Kdo se stane hlavní opoziční silou?

Aby občanské iniciativy volající po pádu Nečasovy vlády měly šanci na úspěch, je nezbytná jejich jednota. Dohoda odborářů se zástupci Holešovské výzvy proto míří do černého. Klíčovou otázkou zůstává, kdo se ujme role dominantní opoziční síly.

Zatímco sněmovní opozice vyvolala neúspěšné hlasování o nedůvěře vládě Petra Nečase, občané vyjádřili svou nespokojenost s politickou situací v ulicích. A zdá se, že dosud izolované protesty se začínají spojovat. Podle posledních informací ČTK se iniciátoři zatím nejmasivnějších protestů z Holešovské výzvy domluvili s Asociací samostatných odborů ČR a na duben plánují společnou demonstraci na pražském Václavském náměstí. Podle jednoho z předáků Holešovské výzvy Vlastibora Čermáka budou aktivisté jednat o spolupráci také s dalšími iniciativami, které kritizují vládní politiku.

Protivládních protestů, které minulý týden Holešovská výzva zorganizovala po celé republice, se zúčastnilo několik tisíc lidí. Podle politologa Milana Znoje je proto evidentní, že za výzvou stojí schopní organizátoři. „Přivést na náměstí českých měst v jeden den tisíce lidí se nedá zorganizovat pouhým řečněním na Facebooku,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Ministr financí Miroslav Kalousek přitom protesty odsoudil. Holešovská výzva podle něj usiluje o na rozvrat demokratických institucí. „To nebyly protesty proti vládě a vládním krokům, ale proti demokratickému systému jako takovému," prohlásil Kalousek. Podle premiéra Petra Nečase zase vláda ani na základě protestů svůj program korigovat nehodlá a bude pokračovat v konsolidaci veřejných financí.

Podle politologa Jiřího Pehe by si ale politici měli spíše položit otázku, zda sílící projevy nespokojenosti nejsou odvrácenou stranou jejich neschopnosti nabízet smysluplná východiska ze situace, kterou stále více lidí vnímá jako hlubokou krizi demokratického systému.

„S tím souvisí i otázka, zda se tudíž nejedná o jev potenciálně mnohem nebezpečnější, protože zneužitelnější různými populisty, než jsou třeba masové protesty různých hnutí a odborů, které alternativy k systému, jenž vidí jako nefunkční, asociální či zkorumpovaný, nabízejí,“ napsal Pehe ve svém úterním sloupku pro Deník Referendum.

Iniciátoři Holešovské výzvy už dříve oznámili, že požadují demisi vlády a jmenování dočasné vlády odborníků, zahájení příprav spravedlivých demokratických voleb a uzákonění běžně použitelného referenda. Současně požadují zastavení církevních restitucí, penzijní, sociální, zdravotnické a školské reformy a odvolání podpisu na smlouvě ACTA, která podle nich zavádí cenzuru na internetu. Řešením by podle nich byla dočasně jmenovaná úřednická vláda a týden po jejím jmenování by měl odstoupit prezident Václav Klaus pro ztrátu důvěry.

Narozdíl od odborářů se ale od Holešovské výzvy distancovaly takřka všechny protivládní skupiny, včetně iniciativy ProAlt. Důvody jejich zdrženlivosti popsal na webu Nové kapitalistické levice Pavel Mladý, podle kterého za Holešovskou výzvou stojí mimo jiné i lidé, kteří mají blízko ke krajní pravici.

„Jsou to vesměs lidé, kteří se nebyli schopni zapojit do plejády již existujících protivládních iniciativ. Jaroslav Popelka byl za minulého režimu vězněn a je sympatizantem Pravého bloku a souputník Petra Cibulky,“ napsal Mladý.

„Na úvodní konferenci svolané Holešovskou výzvou vystoupili jako řečníci také nestoři českého fašismu Jan Skácel a Ladislav Malý. Zatímco Jan Skácel je bývalý předseda Vlastenecké fronty a později člen Národní strany nyní předsedající Českému hnutí za národní jednotu, Ladislav Malý si z fašistické skupiny Národní sjednocení odskočil do Dělnické strany, aby se opět vrátil k NSJ, kde je jakýmsi šéfideologem," vysvětlil Mladý s tím, že se nejedná o žádné zbloudilé mladíky, nýbrž o veterány české fašistické scény.

Podle něj to sice nemusí nutně implikovat spojení Holešovské výzvy s fašismem, nicméně samotný fakt, že přední české fašisty nechali iniciátoři Holešovské výzvy vystoupit na své konferenci, je podle něj varováním.

Je Holešovská výzva pro demokracii nebezpečná?
Podle řady pozorovatelů české politiky je přitom klíčovým předpokladem úspěšného tažení proti Nečasově vládě jednota opozičních skupin. Dohoda odborů se zástupci Holešovské výzvy pak naznačuje, že ke sjednocování občanské opozice konečně dochází - a že právě Holešovská výzva má zatím největší odezvu. Otázkou zůstává, zda nabízí ideová východiska, jež jsou slučitelná s demokrackým politickým uspořádáním.

„Holesovšká výzva je pro demokracii skutečně nebezpečná. Vládu na základě stranické soutěže chce nahradit vládou odborníků a zároveň o odbornosti bude rozhodovat přímo lid, který má své emoce,“ myslí si Milan Znoj.

Podle politologa Lukáše Jelínka navíc tlačí programově příliš na pilu. „Naposledy pan Popelka mluvil o tom, že zde není demokracie, že je třeba zrušit politické strany nebo též vyměnit soudce,“ řekl Jelínek Deníku Referendum.

„Jako předskokanka odpovědných protestních aktivit myslím Holešovská výzvy svoji roli splnila, teď je ale asi zapotřebí komunikovat s ,mocí‘ sofistikovaněji, pokud možno bez účasti pravicových i levicových extrémistů. Aby politici byli ochotni naslouchat a schopni reagovat, musí cítit, že se jedná o skutečného politického partnera, případně protivníka s jasnou pozitivní vizí,“ soudí Jelínek.

Podle sociologa Jana Kellera ale dohoda s odboráři vůbec nemusí znamenat úspěch protivládních protestů. „Jsem si jist, že protesty proti Nečasově vládě budou sílit. Jejich efektivita však bude limitována především dvěma faktory,“ uvedl Jan Keller pro Deník Referendum. Nečasova vláda totiž vzešla z demokratických voleb a proto nestačí pouze požadovat její demisi do tehdy a do tehdy, jak to učinila Holešovská výzva.

„Je tak nutno pečlivě zdůvodnit, proč vláda ztratila legitimitu. A Holešovská výzva takové zcela konkrétní zdůvodnění neobsahuje. Bouří se proti zcela asociálním reformám, které ovšem většina voličů svým hlasem ve volbách odsouhlasila. Pokud si to nyní rozmysleli, je to problém jejich, nikoliv vlády,“ řekl Keller pro Deník Referendum.

Současně je podle Kellera nutné si zcela pragmaticky přiznat, že vládu k demisi nepřiměje demonstrace, které se zúčastní 0,3 % obyvatel Prahy. „Pokud chce Holešovská výzva pokračovat tímto způsobem, dává Nečasovi ,argument‘, že za ním stojí 99,7% obyvatel metropole. A Nečas je dost pokleslý politik, aby tento argument položil na stůl,“ uvedl sociolog.

„Domnívám se také, že spoustu lidí výzva odrazuje tím, že neuvažuje, co bude po pádu vlády. Na odborníky ve vládě nevěřím. Reformy jsou politickým rozhodnutím. Po odborné stránce lze snadno dokázat, že vládou prováděné reformy naši situaci neřeší, ale zhoršují," doplnil Keller s tím, že podle podoby reforem lze odhadnout, že ministři pracují podle zadání silných finančních skupin.

Holešovská výzva podle něj nijak neřeší právě to, jak takzvané odborníky od vlivu těchto skupin odstínit. „A co bude po nových volbách? Dnešní strany snad nechce zrušit ani Holešovská výzva. Po volbách se tedy dostanou opět k moci a budou mít veškerý prostor pro to, aby vládly ve starých kolejích a odstranily vše, co se snad odborníkům za pár měsíců podaří napravit,“ uvedl Keller.

„Holešovská výzva na mne nepůsobí dojmem, že by spoléhala na vládu komunistů a radikální části ČSSD. Jsme prostě v mnohem zapeklitější situaci, než aby se to dalo vyřešit pochodem k sídlu České televize,“ uzavřel sociolog.

Právě proto je podle Jelínka zřejmé, že iniciativu musí převzít aktéři, kteří se neztotožňují s krajními extrémy, tedy odbory či sociální demokraté. Právě jejich úkolem má být přesvědčit veřejnost o legitimitě demokratického uspořádání.

„Zejména ČSSD by měla srozumitelně formulovat program sociální ochrany a občanské participace. A aby strany obhájily svoji roli, měly by při svém rozhodování více pracovat s expertními podklady a zapojovat do své činnosti širší laickou, ale i odbornou veřejnost,“ řekl Jelínek.

Pokud se jim to nepodaří, mohla by se napříště většina voličů přiklonit k extremistickým subjektům. Nejen přítomností na ulicích českých a moravských měst, nýbrž i u volebních uren.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 21.3.2012, viz tady.)

Korupční kauza VV zbavuje parlamentní demokracii věrohodnosti

Soud s politiky Věcí veřejných zatím podle premiéra Petra Nečase nezavdává důvod pro změny v kabinetu. Podle opozice i expertů ale kabinet, jehož součástí je strana nařčená z korupčních praktik, nedisponuje dostatečnou legitimitou k vládnutí. 

Předseda ODS a premiér vlády Petr Nečas v neděli uvedl, že soudní proces v kauze údajné korupce ve Věcech veřejných nepřinesl žádnou překvapivou informaci.

„V té věci u soudu nezaznělo prakticky nic, co by za uplynulý rok neprošlo českým mediálním prostorem. Akorát to bylo zkoncentrováno do pěti dnů," myslí si premiér s tím, že záležitosti probírané před soudem nesouvisí s nynějšími ministry nejmenší koaliční strany. „Všichni aktéři z vlády odešli před rokem na základě mého rozhodnutí a mého návrhu prezidentovi republiky," vysvětlil Nečas v Otázkách Václava Moravce.

Vedení ministerstva dopravy musel opustit současný šéf poslanců VV Vít Bárta, který je obžalován z uplácení svých bývalých stranických kolegů. Z čela ministerstva vnitra pak odešel předseda strany Radek John mimo jiné pro podezření z propojení ministerstva s bývalou Bártovou detektivní agenturou ABL.

S premiérem ale nesouhlasí nejsilnější opoziční strana. Předseda sociálních demokratů Bohuslav Sobotka naopak požaduje kvůli Bártově kauze vyloučení Věcí veřejných z vlády. Nejmenší vládní stranu obviňuje z mafiánských praktik. „Není možné, aby pan premiér říkal, že chce zvýšit důvěryhodnost vlády a současně v ní toleroval Věci veřejné," myslí si předseda sociálních demokratů.

„Každý, kdo prošel Věcmi veřejnými a je dneska ministrem, by z vlády měl odejít, protože ti lidé tolerovali pana Bártu, nechali se jím řídit. To je pro českou politickou kulturu vražedná věc," dodal Sobotka. S předsedou sociálních demokratů souhlasí nejen experti oslovení Deníkem Referendum, nýbrž i většina veřejnosti.

Centrum pro výzkum veřejného mínění minulý týden zveřejnilo výstupy z únorového šetření, dle něhož je více než polovina lidí nespokojena s fungováním demokracie v České republice.

Šetření také ukázalo, že se nejenom zhoršují názory na současné politické uspořádání, nýbrž že ho většina veřejnosti dokonce hodnotí hůře než předlistopadový režim. „Jízda po tobogánu, o němž netušíme, kam ústí, nabírá i vinou VV na rychlosti,“ poznamenal politolog Lukáš Jelínek.

Nečas má přesto alespoň částečně pravdu. Soud s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou skutečně nic nového o praktikách české politiky nevypověděl. Navzdory až obludnému obnažení vnitřních procesů české politiky, jež veřejnosti soud s politiky VV minulý týden zprostředkoval, lze – zdá se – konstatovat, že nejde o žádnou anomálii.

Naopak, podle nejednoho z pozorovatelů zdejších politických dějů se vše odehrává v logice vývoje posledních dvaceti let: přesně takto to tu po celou dobu fungovalo, ač většinou skrytě. Nové na korupční kauze Věcí veřejných je pouze to, že na vlastní oči veřejnost vidí, co doposud pouze tušila.

Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka ostatně již takřka před rokem napsal, že Věci veřejné jsou jen „bizarním populistickým výhonkem doktríny trhu bez přívlastků“.

„Má-li být vše na prodej, nakonec se zcela logicky začalo obchodovat i s univerzitními tituly, funkcí prezidenta, s výsledky průzkumů veřejného mínění, ba i s účastí ve vládní koalici. Bárta je jen přičinlivý, pilný a tvořivý Klausův žák,“ napsal Patočka.

VV jsou pouhou špičkou ledovce
Podle sociologa Jana Kellera je na soudu s Bártou a Škárkou nejsmutnější to, že „jak rysy prohnanosti, které může veřejnost v podstatě on-line sledovat u některých politiků Věcí veřejných, tak rysy rozumové nedostatečnosti dalších aktérů kauzy“, bychom při bližším pohledu našli i u mnoha dalších členů Nečasova kabinetu.

„Věci veřejné se neliší od svých kolegů nějak kvalitativně. Pouze je na nich lépe vidět to, co se ostatní v čele s Petrem Nečasem naučili během dvaceti let strávených v politice ukrývat dovedněji,“ shoduje se s Patočkou Keller.

Taktéž podle Lukáše Jelínka jsou Věci veřejné jenom špičkou ledovce. Směšováním politiky s byznysem, manažerskými manýrami, oligarchizací a občas i interní korupcí podle něj totiž trpí i jiné české politické strany.

„Věci veřejné pouze vše dovedly do důsledku: viz interní dokument ABL, v němž je strana líčena coby politická divize bezpečnostní agentury. Anebo si vezměme tzv. koncepční radu, e-mailové debaty véčkařů o provizích v souvislosti se stranickým etickým kodexem apod. Ta strana připomíná postdemokratickou strukturu pro postdemokratické období, jehož bych se však coby občan nechtěl dožít,“ uvedl Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.

A politolog Milan Znoj si podobně jako Jelínek myslí, že soudní proces s politiky nejmenší koaliční strany sice dává veřejnosti nahlédnout do zvrácených poměrů ve vedení jedné malé vládní strany, avšak současně se podle něj dozvídáme mnohem více.

„Můžeme si totiž učinit nepěkný obrázek o stavu českého stranictví všeobecně. Nemyslím ovšem, že by také předsedové ostatních stran rozdávali svým druhům ve vedení nějaké půjčky alias úplatky, aby stranu udrželi ,v lajně‘. Něco takového se vskutku mohlo dít jenom u Věcí veřejných s Vítem Bártou v čele a ještě v krajní situaci, kdy se její vedení fakticky rozložilo,“ uvedl Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Věci, které vyplývají na veřejnost při soudním přelíčení s Bártou a Škárkou jsou opravdu děsivé. A to především proto, že můžeme na vlastní oči vidět, jak podrazácky se v zákulisí vůči sobě chovají lidé, kteří nám občanům současně tvrdí, že hájí naše nejvlastnější zájmy,“ napsal Jan Keller s tím, že jde o lidi, kvůli kterým už dva roky premiér Nečas tvrdí, že má dostatečně silný mandát k provádění reforem.

„Avšak tyto reformy svými dopady ovlivní životy celých generací. Jeho mandát je opřen o sbírku podivných lidských typů, které se navzájem odposlouchávají, vydírají a zastrašují, aby pak v médiích ukazovali medovou tvář starostlivých správců národních zájmů,“ upozornil Jan Keller na vážné zpochybnění vládní legitimity, který případ Věcí veřejných zákonitě způsobí.

VV vnesly do politiky chaos
Bez zajímavosti není, jakým způsobem se nyní – v době soudního procesu – nejmenší vládní strana pokouší na svém webu prezentovat před voliči.

„Věci veřejné se teď zcela přirozeně pokoušejí na svém webu i v nezávislých mediích v luxusním balení prodat vlastní působení v exekutivě. A chlubí se hned jedenapadesáti úspěchy – od zákona o veřejných zakázkách, přes úpravu bodového systému na silnicích až po výměnu policejního prezidenta či zavedení přímé volby hlavy státu,“ upozornil Jelínek s tím, že VV za své partajní zásluhy vydávají i běžné úkony svých ministrů či plody úsilí politiků jiných stran.

Jelínek ale současně upozorňuje na podstatnou okolnost, která spočívá v tom, že od malé strany, jež se chtěla vyprofilovat středově, veřejnost i političtí partneři očekávali předvídatelnost a schopnost tlumit konflikty. A právě toto očekávání Věci veřejné ani v nejmenším nenaplnily.

Podle Jelínka Věci veřejné do politiky naopak vnesly především chaos. „Ukázaly se být vnitřně nejednotné. Vždyť nyní ostrakizovaný Škárka byl léta šéfem a později prvním místopředsedou strany. VV rozoraly několik resortů, přičemž nejdlouhodobější následky bude nutné likvidovat ve školství,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

Věci veřejné ostatně za necelé dva roky ve vládě rozpoutaly několik krizí, které pak musely svými ústupky hasit. „Jsou nevypočitatelné nejen pro opozici, nýbrž i pro vlastní koaliční partnery. S korupcí bojují hlavně verbálně, lační po funkcích a v rozpočtově těžké době jejich ministři hýří byzantskými odměnami pro své nejbližší spolupracovníky. Vyrostli z nich dinosauři nového typu,“ upozornil Jelínek.

Podle Znoje lze kulturní vklad VV do české politiky shrnout třemi pojmy: 1. strana jako marketingový projekt; 2. populistický příslib přímé demokracie; 3. skryté vazby k vlivným zájmovým skupinám.

„Věci veřejné ztělesňují všechna tato nebezpečí demokracie ve vrcholné míře. Když Vít Bárta začínal svou politickou dráhu, tak své marketingové postupy líčil spíše z pohledu bezpečnostní agentury, ale tím se tento model politiky nevyčerpává a není to ani model nejúčinnější,“ doplnil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„Populismus VV spočíval v tom, že zaútočily proti zavedeným politickým elitám, označily je za zkorumpované a slíbily dát průchod vůli obyčejného lidu. Samy sebe pak vylíčily jako stranu zcela transparentní, kterou hodlají provozovat před očima svých členů přímo na internetu,“ uvedl Znoj.

U soudu s představiteli Věcí veřejných se ale podle něj dozvídáme, že to byla fakticky klika, která se rozhodovala na utajených schůzkách v bytě či kanceláři. Podle Znoje je přitom vliv zájmových skupin odvrácenou tváří falešného populismu.

„V roce 2010 byly Věci veřejné východiskem pro nespokojené voliče, kteří ale nechtěli rezignovat na svoji úlohu. Radikální nespokojenost byla tehdy kanalizována stranou hlásící se k politickému středu. Po selhání VV hrozí v lepším případě úbytek voličů, v případě horším pak útěk k extrémům, zejména napravo,“ upozornil Lukáš Jelínek.

Ostatně není podle něj nezajímavé, že se i Věci veřejné posunuly doprava, a to ve vnímání evropské integrace, v koketování s prezidentem Klausem či například v hájení krajně pravicového aktivisty Bátory.

„Předpokládám zkrátka, že parlament VV při nejbližších volbách opustí, ovšem i jejich vinou vzroste znechucení z politiky, které budou muset opět paradoxně rozptylovat staré známé tradiční strany, proti kterým se původně Věci veřejné tak vehementně vymezovaly,“ doplnil Jelínek.

Vzhledem k úpadku ODS je pak nejspíš na sociálních demokratech, aby veřejnost přesvědčili, že současné politické uspořádání může lidem přece jen ještě nabídnout terén, ve kterém lze důstojně žít. Nepodaří-li se jim to, není vyloučené, že se napříště skutečně většina voličů přikloní k extremistickým subjektům.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováné 12.3.2012, viz tady.)

Prezident nestojí nad ústavou, přestože se tak Klaus mnohdy chová

V úterý uplynulo devět let od doby, kdy se Václav Klaus stal prezidentem. Podle expertů se jeho výkon funkce vyznačuje zneužíváním litery ústavy. Senát by proto měl vyvolat kompetenční spor u Ústavního soudu.

V úterý je to den přesně devět let, co se stal Václav Klaus prezidentem. Podle zákona smí post zastávat maximálně dvě pětiletá období za sebou, má tedy před sebou poslední rok na Hradě. Deník Referendum oslovil politology a ústavní právníky s tím, aby jednak nastínili předběžnou bilanci Klausova prezidentování a současně, aby se pokusili o prognózu posledního Klausova roku v úřadě.

I Klaus v den svého výročí na Hradě bilancoval, když veřejnosti představil svou novou knihu Rok devátý. V její předmluvě prezident uvedl, že rok 2011 ho příliš nepotěšil. Stěžuje si mimo jiné na rozhádanou politickou scénu, mediální agresivitu, odborové a další lobby a krizi EU.

„U nás si nepřetržitě podkopáváme vnitřní soudržnost země, národní pospolitost, schopnost jít společně za určitým cílem permanentním rozhádáváním naší politické scény, mediální agresivitou, hlasitými požadavky dobře organizovaných profesních skupin (počínaje lékaři na počátku roku, konče piloty v jeho závěru), nekonstruktivním přístupem různých věčných revolucionářů a disidentů (všeho druhu), kteří se stále nechtějí pohybovat v systému parlamentní demokracie a tržní ekonomiky a přes svou siláckou a populistickou kritiku nenabízejí žádnou alternativu,“ napsal Klaus.

Do obrovských problémů se podle Klause dostala také Evropa. Evropská unie je institucí, která Evropě evidentně neprospívá, napsal Klaus a dodal, že by Evropa potřebovala jinou integraci.

„Hlavně by ale potřebovala výkon a výkonnost, nikoli paternalistický stát, který Evropany demotivuje,“ vede si svou český prezident. Klaus má pocit, že Evropa už nechce moc pracovat a chránit si své vlastní já. „Evropa už chce žít v postindustriální, v postmilitární, v postproduktivní éře, ač nic takového není možné,“ myslí si Klaus.

Prezident tak v několika větách zopakoval své teze o stavu politiky u nás i v Evropě. Podle politologa Lukáše Jelínka se dokonce zdá, že Klaus je stále důslednější a zatvrzelejší při prosazování svých představ o politickém uspořádání. Podle jeho kolegy Jiřího Pehe je současně absurdní, že po soudržnosti volá právě Václav Klaus, neboť největším polarizujícím faktorem v české politice i společnosti je celá léta právě on.

Podle Peheho Klaus společnost zásadně rozděluje. „A to jak svými kontroverzními postoji, tak útoky na další pilíře státní moci. Je paradoxní, když o údajných privilegiích, které prý pro sebe chtějí různé skupiny, mluví politik, který si sám nárokuje výsadní postavení v ústavním systému, například tím, že nerespektuje rozhodnutí soudů a odmítá se podřídit vůli parlamentu při ratifikaci mezinárodních smluv,“ uvedl Pehe v rozhovoru pro Deník Referendum.

Klaus nepřestane deformovat vnímání zákona a pořádku
Čeho se pak ve světle dosavadní zkušenosti s politickými kroky Václava Klause může veřejnost a politici dočkat v jeho posledním roce ve funkci prezidenta? Podle Peheho je jisté, že Klaus bude pokračovat více méně v aktivitách, které definovaly jeho prezidentství v posledních letech, jen možná s větší intenzitou, jak se sluší na finiš v cílové rovince.

„Budeme tedy svědky dalších kontroverzních výroků, útoků na Evropskou unii i dalších snah zviditelnit se na mezinárodní scéně, pochybných milostí a také soubojů se soudcovským stavem i vládou, naskytne-li se k tomu příležitost,“ napsal politolog v komentáři pro úterní vydání deníku Právo.

Podle Lukáše Jelínka se ostatně Klaus v poslední době prakticky přestal ohlížet na nediplomatičnost svých činů a slov, nevadí mu ani podezření z přešlapování zákona, například u udílení milostí, za něž nemůže být podle ústavy trestán.

„Trochu mi vadí, že se bavíme rádoby veselými detaily typu chilské pero nebo australský rám a nedochází nám, jak výrazně se Klaus v poslední části svého prezidentství snaží deformovat českou politiku a vnímání zákona a pořádku,“ dodal Jelínek pro Deník Referendum.

Podle Jelínka Klaus například bagatelizuje korupci, omilostňuje korupčníky, dává si pozor, aby nepodpořil úsilí Pavla Zemana o očistu státních zastupitelství, na ústavní soudce nominuje právníky, kteří jsou loajální jak k němu, tak k zákulisním politickým hráčům.

Pokud jde o jeho vztah k vládě Petra Nečase, je podle politologů zjevné, že prezident hraje dvojí hru. Vládu sice tu a tam kritizuje za její prý ještě stále nedostatečné reformy, avšak současně podle Jiřího Pehe drží samotného premiéra politicky v šachu tím, že může využít svého vlivu na ODS k rozbití strany.

Podle politologa Milana Znoje se v posledním roce navíc ukázalo, že Václav Klaus vládě dominuje.  „Od počátku dával najevo, že pravicovou vládní koalici považuje za svou vládu. Když hrozilo, že se rozpadne, zachraňoval vládu způsobem, který ústava nepředpokládá. Od té doby se prezident stal mentorem Nečasovy vlády,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Podle něj Klaus současně ovládl zahraniční politiku ve vztahu k Evropské unii způsobem, který nemá obdoby, což se stalo veřejným tajemstvím poté, co premiér Nečas přímo na summitu EU vysvětloval, že nepodepíše pakt o fiskální dohodě, jelikož by při ratifikaci narazila na odpor prezidenta. „Právě přičiněním Václava Klause se Česká republika stala bludným kořenem Evropy, o který ostatní mohou nepříjemně zakopnout,“ doplnil Znoj.

A podle Jelínka bude nejspíš nadcházející rok ještě drsnější. „Z jeho politické budoucnosti mám vážné obavy. Může se pokusit stáhnout ODS do močálu nacionalismu. Může pomoci sjednocení doposud roztříštěného krajně pravicového spektra. Ale taky se může pokusit krajní pravici integrovat do ODS. K tomu nemusí být předsedou ničeho, stačí využít neformální autority. A nepochybuji, že pokud se naskytne možnost kandidovat do čela exekutivy, využije ji,“ uvedl Lukáš Jelínek.

S Jelínkem souhlasí Pehe, podle kterého si Klaus připravuje půdu pro nějaký vlastní projekt pro volby v roce 2014.

„Až skončí ve funkci prezidenta, obrátí svůj ,politicko-zbrojní‘ arsenál plně proti Nečasově vládě. Jeho argumentace bude, že Nečasova ODS zradila pravicově-konzervativní ideály, o TOP 09, s ,odrodilcem‘ Schwarzenbergem v čele, raději nemluvit. Nečas si svoji současnou pasivitou vůči Klausovi ovšem o politické Waterloo říká,“ domnívá se Jiří Pehe.

„Uvážíme-li minulé postoje prezidenta Klause, dá se předpokládat, že v letošním roce bude pokračovat především ve svých snahách podkopat EU. Zajímavé bude sledovat, zda se přitom dostane do otevřeného konfliktu s vládou nebo ne,“ doplnil Peheho Znoj.

Vnitropolitickou událostí letošní roku číslo jedna bude podle Znoje nicméně otázka, zda padne vláda Petra Nečase, nebo zda se v nesnázích udrží. „Angažmá prezidenta Klause bude v každém případě enormní, ať už se vláda bude hroutit kvůli tomu, že pozice VV ve vládě bude neúnosná, anebo proto, že Petr Nečas neobstojí jako předseda ODS na podzim po případném neúspěchu strany v regionálních a senátních volbách,“ vysvětlil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum.

„V žádném případě nenechá Václav Klaus takovouto příležitost k prezidentskému aktivismu ležet ladem. Prezidentský konflikt s Ústavním soudem bude mít rovněž nepochybně další pokračování. Ústavních žalob je v chodu několik, takže látka se jistě najde. Již nyní můžeme sledovat přetahování prezidenta se senátem o to, kdo bude novým ústavním soudcem,“ doplnil politolog

Prezident nestojí nad zákonem, natož nad ústavou
Přes tyto pochmurné předpovědi ale existuje i nadějeplnější perspektiva stran budoucnosti Václava Klause v české politice. Mezi ústavními experty, politology ale i mezi samotnými politiky se totiž stále hlasitěji ozývají hlasy artikulující názor, kterak jsou mnohé kroky Václava Klause ve funkci prezidenta protiústavní. A proto by měl být svého mandátu zbaven předčasně.

Například podle místopředsedy ČSSD Jiřího Dienstbiera prezident porušuje ústavu a překračuje své pravomoci, což podle něj musí skončit. Sociálnědemokratická většina v Senátu proto prezidenta vyzvala, aby neprodleně signoval dodatek k Evropské sociální chartě, která má umožnit podávání kolektivních stížností Radě Evropy na porušování sociálních práv.

Pokud Klaus dodatek nepodepíše, hodlají se sociální demokraté obrátit na Ústavní soud s cílem si podpis pod smlouvou vynutit. Dodatek k Evropské sociální chartě o systému kolektivních stížností obě komory parlamentu schválily už v roce 2003.

Současně Klause kritizoval i místopředseda Senátu Petr Pithart, podle kterého prezident jednal protiústavně, když vloni odmítl odvolat na návrh premiéra ministra školství Josefa Dobeše. Podle článku 74 ústavy totiž prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády. A předseda vlády Petr Nečas navrhl 11. dubna loňského roku prezidentu republiky, aby odvolal ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Prezident to ale neudělal.

Podle Pitharta tak porušil nejen ducha, ale přímo literu ústavy. „Ve vládě tedy sedí ministr, který v ní už neměl být,“ napsal Pithart. Podle něj s takovým jednáním prezidenta ale ústava nepočítá.

„Ani to neumí. Jaká je to tedy situace? Jediná její přesná charakteristika zní: nemožná. Nemyslitelná. Nemohla se totiž stát, nelze o ní proto smysluplně ani mluvit. Není na ni ústavní lék ani opravný prostředek. Proč by měl být, když přece prezident slavnostně slíbil, že ústavu bude dodržovat. Kdyby odmítl slib složit, prezidentem by se nestal,“ doplnil Pithart.

„A senátorky a senátoři si velkou otázku (podle ústavního článku 65 odst. 2), zda zrada slibu dodržovat ústavu je zradou malou, nebo velkou, kladou zatím jen mezi čtyřma očima. Ptám se teď já, zda bychom se neměli zeptat nahlas Ústavního soudu,“ napsal Pithart pro Lidové noviny.

S Pithartem souhlasí i mnozí experti. Podle Peheho je evidentní, že je premiér ve vztahu ke Klausovi nesvéprávný. „Skutečnost, že se nevzbouřil, když Klaus odmítnul vloni odvolat ministra Josefe Dobeše, když mu to Nečas navrhnul, z Nečase dělá Klausova podřízeného, jakkoliv ústava vidí jako hlavu exekutivy premiéra,“ uvedl Pehe pro Deník Referendum.

„Jinými slovy, to, že se Nečas okamžitě neobrátil na Ústavní soud s kompetenční stížností, když prezident odmítnul odvolat Dobeše, nebo že tak neučinil, když Klaus dopředu avizoval, že nepodepíše novou evropskou smlouvu, Nečase ve vztahu ke Klausovi zcela delegitimuje,“ uvedl Pehe pro Deník Referendum.

Taktéž ústavní právník Jiří Přibáň dává Pithartovi za pravdu. Problém podle něj spočívá v tom, že ústava a ústavní právo vůbec nemůže podrobně kodifikovat, kdo a jak má ve které situaci postupovat. „Obecnost ústavních norem předpokládá mnohem víc politický respekt k ústavnosti, než právní donucení, takže obecných ustanovení lze snadno zneužívat," vysvětlil Přibáň.

„Domnívám se, že celá doba prezidentství Václava Klause je dobou zneužívání obecné litery ústavy k osobním a skupinovým výhodám, ať se jedna o ,ratifikační vydírání‘ během schvalovaní Lisabonské smlouvy nebo zcela nepodložené odmítnutí odvolat ministra, o jakém se zmiňoval Petr Pithart,“ uvedl Přibáň pro Deník Referendum.

Podle Přibáně není Klausův vztah k ústavě jen vztahem pohrdaní, nýbrž přímo neporozumění, jehož příkladem jsou jeho neustalé konfrontace ať s Ústavním soudem či se Senátem. „Nezbývá než doufat, ze toto období již brzy skončí a na Klausovo místo nastoupí osoba s větším právním rozhledem i respektem pro ústavní pravidla politické hry,“ dodal Přibáň.

Budou-li senátoři důslední, je možné, že se toho veřejnost dočká dřív, než za rok touto dobou, neboť v demokratickém politickém uspořádání platí, že prezident nestojí nad zákonem, natož nad ústavou.

Podle Jiřího Pehe by proto bylo důležité, už z hlediska jakési hygieny právního státu, aby Ústavní soud dostal příležitost nejen osvětlit Klausovi a jeho příznivcům, v čem si vykládají postavení prezidenta v ústavním systému dosti svévolně, ale také, a to zejména, nastavit pravidla pro všechny budoucí prezidenty.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7.3.2012, viz tady.)

V čem přímá volba prezidenta změní charakter české politiky?

Nad přímou volbou prezidenta vznikla paradoxně největší debata až po jejím schválení. Objevily se ponuré věštby, že se český ústavní systém ocitne v ohrožení. Je tomu skutečně tak? Jak přímá volba dlouhodobě českou politiku změní?

Po Poslanecké sněmovně se i v Senátu našla třípětinová většina, která byla nutná pro změnu Ústavy a schválení přímé volby prezidenta. Zákonodárci se tak shodli na nepochybně nejzávažnější změně ústavního pořádku od vzniku České republiky v roce 1993.

Přímá volba prezidenta se bude konat podobně jako u senátorů ve dvou kolech. Pokud z prvního kola nevzejde vítěz s nadpolovičním ziskem hlasů, postoupí do druhého kola dva kandidáti s nejvyšším ziskem hlasů. Druhé kolo pak definitivně rozhodne o prezidentovi.

Politolog Jiří Pehe má za to, že zvolený volební model je pro přímou volbu prezidenta vhodný a nepředpokládá, že by dvoukolová většinová volba generovala populisty či extremisty.

„Prezident bude totiž volen v podstatě stejným způsobem jako senátoři, přičemž Senát není plný ani nebezpečných populistů, ani extremistů, ani hvězd zábavního průmyslu,“ vysvětlil v komentáři pro deník Právo Pehe s tím, že ve druhém kole se obvykle většina sjednotí za umírněnějším kandidátem.

Kandidáta na prezidenta by mohla podle novely navrhnout petice alespoň padesáti tisíc občanů starších osmnácti let, nebo nejméně dvacet poslanců či deset senátorů. Přímou volbu hlavy státu by mel předseda Senátu vyhlásit nejpozději devadesát dnů před jejím konáním.

Veliké obavy
Nástává podstatná změna. Český ústavně-politický systém je charakterizován jako parlamentarismus, pro nějž je typické, že jediným přímo voleným orgánem jsou komory parlamentu, především Poslanecká sněmovna. Její složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je odvozená vládní většina, tedy exekutivní moc.

Pro ústavní postavení prezidenta pak platí, že je sice hlavou státu, avšak vrcholným orgánem exekutivy z hlediska její pyramidální struktury je vláda. Je přitom nutné zdůraznit, že postavení prezidenta je založeno vedle ústavního vymezení také na tradicích a obyčejích.

Připočítáme-li pak k ústavním institucím politickou kulturu a tradice vládnutí, může se česká veřejnost nepochybně dočkat mnoha nových a pro českou politiku doposud neznámých situací, konfliktů a dějů.

Ostatně nejeden ústavní expert upozorňoval, že zavedení přímé volby bez úpravy kompetencí prezidenta může vést k vzrůstu konfliktů uvnitř politického systému. Vždyť i zákonodárným sborem zvolený Václav Klaus se nejednou pohyboval ve svých krocích na hraně ústavy.

„Je sice pravda, že český prezident zůstává nadále ústavně neodpovědný, což je chyba. Navíc má některé pravomoci, které ve spojení se silnějším mandátem, daným přímou volbou, z něj mohou udělat mimořádně silného hráče na politické scéně. Jenže hodně bude záležet na osobě prezidenta,“ napsal minulý týden ve svém komentáři pro deník Právo politolog Jiří Pehe.

Podle něj by byl Klaus se současnými pravomocemi, a navíc zvolený přímo, pro standardní parlamentní demokracii přímo noční můrou. „Jenže mezi možnými kandidáty není nikdo, kdo by se Klausovi podobal a přitom by mohl být skutečně zvolen,“ doplnil Pehe.

Daleko kritičtější je ve svém komentáři Václav Žák. „Zatímco slovenský a rakouský přímo volený prezident nesou za své jednání odpovědnost, a mohou být ve všeobecném hlasování odvoláni, ponechali čeští zákonodárci neodpovědnému prezidentovi takové samostatné kompetence, jako je jmenování bankovní rady, jaké nemá žádný jiný prezident v Evropě," napsal minulý týden Václav Žák.

Podle něj tak máme založenou dračí setbu posílenou tím, že přímo voleného prezidenta, ústavně silnějšího než vláda, za porušování ústavy nebude možné odvolat. „Přitom bylo třeba posílit pozici vlády a zkrotit chuť prezidentů aktivně zasahovat do politiky,“ dodal Žák.

Proti přímé volbě na půdě Senátu s velkou vehemencí promluvil Petr Pithart, který její zavedení označil za „oklamání voličů“, „transplantaci ledviny namísto srdce“ a vytváření „snadné příležitosti pro nějakého vůdce“.

Pithartovi dává za pravdu například ústavní právník Jan Kysela z Karlovy univerzity, který přímou volbu prezidenta v českém ústavním systému nepovažuje ani za šťastnou, ani za důvodnou. „Pochybuji, že se splní přání jejich zastánců, tj. snížení odcizení občanů od politiky a kultivace politických stran,“ uvedl Kysela pro Deník Referendum.

Podle něj navíc působí přímá volba prezidenta v parlamentním systému disparátně, neboť vybavuje hlavu státu legitimitou, kterou nepotřebuje. „Pakliže bude nový prezident té legitimity využívat, může to být kontraproduktivní. On se bude cítit, že by měl být aktivní, ale ta jeho aktivita nemůže vést k ničemu jinému než k oslabování pozice vlády,“ myslí si Kysela.

Způsob volby s vlivem prezidenta souvisí jen málo
Proti tomu stojí hlasy, které poukazují, že samotným způsobem volby se kompetence prezidenta nijak neproměňují. A přenos pravomoci z parlamentu na lid berou jako příznak nezadržitelného procesu rozšiřování občanských práv.

Ústavního právník Masarykovy univerzity Zdeněk Koudelka Deníku Referendum řekl: „Růst počtu republik a v jejich rámci růst přímé volby prezidenta je historický demokratizační proces probíhající od 19. století dodnes.“ Politolog Tomáš Lebeda pak v roce 2008 uvedl, že ze 142 republik ve světě má téměř 75 % volenou hlavu státu přímo.

K námitce, že zavedení přímé volby prezidenta mění charkater ústavního systému, Koudelka podotýká: „Srovnáme-li ústavní systémy, nenajdeme přímý vztah mezi formou vlády a způsobem ustavení hlavy státu, přímá volba nemá k charakteru režimu jednoznačný kauzální vztah.“

Politolog Lukáš Jelínek Koudelku doplňuje. „Přímo volený prezident je s naším ústavním systémem kompatibilní v hrubých obrysech, na detailech by se ale ještě mělo zapracovat. Jde zejména o jeho pravomoci, které by měly být prakticky všude podmíněny kontrasignací.“

„Rozsah práv orgánů zkrátka nezávisí na způsobu jejich ustavení. V Evropě jsou prezidenti voleni přímo občany v mnoha parlamentních republikách a jejich pravomoci jsou slabší než u našeho, voleného parlamentem,“ poznamenal Koudelka, podle nějž k takovým případům patří například prezident irský.

Parlamentem je v zemích EU v současnosti prezident volen jen u nás, v Maďarsku, Řecku, Lotyšsku, Estonsku. „V Evropě je více monarchií než republik s prezidentem voleným v Parlamentu. V Německu a Itálii se parlamenty podílejí na volbě prezidenta spolu s delegacemi volitelů německých zemí a italských oblastí,“ vysvětlil Koudelka pro Deník Referendum.

Že stupeň pravomocí a způsob volby spolu nesouvisí, dokládají pak podle Koudelky státy, které zavedly přímé volby prezidenta, aniž posílily jeho pravomoci. Jako příklad uvedl Slovensko, kde občané volí prezidenta od roku 1999, kdy jeho pravomoci byly změněny drobně zavedením kontrasignace v oblasti vrchního velení nad ozbrojenými silami, amnestie a jmenování vedoucích diplomatických misí.

„Se zavedením přímé volby se nemusí měnit pravomoci prezidenta. Stejně jako nemusí mít způsob ustavení do funkce vliv na pravomoc hlavy státu, nemusí mít žádný vliv ani na její odpovědnost, ať již právní či politickou,“ myslí si Koudelka s tím, že přímá volba podle jeho slov neoslabuje vliv politických stran jako takových. „Jen v nich může vznikat více mocenských center a to zvláště ve straně vládní okolo prezidenta a okolo premiéra,“ dodal Koudelka.

Ani podle politologa Milana Znoje z právního hlediska přímá volba prezidenta nijak významně nemění rovnováhu mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, a to přesto, že parlament přišel o důležitou kompetenci.

„Ústavněprávně vzato zůstáváme parlamentní demokracií, politicky se ale zřejmě posouváme k poloprezidentskému systému. Více než na legálních procedurách záleží totiž na politických zvyklostech a zavedených způsobech,“ vysvětlil Znoj s tím, že Václav Klaus za stávajících ústavních poměrů udělal z naší země poloprezidentský režim, když oslabil roli vlády zejména v zahraničních otázkách a roli parlamentu obcházel při řešení vládních krizí.

„Dokladem budiž stávající chování premiéra Nečase ve vztahu k Evropské unii,“ dodal Znoj, podle jehož slov se Nečas neodváží nic rozhodnout a podepsat, neboť se obává konfliktu s prezidentem.

Podle politologa Lukáše Jelínka si ale přímo volený prezident bude sice na jedné straně moci jasně formulovat výhrady proti parlamentu a vládě, avšak současně si podle něj nebude moci uzurpovat moc. „Platí totiž ústava, kterou musí prezident pod – pravda, slabou a nedokonalou – sankcí odvolání dodržovat,“ soudí Jelínek.

„A pokud jsou někde kompetence hlavy státu nejasné – jakože nejasné leckde jsou – je nejvyšší čas, aby senátoři a poslanci začali jednat a ústavu zpřesnili. Mluvit předem o tom, že prezident bude překračovat své pravomoci, a brát to za hotovou věc, považuji za nebezpečné. Říkáme tím, bohužel i mnozí politologové, ústavní právníci a komentátoři, že překračování pravomocí pokládáme za normální, běžné. Naopak: dodržování litery ústavy musí být přísně vyžadováno,“ zdůraznil Jelínek, že ani tento aspekt s formou jmenování prezidenta nesouvisí.

Pro pořádek dodejme, že prezidenta dosud nebylo možné zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt, a to navždy. Pouze mohl být stíhán pro velezradu, a to před Ústavním soudem na základě žaloby Senátu. Ústavní soud pak mohl rozhodnout o tom, že prezident ztrácí svůj úřad a způsobilost jej znovu nabýt. Podle nové normy může Senát se souhlasem Sněmovny podat ústavní žalobu k Ústavnímu soudu nejen pro velezradu, ale i pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku.

K přijetí návrhu v Senátu přitom bude třeba třípětinové většiny přítomných senátorů a k přijetí souhlasu Sněmovny pak třípětinové většiny všech poslanců. Kromě toho bude prezidentská imunita omezena pouze na funkční období. Prezident také mohl mimo jiné nařídit, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo. V budoucnu k platnosti tohoto prezidentova rozhodnutí bude třeba spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

Přesnější vymezení kompetencí a pojistky proti nemístnému ústavnímu aktivismu prezidenta, jaký například dnes předvádí Václav Klaus, tak Parlamentu zůstávají jako úkol; a je jistě chybou, že příležitosti k nápravě, kterou zavedení přímé volby představovalo, v tomto ohledu zákonodárci nevyužili.

Možnost odblokovat politiku
Přímá volba prezidenta má ale i své zřejmé přednosti, proto si ji ostatně postupně zavedla většina republik. „Když už byla přímá volba schválena, pokusme se využít její pozitiva. Především vtahuje lidi do demokratického procesu v podobě celostátního plebiscitu, přičemž nepůjde jen o osobnost kandidáta, ale také o jeho program, což je příležitost k celostátní diskusi například o důležitých zahraničně-politických prioritách, jako je budoucnost země v Evropské unii," myslí si Jiří Pehe.

Podle něj současně přímá volba prezidenta odblokuje parlamentní politiku, která byla podle jeho slov v případě dvou posledních voleb prezidenta na měsíce paralyzována hádkami a pošpiněná dohady o zákulisní korupci i nátlaku.

„Je sice přirozené, že při dosavadních zkušenostech očekává část laické i odborné veřejnosti spíše to horší, co může přímá volba přinést, ale není vůbec vyloučeno, že naopak pomůže do úřadu široce respektovanému, umírněnému a vskutku nadstranickému prezidentovi, který nebude společnost rozdělovat jako prezident současný a nebude se snažit rozšiřovat své pravomoci až na hranu ústavnosti," doplnil v komentáři pro deník Právo Pehe.

Podobné stanovisko zastává i Lukáš Jelínek. „Dost možná zakládáme novou tradici výkonu prezidentského mandátu, tím spíš bude záležet na tom, kdo usedne na Hradě poprvé. Přesto se žádných otřesů neobávám, tedy za předpokladu, že bude ctěna ústava a všichni aktéři se budou držet svých rolí. O to bychom nyní měli dbát nejvíc – a ne být přehnaně velkorysí a laxní, jak prokázala dosavadní politická reprezentace ve vztahu k mimoústavnímu jednání Václava Klause.“

Na nejvážnější potenciální hrozbu přímé volby prezidenta pak upozornil Milan Znoj. Podle něj může zavedení přímé volby prezidenta znamenat, že averze občanů vůči politice využije jediný politik k tomu, aby se dostal k ústavní pozici, ve které může v konfliktních případech vystupovat proti stranám a proti parlamentu a přitom se může opírat o hněv lidu. „Tento špatný populismus prezidentského ražení je docela vážnou hrozbou do budoucnosti, pokud připustíme, že ta nemusí být příliš růžová,“ doplnil politolog.

Jenomže: pokud by budoucnost neměla být příliš růžová zřejmě nic nezabrání politikům s vůdcovskými sklony, aby se k rozhodujícímu vlivu dostali v čele svého populistického hnutí v parlamentních volbách, které mu skýtají přístup k mnohem větším kompetencím.

Přímou volbu je tak nejspíše vhodné brát čistě jako to, čím ve své prazákladní podobě je: jako rozšíření práv občanů na úkor moci politických stran. A na lidech nyní je, jak této příležitosti využijí. 

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 18.2.2012, viz tady.)

KDU-ČSL opatrně opouští pravici a míří do středu. Najde tam voliče?

Křesťanští demokraté, kteří po posledních sněmovních volbách opustili poslanecké lavice, začali formulovat nový program. Podle předsedy lidovců Pavla Bělobrádka by měl vycházet ze sociálně-tržních principů.

O víkendu se konala ideová konference KDU-ČSL. Jedna z tradičních českých politických stran se snaží odpoutat od politiky, kvůli které v roce 2010 nepřekročila pětiprocentní práh nutný pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Lidovci hodlají oslovit mladší ročníky, mluví o poučení z volební prohry a začínají s formulací nového programu, který má podle jejich předsedy Pavla Bělobrádka klást důraz na sociálně-tržní principy.

Vedlejším tématem konference byla i prezidentská volba. Petr Pithart definitivně oznámil, že se do boje o Hrad pouštět nebude. O to hlasitěji se tak mluvilo o možné kandidatuře europoslankyně Zuzany Roithové.

„Jsme zde – poučeni, stabilní, ale hlavně zdravě hladoví po budování nové moderní křesťanské demokracie, která je orientovaná na potřeby společnosti, která je otevřená současnému modernímu světu," uvedl v úvodu svého hlavního projevu předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, v němž se zřetelně vymezil vůči svým předchůdcům, když mluvil o „pachuti“ z mnoha jejich nesprávných rozhodnutí a činů.

„Jsme stranou, která dostala v posledních sněmovních volbách od voličů pořádnou lekci za svoje chyby. Jako předseda strany, která potupně poprvé ve své historii vypadla z Poslanecké sněmovny, říkám voličům: Děkujeme, poučili jsme se,“ tvrdí Bělobrádek.

CDU jako inspirace
Předseda lidovců pak ostře kritizoval současnou vládu za její cynickou a asociální politiku a uvedl, že se v české společnosti rozmáhá lhostejnost, apatie, nihilismus a alibismus.

„Česká politika se odklonila od principů služby veřejnosti. Slouží jen sobě, a nikoli občanům. Členství ve straně je opět nadřazeno nad prospěchem obecným a osobní odpovědností za své činy,“ dodal pak Bělobrádek s tím, že lidovci chtějí usilovat o standardní, stabilní a na západ od nás normální prostředí pro život, práci, výrobu a obchod.

„Proč naši politici neustále vymýšlejí rovné daňové sazby a druhé pilíře, které ve vyspělejších zemích neznají nebo zkrachovaly?“ napadl některé z rysů neoliberální vládní politiky Bělobrádek. Jako inspiraci pro lidovecký program svým stranickým kolegům nabídl politiku německé CDU.

„Již před volbami do sněmovny v roce 2010 jsme nabídli jako cestu z krize řešení, které se inspirovalo právě v Německu. Nebyli jsme bráni vážně. Pojďme si připomenout fakta z vládního prohlášení i ze současných zpráv německého statistického úřadu, o kterých se u nás mlčí. Proč? Protože by se ukázalo, že ODS, TOP09, STAN a VV jdou nesprávnou cestou, která poškozuje ekonomiku a zadlužuje občany,“ uvedl Bělobrádek.

Podle něj totiž kabinet Petra Nečase tupě škrtá a neřeší příčiny, nýbrž pouze následky, a to na úkor občanů. Německá CDU se pak dle jeho slov sice také rozhodla zavést úsporná opatření, avšak narozdíl od Nečasovy vlády nepřistoupila na škrty v sociální oblasti.

„Samozřejmě tam byly i úspory ve státní správě, ale nebyly tam žádné úspory v sociální oblasti – naopak. Němci nepotřebovali žádné zvyšování snížené sazby DPH, pouze zavedli další, nejvyšší progresivní sazbu daně z příjmu fyzických osob,“ vysvětlil Bělobrádek.

Akcentujme sociálně-tržní principy
Pro KDU-ČSL je pak podle jejího předsedy inspirací německá CDU především proto, že svou politiku opírá o principy sociálně tržního hospodářství.

„Právě sociálně tržní hospodářství, které má KDU-ČSL mnoho let ve svých stanovách a ke kterému se hlásí Evropská lidová strana, tento systém, který stál za poválečným hospodářským zázrakem Německa a dalších států, právě jeho principy jsou řešením i našich vlastních národních problémů,“ myslí si předseda lidovců s tím, že je třeba odmítnout současný systém privatizace zisků a socializace ztrát.

Lidovcům pak jde podle Bělobrádka spolu s křesťanskými demokraty v celé Evropě o obecné blaho a sociální soudržnost společnosti jako o prevenci před sociálními otřesy. „V ČR musí zvítězit kultura zodpovědnosti a etika solidarity,“ myslí si Bělobrádek a současně upozornil, že se KDU-ČSL hlásí k myšlence evropské integrace.

Pro politiku KDU-ČSL je typické, že tak, jak se po listopadu 1989 proměňovalo vedení strany, docházelo i ke změnám nejen politické strategie lidovců, nýbrž i k opakovaným změnám v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky.

KDU-ČSL vždy kolísala mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí, s čímž souvisí i její reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose. A Bělobrádek se nyní podle všeho otevřeně přihlásil k linii lidovecké politiky, kterou se straně v polovině devadesátých let minulého století pokoušel vtisknout tehdejší předseda Josef Lux.

Ta spočívala právě v důrazu na křesťansko-sociální principy a současně v trpělivém budování obrazu strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být možným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně vůči oběma i alternativou.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou stranu a pokusit se tak oslovit i městské, liberálnější voliče.

Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem je natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Je nicméně otázkou, zda o to současné vedení strany bude skutečně usilovat, a pokud ano, zda se mu to podaří. To, že současné mimoparlamentní působení lidovcům přirozeně umožňuje ostře se vymezit proti Nečasově vládě, nemusí nic vypovídat o jejich budoucích politických prioritách.

S kým případně do vlády?
Asociální a veskrze škodlivá politika Nečasovy vlády ke kritice přímo vybízí a bylo by s podivem, kdyby předseda lidovců činil opak. To, že se pak přiklání k sociálně citlivým a ohleduplným reformám, je také logické. Chce-li totiž oslovit i jiné než tradiční voliče lidovců, je přirozené, že se obrací k těm, kteří na politiku koaličního kabinetu ODS, TOP 09 a VV nejvíce doplácí, tedy sociálně ohrožené segmenty společnosti.

Je tedy otázkou, zda by lidovci v hypotetické – avšak po příštích sněmovních volbách v nikoli nereálné – situaci, kdy by ve Sněmovně vystřídali Věci veřejné, upřednostnili před pravicovou vládou některou z variant vlády stran levice či levého středu.

„Není to o příklonu k někomu. To odmítám. Jde o realizaci našeho programu. V současné situaci bychom nebyli v koalici, která by realizovala politiku Nečasovy vlády,“ uvedl předseda KDU-ČSL pro Deník Referendum, a zdůraznil, že vylučuje účast lidovců na vládě s občanskými demokraty a TOP 09 s jejich současným programem. Nicméně dodal, že pokud by pravicové strany realizovaly sociálně citlivější a rozumnou politiku, spolupráci s nimi se nebrání.

Podobný názor má i exposlanec lidovců Ludvík Hovorka, který disponuje narozdíl od současného vedení strany letitou parlamentní zkušeností. Hovorka byl poslancem KDU-ČSL v letech 2002-2010.

„Nedovedu si představit, že by KDU-ČSL spolupracovala na vládní úrovni se stranami, které prosazují a realizují privatizaci zdravotnictví, privatizaci fakultních nemocnic a privatizaci zdravotních pojišťoven,“ uvedl Hovorka pro Deník Referendum.

Ostatně lidovci si vládní spolupráci s těmito stranami vyzkoušeli právě v minulém volebním období a podle Hovorky za ni KDU-ČSL zaplatila mimoparlamentní existencí.

„Sice je nyní – tedy více než dva roky před řádnými volbami – předčasné hovořit o případné účasti lidovců ve vládě, nicméně už teď mohu konstatovat, že by KDU-ČSL neměla zasednout za jeden stůl s TOP 09 a ODS, a to do doby, dokud se tyto strany nezbaví korupčníků a těch, kteří prosazují privatizaci zdravotnictví,“ dodal Hovorka pro Deník Referendum.

„Klíčové pro nás bude, jestli některé naše zásadní priority budou v programovém prohlášení budoucí vlády,“ uvedl pak pro Deník Referendum místopředseda lidovců Marian Jurečka s tím, že tyto priority budou chtít lidovci dopředu zveřejnit tak, aby voličům bylo jasné, jaké vlády se případně KDU-ČSL po volbách zúčastní.

„Osobně budu podporovat takovou vládu, která opravdu skutkově omezí korupci či hazard a bude aktivní v zahraniční politice. Taktéž chceme opět prosadit progresivní zdanění či zavést společné zdanění rodin,“ konkretizoval pak některé programové priority lidovců Jurečka s tím, že jejich priority budou muset být garantovány politiky, kteří s nimi v případné vládě zasednou.

Podle něj budou chtít lidovci ale především nejdříve se svým programem opět získat ztracenou důvěru lidí. „Teprve potom budeme tento program chtít prosazovat i v exekutivě. Rozhodně ale neplatí, že musíme být za každou cenu ve vládě. Můžeme umožnit i vznik menšinového kabinetu a následně jeho konkrétní kroky případně podporovat,“ vysvětlil místopředseda lidovců.

Na dotaz, zda si umí představit, že by lidovci společně s komunisty třebas jen podporovali jednobarevnou menšinovou vládu sociálních demokratů pak Jurečka uvedl, že to nevylučuje, ale je jasné, že by to pro KDU-ČSL priorita nebyla.

Bělobrádek pak doplnil, že lidovci v žádném případě nezasednou ve vládě, která by byla závislá na hlasech KSČM. „Vládu závislou na hlasech komunistů jasně vylučuji. Řešením je ale umožnění menšinové vlády. Rozhodně bychom v eventuální koalici s ČSSD, bez závislosti na KSČM, jasně prosazovali svoje priority, které nejsou levicové,“ dodal pak Bělobrádek.

Návrat lidovců je možný, avšak velmi nejistý, tvrdí experti
Podle politologa Lukáše Jelínka je přirozené, že lidovci tepou pravicovou vládu snad za všechny reformy, s nimiž přichází, a je ještě přirozenější, že místo objevování Ameriky poukazují na to, jak obdobné ekonomické a sociální potíže řeší třeba v sousedním Německu.

„Tuto sobotu Bělobrádek občanům slíbil poněkud vícesmyslný pořádek, ale i stabilitu a odmítání extrémů,“ myslí si Jelínek s tím, že to zní skoro až luxovsky. To však ještě neznamená, že se lidovcům skutečně podaří voliče oslovit.

Podle politologa Milana Znoje lidovci reálnou šancí vrátit se do vrcholné politiky skutečně disponují, avšak úspěch to bude podle něj nejspíše omezený a dočasný.

„Nové vedení má vskutku své přednosti a nelze mu upřít jisté zásluhy. Lidovcům také prospívá, že se zbavili kontroverzních osobností z minula, byť úspěch Jiřího Čunka v letošních volbách jim může tento obraz pokazit,“ doplnil Znoj s tím, že důvody případného uměřeného úspěchu lidovců budou především externí, nikoli interní.

„Nahrává jim rozčarování lidí z nových stran, a tak se dá čekat, že část z nich se rozvzpomene na své původní lidovecké preference,“ myslí si Znoj.

Lukáš Jelínek s ní souhlasí: „Věřím tomu, že se odborné týmy KDU-ČSL v posledních měsících hodně snažily dát dohromady atraktivní program, ale jsem skeptický v tom, že by lidovci dokázali přijít s něčím novým. Její síla tak nakonec spočívá ve vnitřní stabilitě a v tristní zkušenosti voličů s VV – po ní se návratu sympatií lidovců ani nebudu divit.“

Podle Znoje pak pro ně bude klíčový výsledek v regionálních volbách. „Když uspějí ve svých tradičních krajích, bude se o nich zase více mluvit. Kámen úrazu lidoveckého návratu do velké politiky ale tkví v tom, že přes všechnu snahu o inovaci se lidovci nemohou příliš vzdálit představám svých tradičních voličů,“ doplnil Znoj s tím, že se lidovci nemohou odcizit sociálním a kulturním představám lidí ze svých tradičních oblastí. „Tam totiž leží jejich základna a odtud se odvíjí jejich nezměnitelný osud,“ dodal Znoj pro Deník Referendum.

Taktéž politolog Pavel Šaradín si myslí, že práci současného vedení půjde zodpovědně zhodnotit až po podzimních senátních a krajských volbách. „Šance k udržení se ve velké politice jsou právě ony dvoje podzimní volby. Neúspěch ve volbách do Senátu by byl malou tragédií, neúspěch v krajských volbách by vedl k dalšímu rozkladu strany,“ myslí si Šaradín.

Šaradín pak souhlasí s Milanem Znojem v tom, že lidovci mají jednoznačně venkovský charakter. „To je, myslím, jejich příležitost, ale aktivity TOP 09 a STAN v tomto prostoru ji vcelku limitují,“ doplnil Šaradín v rozhovoru pro Deník Referendum.

Podle něj je tak poslední šancí lidovců otevření se po vzoru Josefa Luxe. To – zdá se – Bělobrádek opatrně učinil, avšak zda se rozhodne k razantnějšímu příklonu k odkazu politika, na kterého – coby jednoho z mála – mohou být podle Jelínka lidovci ve své novodobé historii pyšní, ukáží teprve budoucí týdny a měsíce.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 25.1.2012, viz tady.)

Koalice možná tentokrát skončí doopravdy: kvůli Evropě

Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg ve vládě prosazuje, aby ČR bez jakýchkoliv podmínek podepsala novou smlouvu o rozpočtové unii. Pokud to premiér či prezident odmítnou, hrozí Schwarzenberg odchodem ministrů TOP 09 z vlády. 

Vše nasvědčuje tomu, že ve vládě se schyluje k principiálnímu konfliktu. Věc je vážná, neboť se nejedná o další z řetězu planých výhružek Věcí veřejných, které nakonec vždy ustoupí, ale o spor mezi oběma velkými pravicovými stranami, které spolu soupeří o postavení hegemona na pravici. Navíc téma sporu je zásadní: vztah České republiky k Evropské unii.

Podle Karla Schwarzenberga se přístup stran k evropské integraci stává hlavní štěpící linií v pravé části české politiky. Politologové oslovení Deníkem Referendum mu dávají za pravdu. Podle nich půjde o zásadní střet, ve kterém oba pravicové subjekty nabídnou veřejnosti zela odlišnou politickou identitu.

Karel Schwarzenberg totiž v rozhovoru pro čtvrteční Lidové noviny vzkázal premiérovi a prezidentovi České republiky, že nedopustí, aby se euroskeptický postoj stal oficiální politikou České republiky.

„Nebudu sedět ve vládě, která povede Českou republiku mimo hlavní proud evropské integrace. Je naším bytostným zájmem sedět u stolu a podílet se na zásadních rozhodnutích, která nás silně ovlivňují,“ uvedl pro list ministr zahraničí s tím, že vždy, když Česká republika v minulosti zůstala stát mimo integraci, vyšla z toho menší.

„Nejsme ostrov mezi Evropou a Amerikou. Na Evropské unii, kam míří osmdesát procent našeho vývozu, jsme ekonomicky naprosto závislí, takže nemůžeme stát mimo evropskou politiku. Všechny ostatní země s výjimkou Velké Británie se k rozpočtové unii připojí, nemůžeme zůstat jediní mimo v izolaci,“ argumentuje Karel Schwarzenberg.

Podle něj je tak zřejmé, že smlouva o rozpočtové unii bude hlavní téma příštích týdnů. „My se budeme profilovat jako jasně proevropská strana, která se hlásí k prohlubování evropské integrace a bude se snažit zemi vést do jejího hlavního proudu. Nejsme žádní eurohujeři, ale právě postojem k Evropě se výrazně lišíme od eurozdrženlivé až euroskeptické ODS,“ popsal pravděpodobný střet Schwarzenberg.

Politologové: Spor je zásadní
S ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem souhlasí politologové, podle kterých bude téma vztahu České republiky k Evropské unii naprosto zásadní. Ostatně na Slovensku již kvůli vztahu k EU vláda padla, a podle Jiřího Pehe bude pro TOP 09 zásadní postoj v tomto sporu možná dokonce otázkou politického přežití.

S Pehem souhasí i politolog Milan Znoj, podle jehož slov bude spor mezi ODS a TOP 09 o české místo v Evropě vážný a bude se vyhrocovat natolik, že se vláda pravice bude otřásat v základech. Znoj si nicméně nemyslí, že by vláda pravice kvůli vztahu k Evropě padla ihned.

„Nové štěpení na pravici vyžaduje jistý čas k tomu, aby bylo možno tyto rozpory mediálně předvést, vyprofilovat a zapsat je pevněji do povědomí veřejnosti. Obě pravicové strany nyní nově formulují svou politickou identitu a česká pravice se významně mění,“ analyzuje Znoj situaci pro Deník Referendum.

Rovněž politolog Lukáš Jelínek soudí, že spor o náš vztah k evropské integraci může rozklížit vládu. „Latentní napětí mezi ODS a TOP 09 může na pozadí událostí v Evropě přerůst v otevřený konflikt. Když se situace vyostří, předpokládám od TOP 09 zásadový postoj, jímž se bude chtít před pravicovými voliči odlišit od euroskeptické a s Klausem se opět sbližující ODS,“ uvedl politolog pro Deník Referendum.

„Pokud se má TOP 09 proti ODS v něčem vymezit, je to vztah k EU, kde každá strana nabízí zcela jinou identitu. Navíc jde o budoucnost země, nikoliv o jednoho ministra nebo jinou relativně nepodstatnou záležitost, kvůli které se vlády nepokládají,“ doplnil Jelínka v rozhovoru pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Podle Znoje pak navíc občanští demokraté pod vedením Petra Nečase stále více přejímají ideologický patronát Václava Klause a objevují v sobě konzervativní, nacionální a protievropské sklony.

„To je příležitost pro TOP 09, aby se stala českou proevropskou pravicí, což jí skýtá velký prostor k politické dynamice. Nepochybně se tak dostane do střetů s ODS, ale neméně vážné budou konflikty s prezidentem Václavem Klausem,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.

Pokud jde pak právě o postoj Václava Klause, který hrozí, že smlouvu nepodepíše, měli by podle Jiřího Pehe sociální demokraté a TOP 09 v této věci vytvořit alianci a vyvinout na Klause tlak. „Například mu pohrozit, že v takovém případě neprojde ani jediná jeho nominace do Ústavního soudu,“ dodal Pehe pro Deník Referendum.

Sblíží se TOP 09 a ČSSD?
Podle politologů nová konstelace otevírá prostor pro spolupráci TOP 09 s proevropskou sociální demokracií. S ministrem zahraničí totiž dlouhodobě zásadně nesouhlasí prezident Václav Klaus i ODS. Klaus navíc ve středu zaslal předsedovi vlády Petru Nečasovi osobní dopis, ve kterém mu oznamuje, že novou smlouvu o rozpočtové unii v žádném případě nepodepíše.

ODS sice svůj postoj ke smlouvě zatím jasně neartikulovala, nicméně Nečas už před časem prohlásil, že jeho strana, která je tradičním odpůrcem implementace prvků přímé demokracie do českého politického systému, je přesvědčena, že to, co označuje za „zásadní přenos pravomocí“ by lidé měli schválit v referendu. To přitom Schwarzenberg jednoznačně odmítá.

Podle premiéra bude nicméně postoj ODS záležet na tom, co ve smlouvě nakonec bude. „A to se mění každou hodinu. Nechci se pouštět do žádných siláckých výroků. Ve hře je samozřejmě i alternativa, že pro nás budou podmínky nepřijatelné a ke smlouvě se nepřidáme,“ uvedl Nečas pro Lidové noviny. Smlouva o rozpočtové a ekonomické unii by přitom měla být podepsána do konce ledna.

Smlouva počítá například se ústavním závazkem každé země, že její celkové státní dluhy nepřekročí šedesát procent HDP a roční schodek rozpočtu nebude vyšší než tři procenta HDP. Signatářské země by také zasílaly Evropské komisi své státní rozpočty ke kontrole ještě předtím, než je schválí národní parlamenty.

Smlouva má začít platit od začátku příštího roku, pro země mimo eurozónu ale až ve chvíli, kdy přijmou euro.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 12.1.2012, viz tady.)

Vláda může v roce 2012 padnout takřka kdykoli, nejspíše ale silou vůle vydrží

V roce 2012 nás čekají dvoje volby. Jejich výsledek může stabilitou vlády nejspíš otřást daleko silněji, než veřejné protesty či stávky odborů. Na případných předčasných volbách se totiž s opozicí musí shodnout jedna z vládních stran.

Prvním lednem letošního roku vešly v platnost klíčové reformní zákony vlády občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných. Zdražují se rozličné veřejné služby v sociální oblasti, zdravotnictví, veřejné dopravě či školství. Lidé kvůli navýšení DPH utratí více také za zakladní životní potřeby potravinami a léky počínaje, energiemi konče.

Současně se zvyšujícími se životními náklady v mnoha oborech klesají reálné mzdy, nemluvě o lidech, kteří jsou odkázáni na sociální dávky včetně dávek pro invalidy, k jejichž seškrtání přistoupilo Drábkovo ministerstvo práce a sociálních věcí.

Už v průběhu loňského roku se přece jen tu a tam vydali lidé hajít své zájmy do ulic. Nejhlasitější kritiky se přitom kabinetu Petra Nečase dostalo v souvislosti se změnami ve zdravotnictví, sociální sféře či vysokém školství. Zatímco Josef Dobeš z Věcí veřejných prosazuje školné či nový zákon o vysokých školách, který kritizuje akademická obec, univerzity, studenti i opozice, ministr zdravotnictví Leoš Heger z TOP 09 již prosadil navzdory kritice opozičních stran i odborů zavedení nadstandardu či změny poplatků za pobyt v nemocnici.

Jaromír Drábek pak krom sešktání sociálních dávek prosadil změny v jejich vyplácení či novelu zákoníku práce. Od ledna tak všechny podpory, příspěvky a dávky začaly vydávat úřady práce. Obzvláště silnou kritiku pak vyvolaly návrhy na zpřísnění pravidel pro nezaměstnané. Nárok na zařazení do evidence nezaměstnaných by neměl mít například ten, kdo bez vážnějšího důvodu odejde z místa, které mu zprostředkoval úřad práce. Vlnu kritiky pak vyvolal i záměr zapojit ty, co jsou dva měsíce bez práce, do veřejně prospěšných prací.

Je zřejmé, že většinu vládních opatření pocítí takřka celá společnost. Nejvíce pak změny přijaté pravicovým kabinetem dopadnou na sociálně slabé segmenty společnosti, rodiny s dětmi a důchodce. Průměrný starobní důchod se sice od ledna zvýšil o 174 korun, avšak ještě v létě loňského roku ministr Drábek důchodcům sliboval zvýšení základní výměry důchodu o 50 korun a procentní výměry o 2,5 %, což by znamenalo valorizaci penzí v průměru o 259 korun. Vláda ODS, TOP 09 a VV tak nesplnila slib, který seniorům veřejně dala.

Připočítáme-li k těmto domácím dějům mezinárodní komplikace, tj. krizi eura a Evropské unie, nemůže si nejspíš být vláda Petra Nečase – byť disponuje pohodlnou sněmovní většinou – jista svoji stabilitou. Ostatně veřejnost je navzdory hladkému schvalování reformních zákonů svědkem pnutí uvnitř koalice nejpozději od předloňského prosince, kdy propukla korupční aféra tehdejšího ministra životního prostředí Pavla Drobila. Od té doby je vláda v krizi v podstatě permanentně.

Za rok a půl vládnutí Nečasova kabinetu se jeho složení proměnilo k nepoznání. Naposledy byl na začátku prosince loňského roku k rezignaci donucen ministr kultury Jiří Besser. Stal se tak již sedmým ministrem, který v současné vládě předčasně skončil.

Před ním vládu z rozličných důvodů opustili ministr životního prostředí Pavel Drobil (ODS), ministr dopravy Vít Bárta (VV), ministr vnitra Radek John (VV), další ministr dopravy Radek Šmerda, ministr zemědělství Ivan Fuksa (ODS) a ministr průmyslu Martin Kocourek (ODS). A o zdaleka ne idylických koaličních vztazích se veřejnost naposledy přesvědčila na sklonku minulého týdne, kdy TOP 09 vyzvala k rezignaci ministra školství Josefa Dobeše z Věcí veřejných.

Navzdory permanentní vládní krizi je přesto jen těžko odhadnutelné, zda Nečasova vláda přežije právě začínající rok. S ohledem na tradice novodobého vládnutí v České republice lze ale již nyní konstatovat, že největším ohrožením její existence nebude pravděpodobně tlak ulice, protesty občanských iniciativ či akce odborů, nýbrž podzimní volby, případně snad vskutku nebývale velká korupční aféra či vztah České republiky k Evropské unii, obzvláště v případě mimořádně silných ekonomických turbulencí v eurozóně.

Dvoje volební klání a prohra vládních stran
Největší nebezpečí – pokud jde o vnitropolitické okolnosti – pro vládní stabilitu představujou podzimní dvoje volby, a to přesto, že nás čekají volby spíše druhého řádu. Politologové totiž soudí, že v nich výrazně zvítězí ČSSD, která upevní svou vládu v regionech. Paradox, kdy vláda hladce prohlasovávala své předlohy a současně se takřka denně obnažovaly koaliční spory, lze vysvětlit právě tím, že uplynulý rok byl rokem nevolebním.

Drtivá prohra kterékoli koaliční strany či prudký propad volebního výsledku koaličních stran v součtu může po podzimních krajských či senátních volbách způsobit vnitrostranické tlaky, kterým jejich současná vedení nebudou s to čelit. To se pak samozřejmě projeví i na vládní stabilitě.

Podle politiložky Vladimíry Dvořákové končí totiž například krajské volby pro vládní strany většinou špatně. To podle ní přináší i své důsledky, tj. posílení opozice a změny ve vládních stranách. Pokud pak podzimní kongres občanských demokratů nedá po volbách důvěru současnému vedení strany, bude pozice současného předsedy Petra Nečase v čele české vlády ohrožena.

„Špatný volební výsledek může zcela jistě ovlivnit jeho pozici uvnitř strany a tudíž i ve vládě. Přitom je jasné, že Petr Nečas se poslední dobou snaží upevnit svoje mocenské postavení tím, že se opírá o vlivné osoby z krajů, které jsou napojené na určité fungování krajských organizací a propojení s byznysem. To může pomoci Petru Nečasovi, ale ne ODS v zisku hlasů v krajských volbách. Takže do budoucna ho to může značně oslabovat,“ vysvětlila Dvořáková pro server Týden.cz.

Podle ní pak za takové konstelace bude hodně záležet na tom, jak situaci přijmou koaliční partneři. „Nemyslím si, že by třeba TOP 09, která s ODS zápolí o voliče, měla zájem na tom, aby ODS měla ve vládě schopného politika a silného premiéra. Nicméně situace v roce 2004 po evropských volbách, kdy Vladimír Špidla odešel z čela ČSSD a české politiky, je příkladem toho, že stát se to může,“ dodala Dvořáková s tím, že například navýšení DPH by mohlo sehrát podobnou roli jako třicetikorunový poplatek v minulých krajských volbách. A podle Dvořákové není vyloučeno, že to podobně například Věci veřejné i použijí.

Podle politologa Lukáše Jelínka nezná Nečasův kabinet dne ani hodiny: „Může padnout kdykoli a na čemkoli, natolik je vnitřně nesoudržná. Podle něj ale současně platí, že spoustu racionálních i iracionálních tlaků na pád vlády vyvažuje jeden silný důvod pro její setrvání: Po volbách už by se dohromady zpět nedala.

„Věci veřejné by skončily mimo Sněmovnu, ODS by výrazně oslabila a odešla do opozice a osud TOP 09 také nevypadá růžově. Jednak ztratila punc čehosi nového, nadějného, zásadového, jednak jí chybějí výrazné a nezpochybnitelné autority – se stárnoucím Karlem Schwarzenbergem si donekonečna nevystačí,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum s tím, že současná vláda může sice padnout už v lednu, avšak současně může vydržet silou vůle až do řádného termínu voleb.

Taktéž politolog Milan Znoj si myslí, Nečasova vláda bude v letošním roce balancovat na pokraji propasti. Podle něj ale k jejímu pádu nejspíše nedojde, a to přesto, že očekávaná hospodářská recese vyhrotí mezi stranami vládní koalice celou řadu konfliktů. „Věci veřejné budou hrát svou oblíbenou roli kverulanta, ale vládu nepotopí, jelikož předčasné volby by znamenaly jejich předčasný konec,“ myslí si podobně jako Jelínek i Znoj.

„TOP09 bude prosazovat svou neoliberální agendu a bude se přitom tvářit zásadově a také pro evropsky, takže o konflikty s ODS nebude nouze,“ uvedl pak Znoj pro Deník referendum s tím, že právě TOP09 může mít ze všech vládních stran největší zájem na předčasných volbách, obzvláště v Dvořákovou zmiňované situaci, kdy budou občanští demokraté po podzimních volbách v útlumu. Podle Znoje se přitom dá očekávat, že letošní rok bude nejtěžší právě pro Nečasovu ODS.

„Dá se předpokládat, že v regionálních a senátních volbách ztratí ODS další pozice, což vyvolá vlnu nevole v regionálních organizacích, které se pokusí vinu za neúspěch přenést na vedení strany a zejména právě na předsedu Petra Nečase. Na podzim na kongresu ODS bude Petr Nečas čelit snahám o odvolání,“ prognózuje podobně jako Dvořáková Znoj.

Vztah ČR k eurozóně, korupce a mizerná důvěra stran v koalici
Lukáš Jelínek pak zmiňuje další tři příčiny případného pádu Nečasova kabinetu. Předně se podle ně jedná o rozdílný pohled vládních stran na evropskou integraci a na vztah České republiky k eurozóně. „Latentní napětí mezi ODS a TOP 09 může na pozadí událostí v Evropě přerůst v otevřený konflikt. Když se situace vyostří, předpokládám od TOP 09 zásadový postoj, jímž se bude chtít před pravicovými voliči odlišit od euroskeptické a Klausovi opět stále bližší ODS,“ uvedl politolog pro Deník Referendum.

S Jelínkem ale nesouhlasí Dvořáková. „Vzhledem k tomu, že u nás nikdo téma eura a toho, co by nastalo v případě rozpadu eurozóny, výrazně nekomentuje, tak to lidé nevnímají jako výraznější problém a politici z toho tedy téma dělat nebudou,“ myslí si Dvořáková. Byl by to ostatně v české politice přelomově nový moment, neboť doposud nelze v tradicích české politiky identifikovat byť jedinou zahraničněpolitickou štěpící linii, jež by vedla k pádu vlády.

Ostatně i mezi českými voliči je jen zlomek takových, kteří se ve svých preferencích a volbách rozhodují s ohledem například na vztah politických subjektů k evropské integraci. Naopak, dominance sociálně-ekonomického štěpení doposud nebyla ani vzdáleně prolomena.

Druhou příčinou, jež by podle Jelínka mohla stát za pádem pravicové vlády, jsou korupční a klientelistické aféry sužující její ministry. „Vstanou-li noví Drobilové, Besserové a Kocourkové, může být vláda oslabena natolik, že ji už žádná hra na ,škatule, škatule, hejbejte se´ nezachrání,“ vysvětlil Jelínek, podle kterého pak minulost může dohnat například Alexandra Vondru, Jaromíra Drábka či Miroslava Kalouska, ale i další. „Stále zvědavější média za pomoci některých úředníků mohou též rozkrývat další ukázky nehospodárnosti, ne-li korupce v jednotlivých resortech. Velkým problémem bude pro vládu (nejen tedy aktuálně pro ministra Josefa Dobeše) čerpání peněz z fondů EU,“ doplnil Jelínek.

V neposlední řadě pak Jelínek za závažný problém současné koalice považuje mizernou důvěru mezi vládními stranami. „V současnosti jsme například svědky toho, jak se opět vyostřuje konflikt mezi TOP 09 a nevyzpytetelnými Věcmi veřejnými,“ připomenul aktuální spor v koalici politolog. Právě od Věcí veřejných přitom Jelínek očekává další ukázky chaotického chování daného zděšením z vývoje jejich preferencí.

„Budou zkoušet protievropskou rétoriku, koketování s vypjatým národovectvím i populismus v ekonomické a sociální oblasti, popírající jejich dosavadní proreformní nadšení. V tomto směru může být pro koalici nový rok rušnější než ten starý,“ myslí si Jelínek.

Tradice českého vládnutí málokoho z expertů a komentátorů vedou k úvahám, že by k pádu vlády snad mohlo dojít pod tlakem nespokojené veřejosti, po protestech občanských iniciativ či kvůli případné generální stávce odborů. Přesto je podle Jelínka vliv občanské nespokojenosti na vládu těžko odhadnutelný.

„V určitém okamžiku může přeskočit jiskra, která dosud prázdné ulice zaplní, a potom se bude muset Nečasův kabinet teprv co ohánět,“ myslí si politolog. I tak ale podle Znoje Nečasova vláda nepadne, pokud se na tom nedomluví TOP 09 či ODS, popřípadě Věci vřejné s opozičními sociálními demokraty a komunisty.

„Na podzim přitom takový zájem z různých důvodů může mít jak TOP 09, tak ODS, a v záchvatu furiantství i Věci veřejné,“ dodal Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum, avšak dle jeho mínění to v žádném případě nebude v zájmu ČSSD. Sociální demokracie již dvakrát totiž přistoupila na scénář, kdy před parlamentními volbami vznikla přechodná, tzv. úřednická vláda, a pokaždé se podle Milana Znoje ukázalo, že jí to bylo ke škodě.

„Člověk většinou nedělá stejnou chybu třikrát. Uvidíme, jak se zachová sociální demokracie,“ uzavřel své úvahy Milan Znoj. 

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 3.1.2012, viz tady.)