Ďábel

„Tento spis je jak tunel: pevně vyzděný, ale nemůžu strhnout lešení a odejít, ani když mě to v něm už nebaví, dokud nezasadím vrcholový klenák, aby mě to nezavalilo. A to odkládám deset roků: nevěděl jsem, jak ho napsat. Žádný názor z těch, co jsem na tu událost měl, a na sebe, mi nevydržel. V čem má být „poselství“ příběhu? Nacházel jsem omluvné výklady nebo naopak sebekritické, ale po čase zněly falešně. Dobře, že jsem počkal, ale teď už dalších deset roků času asi nemám. Tak mi konečně zbývá nejstručnější zhodnocení, protože nejpravdivější: jsem, kdo jsem, bez výkladu. Teprv nedávno jsem si uvědomil, že tu nejtěžší událost svého tehdejšího života mám brát jako dar a zkoušku štěstí: vydržel jsem je. Hrůza pomyslet, jak zlé by to se mnou bylo, kdybych byl povolil a své hříchy odevzdal nesprávnému ďáblu.
Moji nepřátelé se projevili až za půldruhého roku potom, co mi vzali fotografie a filmy. Na podzim roku 1976 předvolali mě do Bartolomějské a nabídli mi napřed kávu. Když jsem nevzal, tak mi dva muži, jeden z nich byl Matura Martinovský, řekli, že se mnou konečně udělají pořádek. Mají pro mě slušný návrh. Když ho nepřijmu, uvidím! A nabídli mi cestovní pas: že můžu odjet sám nebo s celou rodinou. To jsem nikdy nemohl udělat, odmítl jsem a oni přešli k dalšímu bodu: sám ať si píšu, co chci, ale mám nechat organizování literatury pro jiné autory. To už přijatelné bylo, pod neznámou velikou pohrůžkou, ale hned jsem si řekl, že bych jim tak dal znamení, že mě můžou tlačit dál, a kam až? Řekl jsem se strachem zase ne, a tu se jakoby zaradovali: jako by se na tento okamžik těšili. Hned otevřeli složku krásných fotografií ze hřbitova: měli v ní nejen ty moje, oni si tam zajeli a zfotografovali hroby, nápisy na nich, celé okolí. Dají mé fotografie prý majitelům hrobů, ti mě budou určitě žalovat pro hanobení, a celý národ se dozví, kdo ve skutečnosti jsem.
Přejela mě hrůza, i vina… ale jiná, než o které mluví oni, a já teď nesmím jejich výklad mé osoby vůbec připustit. Kdo opadu jsem? Vážná otázka, ale teď není čas. Vždycky jsem ovšem věděl, kdo jsem a jaký, a promíjel si to. Ale krom toho existuje můj obraz, jaký o mně mají jiní lidé, mnoho lidí! Pravda je, že já jsem se do žádného obrazu nestavěl, ten vycházel sám z mého jednání, jako mé jednání vycházelo z mé potřeby. Co mám teď zachraňovat: sebe jako člověka, či svůj obraz bojovníka proti režimu? Tu vešel do místnosti třetí muž, který zřejmě už nevydržel pasivně nás vedle jen poslouchat. Byl to jejich náčelník. Řekl, že oni se mnou definitivně skoncují. Ale ne tak, abych byl obětí násilí a národní hrdina: budu velice mizerný člověk. Dají výběr fotografií otisknout třeba ve Švédsku, postarají se. Aby se to dostalo sem, bude to, jako kdybych ty obrázky tam poslal sám, a lidé si to budou podávat!
Uvědomoval jsem si i klasickou stavbu této situace. Vždyť já jsem konečně opravdu v nebezpečí. To je opravdu něčeho konec. Tady se lidé lámou. Ale oč lepší na tom byli hrdinové, když stáli před popravou pro myšlenky, a já tu pro fotografie s nahou ženou. Ty nesmysly! Smyslné radosti. Porušování manželství! A co chlapci! Padnu za něco, co se ani nedá široce hájit, za hřích.
Snad myšlenka na hřích mi pomohla: ať jdu tedy do pekla! Ale do svého. Pravil jsem asi toto: „Vy dělejte, co je ve vaší povaze. Ustupovat estébákům je horší než ty moje fotky. Když je uveřejníte, svině budete vy, protože já umím líp psát.“ Kdoví, co ti muži opravdu čekali, ale toto nejspíš ne. Ještě nějakou dobu mluvili a já jsem dlouho věděl co, dnes už to nevím. Ani jsem tehdy nedokázal si to zapsat, jak mě to srazilo z písmácké pózy dolů. Jenom jsem ucítil, jak se mi ulevilo: nechám svůj osud Bohu. Poprvé jsem se mu takto podrobil.
Ještě když mě vyváděl z budovy, Martinovský opakoval výhrůžky a návrhy. Nabízel mi své číslo, můžu kdykoliv zavolat, až si to rozmyslím. Nic! Chvěl jsem se povzbudivým rozčilením: já si přece nezkazím, co jsem právě získal! Letěl jsem ulicí jak vysvobozený. A co mám zkusit, rozhoduju si sám. Doma jsem neřekl nic, nevěděl jsem jak. Ani nikomu jinému. Ale napsal jsem o tom fejeton, který asi nebyl úplně pochopen: „Nastal podzim“, 20. října 1976. Vlastně jsem ho psal víc pro ně, estébáky, aby viděli, že se tohoto tématu míním ujmout po svém. Nic k sebevraždě. Hlavně jsem si, jako tak často při psaní, musel svou situaci důkladně formulovat. Ze své úvahy jsem vycházel dobře: protože jsem vzal své ztráty na vědomí. Ale ztráty dalších lidí, mé rodiny, o tom jsem se neuměl rozhodnout, tam byl ten trest.
Byla to jistě situace, kdy se lidé upisují ďáblu nebo dokonce odcházejí ze života. Já byl víc zvědav, co teď oni se svou situací. Jak ubíhaly týdny a měsíce, děkoval jsem svému ďáblu, že mi ve své chvilce přiskočil na pomoc: já se přeci nenechám mravně polepšovat od sviní estébáků! Jevilo se mi čím dál správnějším, že měl-li jsem zachránit svou čest před nimi, musel jsem se postavit i za své hříchy. A dodnes se divím, že mi to tak ihned a instinktivně napadlo. Ze strachu o čest prodat hříchy, to znamená ztratit duši, a čest stejně nezachránit. Jenom se do smrti vydat očekávaným mukám.
Už to vypadalo, že budou mít pravdu moji dva kamarádi, kteří mínili, že když vydržím vydírání, nebudou moci nic. Jestliže fotky otisknou, nikdo jim to neuvěří…! Jaký omyl. Bylo to při Chartě 77, kdy po mě chtěli nějaké informace nebo aspoň abych se od ostatních pachatelů odtáhl. Což se zas nedalo. Po týdenním vyslýchání naráz přestali, a za pár dní otiskli obrázky ze hřbitova v týdeníku Ahoj. Krom toho je vysílali v televizi. A s použitím mizery jménem Svěrčina, ředitele ČTK, vyrobili sadu obrázků, kterou rozeslali mým přátelům, hlavně dámám, lidem známým i neznámým. Ti je jistě pořád mají. Když jsem potom chodil a potkával lidi, někteří se odhodlali vyslovit mi svou účast jako oběti tak zřejmého podvodu a podvrhů, říkal jsem jim: Nene, ty fotografie jsou pravé. A myslel jsem si: už se s tím musíte nějak vyrovnat, přátelé. Jenom Pavel Landovský to uměl otočit, jako když se podíváte dalekohledem obráceně: „Víš, člověče, co bys musel dát v Americe za takovou reklamu?“
Někteří z přátel a ctitelů mi ty fotky odevzdali: Pavel Kohout, básnířka Věra Jirousová a záhadná žena Daňa Horáková. Ta však měla přání, abych jí věnoval a podepsal fotografii, která se jí nejvíc líbila: byla to fotografie jakéhosi chlapa, jak leží nahý a nad hlavou drží vztyčenou šavli.“

(Z rukopisu „Stará postel“, 1998.)

(Vaculík, Ludvík: Tisíce slov, s. 271-273)