Pro parlamentní režim, jakým je Česká republika je charakteristické to, že vláda v čele s premiérem je politicky odpovědná Poslanecké sněmovně, což v znamená, že může fungovat, jen pokud získá podporu parlamentní většiny. Vláda je v parlamentním režimu, kde zároveň existuje proporční volební systém, obyčejně koaliční a je sestavena z parlamentních stran, které dohromady mají většinu mandátů.
Počínaje rokem 1996 tu ovšem platí, že se buď nepodařilo sestavit většinovou vládu vůbec anebo jen s minimální většinou: po volbách v letech 1998 došlo k utvoření vlád menšinových; po volbách 2002 měla vláda pouze těsnou většinu 101 hlasů a volby v roce 2006 skončily patem 100 (ČSSD, KSČM): 100 (ODS, KDU-ČSL, Zelení). Pokud disponuje vláda jen těsnou většinou či je menšinová, je ohroženo nejen její samotné vytvoření, nýbrž především její stabilita po celé funkční období, což dokazují poslední roky české politiky. Tento faktor měl nepochybně vliv na akceschopnost a stabilitu jednotlivých vlád a projevil se jak v celém povolebním období po roce 2002 (tři premiéři koaličních vlád ČSSD, KDU-ČSL a US) , tak i v období vlády Mirka Topolánka, jehož vláda byla fakticky vládou menšinovou, jež se musela spoléhat na přeběhlíky, kteří tu byli nuceni skrze vydíráni a korumpováni hlasovat pro vládní politiku. Neblahý vliv politického korumpování na politickou kulturu měl kulminační bod při volbě prezidenta na začátku roku 2008.
Zatímco v prvním desetiletí po listopadové revoluci platila dohoda všech stranických subjektů o vyloučení KSČM z exekutivy (což bylo jednou z klíčových příčin zablokování stranického-politického systému a hlavním důvodem, který znemožňoval úplnou alternaci moci ve smyslu levice – pravice), tak nejpozději prezidentskou volbou v roce 2003 – kdy byl Václav Klaus podobně jako Edvard Beneš v roce 1935 zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců – byla započata legitimizace KSČM jakožto standardního politického subjektu, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. Tento trend potvrdil Jiří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě komunistů.
Vzhledem k tomu, že lze ve volbách odůvodněně předpokládat buď vítězství ČSSD, případně velice těsné vítězství ODS, v každém případě však opět velice vyrovnaný volební výsledek dvou nejsilnějších partají, je pravděpodobné, že o budoucí povolební vládě rozhodne nikoliv rozdíl mandátů mezi ODS a ČSSD, nýbrž rozdíl v počtu poslanců mezi KSČM a ostatními menšími subjekty (KDU-ČSL, Zelení či TOP 09?), které překročí pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Podotkněme ovšem podstatnou okolnost týkající se přepočtu hlasů na mandáty: volební systém tu totiž není striktně poměrný, nýbrž přepočet hlasů na mandáty deformuje výsledek voleb ve prospěch silnějších politických stran (viz tabulka níže). Tak například v hypotetické situaci, kdy KSČM získá 14% hlasů a lidovci s TOP 09 každá 7% hlasů (celkem tedy stejně jako KSČM), nebude to znamenat v jejich součtu stejný počet mandátů. Ostatně v současné Poslanecké sněmovně mají Zelení s volebním ziskem 6% hlasů pouhá 3% mandátů, lidovci se ziskem 7,23% volebních hlasů pak pouze 6,50% mandátů, zatímco komunisté se ziskem 12,81% volebních hlasů mají 13% mandátů.
Zkrátka řečeno: bude-li rozdíl mezi ODS a ČSSD minimální a získá-li zároveň ČSSD s KSČM nadpoloviční většinu mandátů, což je pravděpodobné, budou možné pouze dvě varianty koaličních vlád: (1) velká koalice ČSSD s ODS nebo (2) levicová vláda ČSSD s tichou či otevřenou podporou komunistů. Je nabíledni, že takto nastíněné vyhlídky vývoje zdejší politiky v roce dvacátého výročí sametové revoluce jsou neveselé až deprimující a není důvod si myslet, že v případě naplnění této předvolební poznámky úpadek české politiky a politické kultury posledních let v dohledné době skončí. Pravdou je totiž opak: úpadek bude pokračovat!
(Psáno pro Perspektivy - publikováno 3. 9. 09; upravená a aktualizovaná verze)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
hm, jenom mi není jasné, v čem vlastně spočívá to nebezpečí ze strany KSČM??? chtěl bych konečně někde číst konkrétní prognostický model, co by se stalo, kdyby se KSČM přímo či nepřímo podílela na vládě. v krajích už dávno působí, a nezdálo by se, že tam lidé stojí fronty na mléko či banány, jezdili v trabantech nebo že by se ve školních třídách vyvěšoval portrét Husáka. celé tohle strašení KSČM je hloupé a iracionální. smutné je bohužel to, že postihuje i velmi inteligentní lidi (mezi něž ovšem nepočítám pravicové politiky).
z vašeho názoru mě mrazí ..někteří lidé velmi rychle zapomínají
..ta strana má stále v názvu Komunistická a velmi podobné ideály jako v minulosti (nemluvě o některých jménech v jejím čele) ...ptám se vás tedy jak jste si tak jistý tím že kdyby měla nedejbože většinu v parlamentu povede náš stát lépe než v minulosti ...strašení je na místě a doufám že s názory vašeho ražení se budeme setkávat čím dál tím méně
setrváváte bohužel u stejného abstraktního strašení jako všichni antikomunističtí dogmatikové. o jakých ideálech tady hovoříte? z čeho vás mrazí? a ta závěrečná poznámka "doufám že s názory vašeho ražení se budeme setkávat čím dál tím méně" je opravdu hloupá, píšete jako svazák v 50. letech. to jako že jsou názory, které jsou odsouzeny k vyhynutí? doufám, že se jen neobratně vyjadřujete.
buďte konkrétní a nestrašte.
Okomentovat