Každej má svůj bod tání

Všechny sociální skupiny své kulturní cíle spojují s pravidly, zakořeněnými v mravech či institucích, které určují přípustné podoby cest za těmito cíli. Každý jedinec ví z vlastní zkušenosti, že existuje celá řada efektivních postupů – od uplatnění síly, lži nebo podvodu – jak dosáhnout vytčeného a vysněného cíle, které jsou nicméně ze společensko-institucionálního hlediska z oblasti povoleného jednání vyloučeny, případně sankcionovány. Je-li ovšem například ve sportu chápán úspěch jako vítězství ve hře a nikoliv jako vítězství podle pravidel hry, implicitně se tím říká, že je možné – ba jedině účinné – užívat k dosažení cíle nelegitimních, žel Bohu prakticky jedině účinných prostředků. Chcete-li uspět, jednejte unfair.


Férovost

Význam férovosti se vždy váže k nějaké hře, k jejím pravidlům a postupům, což znamená že je tu důraz položen na formu jednání a jeho proces a nikoliv na konkrétně zachytitelný výsledek. Znamená to, že smyslem tu v žádném případě nemůže být dosažení cíle za jakoukoliv cenu, nýbrž naopak. Naše úsilí a prostředky vynaložené k dosažení cílů musí odpovídat pravidlům, která jsou akceptovány a uznány celou společností za legitimní. Princip férovosti tak pro své specificky sportovní konotace klade důraz na proceduru našeho jednání, kde pravidla nejsou legitimována obsahově určitými cíli, nýbrž mají pouze zajišťovat férový rámec hry, ve kterém jednotlivci a sociální skupiny sledují své za časté sobecké cíle a skoro vždy heterogenní hodnoty. John Rawls publikoval v roce 1971 jednu z klíčových knih politické filosofie druhé poloviny XX. století s názvem Teorie spravedlnosti, kde formuloval koncepci spravedlnosti právě jako férovosti. Jeden z principů této spravedlnosti definoval tak, že sociální a ekonomické nerovnosti mají být ve společnosti uspořádány takovým způsobem, aby byly k největšímu prospěchu nejméně zvýhodněných jedinců a současně aby byly spjaty s úřady a pozicemi, které jsou přístupné všem za podmínek férové rovnosti příležitostí pro všechny.

Princip férovosti vyplývající z duchu fair play nicméně zahrnuje mnohem více atributů, nežli pouhopouhou hru podle pravidel. Zahrnuje totiž i koncepty přátelství, respektování druhých a chování vždy v duchu opravdového sportu. Je definován jako způsob myšlení a nikoliv pouze jako způsob chování. Jeho součástí je i eliminace podvádění a používání nedovolených prostředků, dopingu, násilí (fyzického i slovního), vykořisťování, nerovnosti podmínek, nadměrné komercializace a korupce.

Je banálním konstatováním, že realita – ať už vrcholového sportu či společenské povahy obecně – je na hony vzdálená takto definovaným principům férovosti. A není sebemenší důvod věřit nebo si dokonce myslet, že tomu v blízké, natož vzdálené budoucnosti bude jinak. Tendence je zřejmá, stačí porozhlédnout se kolem sebe. Pro ilustraci uvedu dva příklady.

Tour de France

Jeden z nejtěžších a nejprestižnějších cyklistických etapových závodů je proslaven krom jiného svými nesčetnými dopingovými skandály. Jen za posledních deset let bylo odhaleno následující:

1) 8. července 1998 francouzští celníci zatkli lékaře cyklistického týmu Festina Willyho Woeta za držení nelegálního množství léků na předpis a narkotik, včetně růstových hormonů, testosteronů a amfetaminu. Woet později odkryl mnoho praktik používaných v cyklistice ve své knize Massacre a la Chaîne. Dva týdny na to, 23. července 1998, francouzská policie našla při domovní prohlídce důležité množství dopingových produktů v hotelu a automobilech stáje TVM. Závod byl zásadně narušen, některé týmy ze závodu odstoupily a jiné protestovaly proti zákrokům (sic) policie přerušením etap.

2) Lance Armstrong vyhrál závod rekordně sedmkrát za sebou bez větších kontroverzí, ale po skončení kariéry přišel list L’Equipe s obviněními, že si také pomáhal nedovolenými prostředky.

3) V roce 2006 zvítězil v závodě Američan Floyd Landis. Dopingová kontrola nicméně objevila v jeho vzorcích zakázané látky. Případ byl uzavřen na podzim roku 2007: vítězem byl vyhlášen Oscar Pereiro Sio, svého času druhý v celkovém pořadí.

4) Nehledě k faktu, že před Tour v roce 2006 odstoupilo ze závodu několik favoritů zapletených do vyšetřování dopingových obvinění ve Španělsku a to včetně vítěze závodu z roku 1997 Jana Ullricha.

5) V roce 2007 byl zjištěn doping u jednoho z hlavních favoritů: Alexander Vinokourov měl pozitivní výsledek na krevní doping a následně byl propuštěn ze služeb týmu Astana. Několik dní před koncem Tour byl propuštěn Michael Rasmussen ze stáje Rabobank, neboť neposkytl pravdivé informace o místě tréninku, čímž znemožnil kontrolu dopingovým komisařům. Rasmussen v té době jel ve žlutém trikotu pro nejlepšího jezdce.

Je pravděpodobné, že většina, ne-li všichni, úspěšní závodníci Tour de France posledních deseti let dopovali. (To, že nemáme důkaz o všech, neznamená, že tomu tak není.) Plyne z toho, že v sociální skupině všech zainteresovaných na Tour de France je minimálně implicitně akceptovatelné používat na cestě za úspěchem nedovolených a tedy neférových prostředků. Úspěch se tu bere jako vítězství ve hře a nikoliv jako vítězství podle pravidel hry. S tím ovšem souvisí podstatná věc: každý jedinec, chce-li uspět, musí dopovat. Pokud tak nečiní, dostává se ve srovnání se soupeři do nevýhodného postavení a v podstatě ztrácí šanci na úspěch. To znamená: chceš-li zvítězit, jednej unfair. Marshall McLuhan kdesi napsal: „prostředí ovlivňuje absolutně“. Čili buď přijmeš pravidla daného prostředí – třebas neférová – a budeš mít šanci se prosadit, anebo je nepřijmeš, pak se ale tvůj kurz na úspěch stane mizivým. Smyslem tu je dosažení cíle jakýmikoli prostředky. I nelegitimními. Pokud je tento stav odrazem celospolečenské situace – a autor těchto řádků je o tom přesvědčený – potvrzuje to, že na jakékoliv opodstatněné používání pojmu férovosti můžeme zapomenout.

Právnická fakulta v Plzni

I v českém společenském prostředí byly odhaleny praktiky korupce, klientelismu, podplácení, vydírání a dalších nelegitimních prostředků v cestách za vysněnými cíli. Těmi cíli bylo třebas zvolení prezidenta, právnický titul nebo jen vyhrané fotbalové utkání. Zvolení Václava Klause prezidentem ponecháme nyní stranou. Ostatně mám za to, že každý máme ještě v živé paměti, jaký nátlak vyprodukoval například tehdejší ministr vnitra Ivan Langer na některé volitele z řad ČSSD či Strany zelených, aby je tak přímo dotlačil k volbě kandidáta ODS.

Zajímavější a aktuálnější jsou praktiky získávání právnických titulů v Plzni. Je pravděpodobné, že korupční praxe se tam postupem let stala konstitutivním a systémotvorným prvkem. Neprůhlednost studijních řádů a neprůhlednost podmínek uznávání zkoušek vedla k možnosti uznávat a úspěšně ukončovat studium bez ohledu na vykonání zkoušek. Šlo o systém, kde pětileté magisterské studium někteří zvládli za necelé dva prázdninové měsíce. A je evidentní, že mezi těmito „rychlými“ právníky byli důležití úředníci státní správy a samosprávy, politici, advokáti, pracovníci orgánů činných v trestním řízení, podnikatelé a jejich rodinní příslušníci. „Počet jednoznačných virtuálních studentů se bude počítat na desítky, těch, kteří vystudovali magisterské studium za méně než pět let, jsou dle statistiky stovky.“ (Vladimíra Dvořáková) Smyslem tu není samo vědění, nýbrž lejstro, kus papíru, razítko. Důraz na cíl oslabil uspokojení plynoucí ze získávání poznatků a vědomosti do té míry, že uspokojení přináší jedině úspěšný výsledek.

Běží o ad absurdum dotaženou efektivitu, která je společností vyžadována od svých členů: z minima vstupů vytěžit maximum výstupů. Neboť tu už dávno nejde o to, kým a tedy kdo člověk je, nýbrž čím a tedy co člověk je. Právník třeba. Strašné, obzvláště uvědomíme-li si, že na dosah našeho pohledu se odbývají a vždy budou dít pouze menší části toho, co ještě ze zvyku nazýváme veřejným životem. Větší díl této typické demonstrace současného veřejného terénu, kde cílů (např. vysokoškolského titulu) je dosahováno za jakoukoliv cenu, se odehrává kdesi pod povrchem, rozhodně mimo náš pohled.


Politika jako korupce

Robert Merton publikoval v polovině XX. století zásadní stať s názvem Sociální struktura a anomie, kde se zabýval vzorci kulturních cílů a normami, které regulují a kontrolují přijatelné způsoby dosahování těchto cílů. Píše tam: „Kultura může být takové povahy, že lidi vede k tomu, aby svá emocionální přesvědčení soustředili na komplex kulturně vyzdvihovaných cílů a předepsaným metodám jejich dosahování aby věnovali mnohem menší emocionální podporu. V podmínkách takového diferencovaného důrazu na cíle a institucionální postupy mohou být tyto postupy jednostranným vyzvednutím cílů natolik bagatelizovány, že chování řady lidí usměrňují pouze úvahy o praktické účelnosti jednání. V tomto kontextu se jedinou významnou otázkou stává: Která z dostupných procedur nejúčinněji povede k získání kulturně schvalované hodnoty?“ Jde o společnost, v níž účel světí prostředky a ve které dochází k postupné absenci norem a hodnot. Durkheim takový stav nazval anomií. Mafiánské praxe korupce, vydírání, úplatků a vzájemných protislužeb jsou těmi praktikami, s jejichž pomocí je tu dosahováno úspěchu. Chceš být úspěšný? Chceš se prosadit? Přijmi naše pravidla hry: korumpuj a buď korumpovatelný. Každej má svůj bod tání, kdy nabídce již nelze odolat. Ostatně, chceš-li uspět, je to v tvém zájmu. Absolutní vyzvednutí cíle nastoluje demoralizaci prostředků.

Politika by měla být komplexní aktivita směřující k urovnání konfliktů jako projevů rozporných vůlí, respektive zájmů, a to způsobem předem dohodnutým a viditelným. Předpokladem takto pojaté procedurální povahy politiky je garance rovnosti, jež je spjatá s možností zastávat úřady a pozice, které musí být přístupné potencionálně každému za podmínek férové rovnosti příležitostí pro všechny. Jinak řečeno: politika musí být, aby byla ještě politikou, výrazně kolektivní aktivitou, kolektivním výtvorem, kde demokratický politický systém zrcadlí názorové složení společnosti a jedná ve veřejném zájmu. Zásadním prvkem takového politického systému je parlament, jehož klíčovou funkcí je reprezentativita. Avšak jak upozornil na nedávné přednášce na FSS MU v Brně Václav Bělohradský, v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je posun od reprezentace k lobování.

Je otázkou, zda-li tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy není tím podhoubím, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří. Máme nejednu indicii, že je možné, aby si ti, kteří na to mají, kupovali poslance a tak si nechali schvalovat zákony na míru – viz kauza poslanců Jiřího Dolejše (KSČM) a Ladislava Šustra (TOP 09) při schvalování zákona regulujícího hazard.

Znamená to, že tato změna pojmu politika zásadně rezignuje na podmínky férové rovnosti příležitostí pro všechny a současně nevyrůstá z určité říše hodnot, čímž tak rezignuje na ideu veřejného zájmu. Nic takového jako veřejný zájem již prostě neexistuje. Naopak, pravdou je, že politika se dělá v zájmu mocných ekonomických hráčů bez ohledu na většinovou populaci. Velké firmy počínaje nadnárodními řetězci přes mediální a reklamní agentury, developerské firmy a vůbec spekulanty všeho druhu až po energetické kolosy tak nejen že mrví charaktery svých zaměstnanců – kdy je nutí přizpůsobit se prostředí, kde je v honbě za výhrou a tedy výdělkem běžné jednat neférovými prostředky, aby tak uspěli na údajně volném trhu konkurence – ale současně korumpují politické prostředí a státní správu tak, aby tyto nemravné postupy byly pokud ne legitimizovány, tedy alespoň legalizovány. Zkrátka: korupce tu je metodou, jež je z dostupných procedur nejúčinnější a nejefektivnější. Politika se pak stává synonymem klientelismu a korupce, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí na celostátní, regionální a komunální úrovni (viz jedna z posledních kauz svého druhu: netransparentní zadání a realizace projektu Opencard v Praze). Politické strany zkrátka fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě.


Post skriptum aneb Jít štěstíčku naproti

Legendární větou ze slavného divadelního představení ve formě scénického čtení bych závěrem rád připomenul počin, který považuji za nejpregnantnější popis situace, ve které se naše společnost nachází. Obrovské množství akademických sociálně-vědných žvástů vyprodukovaných v posledních dvaceti letech se až na výjimky ani zdaleka nepřiblížila k jádru věci tak, jako Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus ve svém Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, ze kterého jsem si vypůjčil i název celého textu. Čtvrtníček s Lábusem vytvořili toto scénické čtení plné podivuhodných výroků pronášených fotbalovými manažery z policejních odposlechů, tedy z autentických výroků.

České fotbalové prostředí tu nejostřeji odhalilo bídu zdejší kultury plné korupce a podplácení, kde snad již zlidovělá věta o tom, že štěstíčku je třeba jít naproti, v geniální zkratce formulovala myšlenku, že už dávno nejde o to, být úspěšný podle pravidel hry, nýbrž o to, uspět za použití jakýchkoliv prostředků. O férovosti jako způsobu myšlení, jež zahrnuje koncept přátelství, respektování druhých jako bližních a nikoli jako konkurence – notabene kterou je třeba zničit a to i za cenu podvodu či používání nedovolených prostředků, násilí nebo korupce – si můžeme nechat jen zdát. A to platí nejen o sportu, nýbrž i společnosti obecně.

(Psáno pro Perspektivy.)