Platforma - román o lásce na přelomu tisíciletí

Romány Michela Houellebecqa vypovídají cosi o bytí člověka na přelomu tisíciletí. O bytí člověka a jeho touhách, úzkostech, přáních a pádech do nicoty. Jeho třetí román Platforma z roku 2001 o tomto všem je nepochybně; hlavně je to ale strhující román o lásce.

Pro umělecké dílo v pravém slova smyslu platí, že platnost jeho výpovědí, estetická hodnota jím zprostředkovaná a pravdy jím artikulované jsou nezávislé na čase a místě. Takto přísným normám a měřítkům kvality umělecké tvorby je však schopno dostát jen málokteré dílo, neboť pouze výjimeční duchové po sobě zanechávají originální a novátorská díla, jejichž platnost není poplatností dnešku a tedy dnešním náladám, dnešním módám či dnešním požadavkům trhu, nýbrž je zjevem nezávislým na místě a čase. Je zjevem univerzálním. Těžko říct, zda-li romány Michela Houellebecqa splňují výše formulovaná kritéria uměleckého počinu, nicméně se zdá, že jeho texty vypovídají cosi o bytí člověka na přelomu tisíciletí. O bytí člověka a jeho touhách, úzkostech, přáních a pádech do nicoty. Jeho třetí román Platforma z roku 2001 o tomto všem je nepochybně; hlavně je to ale strhující román o lásce na přelomu tisíciletí.

Začátek knihy ničím nepřekvapí a to ani otevřeným líčením erotických scén či cynickou perspektivou hlavního hrdiny k vlastní existenci či společenským fenoménům; je stylisticky popisný a bez hloubky... Na druhou stranu čtenáře zaujme nebo zarazí (zaleží na povaze a náladě čtenáře), že úvod románu se explicitně hlásí k Cizinci od Alberta Camuse (tu je to smrt otce hlavního hrdiny), neboť hlásit se takto otevřeně k autorovi uměleckých klenotů - jakými jsou například romány Mor nebo Pád - vzbuzuje nejednu otázku. Ale i očekávání.

První část Platformy je v podstatě rozborem (spíše deskripcí) jednání slušně ekonomicky zajištěného čtyřicátníka, jehož bytí by se jedním slovem dalo popsat jako "nudné": je tu nápadná jakási mechanika a nahodilost v jednáni bez jakékoliv iniciativy a plánu, touhy a přání stran budoucnosti; běží tu o jednání bez přesahu k zítřku, o jeho setrvačnost beze smyslu a bez naděje, nejvíce se projevující v chladném popisu sexuálních praktik na hranici pornografie (možná i za ní) čišící cynismem, obscenitou a perverzitou. Povrchnímu čtenáři se to může jevit od autora jako samoúčelné, nicméně hlubší pohled a pozornější čtení zjevuje pisatelův záměr, kterým je střízlivý, věcný a věru neveselý komentář ke stavu současné společnosti euro-amerického civilizačního okruhu. Nuže: nuda a její bezvýchodnost je tu zdrojem mechanického jednání - tu ponejvíce mechanického sexu - ze dne na den bez vášně, bez rozkoše, beze smyslu a bez přesahu k zítřku a tedy bez plánu, cílů a tedy jakékoliv naděje. Běží ale hlavně o utrpení hlavního hrdiny, jehož pramenem je absence lásky.

Avšak ve druhé části se v blízkosti hlavního hrdiny objeví žena a láska k ní. Michel Houellebecq nám naznačuje, že navzdory zdánlivé beznaději je v každém dni, v každé minutě, ba v každé vteřině našeho bytí vždy možnost na změnu, která spočívá v setkání se s druhým. To setkání je pak mírou naši naděje ve společnou cestu a neosamocený pád. A změna spočívá v tom, že nás setkání s bližním může přimět k přijetí svého života jako výzvy odevzdat se mu a přijmout jej jako svou součást a tak učinit sebe i druhého šťastným. Jedině skrze štěstí milované osoby i já jako jedinec mohu na vlastní kůži prožít vteřiny rozkoše, radosti a štěstí: „byl jsem šťastný, vzpomínám si na to. Jistěže se vždycky najdou různé záležitosti, řada nevyhnutelných problémů, strádání a smrt, samozřejmě. Přesto když si na oněch několik měsíců vzpomenu, mohu to dosvědčit: vím, že štěstí existuje.“ (Platforma, s. 134). Možnost smysluplnosti života tu je tedy na pozadí mravního rozkladu společnosti a jejího násilí naznačena ve schopnosti oběti, ve schopnosti milovat a odevzdat se, jež provází vášeň, iniciativa a především přesah k zítřku a do vzdálenější budoucnosti. Tento moment je tím, co odlišuje ty, kteří živoří (je jedno, zda-li duševně nebo materiálně) ze dne den od těch, kteří žijí.

Nicméně je třeba konstatovat, že přes naznačenou možnost smyslu plnosti života je i v těchto pasážích text bezvýchodně cynický. Jakýmsi samopohybem se řítí ke špatnému konci, neboť k atributům lásky patří též její bolest, případně ztráta. Platforma je strhující četbou, jejíž závěr je pak až krutě nemilosrdný a ovšem smutný. Autor v něm implicitně stvrzuje pravdu jiného francouzského spisovatele o samotě, utrpení a pádu do nicoty, jež provází ztráta a nepřítomnost milovaného člověka: „později nepřítomnost přináší i jiná poučení, ještě trpčí, že si totiž člověk na nepřítomnost zvykne a že největším ochuzením vlastní bytosti, bolestí nejvíce pokořující je cítit, že tím už netrpíme.“ (Marcel Proust). Navzdory trpkosti z osudu a beznaději hlavní hrdina románu v závěru konstatuje na adresu milované ženy myšlenku, jež mi je jádrem poselství Platformy: "Patřila k bytostem, které jsou schopné zasvětit život něčímu štěstí, učinit je přímo svým cílem. Tento fenomén je záhadou. V něm spočívá štěstí, prostota i radost." (Platforma, s. 281-282).

O autorovi jsem se jinde dočetl, že jeho „romány, jako každé postmoderní dílo (např. Milana Kundery), jsou často významově nejednoznačné. Na první pohled se zdají být cynickými, plnými černého humoru, ve skutečnosti jsou však moralizující a volající po empatii“. Zdá se to být pravdou přesto, že uměleckého účinku a nadčasovosti děl Alberta Camuse pravděpodobně Michel Houellebecq nedosahuje. To ovšem neznamená, že nestojí za to jej číst.

(Houellebecq, Michel: Platforma. Praha: Garamond 2008)

(Psáno pro Perspektivy, publikováno 29. 9. 2009)