„Ponecháme si vylíčení různých podob zármutku k příležitosti jedné pozdější lásky a řekneme teď, že první druh zármutku je nekonečně méně krutý než druhý. Souvisí to s tím, že naše představa osoby, žijící stále v nás, je zkrášlena aureolou, kterou jí neváháme přiznat, je poznamenána ne-li častou vlídností naděje, pak aspoň klidem neustálého smutku. (Ostatně je hodno povšimnutí, že podoba osoby, která nám působí utrpení, zaujímá málo místa v komplikacích, jež zhoršují milostný zármutek, prodlužují jej a zabraňují jeho vyléčení, podobně jako je příčina některých chorob nepřiměřená horečkám, které vyvolává, a pomalému přechodu nemoci do rekonvalescence.) Jestliže je však představa milované osoby obvykle ozářena optimistickým chápáním, bývá tomu jinak u oněch zvláštních vzpomínek, zlých řečí, nepřátelského dopisu (dostal jsem takový jen jeden, byl od Gilberty); člověk by řekl, že ta osoba je sama přítomna v oněch již tak omezených zlomcích a dosáhla moci, jako zdaleka nemá v obvyklé představě, kterou si o její povaze vytváříme. Je to tím, že jsme o dopise nerozjímali jako o obraze milované bytosti v melancholickém klidu lítosti; četli jsme ho ve strašlivé úzkosti, jíž nás svíralo nečekané neštěstí. Tento druh útrap se vytváří jinak; přicházejí zvenčí a došly nám k srdci cestou nejkrutějšího soužení. Obraz své přítelkyně považujeme za dávný a věrohodný, ale ve skutečnosti jsme ho nejednou předělávali. Krutá vzpomínka, ta není současnicí onoho opravovaného obrazu, pochází z jiné doby, je jedním ze vzácných svědků hrozné minulosti. Avšak tato minulost i nadále existuje, vyjma v nás, protože se nám zlíbilo nahradit ji nějakým kouzelným zlatým věkem, rájem, kde se všichni smíří; proto jsou ty vzpomínky, ty dopisy připomínkou skutečnosti a měly by nás náhlou bolestí, již vzbuzují, upozorňovat, jak velmi jsme se od ní vzdálili v šílených nadějích svého každodenního očekávání. Neznamená to, že ta skutečnost musí zůstat vždy stejná, třebaže se to někdy stává. V našem životě se najde dost žen, s nimiž jsme se nesnažili znovu setkat a které na naše nijak chtěné mlčení docela přirozeně odpověděly také mlčením. Jenže u těchto žen, které jsme nemilovali, jsme nepočítali léta strávená daleko od nich, a uvažujeme-li o účinnosti odloučení, nepřihlížíme k tomuto příkladu, který by ji popíral, podobně jako lidé věřící v předtuchy nepřihlížejí k případům, kdy se u nich nesplnily.
Ale odloučení přece jen působit může. Touha a chuť znovu se s námi setkat se obnoví nakonec i v srdci, které nás zapírá. Žádá to jen čas. Ale naše nároky na čas nejsou méně přemrštěné než ty, které si klade srdce, aby se změnilo. Především je čas právě to, co nejtíž dáváme, neboť naše utrpení je kruté a máme naspěch, abychom se dočkali jeho konce. A toho času, který jiné srdce potřebuje, aby se změnilo, využije ke změně i naše srdce, takže až se cíl, k němuž jsme směřovali, stane dostupným, přestane pro nás být cílem. Ostatně sama myšlenka, že dostupný bude a že není štěstí, jehož bychom nakonec nedosáhli, až už pro nás štěstím nebude, ta myšlenka obsahuje část, ale jen část pravdy. Štěstí se dostaví, až k němu budeme lhostejní. Avšak právě tato lhostejnost nás učinila shovívavějšími a dovoluje nám mít retrospektivně za to, že nám bylo uloupeno v době, kdy by se nám bylo možná zdálo značně neúplné. Člověk nebývá ani příliš dobrým posuzovatelem, jde-li o něco, oč nedbá. Vlídnost bytosti, kterou již nemilujeme, připadá naší lhostejnosti přehnaná, ale snad by byla zdaleka nestačila naší lásce. Slyšíme něžná slova, návrh schůzky, a myslíme na požitek, který by nám byly přinesly, ne na všechna další slova, jež měla podle našich přání následovat a jejichž pronesení bychom byli svou dychtivostí možná zabránili. A tak není jisté, jestli štěstí, které přišlo příliš pozdě, když z něho člověk nemůže mít požitek, když už nemiluje, je tak docela totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi tak těžce nesl. To by mohla posoudit jediná osoba: naše tehdejší já; to tu již není; a kdyby se vrátilo, jistě by to stačilo, aby štěstí zmizelo, ať totožné či ne.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 184-185)
Ale odloučení přece jen působit může. Touha a chuť znovu se s námi setkat se obnoví nakonec i v srdci, které nás zapírá. Žádá to jen čas. Ale naše nároky na čas nejsou méně přemrštěné než ty, které si klade srdce, aby se změnilo. Především je čas právě to, co nejtíž dáváme, neboť naše utrpení je kruté a máme naspěch, abychom se dočkali jeho konce. A toho času, který jiné srdce potřebuje, aby se změnilo, využije ke změně i naše srdce, takže až se cíl, k němuž jsme směřovali, stane dostupným, přestane pro nás být cílem. Ostatně sama myšlenka, že dostupný bude a že není štěstí, jehož bychom nakonec nedosáhli, až už pro nás štěstím nebude, ta myšlenka obsahuje část, ale jen část pravdy. Štěstí se dostaví, až k němu budeme lhostejní. Avšak právě tato lhostejnost nás učinila shovívavějšími a dovoluje nám mít retrospektivně za to, že nám bylo uloupeno v době, kdy by se nám bylo možná zdálo značně neúplné. Člověk nebývá ani příliš dobrým posuzovatelem, jde-li o něco, oč nedbá. Vlídnost bytosti, kterou již nemilujeme, připadá naší lhostejnosti přehnaná, ale snad by byla zdaleka nestačila naší lásce. Slyšíme něžná slova, návrh schůzky, a myslíme na požitek, který by nám byly přinesly, ne na všechna další slova, jež měla podle našich přání následovat a jejichž pronesení bychom byli svou dychtivostí možná zabránili. A tak není jisté, jestli štěstí, které přišlo příliš pozdě, když z něho člověk nemůže mít požitek, když už nemiluje, je tak docela totéž štěstí, jehož nedostatek kdysi tak těžce nesl. To by mohla posoudit jediná osoba: naše tehdejší já; to tu již není; a kdyby se vrátilo, jistě by to stačilo, aby štěstí zmizelo, ať totožné či ne.“
(Proust, Marcel: Hledání ztraceného času II. Ve stínu kvetoucích dívek, s. 184-185)
Žádné komentáře:
Okomentovat