Je to přírůstek moci, který vyúsťuje v pokračující přírůstek bezmocnosti. A nechat toho nelze!! (Muž bez vlastností 3)

„Není těžké popsat tohoto dvaatřicetiletého muže Ulricha v jeho základních rysech, i když on sám o sobě ví pouze to, že má právě tak blízko i daleko ke všem vlastnostem a že jsou mu všechny, ať už se staly nebo nestaly jeho vlastnostmi, podivně lhostejné. S duševní pohyblivostí, která má prostě velmi rozmanitou vlohu k hypotézám, pojí se u něho ještě určitá útočnost. Je to mužská hlava. Není citlivý pro jiné lidi a zřídka se do nich vmýšlel, leda aby je poznával pro své účely. Nemá ve vážnosti práva, když si neváží toho, kdo je má, a to se děje zřídka. Neboť časem se u něho vyvinula určitá ochota k negaci, jakási ohebná dialektika citu, která jej snadno svádí k tomu, aby v něčem, co se všeobecně pokládá za dobré, objevil nějakou škodlivost, a naopak aby obhajoval něco zakázaného a aby odmítal povinnosti s nevolí, která vzniká z vůle vytvářet si povinnosti vlastní. Přes tuto vůli přenechává však své morální vedení s určitými výjimkami, které si dovoluje, prostě oné rytířské slušnosti, která v občanské společnosti řídí zhruba všechny muže, pokud žijí v spořádaných poměrech, a vede tak s pýchou, bezohledností a nedbalostí někoho, kdo je povolán k svému činu, život jiného člověka, který svých sklonů a schopností užívá více nebo méně obvykle, prospěšně a sociálně. Byl zvyklý z přirozeného pudu a bez ješitnosti pokládat se za nástroj nikoli nevýznamného účelu, který se hodlal ještě včas dovědět, a i teď, v tomto načatém roce hledajícího neklidu, když si doznal bezcílný shon svého života, dostavil se zase brzy pocit, že je na cestě k němu, a nijak zvlášť se se svým plánem nenamáhal. Není docela snadné rozpoznat v takové povaze vášeň, která ji pohání; nadání a okolnosti ji zformovaly mnohoznačně, její osud nebyl dosud odhalen žádným opravdu tvrdým protitlakem, ale hlavní je, že jí k rozhodnutí chybí ještě něco, co sama nezná. Ulrich je člověk, kterého cosi nutí, aby žil sám proti sobě, ačkoli si zdánlivě počíná velmi svobodně a nenuceně.
Srovnání světa s laboratoří v něm teď znovu vyvolalo starou představu. Dříve si představoval život, když se mu měl líbit, jako velký pokusný ústav, kde musí být prozkoumávány nejlepší způsoby být člověkem a objevovány nové. Že celková laboratoř pracovala poněkud neplánovitě a že chyběli vedoucí a teoretici celku, patřilo na jiný list. Vždyť se dalo říci, že on sám by se byl chtěl stát jakýmsi knížetem a pánem ducha: Kdo by se jím ovšem nechtěl stát?! Vždyť je to přirozené, že duch všemu dominuje a všechno ovládá. Učíme se tomu. Co může, zdobí se duchem, krášlí se jím. Duch ve spojení s čímkoli je to nejrozšířenější, co existuje. Duch věrnosti, duch lásky, mužný duch, vzdělaný duch, největší duch přítomné doby, chceme zachovat ducha té či oné věci, a chceme jednat v duchu našeho hnutí: jak pevně a nezávadně to zní až do nejnižších poloh. Všechno ostatní, každodenní zločin nebo příčinlivá touha po výdělku, se vedle toho jeví jako něco, k čemu se neznáme, jako špína, kterou Bůh odstraňuje zpod nehtů u nohou.
Až když tu stojí duch samotný, jako holé substantivum, jako nahé strašidlo, kterému bychom rádi půjčili prostěradlo, - co potom? Můžeme číst básníky, studovat filozofy, kupovat obrazy a po nocích diskutovat: je to však duch, čeho při tom nabudeme? Dejme tomu, že ho nabudeme: ale máme jej pak? Tento duch je tak pevně spjat s náhodnou podobou svého projevu! Projde člověkem, který by ho rád přijal, a zanechá za sebou jen trochu rozruchu. Co si počneme se vším duchem? Produkuje se stále znovu na spoustách papíru, kamene, plátna v rozměrech přímo astronomických, je právě tak bez ustání za obrovské spotřeby nervové energie přijímán a konzumován: Ale co se s ním stane potom? Zmizí jako přelud? Rozloží se v částice? Vymaní se z pozemského zákona o zachování? Prachová zrníčka, která do nás napadají a pozvolna se usadí, nejsou v žádném poměru k vynaložené energii. Kam, kde, co je? Možná že by se stísněně umlklo kolem tohoto substantiva duch, kdyby se o něm více vědělo?!
Nastal večer; domy, jakoby vylámané z prostoru, asfalt, ocelové koleje tvořily vychládající lasturu město. Mateřská škeble, plná dětského, radostného, zlostného lidského pohybu. Kde každý krápník začíná jako krůpěj, která tryská a stříká; zpočátku drobně exploduje, je zachycena stěnami, ochlazena, uklidní se, znehybní, něžně se přichytí na skořápce mateřské lastury a nakonec ztvrdne v zrnko na její stěně. „Proč jsem se nestal poutníkem?“ pomyslel si Ulrich znenadání. Měl na mysli čistý, nepodmíněný způsob života, stravující a svěží jako docela čistý vzduch. Kdo nechce životu přitakat, měl by říci alespoň světcovo ne: a přece bylo prostě nemožné, aby na to vážně pomýšlel. Právě tak se nemohl stát dobrodruhem, ačkoli v takovém životě bylo něco z ustavičných zásnub, a jeho údy jakož i odvaha tu slast pociťovaly. Nemohl se stát ani básníkem, ani jedním z těch zklamaných, kteří věří toliko v peníze a násilí, ačkoli ke všemu měl vlohy. Zapomněl na svůj věk, představoval si, že je mu dvacet: přesto byl vnitřně právě tak rozhodnut, že se ničím z toho nemůže stát; ke všemu, co existovalo, ho něco vábilo, a něco silnějšího nepřipustilo, aby k tomu dospěl. Proč tedy žil nejasně a nerozhodně? Co jej vhánělo do klatby životní formy v odloučenosti a beze jména – řekl si –, nebylo nepochybně nic jiného než nutkání k onomu uvolňování a svazování světa, kterému jedním slovem, s nímž se neradi setkáváme o samotě, říkáme duch. A Ulrich sám nevěděl proč, ale náhle zesmutněl a pomyslel si: „Já prostě nemiluji sám sebe.“ V zmrzlém, zkamenělém těle města cítil docela uvnitř bušit své srdce. Tu v něm bylo něco, co nikde nechtělo setrvat, tápalo to podél stěn světa a myslelo si, že jsou přece ještě milióny jiných stěn; tato pomalu vychládající, směšná krůpěj já, která nechtěla vydat svůj oheň, droboučké žhavé jádro.
Duch se dověděl, že krása činí dobrým, špatným, hloupým nebo okouzlujícím. Rozpitvá ovci a kajícníka a v obou nalezne pokoru a trpělivost. Prozkoumá nějakou látku a pozná, že je ve velkém množství jedem, v menším požitkem. Ví, že sliznice rtů je příbuzná se sliznicí střeva, ví však také, že pokora těchto rtů je příbuzná s pokorou všeho svatého. Zamotává, rozvazuje a nově spojuje. Dobré a zlé, nahoře a dole nejsou pro něj pouze skepticky relativní představy, ale také částice nějaké funkce, hodnoty, které závisí na tom, v jaké jsou souvislosti. Naučil se od staletí, že neřesti se mohou stát ctnostmi a ctnosti neřestmi, a pokládá v podstatě toliko za neobratnost, nejsme-li ještě schopni udělat v rozmezí jednoho života ze zločince užitečného člověka. Neuznává nic nedovoleného a nic dovoleného, neboť všechno může mít nějakou vlastnost, jejímž prostřednictvím se to jednoho dne bude podílet na velké nové souvislosti. Nenávidí potají na smrt všechno, co se tváří, jako by bylo jednou provždy neměnné, velké ideály a zákony a jejich malý zkamenělý otisk, ohraničený charakter. Nepokládá žádnou věc za pevnou, žádné já, žádný řád; protože se naše vědomosti mohou každým dnem změnit, nevěří v žádnou vazbu, a všechno má tu hodnotu, kterou to má, pouze do nejbližšího aktu tvoření, jako se tvář, k níž mluvíme, se slovy proměňuje.
Tak je duch velký relativista, ale sám se nedá nikde polapit, a skoro bychom se mohli domnívat, že z jeho působení nezbude než rozpad. Každý pokrok je zisk v jednotlivosti a porušení v celku; je to přírůstek moci, který vyúsťuje v pokračující přírůstek bezmocnosti, a nechat toho nelze. Ulrich se cítil upomenut na toto tělo faktů a objevů, jež od hodiny k hodině roste, na tělo, z něhož duch dnes musí vyhlédnout, chce-li nějakou otázku přesně posoudit. Toto tělo urůstá nitru. Nespočetná pojetí, mínění, nesčíslné pořádající myšlenky všech zeměpásů a dob, všech druhů zdravých i nemocných, bdělých i zasněných mozků je sice prostupují jako tisíce drobných, citlivých nervových vláken, ale ohnisko, v němž se spojují, chybí. Člověk cítí nablízku nebezpečí, kdy bude opakovat osud oněch obrovských pravěkých zvířecích ras, které zašly na svou velikost; ale nechat toho nemůže. – To Ulrichovi zase připomnělo onu velmi problematickou představu, které dlouho věřil a kterou dokonce ani dnes ještě nemohl v sobě docela potlačit, že svět by byl nejlépe řízen senátem vědoucích a duševně vynikajících lidí. Je přece velmi přirozené se domnívat, že člověk, který se dává, když je nemocen, ošetřovat odborně vzdělanými lékaři a nikoli pasáky ovcí, nemá pražádný důvod, když je zdráv, dávat se ošetřovat žvanily s úrovní pastevců, jak to dělá ve svých veřejných záležitostech, a mladí lidé, kterým záleží na podstatných životních obsazích, pokládají proto zpočátku všechno na světě, co není ani pravdivé, ani dobré, ani krásné, tedy například i finanční úřad nebo třeba debatu ve sněmovně, za nedůležité; aspoň tenkrát takoví byli, neboť dnes jsou prý díky politické a hospodářské výchově jiní. Ale i tenkrát se člověk, když byl starší a když delší dobu poznával udírnu ducha, v níž svět udí svůj kšeftařský špek, naučil přizpůsobovat se skutečnosti, a konečný stav duševně zušlechtěného člověka byl zhruba takový, že se omezil na svůj „obor“ a pro zbytek života byl přesvědčen, že celek by měl být pravděpodobně jiný, ale že nemá smysl o tom uvažovat. Tak nějak asi vypadá vnitřní rovnováha lidí, kteří duševně něco vytvářejí. A najednou si Ulrich představil celek v komické otázce, zdali to nakonec, ježto je přece dozajista ducha dost, není jenom v tom, že duch sám nemá ducha?
Chtěl se tomu zasmát. Vždyť byl sám jedním z těchto rezignujících. Ale projela jím zklamaná, ještě živá ctižádost jako meč. V tomto okamžiku šli dva Ulrichové. Jeden se s úsměvem ohlédl a pomyslel si: „Tady jsem tedy chtěl jednou hrát nějakou úlohu, mezi takovýmito kulisami. Jednoho dne jsem procitl, ne měkce jako v matčině kolébce, nýbrž s tvrdým přesvědčením, že musím něco vykonat. Házeli mi nápovědi, a já jsem cítil, že se mě netýkají. Jako oslnivým rozechvěním v září rampy bylo tenkrát všechno vyplněno mými vlastními předsevzetími a očekáváními. Mezitím se však nepozorovaně otočila podlaha jeviště, ušel jsem kousek své cesty vpřed a možná že už stojím u východu. Zakrátko mě to vytočí ven, a já ze své velké úlohy právě jen řeknu: „Koně jsou osedláni.“ Ať vás všechny vezme čert!“ Ale zatímco jeden kráčel s těmito myšlenkami usměvavě sklánějícím se večerem, zatínal druhý pěsti, bolestí a hněvem; byl ten méně viditelný a myslel na to, aby našel zaklínací formuli, nějakou rukojeť, kterou by snad bylo možno uchopit vlastního ducha ducha, ten chybějící, snad jen malý článek, který uzavře rozlomený kruh. Tento druhý Ulrich nenacházel slova, která by mu posloužila. Slova skáčou ze stromu na strom jako opice, ale v temné oblasti, kde máme kořeny, postrádáme jejich laskavé zprostředkování. Půda mu proudila pod nohama. Sotva mohl otevřít oči. Může cit burácet jako bouře a přece nebýt ani trochu citem bouřlivým? Mluvíme-li o bouři citu, máme na mysli takovou bouři, kdy člověčí kůra sténá a člověčí větve letí, jako by se měly ulomit. Toto však byla bouře za docela klidné hladiny. Bezmála jen jakýsi stav zvratu a obratu; nic na jeho tváři se nepohnulo z místa, ale uvnitř jako by ani atom nezůstal na svém místě. Ulrichovy smysly byly jasné, ale každého člověka, kterého potkal, vnímalo jeho oko jinak než obvykle, a jeho ucho každý zvuk. Nedalo se říci, že vidí a slyší ostřeji; vlastně ani ne hlouběji, ani měkčeji, ani přirozeněji nebo nepřirozeněji. Ulrich nemohl říci zhola nic, ale myslel v té chvíli na zvláštní prožitek „ducha“ jako na milenku, která nás celý život podvádí a kterou přesto neméně milujeme, a spojovalo ho to se vším, co potkával. Neboť když milujeme, je všechno láska, i bolest a odpor. Větévka na stromě a zsinalá okenní tabulka ve večerním světle se stávaly prožitkem, hluboko vhrouženým do podstaty vlastní bytosti, prožitkem, jenž se dal slovy stěží vyjádřit. Věci jako by nebyly ze dřeva a z kamene, nýbrž z velkolepé a nekonečně jemné nemravnosti, jež se v okamžiku, kdy se s ním setkávala, měnila v hluboký mravní otřes.“ (Musil, Robert: Muž bez vlastností; první kniha, s. 139-143)