Voskovec Werichovi (13. 12. 1976)

Drahý Jeníčku,
dnes nám došlo tvé stručné písmo z 8. t. m. (...) Jak píšeš sám stručně, ale pádně, "Osud je vůl", protože má absurdní pravidla. Blbým a zlým pomáhá a ušlechtilý a hodný a inteligentní tepe. Jenže je to ještě daleko horší. Protože kdyby to bylo jednoduše jen tak obráceně, jak jsem ti to právě popsal, znamenalo by to jenom, že má člověk bejt blbej a zlej. Blbost a zloba by byla ctnost a naopak. Ale osud tepe nepravidelně. "Dobro" i "Zlo". A tak "Absurdno", jak napsal ten kos Camus, "a štěstí jsou děti této země". Člověk potkává obojí. Jenomže v tvém případě je to vopravdu už, co je moc, to je moc. Já bych řval. Jsi takovej hodnej člověk, takovej velikej umělec, štědrej a dobrej k přátelům a lidem vůbec i ke zvířatům, tolika dobra a srandy rozdáváš - statečnej si a máš velikou eleganci ducha a umu - a bůh (nedovedu ho v této souvislosti poctít velkým B, jež kupodivu sdílí s Blbostí) s tebou zachází jak s Jobem. - Dokonce ti i vzal "job", abych dělal blbý slovní hříčky. A vidíš, i v didaktické knize Jobově se dočteš, že Job nic neudělal původně proti pánubohu, nýbrž Satan ho přišel pomlouvat a všemohoucí se vsadil, že Job ho nezapře - jen prej, ať Satan ho zkruší. - To je moc pěknej symbol osudu: že o nás hraje kuličky. - Na konci knihy Jobovy je pak tendenční happy ending; i když tě "Navrátil Hospodin to, což odňato bylo Jobovi, takže což měl Job, rozmnožil Hospodin dvénásobně". - Už tedy aby sebou v tvém případě hodil. -
Velice´s mě dojal, jak mne o svém utrpení ujišťuješ, že se nedáš, totiž nevzdáš a že vydržíš. Uprostřed maléru myslíš eště na to, abys mne neděsil.
Ty vždycky říkáš, že jsem nejlepší muskej na světě - a já si zase totéž myslím o tobě. To by byla sranda, dybysme měli pravdu! - No, aspoň máme tu slušnost, že říkáme obyčejně "...kterýho znám". Ale i to je, řeknu ti, pro každýho z nás štěstí, že si to ten jeho nejlepší o něm myslí. I to je vzácnost v tomto Death Valley.
Je nedostatek lásky a přebytek strachu. To plodí smrt - ne tu pravou, nutnou - ale smrt v životě, v existenci. Udržuj si lásku, Jeníčku, k Fanče (to je asi v téhle chvíli nejmíň obtížný), k sobě - ke mně, ke Chris - ke komu můžeš - a ke kráse, k přírodě, k obrazům a Shakespearovi; a nezoufej, nezoufej, nezoufej. Věř v jaro, v kosa, kterýho máš tak rád - a on určitě zase zapíská a skloní ucho k žížale pod zemí, jaks to kdesi krásně popsal - v mládí, ve srandu. Eště není konec člověka - ani pro nás dva ne. Eště budem trpět a eště budem rádi - a eště bude sranda - a snad i pokoj. Ať je co je, ať bude co bude - je to lepší než nic. Mnohem lepší. A až bude nic - tak všecko zmizí. A taky bude dobře, neboť nám "NEBUDE NIC". - Ale dokud je světlo, nekaž je strachem ze tmy. A světlo se musí nikoli ctít, nýbrž mít a s ním i radost.
P.S. Prosím tě piš, co se děje, třeba jen v několika slovech. Líbej Fanču - ale ty dvě nemocný taky. A děkuji ti za slova "Važ si práce!" Já si jí vážím. A když pracuju, jako teď furt, tak na tebe myslím (...) Tak to vidíš.
Milujeme Tě!

(Voskovec, Jiří; Werich, Jan: Korespondence III, s.329-331)