Čtverce, probuďte se: krychle existují!

Současná česká vláda uznává jedinou hodnotu: ekonomickou racionalitu. Proti tomu bychom měli důrazně protestovat. V zájmu zachování demokracie je nutné, aby se mnohé oblasti - např. školství, kultura, zdravotní a sociální péče - řídily jinými logikami než logikou trhu.

Roku 1884 popsal Erwin A. Abbot ve svém matematickém sci-fi zemi nazývanou Flatland. Obývají ji geometrické obrazce, které se umějí nasměrovat vlevo či vpravo, dopředu či dozadu, nikoliv však vzhůru nebo dolů. Nejsou tedy ani schopny se povznést a podívat se na svůj dvojrozměrný život z hlediska další dimenze. Když je tato možnost jednomu čtverci zjevena ve snu (v němž uvidí, světe div se, krychli) a chce se o ni podělit s ostatními, dá mu vláda jeho země najevo, že šíření takové zprávy ohrožuje duševní zdraví společnosti a trestá se smrtí. Škoda, že Abbotův román nebyl přeložen do češtiny. Jeho četba by byla dobrou přípravou na čtyři roky vlády ekonomických Plochozemců, kterou máme před sebou.

Teorie spravedlnosti

Abbotův román je variací na jeden ze základních paradoxů moderní doby. Na jedné straně je pro ni charakteristická diferenciace sociálního života do různých sfér specializovaných na pěstování zvláštních hodnot či dober, ke každému z nichž patří i princip legitimního způsobu jeho získávání a rozdělování. Na druhé straně má modernita rovněž opačný sklon k homogenizaci. K ní dochází tehdy, když je platnost řídícího principu jedné oblasti rozšiřována i na jiné oblasti na úkor jejich vlastních principů.

Modernita ovšem jen systematicky rozvinula to, co v dílčích podobách znaly i mnohé předmoderní či raně moderní společnosti: kritika odpustků či stigmatizace prostituce například vycházely z představy, že boží milost ani láska nejsou dobra, jejichž získávání by mělo být řízeno penězi. Jiným příkladem může být péče o chudé a práce neschopné: ve většině kultur nemají být jejich potřeby uspokojovány podle principu zásluhovosti, ale potřebnosti.

Americký filozof Michael Walzer vybudoval na tomto přístupu svou teorii spravedlnosti: do jejího středu postavil zásadu, že spravedlivé je pouze takové rozdělení určitého sociálního dobra či statku, které respektuje povahu a principy sféry, k níž tento statek patří. Každá hodnota - láska, přátelství, péče, materiální blahobyt, politická moc, spása atd. - má svůj vlastní princip distribuce, jehož uplatnění je legitimní jen v hranicích její sféry, nikoliv za nimi. V liberálnědemokratické společnosti by například politická moc měla náležet těm, kteří se k ní dostali na základě všeobecných a rovných voleb, nikoliv na základě svých peněz: peníze totiž jsou legitimním regulátorem distribuce statků a pozic pouze ve sféře ekonomické, nikoliv politické. Dalším příkladem je oddělení oblasti veřejné spravedlnosti od oblasti osobní etiky: posledním základem vymáhaného práva v liberálních společnostech je idea rovných práv, nikoliv idea dobrého života a věčné spásy, které patří do prostoru soukromého rozhodování, do nějž má liberální stát vstup zakázán.

Od plurality sfér k impériu trhu Z Walzerova pohledu spočívala nespravedlnost sovětského socialismu v tom, že si byrokratický stát nárokoval řízení umění, náboženství, výroby, občanské společnosti, rodinných vztahů atd. Této redukci všech oblastí společenského života na ideologizovanou politiku v socialismu odpovídá v kapitalismu symetrické nebezpečí jejich redukce na tržní ekonomiku. K ní dochází tehdy, když kalkul nákladů a výnosů začne řídit rozdělování nemateriálních hodnot vytvářených v rodinných, přátelských nebo občanských svazcích či veřejných statků, jako je vzdělání, zdravotní péče a sociální zabezpečení. Různé rozměry sociálního života jsou překryty a vytěsněny rozměrem jediným: člověk je redukován na homo economicus.

Petr Honzejk vystihl přesně povahu programu současné české vlády, když poukázal k tomu, že se takřka výhradně koncentruje na ekonomickou "základnu" a vypouští prvky "nadstavby" (HN 4. 8.). To by nás nemělo překvapovat. Neoliberální projekt, jenž si vláda dala do vínku, dovádí totiž do všech důsledků marxistickou poučku o prvotnosti ekonomiky a odvozenosti všech ostatních sociálních sfér. Sám Honzejk ovšem dává implicitně za pravdu tomuto pojetí, když vztah základny a nadstavby přirovnává ke vztahu prózy a lyriky. Tato metafora naznačuje, že bez nadstavbové lyriky se můžeme na čas obejít, zatímco bez prozaické základny nemůžeme existovat.

Historický materialismus marxistů alespoň teoreticky uznával, že posledním horizontem člověka nemá být akumulace materiálních statků, ale "harmonický rozvoj sil a schopností člověka". To ahistorický materialismus neoliberálů je důslednější: vytváření a rozdělování specifických hodnot všech ostatních sfér má být podřízeno neúprosné logice trhu. Místo plurality mnoha relativně autonomních oblastí života člověka má nastoupit absolutní autonomie oblasti jediné a její nadvláda nad ostatními.

Koexistence různých sfér - a jim odpovídajících životních způsobů - s sebou nese jejich vzájemné omezování a tím i zadržování nároků každé z nich na řízení celého života jednotlivce či společnosti. Kolonizace všech sfér ekonomickým hlediskem nákladů a výnosů redukuje společenské vztahy na jediný rozměr. Mnohost vzájemně nepřevoditelných dober a životních způsobů je přebita jediným dobrem a životním způsobem. Ať již jsme mezi přáteli, v kruhu rodiny, na univerzitním semináři, v občanském sdružení či na dovolené, všude se máme chovat tak, abychom maximalizovali své zisky a minimalizovali své výdaje. Modelem náležitého fungování všech sociálních institucí - od domácností přes neziskové organizace až po stát - se stává úspěšná kapitalistická firma.

První závan tohoto nivelizujícího neoliberálního větru jsme mohli ucítit v červenci při ustavování parlamentu. Převaha žen v jeho vedení nám byla představena jako vstup do nové éry, v níž již na sebe politici nebudou křičet, ale usmívat se. Podobně jako pocházel předvolební kalendář VV z kultury firemních public relations, také zasedání parlamentu se mělo změnit na esteticky příjemné setkání vedoucích pracovníků podniku, kteří se přišli poradit o cestách zlepšení efektivity jeho fungování a utužit týmový duch. Větší počet dobře upravených a stále se usmívajících mladých žen má pozitivně působit na mravy přítomných mužů, kteří se místo hádání budou předhánět v konstruktivních návrzích. Kdo se opováží formulovat nepříjemnou otázku či radikální nesouhlas, nebo dokonce - nedej bože! - zvýšit hlas, prozrazuje na sebe, že se nerozloučil se starými nešvary a sám se vyřazuje z nového pracovního kolektivu.

Škoda jen, že se do vedení přece jen vetřel dinosaurus Zaorálek! Ale i s takovými si v budoucnu poradíme: možná že pro příští volební období by bylo nejlepší hned po volbách udělat personální audit parlamentu a těchto potížistů se zbavit dříve, než na nás začnou od řečnického pultíku pokřikovat a rušit dělnou atmosféru. Má nám být útěchou nebo varováním, že nová česká politická většina není žádnou výjimkou, ale výrazem ducha doby? Že by se například dnes stěží někdo odvážil zpochybnit skutečnost, že státy mají být posuzovány ratingovými agenturami, jako by byly firmami?

Tato kolonizace politiky ekonomikou má zkázonosné důsledky. V liberálnědemokratických společnostech totiž politika není jen sférou boje o moc řízeného demokratickými procedurami, ale také "metasférou", v níž občané a jejich skupiny zápasí o vymezení hranic jednotlivých sfér a jejich vzájemných proporcí v rámci společenského celku. Ve svém důsledku tedy pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spjaty se sférou akumulace kapitálu.

Jako každý imperialismus, také tento ekonomický imperialismus legitimizuje svůj nárok panství poukazem k tomu, že údajně zastupuje univerzální zájem všech: čím více kapitálu totiž budou jeho vlastníci akumulovat, tím více ho budou investovat, čímž zvětší ekonomický růst a tím i prosperitu všech, včetně těch, kteří si vydělávají na živobytí manuální či intelektuální prací. Díky tomuto utopickému - historií vyvrácenému - předpokladu spontánní harmonie zájmů mezi kapitálem a prací se pak může ekonomie, jejíž poučky vystihují základní podmínky kapitálové akumulace, představovat jako nestranná věda a její protagonisté jako nestranní experti.

Vládcové jsou často líčeni svými kritiky jako cyničtí egoisté, kteří ideologicky manipulují svými poddanými s pomocí vědomých lží: sami si jasně uvědomují, že jejich vláda slouží prosazování jejich partikulárního zájmu a životního způsobu, ale navenek ji z pochopitelných důvodů obhajují poukazem k jejímu údajnému souladu se zájmy a životními způsoby ovládaných. Tento předpoklad je však psychologicky naivní: copak vládcové nechtějí mít na své straně nejen moc a bohatství, ale také spravedlnost a pravdu? Není nic přirozenějšího než věřit v univerzalitu a nestrannost poznatků a pouček, které jsou v souladu s mým partikularistickým zájmem a životním způsobem.

Jedině touto vírou ve vlastní blud je možné vysvětlit, že se poslední tři vlády této země dovolávaly expertízy ekonomických odborníků, z nichž řada je profesionálně činná v oblasti akumulace kapitálu. Skutečně si současná vláda myslí, že může věrohodně legitimizovat svou antisociální politiku "nestrannou" expertízou členů NERVu, jako jsou pánové Kohout (Partners), Sedláček (ČSOB), Procházka (CYRRUS), Dlouhý (Goldman Sachs), Rusnok (ING PF) či Kysilka (Česká spořitelna)? Představa, že "expertní skupina" vedená Vladimírem Bezděkem (Aegon penzijní fond) mohla dojít na jaře tohoto roku k návrhu důchodové reformy, která by byla v zájmu příštích důchodců, a nikoliv především v zájmu podnikatelů v důchodových fondech, je asi stejně tak realistická jako představa, že k nestrannému soudnímu rozhodnutí dojde jedině soudce, který je sám svými zájmy zapleten do kauzy, kterou soudí.

Braňme se!

Ti z nás, kteří se nechtějí smířit s proměnou Česka v ekonomickou Plochozemi, by měli bránit hranice neekonomických sfér, jako je vzdělávání, kultura, zdravotní a sociální péče, rodina, neziskové organizace či občanské iniciativy, před invazí ekonomické logiky. Měli by před ní bránit také politiku. Ta nemá být sférou "týmové práce" v příjemném prostředí s příjemnými lidmi ani "konstruktivního hledání konsenzu", ale polem zápasu různých, radikálně nesouměřitelných perspektiv. Kde jinde než v politice má být pěstováno umění konfliktu a plurality, sporu a vyvažování různých sfér, jejich protagonistů a logik?

Výše zmíněný Walzer považoval toto "umění oddělování" a vzájemného omezování různých oblastí, rozměrů a způsobů života za specificky liberální umění. V tomto smyslu je liberálem i autor těchto řádků. Jestliže byl však před nedávnem na stránkách této přílohy zahrnut Petrem Zídkem mezi levičáky (Pozor, levičáci jsou tu!, LN 24. 7.), pak v současném českém kontextu tuto nálepku rád přijímá. Je-li projekt proměny Česka v Plochozemi považován za "pravicový", pak obrana sociální solidarity a rozmanitosti života před ekonomickou racionalitou je nepochybně "levicová".

Levicový tábor je a zřejmě nějakou dobu ještě bude v české společnosti v menšině. To, že se české elity většinově hlásí k pravici, by nás nemělo rmoutit ani překvapovat: levice se svým smyslem pro rovnou důstojnost každé osoby a lidskou solidaritu bez ohledu na příjmy, profesi, vzdělání či sociální postavení je u sebe doma mezi těmi dole, nikoliv těmi nahoře. Jak při příležitostí nástupu nové vlády do úřadu jasně a zřetelně formulovala iniciativa ProAlt (www.proalt.cz), v současné době je úkol levice hlavně obranný: nenechat si vyškrtnout z našich životů smysl pro rovnost a solidaritu. Bránit se invazi ekonomických kritérií do oblastí, které mají být řízeny jinými hledisky - ať již to je to hledisko krásy či pravdy, jako v umělecké tvorbě a vědeckém zkoumání, nebo hledisko sociální spravedlnosti jako při sdílení břemen a výhod našeho společného života zajišťovaného veřejnými financemi.

Lidé by měli vládnoucí elitě připomínat, že existují i jiná kritéria úspěšnosti lidského života než výše bankovního konta. Je třeba nenechat vládu zapomenout na to, že člověk není pouhým "lidským zdrojem" a že - jak ohlašuje název manifestu ProAltu - "společnost se nedá škrtnout". Čtverce probuďte se: krychle existují!

(Barša, Pavel: Lidové noviny, Orientace, s. 27; 21.8.2010)