Werich Voskovcovi (29. 6. 1973)

Tak to vidíš!
Sedím tu nad papírem a ani si nedovedu vymyslet nějaký bláznivý oslovení, tak se mi po tobě stejská, že bych ti nejradši napsal: Ty vole, proč jsme tak daleko jeden od druhého? Napsal jsi mi pěknej dopis (jako obvykle, ty píšeš dycky hezký dopisy. Já to tak neumím. Zdenka jo. vždycky jsem se bavil, když jsem řetl od ní dopis.).
Měl bych se stydět, že jsem ti tak dlouho nepsal obšírněji. Ale nestydím se. Povídal jsem si s tebou v duchu mockrát. Povídat si v duchu má tu výhodu, že ti nikdo neskáče do řeči, kdežto ty nemusíš, ba dokonce nemůžeš, připustit toho druhého ke slovu.
(...)
Ptáš se, zda-li jsem dostal fotografie. Ano, dostal a mám je vystavený, jaks požadoval, na viditelném místě. Zrovna převčírem jsem je ukazoval Pajprtovi, čili Štěpničkový, která přišla navštívit zdejšího barda, to jest MĚ (proč chvátá lid do divadla, atakdále.). Byla celá udivená, když mě viděla. Bylo jí divné, že se neploužím, nekuckám, neblábolím, neslintám, že jsem zhub o 15 kilogramů, a začala jásat, jak dobře vypadám. To je logické: když jdeš navštívit mrtvolu a otevře ti dveře ten dotyčný nebo dotyčná v posledním tažení, tak taky jásáš, ne? - To je ta stará relativita a ten tvůj oblíbenej (a můj taky) Albert.
Ádův pohřeb může být oznámen v novinách, ale nikoliv hodina, kdy se odbývá. (Mohli by přijít lidi, ne?)
Podle tohoto principu moje nepřítomnost v TV, a všeobecně kdekoliv na veřejnosti, se nejlépe vysvětluje, když se šíří a udržuje "on je nemocný", "on nevychází". Nebo "on už nechce hrát, má dvě chaty, snad něco píše" atd. A tak lidi mě potkávají a diví se, jak dobře vypadám, jak rychle chodím a tak podobně.
Takže nikdo mě neomezuje, nedělám, protože nemůžu už, nebo nechci už. To není taktika nechytrá, všimni si, je rafinovanější než zákazy s razítkem a podpisem, neboť je anonymní a kdokoliv z původců může říct, a říká, to jsem blázen, to si dělá někdo na svý vlastní tričko, proti panu Werichovi přece nikdo nic nemá.
Mě to sere.
Abys dobře rozuměl: Nemusím hrát v TV. Nemusím to či ono, hrál jsem dost, řekl jsem, co jsem chtěl a co jsem cítil, a těžko snáším, že kterejkoliv vůl má právo - tedy nemá právo, o to nic - má možnost rozhodovat o mém počínání. Svoboda přece nespočívá v tom, že děláš, co chceš, cokoliv chceš, kdykoliv chceš. Svoboda spočívá v pocitu dobrovolnosti rozhodování. Že můžeš chtít nechtít. Že můžeš soutěžit, či nemusíš. Nemluvím jen o sobě. Můj případ je takový, jaký je, protože já jsem takový, jaký jsem. Ale je jich sta, ba tisíce ve všech oborech. Tento Anonym, který - možná - (možná že ne) - tento Anonym, který může být negramotný, který se neumí podepsat, zbavuje českou kulturu a českou vědu o talentované, o zkušené, o profesionálně prověřené odborníky, nebo, což je horší, o nadějné a počestné talenty, o lidi se vzácnou v Čechách vlastností samostatného myšlení. To je pohroma, zachvacující v první řadě národ jako celek, pak teprve patřičné jednotlivé oběti. Není nás tolik a nebyli a nejsme na tak vysoké úrovni, aby zdržení několika dekád - a nebude jich málo - nebylo znát na celkovém pokroku národního celku, zvláště když v okolním světě se věci nezpomalují, naopak urychlují. Je to zkrušující pohled a těžké živobytí.
Co je umění? O tom se psalo a píše a mluví a názorů je moc. Já si myslím, že podstata umění, jako všeho dění ve Vesmíru, jest sdělování. Komunikace. Hle, namaloval jsem obraz. Obraz mého světa, který vidím svýma očima. Podívejte se. Je v něm také váš svět? Ani kousek? Aha, tohle tady, ta fialová a hnědá za tím stromem? Ale vy nevíte odkud z vašeho světa se to vzalo? To nemusíte, to jen, že jsme oba se svýma dvěma světy na tomhle jednom světe, který jest jeden z miliónů. Možná, že jinej by mi nerozuměl, ale ty jo. No a teď přijde Anonym a povídá: "Tohle nesděluj, tohle tady. Sděluj tohle. Že neumíš? Tak nesděluj nic, nebo víš co? Sděluj sám sobě."
A zařídí, aby nikdo obraz nekoupil, neviděl, aby se nikdy nikde nevystavil. Jinak ať malíř žije, jí a pije. Pokud na to sežene. To je nesvoboda.
(...)
Pokud se týče mne. Inu je to tak i onak. Celkově mi je dobře. Jenom vnitřně jsem jaksi labilní. Nejsem si sám sebou jistý. Asi mi nerozumíš, neb nemůžeš, protože ani já sám sobě nerozumím. To se stává. Je ve mně určitá nejistota, kterou sám sobě stěží můžu definovat přesně. Jako bych byl prázdný. Spíš bych četl než psal. Četl cokoliv. I škváry. Jako bych clonou čteného chtěl přikrýt, nebo oddělit něco, co by mě zklamalo. Bojím se něčeho a nevím dobře čeho. Vypadám dobře, je mi dobře, až na tu kanilu neboli trubku, kterou už mám skoro rok v krku. Snad mi ji letos v létě, v pozdním létě, vyjmou. Dobrá, vyjmou, sláva. Nechci jí už mít, bolí mě to a vadí, a zase si myslím, proti své vůli si myslím, čili bojím se, že co když a vůbec. Jsem velmi snadno zranitelný nervově. Dojímají mě věci víc, než by bylo nutno a stejně tak i nasírají. A těžko se mi o tom píše, bylo by třeba jiných, přesnějších slov. Moje dny jsou bez cíle. Probouzím se s vědomím, že budu-li spát, nic neztratím. Jsem líný a nerozhodný. Dopis Tobě odkládám už dlouho. Pak je mi to líto a slibuju si, že zejtra. Pak nemůžu spát, převaluju se a koncipuju dlouhý dopis, který je vlastně povídka. Zejtra ti napíšu. Probudím se a povídka se zcvrkla v ubohý sentimentální žvást, který by tě nemohl zajímat. A jdu na pivo. A to mi chutná jen do půl litru. Dále už ne...
Nepamatuju si, co bylo včera, protože nechci si to pamatovat, zapudím to, zasunu. A tím se čas mění, tedy pojem času. Mění se z řeky, kterou je, proudící od pramene k moři, mění se v močál. Je to někdy k posrání. Někdy ne. Někdy je mi hej.
Něco mi chybí.
Asi smysl života.
Zkrátka a dobře chtěl bych bejt s tebou, povídat si a jsem si jistý, že bych našel, co hledám, nebo že bys mi pomohl zjistit, že nemám co hledat. A tím bych to našel. A koho mám jiného než tebe a ty jsi tam a já jsem tady a co srdce pojí moře nerozdvojí, říkal Vojta Náprstek a jmenoval se stejně Fingerhut původně.
(...)
Zdenka Vás oba velice zdraví a i Jana.
A vidíš, je konec třetí stránky a já jistě zapomněl na moc věcí. Ale i tak. Trávil jsem s tebou většinu neděle. Buď i ty spokojenej, šetři se a neber svět vážně. Je to jen hra.
Tvůj Věrný Dillinger August, Enemy No. 1.

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s. 208-212)