíra Morávka. Běží o úžasný a strhující sled obrazů, promluv, kontrastů, absurdit, postav, písní a myšlenek (je zde citováno např. i z Havlova dopisu Gustávu Husákovi či z Dopisů Olze). A také je to Cirkus!

Od identity jakožto odpuštění si minulých činů…

První díl končí v době sametové revoluce zvolením Václava Havla prezidentem Československa, tedy v době možnosti nového začátku, nových slibů, nových nadějí, přání, tužeb a tedy v čase, jež byl šancí pro celospolečenskou katarzi a znovunalezení identity – nicméně, nezapomeňme, že v jednom z těch mrazivých listopadových dnů došlo k situaci, která se měla stát předzvěstí nové doby, totiž naše hymna tu zazněla z úst dvou mužů současně: Karla Kryla a, ano, idiota hudby. Vlasta Chramostová k tomu napsala: „Na Letné se Vaculík prvně urazil, že ho nikdo nepozval k mikrofonu, a už se pak vyhýbal mítinkům v divadlech. Nesouhlasila jsem s ním a velebila Ivana Klímu, s nímž jsem se na jevištích stávkujících divadel potkávala. Říkala jsem si, že k revoluci nikdo nikoho nezve, tam člověk prostě přijde, nebo nepřijde. Ale asi to bylo ještě jinak. Ludvík už nejspíš spatřil záblesk budoucnosti. Snad ten, který probleskl, když z balkonu Melantrichu společně zpívali Karel Kryl s Karlem Gottem státní hymnu. Spojilo se nespojitelné. Dobrý politický tah skrýval předzvěst nové doby, která bude přát Gottům, ne Krylům.“ Z této perspektivy vzato nemohlo k jakékoliv hlubší katarzi dojít a přání vyrovnat se s normalizací potažmo komunismem se ve zpětném pohledu jeví jako zcela iluzorní. Komunisty po celé polistopadové období volí konstantně 600 až 800 tisíc lidí, idiot hudby patří mezi nejpopulárnější a texty Karla Kryla re-interpretuje člověk, jenž se ještě před nedávnem hlásil k neonacismu.

Heslem dne totiž bylo „nejsme jako oni“, které vycházelo z potřeby očištění a usmíření se s minulostí skrze odpuštění. Neboť předpokladem uchování si identity jsou dvě spolu vzájemně spjaté lidské schopnosti: Schopnost odpouštět a schopnost slíbit a slib dodržet!! Bez těchto dvou fenoménů nemůže být o identitě řeči: „Lék proti neodvolatelnosti – proti tomu, že jednou učiněné nelze zvrátit, přestože člověk nemohl vědět, co učinil – spočívá v lidské schopnosti odpouštět. Lék proti nepředvídatelnosti – a tím proti chaotické nejistotě všeho budoucího – spočívá ve schopnosti slíbit a slib dodržet. Tyto dvě schopnosti patří dohromady potud, pokud se jedna vztahuje k minulosti a odvolává něco, co se stalo, čeho „hříchy“ by jinak visely nad každou novou generací jako Damoklův meč, a nakonec by ji musely pohřbít, zatímco druhá se týká něčeho nastávajícího a jakoby vztyčuje ukazatel do budoucnosti, v níž by bez závazných slibů, které lidé vrhají jako ostrovy jistoty do hrozivého moře nejistot, nebyla možná ani kontinuita lidských vztahů, vůbec nemluvě o stálosti a věrnosti…
Kdybychom si nemohli vzájemně odpustit, tj. vzájemně se oprostit od důsledků našich činů, pak by se naše schopnost jednat jaksi omezovala na jeden jediný čin, jehož důsledky by nás v nejvlastnějším smyslu slova pronásledovaly až do konce našeho života, a to v dobrém, stejně jako ve zlém… Bez toho, aniž bychom se zavazovali do nejisté budoucnosti a připravovali se na ni slibem, bychom si nikdy nebyli s to zachovat svou vlastní identitu. Byli bychom bezmocně vydáni v šanc temnotě lidského srdce, jeho dvojznačnostem a rozporům, zbloudilí v labyrintu osamělých nálad, z něhož můžeme být vykoupeni pouze voláním okolního světa lidí, který nás potvrzuje v naší identitě, resp. tuto identitu teprve konstituuje tím, že pro nás činí závaznými sliby, jež jsme dali a jež nyní máme dodržet. Obě schopnosti se tak vůbec mohou uplatnit jen pod podmínkou plurality, přítomnosti druhých, kteří jsou v našem okolí a jednají spolu s námi. Nikdo totiž nemůže odpustit sám sobě a nikdo se nemůže cítit vázán slibem, který dal pouze sám sobě. Sliby, které dávám sám sobě, a odpuštění, které uděluji sám sobě, jsou nezávazné, stejně jako posunky před zrcadlem.“ (Hannah Arendtová)

Ke ztrátě identity a přijetí role šašků

Druhý díl je dílem o odcházení, o nesplnění slibu, o deziluzi člověka. O ztrátě identity. Tempo tu je odlišné, zpomalující se a spějící k rozkladu a dezintegraci hlavního hrdiny: odcházejícího kancléře Riegra. Nutno podotknout, že by druhé části prospělo zkrácení, neboť chvílemi se děj „táhne“ až příliš únavně. Nicméně závěr hry je zpodobněn až mrazivým způsobem – Rieger příjímá nabídku stát se poradcem poradce svého hlavního politického odpůrce Kleina, který se v posledních minutách hry dlouze směje, zatímco Rieger sám se proměňuje v šaška, jenž popírá sebe sama a vše, co kdy tvrdil a hájil. Po celý závěr se svíjí v křeči.
V tomto deprimujícím, ale podmanivém závěru nám autoři nemilosrdně zjevují možnost ztráty identity člověka a naplňují tím myšlenku Václava Havla, totiž že divadlo je schopno v plné radikalitě a bezprostřednosti zjevit tajemství člověka. Jeho vzmach či pád: „Možná že tohle je nakonec ta největší zvláštnost divadla: vytrhujíc jednoho z nás – herce – z našeho každodenního společenství a vysílajíc ho na jeviště, aby hrál (a byl tedy někým jiným, než je, aniž přitom přestane být sebou), jako by divadlo jaksi ozvláštňovalo lidskou existenci a otevíralo tím znovu, jinak a daleko radikálněji před námi tajemství lidského „já“, toho já, k němuž jsme všichni odsouzeni a kterého bychom se přesto nikdy nevzdali, toho, na kterém tolik lpíme, ačkoli dobře víme, že míří ke svému neodvratnému konci. A v okamžiku, kdy se rozsvítily divadelní reflektory, stanul na jevišti náhle – docela nově osvětlen – kdosi živý: herec, který právě teď, kdy byl sám sobě zcizen svou rolí, přiblížil se – paradoxně – nejvíc sám sobě, protože z ničeho nic rozvinul – několik metrů od nás – tajemství přece jen největší: tajemství člověka.“ (Václav Havel)

Cirkus Havel je dalším představením Divadla Husy na provázku, které divákem pohne a nemilosrdně jej konfrontuje. Nenechává jej lhostejným - každý z aktérů představení tu je pobízen k zamyšlení a sebereflexi. Avšak to, zda Cirkus Havel vzbudí jakýsi ohlas a rezonanci ve společnosti už nebude věcí „Provázku“ samotného, nýbrž té společnosti, která zde je konfrontována se svými selháními, prohrami a nemravnostmi. Síla Cirkusu Havel je totiž neobyčejná a nepochybná. A síla společnosti?

Foto Roman Franc (Divadlo Husa na provázku)

(CIRKUS HAVEL aneb my všichni jsme Láďa v režii Vladimíra Morávka; premiéra 7. 11. 2008 v Divadle Husa na provázku v Brně.)

Werich Voskovcovi (29. 6. 1973)

Tak to vidíš!
Sedím tu nad papírem a ani si nedovedu vymyslet nějaký bláznivý oslovení, tak se mi po tobě stejská, že bych ti nejradši napsal: Ty vole, proč jsme tak daleko jeden od druhého? Napsal jsi mi pěknej dopis (jako obvykle, ty píšeš dycky hezký dopisy. Já to tak neumím. Zdenka jo. vždycky jsem se bavil, když jsem řetl od ní dopis.).
Měl bych se stydět, že jsem ti tak dlouho nepsal obšírněji. Ale nestydím se. Povídal jsem si s tebou v duchu mockrát. Povídat si v duchu má tu výhodu, že ti nikdo neskáče do řeči, kdežto ty nemusíš, ba dokonce nemůžeš, připustit toho druhého ke slovu.
(...)
Ptáš se, zda-li jsem dostal fotografie. Ano, dostal a mám je vystavený, jaks požadoval, na viditelném místě. Zrovna převčírem jsem je ukazoval Pajprtovi, čili Štěpničkový, která přišla navštívit zdejšího barda, to jest MĚ (proč chvátá lid do divadla, atakdále.). Byla celá udivená, když mě viděla. Bylo jí divné, že se neploužím, nekuckám, neblábolím, neslintám, že jsem zhub o 15 kilogramů, a začala jásat, jak dobře vypadám. To je logické: když jdeš navštívit mrtvolu a otevře ti dveře ten dotyčný nebo dotyčná v posledním tažení, tak taky jásáš, ne? - To je ta stará relativita a ten tvůj oblíbenej (a můj taky) Albert.
Ádův pohřeb může být oznámen v novinách, ale nikoliv hodina, kdy se odbývá. (Mohli by přijít lidi, ne?)
Podle tohoto principu moje nepřítomnost v TV, a všeobecně kdekoliv na veřejnosti, se nejlépe vysvětluje, když se šíří a udržuje "on je nemocný", "on nevychází". Nebo "on už nechce hrát, má dvě chaty, snad něco píše" atd. A tak lidi mě potkávají a diví se, jak dobře vypadám, jak rychle chodím a tak podobně.
Takže nikdo mě neomezuje, nedělám, protože nemůžu už, nebo nechci už. To není taktika nechytrá, všimni si, je rafinovanější než zákazy s razítkem a podpisem, neboť je anonymní a kdokoliv z původců může říct, a říká, to jsem blázen, to si dělá někdo na svý vlastní tričko, proti panu Werichovi přece nikdo nic nemá.
Mě to sere.
Abys dobře rozuměl: Nemusím hrát v TV. Nemusím to či ono, hrál jsem dost, řekl jsem, co jsem chtěl a co jsem cítil, a těžko snáším, že kterejkoliv vůl má právo - tedy nemá právo, o to nic - má možnost rozhodovat o mém počínání. Svoboda přece nespočívá v tom, že děláš, co chceš, cokoliv chceš, kdykoliv chceš. Svoboda spočívá v pocitu dobrovolnosti rozhodování. Že můžeš chtít nechtít. Že můžeš soutěžit, či nemusíš. Nemluvím jen o sobě. Můj případ je takový, jaký je, protože já jsem takový, jaký jsem. Ale je jich sta, ba tisíce ve všech oborech. Tento Anonym, který - možná - (možná že ne) - tento Anonym, který může být negramotný, který se neumí podepsat, zbavuje českou kulturu a českou vědu o talentované, o zkušené, o profesionálně prověřené odborníky, nebo, což je horší, o nadějné a počestné talenty, o lidi se vzácnou v Čechách vlastností samostatného myšlení. To je pohroma, zachvacující v první řadě národ jako celek, pak teprve patřičné jednotlivé oběti. Není nás tolik a nebyli a nejsme na tak vysoké úrovni, aby zdržení několika dekád - a nebude jich málo - nebylo znát na celkovém pokroku národního celku, zvláště když v okolním světě se věci nezpomalují, naopak urychlují. Je to zkrušující pohled a těžké živobytí.
Co je umění? O tom se psalo a píše a mluví a názorů je moc. Já si myslím, že podstata umění, jako všeho dění ve Vesmíru, jest sdělování. Komunikace. Hle, namaloval jsem obraz. Obraz mého světa, který vidím svýma očima. Podívejte se. Je v něm také váš svět? Ani kousek? Aha, tohle tady, ta fialová a hnědá za tím stromem? Ale vy nevíte odkud z vašeho světa se to vzalo? To nemusíte, to jen, že jsme oba se svýma dvěma světy na tomhle jednom světe, který jest jeden z miliónů. Možná, že jinej by mi nerozuměl, ale ty jo. No a teď přijde Anonym a povídá: "Tohle nesděluj, tohle tady. Sděluj tohle. Že neumíš? Tak nesděluj nic, nebo víš co? Sděluj sám sobě."
A zařídí, aby nikdo obraz nekoupil, neviděl, aby se nikdy nikde nevystavil. Jinak ať malíř žije, jí a pije. Pokud na to sežene. To je nesvoboda.
(...)
Pokud se týče mne. Inu je to tak i onak. Celkově mi je dobře. Jenom vnitřně jsem jaksi labilní. Nejsem si sám sebou jistý. Asi mi nerozumíš, neb nemůžeš, protože ani já sám sobě nerozumím. To se stává. Je ve mně určitá nejistota, kterou sám sobě stěží můžu definovat přesně. Jako bych byl prázdný. Spíš bych četl než psal. Četl cokoliv. I škváry. Jako bych clonou čteného chtěl přikrýt, nebo oddělit něco, co by mě zklamalo. Bojím se něčeho a nevím dobře čeho. Vypadám dobře, je mi dobře, až na tu kanilu neboli trubku, kterou už mám skoro rok v krku. Snad mi ji letos v létě, v pozdním létě, vyjmou. Dobrá, vyjmou, sláva. Nechci jí už mít, bolí mě to a vadí, a zase si myslím, proti své vůli si myslím, čili bojím se, že co když a vůbec. Jsem velmi snadno zranitelný nervově. Dojímají mě věci víc, než by bylo nutno a stejně tak i nasírají. A těžko se mi o tom píše, bylo by třeba jiných, přesnějších slov. Moje dny jsou bez cíle. Probouzím se s vědomím, že budu-li spát, nic neztratím. Jsem líný a nerozhodný. Dopis Tobě odkládám už dlouho. Pak je mi to líto a slibuju si, že zejtra. Pak nemůžu spát, převaluju se a koncipuju dlouhý dopis, který je vlastně povídka. Zejtra ti napíšu. Probudím se a povídka se zcvrkla v ubohý sentimentální žvást, který by tě nemohl zajímat. A jdu na pivo. A to mi chutná jen do půl litru. Dále už ne...
Nepamatuju si, co bylo včera, protože nechci si to pamatovat, zapudím to, zasunu. A tím se čas mění, tedy pojem času. Mění se z řeky, kterou je, proudící od pramene k moři, mění se v močál. Je to někdy k posrání. Někdy ne. Někdy je mi hej.
Něco mi chybí.
Asi smysl života.
Zkrátka a dobře chtěl bych bejt s tebou, povídat si a jsem si jistý, že bych našel, co hledám, nebo že bys mi pomohl zjistit, že nemám co hledat. A tím bych to našel. A koho mám jiného než tebe a ty jsi tam a já jsem tady a co srdce pojí moře nerozdvojí, říkal Vojta Náprstek a jmenoval se stejně Fingerhut původně.
(...)
Zdenka Vás oba velice zdraví a i Jana.
A vidíš, je konec třetí stránky a já jistě zapomněl na moc věcí. Ale i tak. Trávil jsem s tebou většinu neděle. Buď i ty spokojenej, šetři se a neber svět vážně. Je to jen hra.
Tvůj Věrný Dillinger August, Enemy No. 1.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 208-212)