„To, oč jde všem těmto genealogiím, vy to znáte, je sotva nutné to upřesňovat, je toto: jaká je to moc, jejíž vpád, síla, ostří, absurdita se konkrétně objevily během těchto posledních čtyřiceti let současně na linii zhroucení nacismu a ústupu stalinismu? Co je to moc? Nebo spíše – protože otázka: Co je to moc? by právě byla teoretickou otázkou, jež by korunovala celek, což nechci – to, oč jde, je určit, jaké jsou ve svých mechanismech, ve svých důsledcích, vztazích ony různé diapozitivy moci, které působí v různých rovinách společnosti, v rozmanitých oblastech a extenzích. Věřím
grosso modo, že to, oč jde, by mohlo být toto: Je možné, aby se analýza moci nebo analýza mocí dedukovala tak nebo onak z ekonomie?
Hle, proč kladu tuto otázku a co tím chci říci. Vůbec nechci zastírat nesčetné mohutné rozdíly, ale navzdory jim a skrze ně se mi zdá, že existuje jistý styčný bod mezi právní a řekněme liberální koncepcí politické moci – onou, s níž se shledáváme u filosofů 18. století –, a potom marxistickou koncepcí nebo v každém případě s běžnou koncepcí, která je považována za marxistickou koncepci. Tímto styčným bodem by mělo být to, co bych nazval „ekonomismem“ v teorii moci. A tím chci říci toto: v případě klasické právní teorie moci je moc pojímána jako právo, které bychom vlastnili jako nějaký statek a které bychom mohli v důsledku toho předávat nebo zcizovat, úplně nebo částečně, právním aktem nebo zakladatelským aktem práva – na tom v tomto okamžiku málo záleží –, jenž by se rovnal vzdání se nebo smlouvě. Moc je to konkrétní, co drží každý jedinec a čeho se úplně nebo zčásti vzdal, aby ustanovil určitou moc, určitou politickou suverenitu. Ustanovení politické moci se tedy děje v této sérii, v tomto teoretickém celku, k němuž odkazuji, podle modelu právního postupu, jenž by odpovídal smluvní směně. Jde tedy o zjevnou analogii mezi mocí a majetkem, mocí a bohatstvím, přítomnou ve všech těchto teoriích.
V druhém případě myslím samozřejmě na obecnou marxistickou koncepci moci: je jasné, že se v ní nic takového neobjevuje. Ale máte v této marxistické koncepci něco jiného, co by bylo možno nazvat „ekonomickou funkčností“ moci. „Ekonomickou funkčností“ v míře, v jaké by moc měla roli v podstatě jednak udržení výrobních vztahů a opětovného nastolení třídní nadvlády, kterou umožnily rozvoj výrobních sil a modality jejich přivlastňování. V takovém případě by politická moc nalezla v ekonomii svoje historické oprávnění. Zhruba řečeno, dovolíte-li, v jednom případě máme politickou moc, která by nalezla svůj formální model v proceduře směny, v ekonomii oběhu statků, a v druhém případě by politická moc nacházela v ekonomii své historické oprávnění i princip své konkrétní podoby a svého aktuálního působení.
Problém toho, oč jde ve výzkumech, o nichž hovořím, je možno rozložit, domnívám se, následujícím způsobem. Za prvé: nachází se moc vždy v druhotném postavení vzhledem k ekonomii? Je vždy jejím účelem ekonomie a je jí vždy jakoby funkcionalizována? Nachází moc v podstatě své oprávnění a svůj účel ve službě ekonomii? Je určena k tomu, aby ji uváděla do chodu, aby ji upevňovala, aby ji udržovala, aby obnovila vztahy, jež jsou charakteristické pro ekonomii a jež jsou podstatné pro její působení? Druhá otázka: je moc modelovaná podle zboží? Je moc čímsi, co se vlastní, co se získává, co se postupuje smlouvou nebo silou, co se zcizuje nebo znovu získává, co obíhá, co napájí jeden region a co se vyhýbá druhému? Anebo je naopak třeba pokoušet se používat pro analýzu moci jiné nástroje, i když jsou mocenské vztahy hluboce provázány ekonomickými vztahy, i když mocenské vztahy skutečně vždy tvoří jakýsi svazek nebo zauzlení s ekonomickými vztahy? A nejednalo by se v takovém případě neodlučitelnosti ekonomie a politiky o to, abychom právě objasnili jiný řád než řád funkční podřízenosti nebo formální izomorfie?
Čím nyní disponujeme, abychom mohli podniknout neekonomickou analýzu moci? Myslím, že lze říci, že toho opravdu není mnoho. Disponujeme především tvrzením, že moc se nedává, ani se nesměňuje, ani se znovu nezískává, nýbrž že se vykonává a že existuje pouze v aktu. Disponujeme rovněž oním dalším tvrzením, že moc není prvotně udržením a obnovováním ekonomických vztahů, nýbrž že je prvotně vztahem síly. Otázky, či přesně dvě otázky: Jestliže se moc vykonává, čím je tento výkon? V čem spočívá? Jaký je jeho mechanismus? Máme zde něco, o čem bych řekl, že je to příležitostná odpověď; koneckonců že je to bezprostřední odpověď, a jeví se mi to tak, že nakonec vyplývá z konkrétního faktu mnoha aktuálních analýz: moc je bytostně to, co potlačuje. Je to ono, co potlačuje přirozenost, instinkty, třídu, jedince. A když se v současném diskursu shledáváme s touto do omrzení se opakující definicí moci jako toho, co utlačuje, pak současný diskurs nic nevynalezl. Hegel to řekl jako první a potom Freud a potom Reich. Být orgánem represe, to je v každém případě v dnešním slovníku téměř homérovská kvalifikace moci. Nuže tedy, neměla by být analýza moci především a podstatně analýzou represivních mechanismů?
Za druhé – druhá příležitostná odpověď, chcete-li –, jestliže je opravdu moc sama o sobě rozehráním a rozvinutím určitého vztahu síly, bylo by pak třeba ji analyzovat nikoli v pojmech postoupení, smlouvy, zcizení, dokonce nikoli ve funkčních termínech obnovování výrobních vztahů, nýbrž nejprve a především v termínech boje, střetu nebo války? Tak bychom čelili prvé hypotéze – totiž že: mechanismus moci je v podstatě a bytostně represí –, přičemž druhá hypotéza by tvrdila: moc je válka, je to válka pokračující jinými prostředky. A v tomto okamžiku bychom převrátili Clausewitzův výrok a řekli bychom, že politika je válka, v níž se pokračuje jinými prostředky. Což by znamenalo vyjádřit tři věci. Nejprve toto: že mocenské vztahy, tak jak působí v naší společnosti, jsou v podstatě zakotveny v určitém vztahu síly, jenž byl ustanoven v daném okamžiku, který lze historicky upřesnit, ve válce a válkou. A je-li pravda, že politická moc válku zastavuje, že dává v občanské společnosti vládnout míru nebo se o to snaží, pak tomu vůbec není proto, aby pozastavila účinky války nebo aby neutralizovala nerovnováhu, která se projevila v poslední bitvě války. Podle této hypotézy by bylo úlohou politické moci navěky vepsat tento vztah síly jakousi tichou válkou do institucí, do ekonomických nerovností, do jazyka a až do těl jedněch i druhých. Toto by tedy byl první smysl, kterého by nabylo ono převrácení Clausewitzova aforismu: politika je pokračování války jinými prostředky; to, že politika světí nerovnováhu sil, jaká se projevila za války, a obnovuje ji. Avšak převrácení Clausewitzova výroku by vyjadřovalo ještě něco jiného: totiž že uvnitř tohoto „občanského míru“ politického boje, střety ohledně moci, s mocí, o moc, modifikace silových vztahů – zdůraznění na jedné straně, zvraty atd. – by toto vše v politickém systému mělo být interpretováno jen jako pokračování války. A mělo by být dešifrováno jako epizody, jako fragmentace, jako přesuny války jako takové. Dokonce i sepisování dějin míru a jeho institucí by tedy bylo jen psaním o téže válce.
Převrácení Clausewitzova aforismu by sdělilo ještě něco třetího: konečné řešení může vzejít jen z války, to je ze zkoušky silou, kterou nakonec rozsoudí zbraně. Koncem politiky by byla poslední bitva, to znamená, že poslední bitva by nakonec a jen nakonec pozastavila výkon moci jako pokračující válku.
Vidíte tedy, že od okamžiku, kdy došlo k pokusu vymanit se z ekonomistických schémat analýzy moci, se střetáme okamžitě se dvěma silnými hypotézami: na jedné straně mechanismus moci jako represe – hypotéza, kterou s vaším svolením budu z pohodlnosti nazývat Reichovou hypotézou –, a za druhé základ mocenského vztahu jako válečné střetávání sil – je to hypotéza, kterou budu rovněž z pohodlnosti nazývat Nietzschovou hypotézou. Tyto dvě hypotézy nejsou nesmiřitelné, naopak zdá se, že tak trochu na sebe dosti věrohodně navazují – není snad nakonec útlak politickým důsledkem války, jako se útlak v klasické teorii politického práva jevil jako zneužívání suverenity právním řádem?
Lze tedy klást do protikladu dva velké systémy analýzy moci. Jedním by byl starý systém, s nímž se shledáte u filosofů 18. století a který je utvářen kolem moci jakožto původního práva, které je postupováno, které zakládá suverenitu, přičemž smlouva představuje matrici pro politickou moc. Této takto utvořené moci hrozí, že jakmile překoná samu sebe, to znamená, jakmile překročí termíny smlouvy, že se stane útlakem. Moc – smlouva, kde mezí nebo spíše překročením meze je útlak. A můžete mít druhý systém, který by se naopak pokoušel analyzovat politickou moc nikoli podle schématu smlouva – útlak, nýbrž podle schématu válka – represe. Zde represe nepředstavuje totéž, co je útlak ve vztahu ke smlouvě, to je zneužití, ale naopak představuje prostý důsledek a prosté pokračování vztahu nadvlády. Represe by tedy takto byla jen uplatněním věčného vztahu síly v nitru onoho falešného míru, zpracovávaného trvalou válkou. Dvě schémata analýzy moci, tedy: schéma smlouvy – útlaku, které je, chcete-li, schématem právnickým, a schéma válka – represe nebo schéma nadvlády – represe, v níž nepředstavuje trvalý protiklad legitimní versus nelegitimní jako v prvém schématu, nýbrž boj a podrobení.
Rozumí se samo sebou, že vše to, o čem jsem vám vykládal v předešlých letech, náleží k schématu boje – represe. Právě toto schéma jsem se pokusil uplatnit. Ovšem tak, jak jsem postupoval, jsem byl přece jen doveden k tomu, abych ho znovu promýšlel; samozřejmě jednak proto, že není ještě v celé řadě bodů dosti propracováno – řekl bych dokonce, že je zcela nepropracované –, a také proto, že se domnívám, že ony dva pojmy „represe“ a „války“ musí být podstatně modifikovány, možná že dokonce opuštěny. V každém případě je třeba zblízka prozkoumat tyto dva pojmy „represe“ a „války“ nebo, chcete-li, prozkoumat hypotézu o tom, že mechanismy moci jsou bytostně represivními mechanismy, a onu druhou hypotézu, že to, co se ozývá, a to, co působí pod politickou mocí, je bytostně a především válečným vztahem.
Domnívám se, aniž bych se příliš chlubil, že jsem dosti dlouho nedůvěřoval tomuto pojmu „represe“ a zkoušel jsem vám ukázat právě na genealogii, o níž jsem před chvílí hovořil, na dějinách trestního práva, psychiatrické moci, kontrole dětské sexuality atd., že mechanismy působící v těchto útvarech moci byly něco jiného než represe. Nemohu pokračovat, aniž bych se alespoň částečně nevrátil k analýze represe, aniž bych trochu neshrnul to, co jsem k tomu mohl říci nepochybně poněkud nesoustavně. Proto budu věnovat příští přednášku kritické repríze pojmu „represe“ a pokusím se ukázat, v čem a jak tento nyní tak běžný pojem represe jako charakteristika mechanismů a důsledků moci naprosto nedostačuje k jejich postižení.
Celý kurs bude však věnován ve své podstatě jinému problému, totiž problému války. Chtěl bych se pokusit nahlédnout, v jaké míře lze skutečně odhalit binární schéma války, boje, střetu sil jako základu občanské společnosti, současně jako princip a motor výkonu politické moci. Opravdu je třeba hovořit o válce, máme-li analyzovat konání moci? Zachovávají si platnost pojmy „taktika“, „strategie“, „vztah sil“? Do jaké míry? Docela jednoduše: Je moc válkou, v níž je pokračováno jinými prostředky, než jsou zbraně nebo bitvy? Je třeba chápat, ano, nebo ne, pod tématem, které je nyní běžné – pod tématem moci pojímané jakožto ochrana společnosti, které je ostatně relativně nedávné – to, že je společnost organizována ve své politické struktuře tak, že se někteří mohou bránit proti druhým nebo že mohou bránit svou nadvládu proti revoltě druhých nebo, znovu jednoduše, bránit svá vítězství a zvěčnit je panstvím?“
(Foucault, Michel: Je třeba bránit společnost. Kurs na College de France 1975-1976, s. 28-33)
Jeden z nejtalentovanějších a nejprogresivnějších kytarových hráčů posledních dekád stylově se pohybující v prostoru někde mezi The Beatles a Jimim Hendrixem: americký zpěvák a muzikant Adrian Belew (narozen v roce 1949).
