Geneze KSČM od listopadu 1989 po současnost

Komunistická strana Čech a Moravy patří k nejstabilnějším subjektům české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Obecně vzato lze pro analýzu postavení KSČM v české politice využít dva prvky: prvním je pozice komunistické strany v rámci levého sektoru stranického spektra. Tato pozice prošla dynamickým vývojem v první polovině devadesátých let, nicméně od voleb v roce 1996 je v zásadě až na malé odchylky neměnná.

Zatímco v prvních letech po lisopadové revoluci byla KSČM nejsilnější stranou v levé části stranické soustavy, tak nástupem Miloše Zemana na post předesedy sociální demokracie na únorovém sjezdu ČSSD začíná proces její expanzivní politiky. Ta vynesla sociální demokraty do role jednoho ze dvou hlavních subjektů stranické soustavy České republiky. Nejpozději od voleb v roce 1996 tak lze pozici KSČM charakterizovat jako vedlejší pól levé části stranického spektra a sociální demokracii naopak jako relevantní protiváhu ODS a současně zdaleka nejsilnější sílu levice.

Druhým – pro tento text závažnějším – prvkem analýzy geneze komunistické strany v rámci české politiky je postupná proměna její pozice z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem směrem k pozici, kdy se komunisté stávají ostatním stranám partnerem k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Po celá devadesátá léta minulého století platila dohoda všech politických stran o vyloučení KSČM z exekutivy. Byla považována za přímou nástupkyni KSČ a mnozí političtí aktéři komunistům vytýkali nenastoupení reformní cesty.

Pravdou ale je, že na počátku roku 1993 proběhla uvnitř komunistické strany bouřlivá diskuse o jejím dalším směřování. Tehdejší předseda komunistů Jiří Svoboda inicioval cestu k reformě strany a nastolil i otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice).

Svobodův pokus nicméně nenašel uvnitř členské základny dostatek sympatizantů a na III. Sjezdu KSČM, jenž se konal 26. 6. 1993 v Prostějově, již na předsedu nekandidoval. Sjezd přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu a předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček. Svobodův pokus o reformu KSČM tak prokázal, že myšlenka postkomunistické strany se socialistickým zaměřením není prozatím v českém prostředí nosná.

Volební výsledky v letech 1996, 1998 a 2002 pak dokázaly, že pozice KSČM je neobyčejně stabilní, a to nikoli díky zreformování její programatiky a ideového zázemí, nýbrž právě naopak. Ekonomické a společenské problémy naší současnosti totiž umožňují komunistům rozšiřovat svůj vliv bez zásadnějších reforem, a proto se z jejich pohledu cesta nastoupená v roce 1993 jeví jako správná.

Počínaje volbami v roce 2002 pak začíná docházet k nenápadné, avšak čím dál zřejmější proměně pozice KSČM ve stranicko-politické soustavě. Volby sice vyhráli sociální demokraté, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla právě KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

KSČM disponovala po těchto volbách společně se sociální demokracií 111 mandáty, což jim umožňovalo podporovat návrhy sociálních demokratů i proti vůli ostatních vládních stran. Fakticky prvním momentem, na němž lze v této době demonstrovat postupnou změnu postoje ostatních stran ke KSČM, je to, že se poprvé od roku 1990 dostala do vedení Poslanecké sněmovny, kde získala pro Vojtěcha Filipa post místopředsedy.

Dalším klíčovým momentem na cestě k postupné legitimizaci komunistické strany byla prezidentská volba na začátku roku 2003: Václav Klaus byl zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců. Nejpozději od tohoto momentu lze tak KSČM považovat za standardní politický subjekt, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. A to platí – navzdory častým antikomunistickým rétorickým figurám mnohých aktérů – pro všechny politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně.

Tento trend nakonec potvrdil Jiří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě komunistů. Lze konstatovat, že se tak česká politika na prahu své dospělosti odpoutala od některých podstatných dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, kdy se politický systém nacházel ve fázi přechodu od nedemokratického politického režimu k demokracii.

Je věcí evidence založené na prostém pozorování společenského uspořádání, že navzdory silné polarizaci politické scény začasté založené na strašení návratu komunistů k moci z úst české pravice, si tuto prostou věc – tj. legitimitu komunistické strany – uvědomují i nemalé segmenty české společnosti. Nikdo ze soudných lidí si nemůže myslet, že existuje sebemenší šance komunistické strany realizovat změnu demokratického uspořádání, neboť současné vnitřní i vnější podmínky jsou na rozdíl od roku 1948 diametrálně odlišné.

Ostatně lze úspěšně pochybovat o tom, že by všech 883 000 voličů KSČM z voleb roku 2002 chtělo návrat před listopad. Jejich volební chování je motivováno celou škálou faktorů, avšak je zřejmé, že komunistická strana se profiluje především jako zastánce zájmů sociálně deklasovaných a ohrožených společenských vrstev. A ty jí taky volí. Proto lze vcelku jednoduše relativizovat údajnou nostalgii voličů KSČM po Gustávu Husákovi, hloupé propagandě, spartakiádách či výjezdních doložkách.

Plyne z toho, že českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav. Průvodním znakem konsolidace politického systému je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii. Hysterické reakce doprovázející tento posun na věci samé nic nemění.

Závěrem je tedy možné vyslovit tuto hypotézu: vzhledem k okolnosti pozoruhodné životaschopnosti a adaptability KSČM na nové poměry je pouhou otázkou času, kdy vznikne legitimní čistě levicová koaliční vláda, a to ať už v otevřené nebo skryté podobě.

Otázkou tedy není, zda se to stane, nýbrž kdy. Zda již po letošních parlamentních volbách anebo později.

Je tedy na čase, aby česká společnost přivykla tomu, že pluralita názorů a preferencí a tím pádem pluralita strategií a koncepcí je v demokratickém uspořádání něco běžného a žádoucího.

Ostatně podstatou demokracie je střídání pravice a levice u vlády.

(K možnému vzniku levicové vlády již po letošních volbách: vstup komunistů do vlády jako menšího koaličního partnera by kurs českých zemí zřejmě nijak nezměnil, jeho hlavním pravděpodobným důsledkem by bylo ohrožení samých komunistů. I z toho důvodu je pravděpodobnější, že se ve vládě neocitnou. Více v Deníku Referendum; viz tady.)