Všecko své brát za celek sebe

Európa na želanie

2011-09-26T16:56:00.001+02:00

Dávajte si pozor na to, čo si želáte, lebo sa vám to môže vyplniť, hovoria Američania. Na mňa však americká rada neplatí, lebo celé roky som si želal, aby Európska únia vydržala pokope, čo však vyzerá čoraz menej splniteľné. Dnes sa, naopak, stále viac vypĺňajú moje obavy, že sa rozpadne.

Psychicky sa na rozpad pripravujem už dlho, hoci samotná predstava o ňom bola donedávna len hmlistá. Až v posledných týždňoch sa vyrojili vo svetovej tlači a na akademickej sieti analýzy, ako by mohol taký rozpad vyzerať. Je to zaujímavé čítanie. Všetky texty sa venujú prvým dňom po bankrote Grécka, ktorého priebeh je podľa ich názoru nemožné ustrážiť, čo povedie k rozpadu eurozóny a ten zase nevyhnutne k rozpadu Európskej únie. Ani tie najodvážnejšie si však netrúfnu zájsť v detailoch ďalej ako po prvé dni. Je to ako v šachu – ak urobíte zlý prvý ťah, dokážete odhadnúť ešte pár ďalších vynútených chýb, ale konečné postavenie vašej zákonitej prehry pri mate môže mať tisíce podôb. Nie že by na tom veľmi záležalo.

Háklivá téma - vojna
Prvé ťahy teda budú vyzerať asi takto: grécka vláda jedného dňa zistí, že už nemá peniaze, uzavrie banky aj hranice, aby jej zvyšné eurá neodplávali do Nemecka. Keďže tento krok odporuje európskym zákonom, vytvorí sa nelegálne prostredie, čo spolu s nevyhnutným útokom vkladateľov a investorov na oslabené európske banky, napríklad francúzske, vyvolá chaos a krach mnohých zahraničných firiem, ktoré v Grécku podnikajú. Nákaza sa tak bude napriek pokusom o postavenie ochranného múru šíriť ďalej, najskôr do Španielska a do Talianska. Európska centrálna banka tam bude musieť nalievať neobmedzené peniaze, čo vyvolá paniku na finančných trhoch atď. Jednotlivé štáty sa začnú brániť uzatváraním kapitálových tokov, čo vyvolá nekontrolovateľný kŕč ekonomiky, o politike ani nehovoriac. Scenárov je viac vrátane prípadného odchodu Nemecka z eurozóny, konečný efekt pre Európu je však rovnaký.

Jediná analýza, ktorá si zatiaľ trúfla aj vypočítať straty po rozpade eurozóny, je od švajčiarskej banky UBS, ktorá zároveň tvrdí, že záchrana eura je zhruba desaťkrát lacnejšia. Cituje ju aj náš minister financií Ivan Mikloš, keď hovorí, že pri rozpade eurozóny sa len v prvom roku prepadne HDP Nemecka o 25 percent a menšie štáty sa môžu tešiť na prepad o 40 až 50 percent. Takýto pokles HDP nastal len v 30. rokoch počas Veľkej depresie, po ktorej nasledovala vojna.

Hovoriť o vojne je háklivé, nedávno si to na vlastnej koži vyskúšal poľský minister financií Jacek Rostowski, keď povedal, že v Európe bude do desiatich rokov po rozpade eura vojna. Dočkal sa ostrej kritiky, že straší ľudí. Denník Financial Times vo svojej analýze prípadného krachu eura pripomína francúzsko-pruskú vojnu v rokoch 1870 - 1871, ktorá vyvolala prvé napätia v Latinskej monetárnej únii (sformovanej v roku 1865 Francúzskom, Belgickom, Švajčiarskom a Talianskom). Túto menovú úniu potom pochovala v roku 1914 prvá svetová vojna, s ktorou zanikla aj prvá veľká vlna globalizácie. Ešte tesne pred vypuknutím tejto vojny ekonómovia a analytici na celom Západe jedným dychom tvrdili, že je nemožná, lebo globálny kapitalizmus a finančné trhy ju nepripustia.

Vytrvalí hráči a blúznivci
Zvláštne je, že analýzy zániku eura považujú za hybnú silu rozpadu – okrem neschopnosti európskych politikov dohodnúť sa na záchrane spoločnej meny - onen zvláštny fenomén sebanapĺňajúceho sa proroctva, tú povestnú špirálu strachu, ktorú finančné trhy nedokážu ovládať. Európa, ktorá vybudovala svoj svetový úspech na osvietenskom uctievaní rozumu, sa rozpadne pre nezvládnutie emócií. Zaslúžene, povedia Číňania.

V takýchto neistých časoch, keď sa trasie systém, ktorý v normálnych časoch drží svojou inštitucionálnou mohutnosťou blúznivcov rôzneho druhu pri zemi, začínajú títo blúznivci a hráči dvíhať hlavy. Pamätám si ich ešte z novembra 1989, krátko po tom, čo sa zrútil komunistický systém. Vyrojili sa nevedno odkiaľ, mali šialený pohľad, energiu a šialené nápady, ako zmeniť svet. Mnohí z nich už po pár mesiacoch zapadli do zabudnutia, ale našli sa aj vytrvalci. Jedným z nich bol Vladimír Mečiar. Jeho obrovskou výhodou bolo, že bol hráčom, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra, lebo si vôbec nevie predstaviť svoju prehru ani následky toho, čo sa stane, až sa mu vyplní jeho želanie. Preto dokázal – spolu s ďalším fanatickým hráčom Klausom - rozdeliť Československo.

Nechcem sa teraz venovať tomu, či bol rozpad Československa úspechom alebo prehrou pre Čechov aj Slovákov – to sa napokon ukáže až pri prvej vážnej skúške z geopolitiky, ktorá nás čaká po rozpade EÚ. V každom prípade by nám však skúsenosť z tej doby pred dvadsiatimi rokmi mala dať jednu mentálnu výhodu: vieme totiž, že štáty a inštitúcie sa dokážu rozpadnúť v priebehu mesiacov a dokonca proti vôli obyvateľstva, jednoducho len preto, lebo hráči s emóciami naštartujú procesy, ktoré sa už nedajú zastaviť. Na prahu takého procesu sa dnes nachádza celá Európa.

Pravica chce zničiť tradičný systém
Hráčov a revolucionárov, ktorí čakajú na rozpad systému a na svoju príležitosť, je dnes v Európe dosť, hoci väčšinou ešte nie sú pri moci. Na Slovensku už jedného máme. Je zvláštne, že po celé roky mnohí považovali za Mečiarovho nástupcu Roberta Fica. Myslím, že to bol od začiatku veľký omyl celej jednej generácie, ktorá Mečiara alebo jeho nástupcu potrebovala ako zrkadlo, v ktorom sa ona sama videla lepšou. Iste, Fico je nebezpečný politik, ktorý považuje slobodu skôr za nevyhnutné zlo ako za základ ľudskej dôstojnosti, ale na Mečiara sa vôbec nepodobá. Nie je to ten typ revolučného hráča, ktorému je jedno, čo sa stane zajtra. V istom zmysle je tradičným politikom, ktorý sa v geopolitickej orientácii a chápaní politiky takmer nelíši od svojich úhlavných nepriateľov, za ktorých považuje Dzurindu s Miklošom.

Tým skutočným mentálnym nástupcom Mečiara je Richard Sulík. Naším šťastím je, že tento človek nemá Mečiarove schopnosti ani energiu, aj tak však stojí za pozornosť, lebo po ňom možno prídu iní, talentovanejší. S Mečiarom zdieľa kľúčovú vlastnosť – je to politický gambler a revolucionár. K životu potrebuje chaotické prostredie, preto ho vytvára. Práve preto Sulík nepotrebuje Európsku úniu, lebo ho brzdí v rozlete. Tak ako Mečiara brzdilo v rozlete Československo.

Nie je náhoda, že Sulík je pravičiar. Revolučnú zástavu totiž dnes na Západe dvíha práve radikálna pravica, ktorá chce zničiť tradičný systém, považuje ho za prehnitý a socialistický – od Tea Party v Amerike až po Le Penovú vo Francúzsku či Pravých Fínov. Je paradox, že ľavica so svojou revolučnou minulosťou reprezentuje v týchto časoch skôr mierny stredný prúd a taký Zapatero v Španielsku či Papandreu v Grécku dokonca proti svojmu presvedčeniu škrtajú ako o život, len aby udržali svoje krajiny v eurozóne.

Cesta do pekla
Moje obavy o Európu však nie sú odvodené od Sulíka. Sú odvodené od jazyka, ktorý používajú mnohí významnejší odporcovia Európskej únie - hoci mnohí z nich sa tvária, že sú len odporcami pôžičky Grécku a chcú vlastne Európu zachrániť. Ten jazyk sa opiera o zdanlivo morálne princípy, ako je nemravnosť zadlžovania a nespravodlivosť, keď chudobní majú doplácať na bohatých. Opäť je zvláštny paradox, že to hovorí predovšetkým pravica, ktorá akoby zabudla, že to bol vynález úveru, ktorý naštartoval európsku priemyselnú revolúciu a zrodil kapitalizmus, že to hovorí tá istá pravica, čo až donedávna oslavovala dereguláciu finančného sveta, ktorý toxickými derivátmi nafukoval úverovú bublinu globálnych rozmerov.

Mravné kategórie, ktorými operujú odporcovia pôžičky Grécku, sú v skutočnosti nástrojom k vyvolávaniu nenávisti medzi národmi, ich jazyk je obviňujúci a vo svojej sémantike hlboko negatívny. Jeho záporná energia na celej čiare víťazí nad ťarbavou obranou pozitivistov, ktorí sa zmôžu len na varovania, že mravný radikalizmus je cestou do pekla.

Niečo sa deje
Pamätám si tento jazyk veľmi dobre – pred dvadsiatimi rokmi ho používali českí aj slovenskí nacionalisti a jeho záporná energia viedla k nevyhnutnému rozpadu. Aj vtedy operoval zdanlivo mravnými kategóriami – českí nacionalisti prepočítavali, koľko doplácajú na Slovákov, tí slovenskí zase tvrdili, že Česi zámerne ruinujú slovenskú ekonomiku. Nech nás nemýli zdanlivý fakt, že rozpad Československa bol vlastne úspechom pre oba národy, lebo z pohľadu budúcich dejín to môže vyzerať úplne inak.

Česko priviedol pocit oslobodenia sa od Slovákov až do arogantnej ostrovnej mentality, odkiaľ sa celej Európe vysmieva. Slovensko si zasa svoj rozpoznaný osud večnej periférie kompenzuje vzdorom voči Bruselu. Túto zástavu ako prvá hrdo zdvihla Iveta Radičová, ktorá však už po roku vládnutia pripomína skôr týranú ženu ako premiérku. Ak to bude spor o euroval, ktorý ju pripraví o funkciu, bude to svojím spôsobom spravodlivý trest za jej naivitu.

Podstatné však je to, že tým istým dynamickým jazykom plným zápornej energie, ktorý pred dvadsiatimi rokmi viedol k rozpadu jedného štátu, hovorí dnes čoraz viac Európanov. Z toho plynú moje obavy.

Na druhej strane, moje domáce skúsenosti možno neplatia pre Európu ako celok. S pribúdajúcimi analýzami toho, čo nás čaká po bankrote Grécka, sa totiž začína meniť doteraz váhavý jazyk obrancov eura a Európskej únie, stávajú sa nimi dokonca aj tí, ktorí mali k euru a EÚ odstup. Keď týždenník The Economist vo veľkom úvodníku minulý týždeň smutne priznal, že všetky pravdy dávnych kritikov eura sú dnes „irelevantné“, lebo „nechať euro padnúť je oveľa, oveľa horšie“, niečo sa deje. Je možné, obrancovia EÚ nájdu slová, ktoré budú mať dostatok energie, aby prinajmenšom vyrovnali sily so zápornou sémantikou svojich odporcov.

Dosť si to želám, bez ohľadu na to, čo o takýchto želaniach hovoria Američania.

(Šimečka, M. Martin; Pravda 25. 9. 2011)

Prostor pro levicovou alternativu existuje, Paroubek ji ale neztělesňuje

2011-09-24T10:01:00.000+02:00

Jiří Paroubek tento týden přiživil spekulace o založení nové strany levého středu. Co by takový krok znamenal pro ČSSD? A co pro českou levici obecně? A měl by vůbec nový subjekt šanci trvale zahnízdit v české politice?

Již několik týdnů česká média veřejnost zásobují inforamcemi o tom, kterak expremiér a bývalý předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek zvažuje založení nové politické strany, případně přestup k národním socialistům. Podle v tomto týdnu publikovaných informací je dokonce pravděpodobnější varianta právě vzniku nového subjektu středolevé profilace.

Paroubek se o potřebě dokončit programové, organizační i personální přípravy nové strany levého středu zmínil tento týden na svém webu vaševěc.cz. Ostatně na stejném serveru v posledních týdnech a měsících opakovaně kritizoval podle něj málo razantní politiku současného vedení ČSSD.

„ČSSD působí jako ohon komety, jejíž jádro tvoří odbory a jejich čím dál tím větší schopnost říkat věci, kterým voliči ČSSD rozumí více, než politice strany, která má obranu jejich zájmů ve svém programu. Anebo už nemá?,“ napsal například expředseda sociálních demokratů v červenci v textu nazvaném příznačně Existuje ještě závazný program sociální demokracie?

Paroubek: ČSSD rezignovala na svůj program
Paroubek v něm ostře kritizuje vedení ČSSD, neboť nejsilnější opoziční strana podle jeho slov rezignovala na svůj program. Bývalý předseda Sobotkově vedení vyčítá slova stínového ministr financí ČSSD Jana Mládka, který v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl, že ČSSD možná nezruší zdravotnické poplatky či jednání Jaroslava Palase, který dle Paroubka pokračuje ve svém plánu zprivatizovat jedno z krajských zdravotnických zařízení.

Expremiér ve stejném textu také upozorňuje, že se sociální demokraté v poslední době potýkají s nárůstem korupčních případů či případů obecně snižující důvěryhodnost jejích představitelů, což ilustruje na příkladu podle jeho slov podivného studia vrcholových představitelů strany.

„Obávám se toho, že se ČSSD vrací do dob Vladimíra Špidly, tedy předsedy, který postupně opouštěl zásadní programové postuláty ČSSD a nebyl schopen razantně řešit vnitřní problémy strany, které se mu postupně staly osudnými,“ varoval pak v textu Paroubek.

Pokud můžeme věřit jeho slovům, pak právě rezignace sociálních demokratů na jejich program ho vede k úvahám o dokončení programové, organizační i personální přípravy alternativního politického subjektu. „Nová strana levého středu s principiální a razantní politikou donutí ČSSD, aby 'nezpravicověla' příliš," napsal Paroubek v tomto týdnu. Podrobnosti expředseda sociálních demokratů zatím neprozradil. Pro média pouze ve středu uvedl, že nejpozdější termín dokončení příprav nového politického subjektu je podzim.

Podle informací Deníku Referendum sice ještě Paroubek pro ČSSD ztracen není – údajně totiž existuje možnost dohody mezi ním a Bohuslavem Sobotkou spočívající v tom, že se Paroubek stane součástí stínové vlády a na projekt založení nového subjektu rezignuje –, přesto již většina glosátorů a komentátorů české politiky neváhala zauvažovat nad šancemi případné Paroubkovy strany trvale zahnízdit v české politice.

Tak například Martin Zvěřina z Lidových novin – které na něm v době, kdy byl předsedou ČSSD, nenechaly nit suchou – považuje výzvu založit novou partaj a uspět s ní ve volebním klání za krok hodný velkého politika.

„Poté, co se ocitl v sociální demokracii na vedlejší koleji, rozhoduje se Jiří Paroubek, zda vykročit ve stopě Miroslava Kalouska. Postavit z ničeho stranu a uspět ve volbách, to je výzva pro politika s velkým P,“ uvažuje Zvěřina, podle kterého se Paroubek může, pokud jde o pracovitost a schopnosti, právě s Kalouskem měřit.

„Podobně jako exlidovec ani Paroubek se nemusí bát, že by nějak tímto krokem utrpěla jeho pověst. Má proti svému předchůdci i výhodu, je daleko populárnější a své příznivce spolehlivě shoufuje,“ nepochybuje komentátor Lidových novin.

Jak už bývá v české mediální krajině zvykem, drtivá většina publicistů, a to obzvlášť v případě právě Jiřího Paroubka, své úvahy až přespříliš personifikuje. Deník Referendum oslovil několik expertů s ambicí odlišnou: pokusit se zodpovědět otázku, zda v české stranicko-politické soustavě existuje prostor pro vznik relevantní nové levicové či středolevé partaje.

Pozorný pozorovatel české politiky si ostatně dříve či později musí položit otázku, zda v české stranicko-politické soustavě neexistuje prostor pro vznik moderní levicové strany, jež bude pevně zakotvena v současném levicovém ideově-programatickém diskursu zemí na západ od našich hranic.

Z rozličných šetření totiž vyplývá, že zdejší levicové subjekty nejsou schopny z vícero příčin oslovit například mladé voliče, vysokoškolsky vzdělané lidi či voliče z velkých měst, a to navzdory faktu, že právě středolevé či levicové subjekty přirozeně zastupují právě zájmy těchto voličů. Ti se ale ani více než dvacet let po listopadové revoluci s levicí neidentifikují, ba se jí mnohdy štítí.

Prostor pro levicovou alternativu existuje
Politolog a expert obeznámený se situácí uvnitř ČSSD Lukáš Jelínek považuje za klíčové, že témata, která nedostatečně artikuluje jak ČSSD, tak KSČM, existují.

Podle něj se jedná především o priority, jež jsou průsečíkem zájmů levicových liberálů, enviromentalistů, částečně i některých lehce anarchistických skupin, voličů zpravidla právě mladších, městských a vysokoškolsky vzdělaných.

„Jde o témata ochrany práv menšin (národnostních, etnických, sexuálních, imigrantů a dalších) a lidských práv obecně, genderové vyváženosti, důrazu na práva a ochranu přírody či podpory alternativního způsobu života,“ vyjmenoval pro Deník Referendum možné programatické akcenty případného nového subjektu politolog.

Podle Jelínka je totiž pravě na těchto polích současná česká levice velmi opatrná, a to především proto, aby neznejistila své pevné a tradiční voličské jádro, jež je podle jeho slov ve zdejších krajích zpravidla poměrně konzervativní, věkově nadprůměrné, jiráskovsky vlastenecké, s jistými náznaky xenofobie.

„Subjektem, který by zmíněné zájmy mohl a měl pokrýt, je Strana zelených. Ovšem nikoli ta česká, se šrámy z Topolánkovy vlády a politickými konkurenty i mnoha občany nazíraná skrz prsty,“ uvažuje Jelínek. Jinými slovy řečeno, Jelínek se domnívá, že tu teoreticky prostor existuje, a to v terénu uvolněném sociální demokracií, zelenými a menšími liberálními uskupeními.

„Podobná strana by mohla být konkurencí i spojencem ČSSD zároveň. Její zárodky ovšem nikde nevidím. A ani Jiří Paroubek by své kroky s něčím podobným určitě nespojil,“ doplnil Lukáš Jelínek.

Taktéž sociolog Jan Keller si myslí, že myšlenka založit novou levicovou stranu není v zásadě špatná. Podle něj by to totiž byla správná odpověď na neschopnost sociálních demokratů a komunistů domluvit se na společném hájení zájmů levice.

„V současné podobě je levicová scéna předurčena k neúspěchu, i když by měla šanci zastupovat zájmy zhruba 80 procent populace. Takovou levicovou alternativu však nemohou zaštíti lidí, jako je Zeman anebo Paroubek,“ upřesnil pro Deník Referendum Keller.

Případný Paroubkův projekt naději české politice neskýtá
Podle Jelínka tu je ale ještě jiná varianta, Paroubkovi podle něj milejší. „A to vznik subjektu, který by naopak tradiční levici odčerpával sympatizanty slyšící na výrazné národovecké tóny. Tedy něco na pomezí ČSSD, národních socialistů a Suverenity,“ myslí si politolog.

Patrně by podle Jelínka taková strana sice akcentovala sociální témata, leč v řadě dalších by se přibližovala pravici, jak již dnes činí Suverenita. „Nevím, kolik by oslovila voličů – přeci jen dochází ke generační proměně elektorátu, která s sebou nese jiné priority než měli čtyřicátníci či padesátníci před dvaceti lety –, ale paradoxně by asi neměla nouzi o politiky," myslí si Jelínek

Česká politická elita je totiž podle politologa i nalevo od poltického středu plná konzervativních, okázale vlasteneckých osob. „Jejich společným rysem je mimochodem úcta k Václavu Klausovi a připravenost jej za jistých podmínek podpořit i do vrcholných ústavních funkcí,“ uvažuje Jelínek.

S tím ale nesouhlasí politolog Milan Znoj, podle kterého je sice možná na levici malý prostor pro nacionální a plebejsky populismus, avšak podle jeho mínění si tyto voliče už rozebrali a ještě rozeberou Miloš Zeman a právě Suverenita Jany Bobošíkové.

Podle Znoje je proto případný Paroubkův pokus založit novou relevantní politickou stranu beznadějný. „Jedinou faktickou otázkou by tak bylo, nakolik by Paroubkova strana oslabila sociální demokracii. Myslím, že úbytek voličů sociální demokracie by byl minimální a pro významnější politiky ČSSD by pak přestup k této formaci byl krokem ze zoufalství,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.

Podle Jelínka by ale Paroubkova strana nepochybně odčerpávala hlasy v první řadě právě sociálním demokratům, ve druhé i komunistům. A nejen z tohoto důvodu by sociolog Jan Keller Paroubkův případný počin založení nové strany považoval pro levici přímo za škodlivý.

A to si podle všeho uvědomují i mnozí sociální demokraté. Například podle prvního místopředsedy strany Michala Haška nemá Jiří Paroubek k odchodu ze sociální demokracie žádné programové ani věcné důvody.

„Je škoda, že s novým vedením strany nenašel společnou cestu, ale stále ještě vidím možnosti k jednání. Případné drolení levice nepovažuji za rozumné ani šťastné, nahrává pouze pravici," dodal k případnému odchodu Paroubka z ČSSD Hašek. A právě z tohoto důvodu by se mělo vedení ČSSD pokusit dospět s Paroubkem k dohodě.

Podle Kellera by byl navíc Paroubkův odchod ze sociální demokracie přiznáním faktu, že se tomuto člověku nepodařilo očistit ČSSD z podezření, že je to strana lidí, kterým jde o jejich osobní zájmy více, než o zájmy těch, koho by měli zastupovat.

ČSSD je historií odsouzena ke spolupráci s komunisty
Lukáš Jelínek za stěžejní úkol pro nejbližší roky pokládá pluralizaci sociální demokracie, včetně ustavování názorových frakcí tak, aby dokázala sama obhospodařovat ona výše zmíněná levicově liberální a enviromentální témata.

Avšak sociální demokraté tu dlouhodobě čelí konstelaci, jež jim znemožňuje kvůli dohodě o vyloučení KSČM z exekutivy vytvořit čistě levicovou vládu. A je nanejvýš neopodstatněné si myslet, že bude v budoucnosti disponovat volební podporou, která jí umožní vládnout bez spojenců. Ostatně taková varianta je i vzhledem k českému poměrnému volebnímu systému v podstatě vyloučená.

A zohledníme-li postupnou proměnu elektorátu, v němž pomalu začínají převažovat voliči mladších ročníků, ukazují se strategicko-mocenské vyhlídky sociální demokracie pochmurnými.

Podle Milana Znoje totiž ČSSD stojí před takřka neřešitelným problémem, a tím je kulturní hegemonie pravice. „Získat například mladé či vysokoškolsky vzdělané voliče pro levici je v současnosti nad síly jakékoli politické strany. Jejich odpor k levici je dán kulturní hegemonií pravice ve veřejném prostoru, a ta přetrvává,“ myslí si politolog.

„Kdyby vznikla levicová strana pro mladé, bylo by to pro sociální demokracií výhodné, ale v tomto případě je přání otcem myšlenky. Sociální demokracie je historií osouzena ke spolupraci s komunistickou stranou. A přes zásadní rozdíly mezi nimi může být nyní jejich spolupráce vzájemně prospěšná,“ dodal Milan Znoj pro Deník Referendum.

Sociální demokraté se tak musí pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti čistě levicové vlády. Ostatně českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav, jehož průvodním znakem je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit již nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii.

„Nyní se zkrátka jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ uvedl už před časem pro Deník Referendum Milan Znoj.

Podle politologa totiž takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně dlouhodobě naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 6. 8. 2011, viz tady.)

Konec pravicové vlády bude dobrým důvodem ke spolupráci ČSSD a KSČM

2011-09-24T09:51:00.000+02:00

Bohuslav Sobotka v neděli zopakoval, že jeho strana nepočítá s vládní spoluprací s VV ani s KSČM. Podle DR oslovených expertů stojí ale naopak ČSSD před úkolem vysvětlit veřejnosti, že odmítnutí pravicových reforem vyžaduje právě spolupráci na levici.

Předseda největší opoziční strany Bohuslav Sobotka v nedělním diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce opět veřejnost ubezpečil, že sociální demokracie po volbách nepočítá s vládní spoluprací s Věcmi veřejnými ani s komunisty. ČSSD by podle něj preferovala koaliční spolupráci či menšinovou vládu s podporou jiných partnerů. Koho tím myslí ale neuvedl.

„Není realistické, že se tato politická strana (VV), spíše soukromá firma dostane po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, a ČSSD nepočítá s žádnou strategickou spoluprací s touto mafiánskou a klientelistickou strukturou," řekl Sobotka u Václava Moravce. ČSSD podle něj bude současně usilovat o to, aby funkční období pravicové vlády bylo co nejkratší.

Na dotaz, zda chce ČSSD spolupracovat s komunisty, Sobotka odpověděl, že si to příliš nepřeje. „Pokud se podívám na dnešní program KSČM, tak ten mě příliš nadějí nenaplňuje, takže já bych upřednostnil jinou formu koaliční spolupráce nebo dohody na bázi menšinové vlády," dodal.

Přitom podle v pondělí publikovaných dat by se do Poslanecké sněmovny dostaly pouze čtyři subjekty a současně by opoziční levicové strany v červnu podle modelu volebního zisku agentury STEM získaly v dolní parlamentní komoře ústavní většinu.

ČSSD by disponovala 91 mandáty a KSČM 31. Přes 120 mandátů pro levici ukázal už květnový průzkum. Pokud by se navíc po příštích volbách do Sněmovny dostali skutečně pouze čtyři strany, tj. občanští a sociální demokraté, TOP 09 a KSČM, předseda ČSSD by byl nucen svá současná prohlášení značně přehodnotit.

Radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici
Podle politologa Milana Znoje by se současné vedení sociální demokracie mělo naopak pokusit přesvědčit veřejnost o prospěšnosti levicové vlády. „Nyní se jedná o to, aby ČSSD dokázala uvést pádné důvody, proč by případná spolupráce s komunisty byla výhodná nejen pro sociální demokracii, ale pro občany této země,“ myslí si Milan Znoj.

Podle politologa takovými dobrými důvody může být snaha sociální demokracie zastavit pravicovou vládu v jejích škodlivých reformách. A podle jeho názoru to bez pomoci komunistů – jak ostatně naznačují výsledky volebních preferencí – zjevně nepůjde.

„Nicméně pokud by řešením měly být předčasné volby, tak to nepůjde ani bez pomoci nějaké menší pravicové vládní strany,“ doplnil Znoj v rozhovoru pro Deník Referendum. Sobotka totiž v Otázkách Václava Moravce také uvedl, že pokud jeho strana uvidí jakékoli trhliny v soudržnosti současné vládní koalice, je připravena opětovně vyvolat hlasování o nedůvěře vládě.

„Přirozeně jako opozice budeme usilovat o to, aby funkční období této vlády bylo co nejkratší," uvedl v neděli předseda ČSSD. Podle Milana Znoje tak nyní ČSSD stojí před úkolem vysvětlit, že její radikální odmítnutí pravicových reforem vyžaduje spolupráci na levici, respektive že konec pravicové vlády je dobrým důvodem k takové spolupráci.

I podle sociologa Jana Kellera mají sice sociální demokraté plné právo zakazovat si spolupráci s levicovými subjekty, avšak pod jednou podmínkou. „A sice, že ČSSD dokáže i bez nich ochránit zájmy středně a nízce příjmových skupin obyvatelstva, které tvoří její volební základnu,“ myslí si Keller.

„Pokud ovšem ČSSD bez zbytku levice zájmy svých voličů ochránit nedokáže, bylo by od ní poctivé, aby to veřejně přiznala, a to nejlépe před příštími – doufám, že předčasnými – volbami,“ doplnil Keller pro Deník Referendum.

„Spolupráce s komunistickou stranou ovšem musí být omezená, podmíněná a v ideovém rámci navrženém sociální demokracií. Omezená musí být v tom smyslu, že nepůjde o vládní koalici, neboť tu nejprve musí být pozitivní zkušenost,“ uvedl pak pro Deník Referendum Milan Znoj.

Podle Znoje by pak spolupráce ČSSD a KSČM měla být podmíněná v tom smyslu, že musí být vázána na přijetí základních politických hodnot našeho polistopadového demokratického režimu, tedy přijetí členství v EU, členství v NATO a uznání toho, že listopadová revoluce byla odčiněním února 1948.

„Ideovým rámcem spolupráce by pak měla být pozice sociální demokracie usilující o reformu kapitalismu a obhajobu sociálního státu, a odmítnuta naopak ideologie sjednocené levice a všechny podobné, které navrhují skoncovat s kapitalismem a parlamentním režimem ve jménu utopických vizí beztřídní společnosti,“ uzavřel Znoj rozhovor pro Deník Referendum.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 20. 6. 2011, viz tady.)

Stávka, která neomezí svobody jiných, neexistuje

2011-09-24T09:47:00.000+02:00

Expředseda poslaneckého klubu ODS v úterních LN navázal na výroky Václava Klause o zpolitizované stávce a přirovnal odboráře k teroristům. Podle expertů oslovených DR se Tluchoř pohybuje v terénu, jenž obývá Lukašenko a další totalitární politici.

I v úterý se napětí kolem plánované čtvrteční stávky dále stupňovalo. Pravicoví politici věrně následující prezidenta republiky Václava Klause nadále zpochybňují legitimitu odborářského protestu. Namísto výzev k hledání kompromisu tak vyostřují sociální konflikt ve společnosti.

Zatímco premiér a předseda ODS Petr Nečas již v pondělí avizoval, že vláda v reakci na chystanou akci odborů urychlí práce na novém zákoně upravujícím právo na stávku, expředseda poslaneckého klubu občanských demokratů Petr Tluchoř publikoval v úterním vydání Lidových novin text, ve kterém odboráře přirovnal k teroristům.

Nečas požaduje po ministru spravedlnosti a sociálních věcí urychlené zpracování změny zákona o stávkách. A jak sociolog Jan Keller pro Parlamentní listy podotýká, určitě se nebude pracovat na jejich usnadnění.

„Leccos naznačil i ministr financí Kalousek, když prohlásil, že třeba historici umění si klidně budou moci stávkovat. Možná se tedy pracuje na zákonu, který stávky formálně povolí a postará se však o to, aby docela ztratily svůj smysl - nikdo nepozná, že někdo ve stávce je. Všechno bude precizně fungovat; když vznikne náznak nějaké škody, nastoupí exekutor a zkasíruje odborářský majetek," uvedl sociolog.

Podle Tluchoře pak sice ústava zaručuje právo na stávku, avšak nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných. „Odboráři se hluboce mýlí, když si toto odvozené sociální právo vykládají jako jednu ze základních svobod, jakými jsou právo na svobodu, na život či na majetek,“ nepochybuje Tluchoř.

„Právo na stávku lze popřít buďto přímo, jako to dělá diktátor, nebo nepřímo, jako to dělá zloděj. Petr Tluchoř volí cestu nočního zloděje. Chce odborům přiznat právo na stávku, ale jenom takovou, která neomezí práva a svobody jiných lidí, a tak jim toto právo zároveň krade, neboť taková stávka neexistuje,“ oponuje v rozhovoru pro Deník Referendum Tluchořovi politolog Milan Znoj.

Podle politologa totiž každá stávka omezuje práva a svobody jiných lidí, ať hospodářská nebo politická. „Pokud je právo na stávku jmenováno v základní listině znamená to, že toto právo má velkou prioritu a tedy stojí hodně vysoko. Jenom Ústavní soud může rozhodnout, které právo má v případě konfliktu přednost,“ doplnil Znoj a dodal, že má v každém případě ústavou zaručené právo na stávku přednost před právem občanů dostat se včas do práce.

Přičinlivý Klausův žák
Podle prezidenta odboráři zneužívají stávku pro politické cíle. Klaus by sice měl pochopení pro stávku, v níž by se odboráři domáhali vyšších platů, avšak obecný protest proti reformám má za politický. Tluchoř pak Klause v úterních Lidových novinách doplňuje a rozvíjí.

„Něco jako politická stávka je v demokratické zemi nonsens. Každý má dnes právo svobodně demonstrovat proti vládě. Není žádný důvod, aby odboráři měli oproti ostatním občanům ještě navíc to privilegium, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno,“ myslí si pravicový poslanec.

Podle Jana Kellera by si ale Tluchoř měl být s to zjistit, že odboráři nemají žádné privilegium, které by jim umožňovalo, že si na takový protest nemusejí brát v práci volno. „Člověk pak už vážně neví, kdy politici záměrně nemluví pravdu a kdy jenom nevědí, o čem mluví,“ uvedl Keller pro Deník Referendum .

Tluchoř také nepochybuje o tom, že blokáda nemá se stávkou ani s politickou demonstrací nic společného. „Jde o kriminální čin, za který hrozí podle trestního zákoníku až tři roky vězení,“ doplnil Tluchoř a zašel ve svých úvahách ještě dále, když v této souvislosti údajně nechápe, proč ministr vnitra předem vylučuje nasazení některých prostředků, které má policie k dispozici.

„Jestliže odboroví bossové vyhrožují násilnostmi jako v Řecku či Španělsku, musí policie brát tato slova vážně a být připravena. V atmosféře hysterie a nenávisti, kterou rozdmýchávají odboroví vůdci, se totiž klidně může stát, že dav zaútočí na policisty, kteří začnou odstraňovat nezákonné blokády,“ myslí si poslanec a dodává, že mít v záloze vodní děla a policejní těžkooděnce rozhodně není od věci.

Keller Tluchoře ale ubezpečuje, že se nemusí obávat konfliktů mezi demonstranty a policií. „Policejní odbory právě vyzvaly k podpoře demonstrace před budovou ministerstva zdravotnictví a prohlásily, že stávkující stávkují i za ně,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.

„Policie musí bránit svobodu pohybu či právo na zdraví. Což jsou skutečně základní svobody nadřazené sociálnímu právu na stávku. A vůbec, proč by měli odboráři kvůli svému sporu s vládou ubližovat nevinným? To není logika občanského protestu, to je logika teroristů,“ prohlašuje Tluchoř.

Demokrat nebo fašista?
Podle europoslance za ČSSD a bývalého předáka odborů Richarda Falbra jsou Tluchořovy postoje artikulované v textu pro Lidové noviny součástí pogromistické kampaně některých představitelů vládní koalice a „tatíčka z Hradu“.

„Polemizovat s nenávistným a fašizujícím článkem Petra Tluchoře nemá valnou cenu,“ uvedl pro Deník Referendum hned v úvodu europoslanec. „Je neuvěřitelné, že jsme se takových výroků dočkali po dvaceti letech budovaní demokracie u nás,“ podivuje se Falbr.

„Petr Tluchoř nemá ani tušení, že právo na stávku se nevyčerpává zákonem o kolektivním vyjednáváním. Jeho tvrzení, že politická stávka je v demokracii nonsens, je perverzní, protože jenom opakuje komunistický argument, že dělníci nemají důvod stávkovat v komunistickém státě, protože by stávkovali proti sobě, když přece vládnou,“ doplňuje pak Falbra Milan Znoj.

„Zpochybňování úlohy odborů a předepisování toho, co smějí a co nesmějí, skončilo zpravidla v každém státě, kde se tyto řeči vedly, jejich zákazem. A tak byly odbory zakázány ve všech totalitních státech. To by se zřejmě Tluchořovi líbilo,“ uvedl pak Richard Falbr.

Sociolog Jan Keller plánovanou blokádu odborů sice nevítá a má za to, že by bylo produktivnější uvažovat o legálních krocích vedoucích ke generální stávce, avšak ze slov poslance občanských demokratů je také rozpačitý. „Používá slovník Lukašenka,“ uvedl Keller pro Deník Referendum.

„Před mnoha lety jsem byl svědkem stávky metra v Minsku. Prezident Lukašenko stávku nezakázal, ale její organizátory pak nechal z práce vyhodit,“ doplnil pak Kellera Falbr. Podle Falbra mají totiž odbory právo na stávku garantované nejen nejen českou ústavou, ale i Sociální chartou, která je součástí Lisabonské smlouvy.

„Prezident Klaus sice požádal o to, aby se na nás nevztahovala, ale v této chvíli platí, neboť účinnost této výjimky se může stát skutečností až při přijímání Chorvatska do EU, a to, jak víme, se dříve než v roce 2013 nestane,“ doplnil Falbr, podle kterého je argumentace, že ústava zaručuje právo na stávku, ale nezaručuje právo beztrestně zasahovat do svobod a práv jiných, směšná.

„Stávka vždycky bolí. A jestli si vláda myslí, ze vyhrožováním odboráře poleká, tak se mýlí. Neznám civilizovanou demokratickou zemi, ve které by si politici, kterým stávka vadí, dovolili takto nebezpečné odsudky pronášet,“ uzavřel Falbr.

„Vláda Petra Nečase ale není posledním slovem demokracie, a protože lidé jsou s návrhy jejích zákonů zásadně nespokojeni, mohou užívat politické prostředky, aby svůj odpor dali najevo, a stávka k těmto politickým prostředkům patří,“ doplnil pak politolog Milan Znoj.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14. 6. 2011, viz tady.)

Výrazná vládní většina není zárukou efektivního vládnutí

2011-09-24T09:41:00.000+02:00

Rok po volbách, ze kterých vzešel kabinet s historickou většinou ve Sněmovně, je zřejmé, že krize vládnutí v ČR nesouvisí s utvářením menšinových či těsně většinových vlád. Příčina postupného úpadku zdejší politiky je jinde.

Minulý víkend uplynul rok od loňských parlamentních voleb, jejichž výsledek byl v mnoha ohledech přelomový. Velké a doposud dominantní a etablované strany české pravice a levice ztratily v součtu 25 % hlasů z voleb v roce 2006. V přepočtu na mandáty to znamenalo, že ODS přišla o 28, ČSSD o 18 poslaneckých křesel.

Ztratila levice ve svém celku. Posílili populisté a extremisté a ze Sněmovny zmizely hlasy dvou - alespoň v Evropě – tradičních subjektů, tj. lidovců a zelených. Politická mapa byla překreslena jako nikdy předtím a mnozí si slibovali zlepšení poměrů.

Tato víra ve stabilní a efektivní vládnutí pramenila snad z vůbec nejpodstatnější povolební okolnosti. Zatímco od roku 1996 do roku 2010 tu vládly kabinety buď menšinové či pouze těsně většinové, vloni umožnila povolební konstelace vznik koaličního kabinetu s historickou většinou 118 poslanců. Právě tento fakt byl dle mnohých komentátorů na volebním výsledku vůbec nejnadějeplnější.

A tak navzdory tomu, že ODS skončila ve volbách druhá a ztratila ze všech stran vůbec nejvíc hlasů – oproti volbám v roce 2006 je volilo o 834 683 voličů méně – byl jejich předseda Petr Nečas 4. června 2010 pověřen prezidentem Václavem Klausem jednáním o sestavení vlády. Prakticky ihned po volbách bylo jasné, že vznikne koaliční kabinet ODS – TOP 09 – Věci veřejné.

„Občané očekávají, že vláda bude předvádět práci, nikoliv politické hašteření," uvedl pak Petr Nečas 28. června 2010, v den, kdy jej prezident jmenoval předsedou vlády. O poměru mezi předvedenou prací a politickým hašteřením se rok poté není třeba rozepisovat.

Postačí konstatování, že vláda Petra Nečase je minimálně od prosince loňského roku v permanentní krizi a zabývá se v podstatě výhradně sama sebou. Na politickou agendu ji čas ani energie nezbývá, a to navzdory rétorickým figurám o údajně nezbytně nutných reformách či vpravdě historické povolební většině 118 poslanců ve Sněmovně.

Většina 118 poslanců k efektivnímu vládnutí nestačí
Připomeňme, že nejpozději od poloviny devadesátých let minulého století se v české politologické obci vede diskuse na téma změny volebního systému na většinový, případně proporční s většinovými prvky. Ostatně v čase mimořádně rozporuplné opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS nebylo daleko od toho, aby taková změna byla prosazena.

„Politologové, kteří vedli diskuse na téma, jak změnou volebního systému posílit výkonnou moc a zajistit stabilitu vlády, jenom sloužili pochybnému zájmu dvou hlavních stran ODS a ČSSD, které chtěly vládnout pokud možno bez vyrušení,“ připomíná v rozhovoru pro Deník Referendum politolog Milan Znoj.

A právě takovouto touhu měli svého času Václav Klaus a Miloš Zeman. „Vzešla z toho opoziční smlouva, jejíž nedemokratické čertovo kopýtko spočívalo právě v dohodě dvou hlavních stran, že jedna nechá tu druhou nerušeně vládnout po dobu jednoho období a za to dostane nepřímé benefity v exekutivě,“ doplnil politolog.

Většina zastánců podobných návrhů argumentovala zdánlivě logicky. Česká republika je podle nich na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.

Například Miroslav Novák v knize Jakou demokracii pro nové demokracie? Konsensuální model, efektivita a kulturně homogenní společnosti přesvědčoval čtenáře, že bychom se tu měli zaměřit na efektivitu vládnutí a nikoli proporcionalitu Poslanecké sněmovny.

To, že tu od roku 1996 do roku 2010 vládly kabinety buď menšinové nebo jen s minimální většinou poslanců těmto návrhům nahrávalo. Avšak zkušenost posledního roku dokládá, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečiní ze současné vlády Petra Nečase stabilní instituci. Opak je pravdou.

„Představa, že zakopaný pes je ve volebním systému, je trvalým omylem české politiky a politologů,“ uvedl pro Deník Referendum politolog Milan Znoj. Úskalí české politiky podle Znoje totiž není v tom, že nemáme dostatečně pevnou vládu. „Potíž je naopak v tom, že vládnoucí politická elita nechce skládat účty ze svého vládnutí, nechce, aby jí občané koukali do karet. Snaha najít volební systém, který zajistí vládě klid na vládnutí, není nic než snaha vyšachovat občany z kontroly vládnoucí moci,“ doplnil Znoj.

„Česká politická kultura se dost podobá té maďarské. Tam se sen našich volebních inženýrů naplnil a můžeme vidět, co znamená: reformy jsou až na druhém místě, vyřizování účtů s politickými oponenty, účelové změny ústavy a útoky na média mají přednost. Politická situace u nás se nezlepší zásluhou volebního inženýrství, ale jen trpělivými a postupnými změnami politické kultury,“ myslí si pak Jiří Pehe.

A podle politologa Lukáše Jelínka se síla vlády neodvíjí od počtu mandátů, nýbrž od způsobu vládnutí. „A s tím máme hlavní problém: bitvy uvnitř koalice, společné vládní válcování opozice, přehlížení názorů veřejnosti. Nerespektujeme daná pravidla a hledáme skulinky - v ústavě, zákonech, provozních předpisech...,“ vyjmenovává neduhy české politiky Jelínek.

Volební systém je totiž podle Znoje jen nástroj, jenž slouží k tomu, aby občané vybrali své zastupitele, avšak podle něho to není nástroj nevinný, u něhož by nezáleželo na jeho složení. „Systém dvou stran se na naše poměry nehodí. Prostor na pravici u nás nemůže ovládnout jedna strana - vždy tady bude potřeba druhé menší pravicové strany,“ doplnil Znoj.

„Ti, kdo si myslí, že problém souvisí s tím, že je vůbec třeba tvořit koalice, a že tedy by se lépe vládlo, pokud by kabinet tvořila jen jedna strana, by se měli podívat na období, kdy například v Praze vládla sama Občanská demokratická strana. Je to předobraz toho, co by se dělo na celostátní úrovni: zelená korupci a nepotismu,“ vysvětlil pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Alternativou pak ale v časech nedůvěry veřejnosti v zavedené politické strany může pro mnohé občany podle Jelínka být posilování mimoparlamentní opozice nebo dokonce hlasatelů pevné ruky. Přitom recept je podle něj jednoduchý, avšak pro české politiky přesto složitý. „Držet se přijatých pravidel, vést otevřenou diskusi, podnikat maximálně transparentní kroky ze strany vlády i jednotlivých politických stran,“ myslí si pak politolog Lukáš Jelínek.

„Po roce vlády s největší většinou v dějinách České republiky můžeme s jistotou říci, že malá schopnost si efektivně vládnout nesouvisí v České republice s volebním systémem, který v minulosti prý produkoval slabé vládní většiny, ale s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus,“ doplnil politolog Jiří Pehe.

Selhání české politiky je především selháním pravice
Bylo paradoxem loňských voleb, že strana, jež utrpěla historicky největší volební ztrátu, nakonec sestavila vládní kabinet. Přesto mnohé nasvědčuje tomu, že se Občanská demokratická strana nachází v jedné z nejsložitějších situací za svou již dvacetiletou existenci.

ODS byla doposud hegemonem pravé části české stranické soustavy. Všechny volební výsledky až do loňského roku totiž občanským demokratům přisuzovaly roli jednoho ze dvou hlavních pólů stranického systému, kolem něhož obíhaly vždy jedna až dvě další malé pravostředové formace.

Taková konfigurace každému z předsedů ODS, který sestavoval pravostředový kabinet, umožňovala uplatňování nekompromisního, na zájmy malých koaličních partnerů se příliš neohlížejícího stylu politiky. Ve všech svých vládách měli občanští demokraté vždy převahu vlastních ministrů. Jedinou výjimkou byla druhá Klausova vláda sestavená po volbách v roce 1996, kde byl poměr ministrů osm za ODS, čtyři za ODA a čtyři za lidovce. Tato okolnost měla – vedle toho, že šlo o vládu menšinovou – nepochybně vliv na její stabilitu a délku trvání.

Avšak loňská povolební konstelace znamenala, že občanští demokraté nemají ve vládě většinu, což je pro ně zcela novou zkušeností. I to je jedna z okolností, která ovlivňuje stabilitu Nečasova kabinetu a interakce mezi jeho jednotlivými subjekty.

Je zřejmé, že občanští demokraté musí pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. To dokazuje právě současná Nečasova vláda, jejímž průvodním jevem je nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy. Právě tato okolnost je testem vyzrálosti politické kultury české pravice. A ta je – jak nás současná vládní koalice přesvědčuje prakticky nepřetržitě – chabá.

Jiří Pehe již vloni po volbách předpokládal, že vláda pravého středu bude nestabilní. „A to z několika důvodů. Poprvé není tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem ke stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ uvedl tehdy politolog.

Podle politologa Lubomíra Kopečka je pak problémem Nečasovy vlády stav stran, které ji tvoří. „ODS je v současné podobě ztechnokratizovaná a přehnaně decentralizovaná strana, které chybí politická dynamika a stejně tak ethos,“ uvedl Kopeček pro Deník Referendum.

Občanská demokratická strana je podle Kopečka v současností zapouzdřená, což se podle něj projevuje například v malé ochotě přijímat nové lidi „zvnejšku". „Selhává tak nejenom v artikulaci zájmů, ale i ve schopnosti rekrutovat schopnou elitu. Stávající straníci berou nové lidi spíše jako ohrožení. Kdybych měl použít nepolitologický termín, ODS je podle mého názoru značně vyžilá,“ doplnil politolog.

TOP 09 je pak podle Kopečka formace reálně existující sotva dva roky. „Z povahy tohoto faktu plyne i to, že se soustředila pouze na několik bodů, které zajímají stranické špičky (finance a primárně daně, zahraničí a možná i zdravotnictví) a další politické agendy řeší velmi omezeně. Věci veřejné jsou pak případ sám pro sebe a asi nemá smysl se rozepisovat o jejich rychlé sebedestrukci. V současném stavu tato strana žádnou pozitivní agendu prostě prosazovat nemůže,“ vyjmenovává příčiny úpadku české politiky za vlády Petra Nečase Lubomír Kopeček.

Stávající selhání české politiky je tak podle Milana Znoje především selháním pravice, která se ideově vyčerpala a není schopna nabídnout občanům smysluplnou perspektivu kromě strašení řeckým bankrotem nebo návratem komunismu.

„Úspěchy pravice byly v minulosti dány jejím neoliberálním programem, který byl svou obhajobou soukromých zájmů nakonec plně realizován, když se politika sama stala jenom souborem veřejných prostředků na realizaci soukromých cílů,“ vysvětluje Znoj.

Toto neoliberální paradigma přijala za své politická elita, což ovšem podle něj vedlo pouze k tomu, že se takřka utrhla ze řetězu a stala se loutkou v rukou ekonomických zájmů různých skupin. Politika se tu pak stala synonymem klientelismu, kde politické strany jednají v zájmu mocenského a ekonomického profitu úzké skupiny lidí, a to na celostátní, regionální i komunální úrovni.

Zkrátka, politické strany namísto toho, aby zastupovali zájmy svých voličů, fungují jako obchodní společnosti, které obchodují se státními zakázkami a s výhodnými místy ve státní správě. Václav Bělohradský ostatně opakovaně upozorňuje, že v současné době dochází k přechodu od demokracie k postdemokracii, jenž spočívá ve změně pojmu politika. Tou změnou je podle Bělohradského posun od reprezentace k lobování.

A je pravděpodobné, že právě tento posun od hegemonie hodnot, norem a legitimních postupů procesuální stránky politiky směrem k lobování za určité, velice úzce vymezené zájmy, je terénem, kde se klientelismu, korupci, vydírání a mafiánským praktikám daří velice dobře.

Podle Znoje občané pak sice selhání pravice a politiky obecně vnímají trpce, avšak nápravu podle něj hledají v duchu české politické kultury v lamentaci a planém moralizování o korupci, namísto toho, aby se poohlédli po prostředcích, které demokracie dává lidem ke kontrole elit a využili stranické soutěže demokratickým způsobem nejen ve volbách, nýbrž každý den, když natrefí na nějakou politickou zhůvěřilost.

Charakter politiků odráží charakter občanů
Podle Lukáše Jelínka je problém české politiky v politické kultuře, neschopnosti dosahovat politický konsensus, v chápání politického boje jako kdo z koho. „Táhne se to s námi přinejmenším od roku 1948,“ myslí si Jelínek.

Milan Znoj si pak myslí, že česká politická kultura sice leccos o charakteru zdejší politiky vysvětluje, avšak podle jeho názoru ji nelze chápat omezeně a hloupě jako morální apel na politickou elitu, tedy jako výzvu politikům: chovejte se slušně a nekraďte.

„To je sice správný morální imperativ, který ale není než moralismus v politice, jenž je u nás hojně rozšířen. Politická kultura vychází naopak z toho, že politici jsou zmenšeným obrazem občanů, a tak charakter politiků odráží charakter občanů,“ myslí si Znoj.

Morální představy občanů o politice a očekávané vzorce politického chování, jež jsou zakořeněny v občanské společnosti, tak mohou podle Znoje vysvětlovat politické chování.

„Ve vší stručnosti a zkratkovitosti lze říci, že česká politická kultura v sobě nese dědictví toho, co Milan Kundera nazval nesamozřejmostí národa. Zatímco on to považoval za přednost, která existenciálně otevírá budoucnost české přemýšlivosti a vynalézavosti, řekl bych naopak, že nesamozřejmost národa tu vedla vždy spíše k touze po silné národní jednotě, která pomůže přečkat nepřízně dějin,“ uvažuje Znoj.

V tomto ohledu je podle něj zavádějící, pokud se někdo domnívá, že slabost české demokratické kultury vyplývá z jejího selhání za komunismu. „Stejně tak bylo za první republiky mylné myslet si, že na vině bylo naše otročení domu habsburskému. Hesla dekomunizovat a odrakouštět mají totiž společný kořen. Umožňují abychom vlastní demokratickou slabost přesunuli na nepřítele,“ doplnil politolog.

Slabost české demokratické kultury je pak podle Znoje spíše v tom, že Češi zůstávají oddáni sentimentům národní pospolitosti v časech ohrožení, a tak se dá podle něj stručně říci, že je tu kultura zásadně antistranická, neboť strany jsou údajně vředem české společnosti.

„Navíc je česká společnost náchylná k populismu, neboť politické elity jsou podle ní zkažené, zkorumpované a protilidové. A současně je moralistní, neboť klamy a podvody politické elity hodlá napravovat morálním apelem. Není divu, že se přitom vždy najde dosti takových věrozvěstů,“ doplnil Znoj.

Lukáš Jelínek přesto doufá, že dříve než voliči definitivně zlomí nad etablovanými stranami hůl, dají poslední šanci levici. Avšak je otázkou, zda lze naději v záchranu zdejší politiky vkládat právě do současné české levice. Pregnantně to v pátečním vydání Deníku Referendum shrnul Michael Hauser.

„ČSSD se ještě nedávno pokoušela o změnu své tváře. Chtěla vypadat jako strana hledající nové cesty. Bylo to kolem jejího sjezdu a hlavním iniciátorem byl pravděpodobně Bohuslav Sobotka... Pak přišla volba předsedy a všechno se vrací do starých kolejí,“ napsal Hauser.

Podle Hausera to demonstruje nedávno představená stínová vláda ČSSD. „Výsledek je přetaktizovaný. Na to, jak dlouho se o stínové vládě hovořilo, je její podoba celkově značně rozpačitá. Sobotka více než odborný profil jednotlivých kandidátů sledoval uspokojení vnitrostranických skupin a zájmů,“ uvedl pak na adresu personálního složení stínové vlády Bohuslava Sobotky Lukáš Jelínek.

Její složení je totiž pro nejednoho potenciálního voliče sociálních demokratů zklamáním, neboť mnohá z jmen stínových ministrů naději v přerod sociálních demokratů v moderní levicový subjekt nedávají. Jinak řečeno, konstitutivní spor o charakter a podobu sociální demokracie jejím letošním sjezdem zdaleka neskončil.

Pragmatici rezignující na sociálnědemokratická hodnotová východiska nebyli totiž zvolením Bohuslava Sobotky do čela strany marginalizováni či dokonce definitivně poraženi.

Ostatně na pozadí na podzim loňského roku uzavřených velkých koalic ODS a ČSSD v Praze, Brně, Plzni či Ostravě se ukazuje, že upřímná snaha mnohých – za všechny jmenujme lídra ČSSD v pražských komunálních volbách Jiřího Dienstbiera – o očištění politiky je prozatím v České republice zdá se nerealizovatelná.

Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, nýbrž i ČSSD takové situace obává.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 4. 6. 2011, viz tady.)

John obhájil post předsedy VV, chce nadále bojovat s korupcí

2011-09-24T09:34:00.001+02:00

Vítězem v přímé volbě předsedy Věcí veřejných se stal Radek John, který obdržel 1197 (47,44 %) hlasů. Druhá skončila Karolína Peake (38,68 %), třetí Dagmar Navrátilová (13,87 %). Obě poražené protikandidátky navrhl John do předsednictva strany.

Staronovým předsedou strany Věci veřejné byl zvolen Radek John. Ve volbě přes internet a mobilní telefony mu dalo hlas 1197 z 6225 lidí, kteří směli o předsedovi nejmenší parlamentní strany rozhodovat. Celkem se hlasování zúčastnilo 2523 véčkařů.

Hlasování začalo ve čtvrtek 19. května. Skončilo v pondělí ve 22:00. Volbu musí ještě potvrdit konference Věcí veřejných, která se koná tento víkend v Hradci Králové. Představitelé obou větších koaličních stran očekávají, že Věci veřejné budou po Johnově znovuzvolení plnit vládní program a prosazovat reformy.

Staronový předseda Věcí veřejných na tiskové konferenci po skončení volby uvedl, že on a vedení strany se nyní budou snažit udržet jednotu strany. Věci veřejné by se podle jeho slov měly stát republikovou stranou se silným hlasem z krajů a usilovat o to, aby byly nejsociálnější ze stran koaliční vlády Petra Nečase.

V křeslech místopředsedů by Radek John rád viděl své protikandidátky z předsednické volby, tedy předsedkyni poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolínu Peake – ta by měla být první místopřesedkyní strany – a olomouckou poslankyni Dagmar Navrátilovou.

Karolína Peake v předsednické volbě dostala 976 hlasů, Navrátilová 350. Pětičlenný tým vedení strany by pak podle Johnových představ měla doplnit místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Kateřina Klasnová, ústecký poslanec Milan Šťovíček a teplický zastupitel Tomáš Jarolím.

Víta Bártu, o němž se v médiích spekuluje jako o faktickém lídrovi Věcí veřejných a který svou kandidaturu na předsedu stáhl, John do svého týmu nenominoval. Označil ho ale za nejsilnějšího vyjednavače strany, který by měl v koalici vyjednávat o chystaných reformách.

„Každý, kdo je schopen obhajovat myšlenky Věcí veřejných, je cenný a bude používán pro to, abychom prosadili maximum," uvedl staronový předseda Věcí veřejných na Bártovu adresu.

Zůstat ve vládě? A za jakých podmínek?
Navzdory některým nedávným hlasům politiků Věcí veřejných je pravděpodobné, že strana zůstane i v příštích měsících součástí Nečasova koaličního kabinetu. Podle Radka Johna je pro stranu základní podmínkou pro pokračování v koaličním projektu prosazení třiceti procent programu Věcí veřejných.

Je otázkou, zda to bude dostačující i pro jejich voliče. Nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce strana v nejbližší době ubírat, neboť pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.

Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.

„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla již dříve pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Deníkem Referendum oslovení politologové nicméně pochybují, zda by Věcem veřejným v současné situaci vystoupení z koalice prospělo. Podle Milana Znoje z Filozofické fakulty Karlovy univerzity čeká nejmenší vládní stranu složité období.

„Ať už Věci veřejné zůstanou ve vládě, nebo z ní odejdou, převažují negativa. Mimo vládu ztratí výkonnou moc a možnost ovlivňovat politiku: mohou sice zvýraznit své opoziční chování, ale nemají vhodné téma – ani boj s korupcí, ani odstavení dinosaurů už nezaberou, navíc riskují předčasné volby, které by je poslaly do zapomnění,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Věci veřejné tak podle Milana Znoje mohou být ve vládě jakousi opozicí v mezích dohod K9, avšak předpokladem takové strategie je prosazení alespoň některých programových priorit, žádné další skandály a dostatečně dlouhá životnost rozhádané vládní koalice.

Podle profesorky politologie Vladimíry Dvořáková může být navíc pro odchod Věcí veřejných z vlády již pozdě. „Otázkou je, zda již není pro Věci veřejné pozdě odejít mimo vládu. Strana měla šanci stabilizovat svou pozici z Poslanecké sněmovny s tím, že by pouze podporovala vládu. Nicméně je otázkou, zda bezprostředním cílem Věcí veřejných nebylo skutečně obsadit ministerstva a získat vliv,“ uvedla Dvořáková pro Deník Referendum.

Dvořákovou pak doplňuje politolog Lukáš Jelínek, podle kterého sice mohou Věci veřejné odejít z vlády, soustředit se na práci ve sněmovních výborech, vychovávat ze svých členů viditelné a pracovité politiky, nevázat se jen na spolupráci s pravicí a hledat cesty i k levicové opozici, avšak tomu všemu podle jeho slov musí předcházet naprosté odříznutí strany od ABL.

„Dokud nebude zřejmé, že Věci veřejné již nejsou součástí holdingu ABL, sotva budou obnovovat důvěru v sebe jak u voličů, tak u politických partnerů,“ myslí si politolog Jelínek. Podle Milana Znoje by pak pro stranu bylo asi nejlepší postupné prolnutí obou cest: tedy nejprve hra na vnitřní opozici uvnitř vládní koalice přecházející v postupný růst kritiky ODS a TOP 09 a poté vystoupení z koalice a kritika vládních návrhů, jež by podle Znoje vyústily v potopení vlády a postupný přechod k předčasným volbám.

„Základní hrozba na této cestě je stejná, s jakou se potýkala Strana zelených v minulém volebním období - tedy diskreditace. Zelení tehdy vytrvali do hořkého konce ve vládě, to Věci veřejné nemusejí, ale to je nejspíše stejně nezachrání, protože nemají ideologický profil. Zelení měli ekologii. Věci veřejné mají jen populismus - což je ale živel těkavý a nestálý,“ doplnil Znoj pro Deník Referendum.

Strana nového typu
Podle mnohých expertů jsou Věci veřejné spíše podnikatelským subjektem, strana nemá vybudovanou regionální strukturu, a to ani na krajské, ani na obecní rovině. Podle Karolíny Peake bude právě úkolem nového vedení i vybudování silné krajské struktury strany, čemuž mají dle jejích slov napomoci i nové stanovy.

U strany s nedokonalou členskou strukturou lze oprávněně pochybovat o způsobu demokratické artikulace a agragace zájmů, jež strana hájí v politice. Je pak otázkou, kdo ve Věcech veřejných nastoluje a ovlivňuje budoucí profilaci strany, její agendu, nastolování témat v mediálním terénu a prosazování politik strany v Poslanecké sněmovně, případně ve vládě. Je to předseda strany, předsednictvo, straníci v referendech či opravdu tahá v pozadí za nitky Vít Bárta, jak spekuluje v podstatě celá novinářská obec?

Podle Znoje jsou Věci veřejné stranou nového typu. „Poměrně malá sestava politických vůdců již nemá členstvo – organizované tradičně od místních organizací přes krajské po ústřední – , které by bylo vnitřně hierarchicky organizováno k jednomu programu. Naopak členstvo Věcí veřejných je organizováno internetově, je to sociální síť, která se k informacím dostává přes masmédia. Chraň nás pánbůh před touto stranickou budoucností,“ popisuje se skepsí členskou strukturu Věcí veřejných docent politologie.

Lukáš Jelínek pak vidí ve stabilizaci vnitřní struktury strany – chtějí-li Věci veřejné trvale zahnízdit v české politice – správnou cestu. „Klidně mohou ponechat volbu předsedy registrovanými sympatizanty, ale k přímé demokracii by měli přidat klasické mechanismy vnitrostranického rozhodování a kontroly. Takéž by měli upřesnit stanovy, zodpovědnost funkcionářů, volit místopředsedy normální cestou, a ne si je nechat nominovat předsedou, jak tomu je nyní, a současně by měli zapracovat na vybudování regionální struktury,“ uvedl Jelínek pro Deník Referendum.

I podle Dvořákové by budování stranické struktury mělo být nepochybně důležité, ovšem otázkou podle ní je, jak to učinit. „Je to strana-podnik – trochu se to podobá Berlusconimu – a je také řízená jako podnik, ke kterému jsou přičleněni aktivisti. Ale Berlusconi se pohyboval ve výrazném vakuu po zhroucení stranického systému. Věci veřejné sice také využily prostor, který tu byl, ale velké strany si většinu prostoru udržely,“ uvažuje profesorka politologie.

„Takže Věci veřejné nemohly udělat to, co Berlusconi, tj. sjednocovat a absorbovat ,sirotky' na pravé části stranického spektra. A nyní již asi nemají šanci tuto roli hrát, neboť se ,historicky znemožnily',“ dodala Dvořáková.

Milan Znoj pak charakterizuje Věci veřejné jako populistickou stranu. „Věci veřejné jsou populistickou stranou, jež se organizuje internetově. Na programu tu v podstatě nezáleží. Strana tak musí vždy najít nějaké téma, které dokáže lidi nabudit,“ uvedl Znoj pro Deník Referendum.

Podle Dvořákové má strana problémy se svojí identitou, neboť se před volbami orientovala na přelétavé a „volné" voliče a sbírala protestní hlasy zleva i zprava. „Věci veřejné nemají jasnou základnu a přeskakují podle aktuálních otázek, čímž se stávají ještě méně čitelnými. Bylo by dobré, aby se proto vymezily základním způsobem a pak se orientovaly na získání určitých přelétavých voličů,“ uzavřela Dvořáková v rozhovoru pro Deník Referendum.

Nicméně o komplexnější vizi programového směřování strany se toho občané od politiků Věcí veřejných příliš nedozví, o prosazování konkrétních kroků ve vládě či v Poslencké sněmovně nemluvě. Dokonce ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných jakoukoli konkrétnější představu o programových prioritách strany neartikuloval.

Věci veřejné se tak pod vedením Radka Johna bez špetky invence opět pokusí přesvědčit veřejnost, že klíčovým bodem jejich vládního angažmá je boj proti korupci. „Stojíme o to, aby projekt pokračoval, ale pouze pokud bude prosazena protikorupční strategie a vyjednáme sociální pojistky reforem. Změny tedy budou jenom k lepšímu,“ uvedl John pro server iDnes.cz

Nejmenší koaliční strana se přitom sama potýká s řadou afér. Bárta odešel z vlády poté, co se v médiích objevily mimo jiné informace o pronikání jeho bývalé bezpečnostní agentury ABL do politiky, a Radek John rezignoval na post vicepremiéra právě pro boj proti korupci.

Přesto i podle Karolíny Peake bude strana nadále klást důraz na boj s korupcí. Johnův výsledek považuje za potvrzení jeho mandátu. A tak občany pravděpodobně čeká jen další kolo licitací a rošád ve vládě

Výsledek: pouhá obměna ministrů
Na výsledku předsednické volby totiž mimo jiné závisí další obsazení některých ministerských křesel v koaliční vládě občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných.

Po vleklé vládní krizi rezignoval na ministerský post Vít Bárta, John se následně přesunul z vnitra do křesla vicepremiéra pro boj s korupcí, které ovšem záhy opustil. Necítil podporu koaličních partnerů v boji proti korupci.

Nyní se spekuluje o tom, že by nejmenší vládní strana mohla požadovat resort spravedlnosti pro Karolínu Peake. Ona i další členové strany to prozatím ale popírají. Premiér a předseda občanských demokratů Petr Nečas současně již artikuloval názor, že je dobré, aby předsedové koaličních stran byli v kabinetu.

Radka Johna nicméně dle jeho slov již neláká být jako předseda koaliční strany ve vládě. O svůj návrat do ní nebude proto údajně usilovat. O personálních změnách ve vládě pak chtějí Věci veřejné jednat až poté, co Radka Johna ve staronové funkci potvrdí o víkendu stranická konference.

„Pak budeme řešit, jak má vypadat zastoupení Věcí veřejných ve vládě," dodal předseda nejmenší strany kabinetu. Uvedl, že ve svém druhém funkčním období bude tvrdší ke koaličním partnerům. Vyzvaly ho k tomu prý krajské organizace VV. „Už nebudeme ustupovat ani o píď,“ vzkázal pak John koaličním partnerům v rozhovoru pro server iDnes.cz.

To, jak bude toto neustupování koaličním partnerům vypadat v praxi, ukážou nejbližší dny a týdny. Avšak že kupčení s ministerskými posty nebude dostačující pro obnovení důvěry voličů ve Věci veřejné, lze odůvodněně konstatovat již nyní.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 24. 5. 2011, viz tady.)

Začíná internetová volba předsedy Věcí veřejných

2011-09-24T09:30:00.000+02:00

Ve čtvrtek v noci začne internetová volba předsedy Věcí veřejných. Registrovaní příznivci strany budou vybírat mezi Radkem Johnem, Karolínou Peake a Dagmar Navrátilovou. Výsledky internetové volby bude ale muset potvrdit volební konference strany.

Ve čtvrtek v noci začne internetová volba předsedy nejmenší parlamentní strany. Svou pozici v čele Věcí veřejných bude obhajovat Radek John, proti němu se pak ve volbě postaví předsedkyně poslaneckého klubu Věcí veřejných Karolína Peake a olomoucká poslankyně Dagmar Navrátilová.

Další dva kandidáti – exministr dopravy Vít Bárta a poslanec Michal Babák – se své kandidatury v uplynulých dnech vzdali. Bárta ve prospěch Radka Johna, Michal Bábak pak podpořil zbylé kandidátky.

Bárta se kandidatury na předsedu vzdal v Johnův prospěch v souvislosti s ohlášením jeho rezignace na post vicepremiéra pro boj s korupcí. Vyzval přitom spolustraníky k jednotě, soudržnosti a podpoře stávajícího předsedy Věcí veřejných.

„Vadí mi neustálé mediální útoky na mou osobu,“ zdůvodnil pak stažení své kandidatury na předsedu strany Michal Babák. Doplnil, že kdyby o křeslo předsedy usiloval i nadále, poškodilo by to celou stranu.

John, Peake a Navrátilová
Současný předseda strany oslovil spolustraníky na webu Věcí veřejných s žádostí o podporu své osoby s dokola opakovaným poukazem na boj proti korupci. John navzdory své rezignaci právě na post vicepremiéra pro boj s korupcí spatřuje i do budoucna v tomto tématu programatické těžiště své strany.

„Pokud Věci veřejné nevytrvají ve své protikorupční politice a odhodlání čistit politiku, nikdo jiný se kmotrům nepostaví, protože opoziční ČSSD se svým Palasem, Rathem a ústeckými manýry toho rozhodně schopná není,“ uvedl Radek John.

Svou kandidaturou na předsedu nejmenšího vládního subjektu pak John dle svých slov spolustraníkům nabízí garanci, že Věci veřejné budou sebevědomé vůči ostatním politickým stranám, vstřícné k občanským aktivitám a spolupracující s veřejností

„Musíme Věci veřejné upevnit jako stabilní středovou stranu s výraznými tématy, která razantně oslabí úniky a plýtvání veřejnými prostředky, bude sociální pojistkou a stranou rozumných, vůči lidem vstřícných řešení. Naše místo bude u obrany středních vrstev, rodin s dětmi a živnostníků,“ nastiňuje současný předseda vizi budoucnosti strany jako středového subjektu.

A zatímco Radek John hájí kroky strany po vstupu Věcí veřejných na parlamentní půdu, podle Karolíny Peake se strana nachází v hluboké krizi. „Vyrostli jsme příliš rychle a teď nevíme, co si s tím počít, pronásledují nás skandály,“ uvedla mimo jiné předsedkyně poslaneckého klubu nejmenšího parlamentního subjektu.

Karolína Peake chce proto na pozici předsedkyně strany dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni. „Rozvoj strany na místní úrovni nám dá nutnou základnu, o kterou se potřebují Věci veřejné opřít. Kvůli vstupu do Sněmovny jsme tuto fázi růstu přeskočili a musíme se k ní vrátit,“ nepochybuje Peake.

Spolu s budováním strany odspodu musí pak podle Karolíny Peake Věci veřejné nabídnout i jasné vyprofilování a zřetelný program, zřetelnou a předvídatelně se chovající stranu, která bude vypočitatelná nejen pro voliče, ale i pro případné koaliční partnery v obecních, sněmovních i krajských volbách.

Dagmar Navrátilová pak ve svém předvolebním projevu volá po stabilizaci členské základny, byť to podle ní může mít fatální následky na stabilitu vlády. „Pokud nezintenzivníme tento proces, je strana odsouzena k zániku, protože se nebude mít o koho v dalších volbách opřít. Nebude mít stranickou základnu, a tedy ani voliče,“ uvažuje olomoucká poslankyně.

Věci veřejné by měly podle ní zůstat středovou stranou, nutná je ale podle jejích slov i spolupráce napříč politickým spektrem. Navrátilová zmiňuje především debatu o reformách, které musejí být na delší dobu než na jedno volební období.

„Myslím, že by byla velmi důležitá diskuse i s opozicí. Pokud reformy nepodpoří, ve chvíli, kdy se karty obrátí a dostane se k moci, bude zase vše jinak," podotkla. Nebála by se v návrzích reforem ani kompromisů s opozicí.

Olomoucká poslankyně taktéž pokládá uvnitř strany za nejdůležitější vytvoření krajské struktury, která prý zatím řádně nefunguje. Potom by se mohla zlepšit komunikace mezi centrálou, kraji i členy.

Komplikovaná přímá volba
Přímá volba, která je občas kritizována kvůli údajné možnosti manipulace, začne ve čtvrtek ve 22:00 a skončí v pondělí 23. května rovněž ve 22:00. Věci veřejné tvrdí, že pro zabezpečení volby udělaly maximum.

„Proto budou mít v jejím průběhu možnost nahlédnout do hlasovacího systému pouze notáři," uvedla před časem místopředsedkyně strany Peake.

Hlasování bude považováno za platné, pokud se volby zúčastní přes deset procent všech oprávněných véčkařů. V opačném případě by se volba opakovala ve zkrácených lhůtách podle rozhodnutí Rady. Vítězem volby se stane kandidát s nejvyšším počtem odevzdaných hlasů.

Výsledky internetové volby pak ještě bude muset potvrdit volební konference Věcí veřejných, která se uskuteční o víkendu 28. a 29. května v královéhradeckém Hotelu Černigov. Delegáty budou podle verdiktu stranické rady zástupci centrálních orgánů, krajů a všech klubů strany.

Pokud konference nepotvrdí nadpoloviční většinou přítomných hlasů nově zvoleného předsedu ve funkci, musí tento předseda získat v nové volbě více než 75 % hlasů hlasujících členů strany a registrovaných příznivců. Pokud předseda 75 % hlasů nezíská, musí se konat volba nová, jíž se zúčastní noví kandidáti.

Zvolený předseda pak navrhne výkonného místopředsedu, další místopředsedy a složení rady Věcí veřejných. Jeho návrhy musí opět potvrdit konference. Jak vidno, celý proces volby nového předsedy strany je nebývale komplikovaný. To Deníku Referendum potvrdil už dříve i politolog Lukáš Jelínek.

„Jsem samozřejmě pro, aby členové a příznivci politických stran měli co největší vliv jak na personální složení vedení partají, tak na jejich programovou profilaci, nicméně proces výběru předsedy Věcí veřejných je spíše pro smích. Není totiž transparentní. Navíc členové a příznivci strany nemusejí mít poslední slovo navzdory tomu, že se Věci veřejné prezentují jako zastánci prvků přímé demokracie,“ uvedl Lukáš Jelínek před časem pro Deník Referendum.

Podle Jelínka to vypadá, že si Věci veřejné neuvědomují, že jsou vládní stranou, která má vliv na chod státu. „Abych jim ale nekřivdil. Strana se chystá přijmout změny svých stanov, a tak věřím, že zprůhlední proces výběru svého vedení,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.

VV změní stanovy: zřídí krajskou strukturu, potlačí vliv véčkařů
Delegáti konference by pak vedle volby nového vedení strany měli přijmout zcela nové stranické stanovy. Nejmenší vládní strana v nich podle návrhu například zřídí krajskou strukturu, změní centrální orgány a zmenší vliv registrovaných příznivců strany.

O některých záležitostech týkajících se postoje Věcí veřejných již nebude rozhodovat poslanecký klub, nýbrž výkonná rada.

Stanovy budou podle Karolíny Peake hodně podrobné, nynější stačily pro situaci, kdy Věci veřejné působily pouze na radnici Prahy 1. „Do současnosti jsme měli jen centrálu a místní kluby. Klubů už je dost a krajská struktura je potřebná, aby došlo k decentralizaci strany," uvedla Peake.

Na krajské rady přejde z centra například rozhodování o přijímání a vylučování členů. Stranické grémium bude fungovat jen jako odvolací orgán. „Chceme zachovat centrální vliv, aby strana nebyla zprivatizována lokálními kmotry," podotkla Peake.

Z centrálních stranických orgánů zanikne výkonný místopředseda odpovědný za chod Věcí veřejných, což měl na starosti vyloučený Jaroslav Škárka, i inspektor, jímž je poslanec Radim Vysloužil a který by měl měl mít na starosti například kontrolu hospodaření.

V čele strany bude dále předseda, jenž si bude moci vybrat místopředsedy, které bude potvrzovat konference. Nově vznikne předsednictvo a výkonná rada, v níž budou vedle členů předsednictva také předsedové parlamentních klubů a ministři za Věci veřejné.

Současná rada strany se přejmenuje na grémium a bude je tvořit předsednictvo a předsedové krajských rad. Za stranu přitom bude jednat podle návrhu předseda, případně první místopředseda nebo dva další členové předsednictva.

Předseda bude moci navrhnout některého ze svých zástupců, který by měl po schválení předsednictvem stejné pravomoci jako dosavadní výkonný místopředseda. Funkce inspektora by měla být úplně zrušena.

Registrovaní příznivci strany, takzvaní véčkaři, se budou moci dál účastnit vnitrostranických referend o různých záležitostech. Výsledky ale nebudou závazné, jako je to nyní, ale jen doporučující s výjimkou případů, kdy vedení strany rozhodne jinak.

Véčkaři budou dál volit v přímé volbě předsedu strany a lídry kandidátek parlamentních a krajských voleb. V případě obecních voleb se ale bude tato jejich pravomoc vztahovat jen na krajská města, v ostatních sídlech bude sestavování listin na místních klubech.

Vládní angažmá a klesající preference
Ať už volba nového předsedy skandály zmítaných Věcí veřejných dopadne jakkoli, nové vedení strany by mělo vyslat zřetelný signál směrem k veřejnosti, kam a proč se chce v nejbližší době ubírat. Pozice jakéhosi opozičního subjektu uvnitř vládní koalice je – jak dokládají poslední průzkumy volebních preferencí – pro veřejnost špatně čitelná.

Podle květnového průzkumu agentury STEM totiž preference Věcí veřejných pokračují v klesajícím trendu: dostaly se hluboko pod práh volitelnosti a do Poslanecké sněmovny by se v případě voleb nejmenší vládní strana vůbec nedostala. Podle modelu stranických preferencí by je volilo pouhých 2,3 procenta lidí.

Zvolení do Poslanecké sněmovny se jim tak oproti předešlým průzkumům vzdálilo a poprvé se jasně dostaly mimo dosah volebního zisku. V průzkumu, který STEM provedl na přelomu března a dubna, měly Věci veřejné přitom ještě 5,5 procenta a disponovaly sedmi mandáty ve Sněmovně.

Podle politoložky Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít témata, na kterých se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.

„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Dvořáková tu naráží na dosavadní zkušenost české politiky, podle které si jakákoli z nových parlamentních stran svým vstupem do vlády zproblematizovala, ba spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce upozornil již dříve ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“

Nicméně ani jeden z kandidátů na předsedu Věcí veřejných své představy o podobě vládního angažmá strany nenastínil. Pouze poslankyně za Olomoucký kraj obojace uvedla, že je pro pokračování současné koalice ODS, TOP 09 a VV, ovšem za rovných podmínek pro všechny tři strany, avšak současně připouští i možnost odchodu Věcí veřejných z kabinetu s tím, že by potom podporovaly menšinovou vládu ODS a TOP 09.

O budoucnosti Věcí veřejných ve vládě Petra Nečase mohou cosi napovědět také slova faktického šéfa strany Víta Bárty. Ten v nedělním rozhovoru pro iDnes.cz uvedl, že jsou připraveni z vlády odejít, a to pokud v ní od koaličních partnerů nedostanou patřičný prostor.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 19. 5. 2011, viz tady.)

Vytunelovaná Slavia zaniká, bezmocní fanoušci demolují stadion

2011-09-24T08:58:00.000+02:00

Jeden z nejslavnějších fotbalových klubů neobdržel licenci pro příští ročník profesionálních soutěží. Hrozí mu tak, že skončí ve třetí lize. Klub neodkryl vlastnickou strukturu ani nedoložil, že má vypořádány závazky směrem k hráčům, zaměstnancům a státu.

Licenční komise Českomoravského fotbalového svazu ve čtvrtek neudělila SK Slavia Praha a FK Ústí nad Labem licenci pro příští ročník profesionálních soutěží, bez které nelze hrát českou nejvyšší soutěž ani druhou ligu. Licenci před komisí se naopak podařilo obhájit FC Zbrojovka Brno.

Právě těmto třem klubům nedoporučil udělit licenci minulý týden licenční manažer ČMFS Stanislav Rýznar. Jeden z nejslavnějších českých klubů s dlouhou a slavnou historií Slavia Praha nedokázal vyvrátit pochybnosti o ekonomické stabilitě a bezdlužnosti klubu.

Ještě je malá šance
Zadlužený klub ještě může podmínky řízení splnit dodatečně a poté se odvolat. Rozhodnuto musí ale být nejpozději do konce května. Slavii sice na středečním jednání podpořila společnost Natlanad Group, která má zájem převzít klub jako majoritní vlastník, a dokonce zaplatila třetinu z desetimilionového dluhu, který má klub vůči hráčům, ale to nemohlo stačit.

Slavia totiž nic dalšího před komisí nevysvětlila. Především neodkryla vlastnickou strukturu akciové společnosti, nedoložila, že má vypořádány závazky směrem k hráčům, zaměstnancům a státu, ani neřekla, jak má vypadat její hospodaření v další sezoně.

„Slavií nebyla předložena vlastnická struktura akciové společnosti. Nebylo doloženo, že by Slavia nedlužila hráčům a zaměstnancům, jak ukládá licenční manuál. Dále nebylo doloženo, že by Slavia splatila závazky vůči státu a také nedoložila informace, jak má vypadat její hospodaření na příští sezonu," řekl novinářům po zasedání licenční komise její předseda Bohuslav Pavlík.

„Vyslechli jsme zástupce Slavie a seznámili se s jejich plánem dalšího postupu. Protože ale během dnešního jednání nebyly v písemné podobě předloženy žádné nové doklady, které by prokazovaly jiné skutečnosti než byly dosud doloženy, jsme rozhodli takto," doplnil Pavlík.

Vedení Slavie se ke zprávě licenční komise zatím nevyjádřilo. Podle všeho ale klub využije možnosti odvolání a pokusí se licenci získat dodatečně. Natland prý totiž od zájmu vstoupit do Slavie neodradí ani to, že licenční komise ČMFS pražskému celku licenci pro příští ročník profesionálních soutěží neudělila.

„Byla to jedna z variant, se kterou jsme počítali, složitá jednání probíhala příliš krátce na to, aby se podařilo všechny požadavky ČMFS objektivně naplnit," uvedl pro ČTK jejich tiskový mluvčí Rostislav Starý, podle kterého se Slavia pokusí ve spolupráci s Natlandem uspět v odvolacím řízení.

Majitel? Neznámý. Investor? Také
Na jednání si licenční komise pozvala údajného majitele Slavie Antonína France s generálním ředitelem Miroslavem Platilem a také zástupce společnosti Natland Group, která chce Slavii v kritické ekonomické situaci finančně pomoct. Ve středu hráčům splatila třetinu z desetimilionového dluhu.

I podle redaktora deníku Sport Ondřeje Škvora výstupy z jednání Slavie s Natland Group doposud nedávají žádné záruky do budoucna. Proto je logické, že Slavia licenci nedostala.

„Investiční společnost Natland Group se měla představit jako investor, který má zachránit pražskou Slavii, firmu těžce zmítanou dluhy. Zároveň měla oznámit, že nalije do klubu přibližně dvacet milionů nezbytných k udělení licence, o níž bude svaz rozhodovat už zítra. To však zatím oficiálně nepotvrdila,“ napsal Škvor ve středu ve svém blogu.

Podle něj se totiž ze strany Natland Group jedná o pouhé sliby, které nestačí. Natland podle Škvora funguje jako společnost, jež spravuje finance soukromých i institucionálních investorů. Tedy jako prostředník.

„Jenže tajemstvím pak i nadále zůstane, kdo bude skutečným majitelem – přitom by vzhledem k minulým propojením nebylo překvapením, kdyby se částečně jednalo o tytéž osoby,“ uvažuje redaktor Sportu.

Natland navíc stále nejednal s ENICem, což je naprosto klíčové. Nikoli jenom proto, že Slavia této britské společnosti nezpochybnitelně dluží přes sto milionů korun splatných ihned, avšak především proto, že se ENIC stále cítí být majoritním akcionářem klubu a opírá se o pravomocné rozhodnutí anglického soudu, které bylo koncem dubna doručeno i Českomoravskému fotbalovému svazu.

Slavii již delší dobu trápí obrovské finanční problémy. Klub dluží hráčům a navíc ho tíží závazek asi sto milionů korun vůči bývalému majiteli, britské společnosti ENIC. Slavia je natolik významný klub, že je možné její pád označit za další velký problém tuzemského sportu. Podobně jako třeba krach Sazky.

„Slavia by potřebovala zhruba dvě stě milionů," odhadl pro Aktuálně.cz respektovaný fotbalový manažer Miroslav Pelta, člověk s úzkými vazbami na Slavii. Po Slavii zůstává moderní stadion (po Sazce aréna), který jí ale nepatří. Postavil se za několik miliard, které teď klubu chybějí.

„Zmar obou gigantů spojují také investoři točící se kolem, u nichž není nijak transparentní (a žádná instituce to striktně nevynucuje), jaký je podnikatelský záměr. V případě Slavie dospěla situace tak daleko, že není možno zjistit ani to, kdo oni „investoři" skutečně jsou,“ uvedl vedoucí ekonomické a sportovní rubriky internetového deníku Aktuálně.cz Zdeněk John.

Fanoušci demolovali stadion
Samotní hráči bankrotujícího klubu pak ve čtvrtek nastoupili k prvnímu utkání semifinále Ondrášovka Cupu proti Olomouci. Úspěch v poháru je pro Slavii již jedinou cestou do evropských pohárů, a tedy k nemalým finančním příjmům, jež jsou s účastí v pohárové Evropě spojeny.

Utkání se nicméně nedohrálo. V poločasové přestávce totiž na hrací plochu vtrhli fanoušci pražského Edenu s protesty proti klubovému vedení, po němž chtěli vysvětlení současné špatné ekonomické situace klubu.

Ostatně vedení klubu slibovalo již na středu tiskovou konferenci, kde mělo veřejnost o situaci informovat. Slib ale nedodrželo, což frustrované fanoušky pravděpodobně radikalizovalo. Zatímco před utkáním byl ještě jejich protest relativně klidný, o přestávce se situace zvrhla.

„S policií jsme se proto domluvili na prodloužení přestávky a že počkáme do pět minut po osmé," uvedl svazový delegát Jaromír Sova. „Předpokládali jsme, že do té doby bude hrací plocha volná. Ale když se fanoušci rozběsnili a nebyli k zastavení, velitel zásahu přikázal zápas ukončit s tím, že půjdou fanoušky z hrací plochy a z celého areálu vytlačit."

Technický delegát Sova byl o přestávce v tunelu pro hráče, a tak byl přímým svědkem fanouškovského běsnění.

„Když se do tunelu rozběhli, zarazili je pořadatelé společně s lidmi z bezpečnostní agentury. Výtržníci se tak do útrob stadionu nedostali a začali na kraji tunelu ničit všechno, co jim přišlo pod ruku. Pořadatelé tedy přivolali policii, která byla na zásah připravená před stadionem. Jednotka fandy odtlačila na trávník a zaujala pozice před tunelem," popisuje pro server iDNES.cz středeční události delegát.

Avšak slávističtí fanoušci řádili dál, rozběhli se na hlavní tribunu k prostorám VIP a tam zničili skleněné výplně dveří. Na hrací ploše pak demolovali televizní zařízení, takže musel být ukončen přímý přenos České televize. A nakonec byl ukončen a kontumován i samotný zápas.

„Policie přikázala zápas ukončit ve chvíli, kdy bylo jasné, že ve hře se pokračovat nedá. Tak jsem to šel oznámit rozhodčím, k čemuž jsme si přizvali i kapitány obou mužstev. Poté hlasatel ukončení zápasu oznámil všem přítomným na stadionu. Policie hrací plochu vyklidila a svou práci ukončila asi ve tři čtvrtě na devět. Poslední fanoušci pak areál stadionu opustili kolem deváté," řekl Sova pro iDNES.cz.

Svaz: situaci zavinilo vedení Slavie
Fotbalový svaz chce již v pondělí, nejpozději v úterý oznámit, jakým způsobem po sportovní stránce případ uzavře. Už ve středu totiž odehrají obě mužstva odvetu, do které by mělo být jasno o výsledku prvního utkání. Slavii hrozí kontumační výsledek 0:3 a další postihy od disciplinární komise.

Pro disciplinární komisi bude případ přelomový, neboť ještě nikdy v historii české ligy či domácí pohárové soutěže se nestalo, aby byl zápas ukončen po masových výtržnostech fanoušků. V roce 2003 se také nedohrálo ligové utkání mezi Bohemians Praha a Spartou, ale stalo se tak poté, co jeden podnapilý fanoušek napadl asistenta rozhodčího.

Výčet možných trestů pro Slavii je široký, i když tiskový mluvčí ČMFS Jaroslav Kolář upozornil, že nic nehodlá předjímat. Klubu ale podle řádu hrozí finanční pokuta až deset milionů korun a uzavření stadionu v Edenu na několik zápasů s tím, že slávisté by je museli sehrát v určité vzdálenosti od domácího stadionu.

Možnému postihu čelí také hlavní pořadatel. Svaz totiž v pátečním prohlášení uvedl, že Slavia organizaci utkání nezvládla. Bezpečnostní manažer svazu Martin Synecký tvrdí, že ještě ve čtvrtek v poledne v den utkání od Slavie dostal ujištění, že klub má situaci s možným protestem fanoušků pod kontrolou.

„Vedení ČMFS považuje čtvrteční události za zcela nepřijatelný incident, který ničemu nepomohl, poškodil klub a vrhl špatné světlo na náš fotbal jako celek. Je jasné, že klub ponese důsledky vyplývající z disciplinárního řádu," stojí ve svazovém prohlášení.

„Při tom prvním protestu šlo o domluvenou akci, s fanoušky jsme komunikovali. Druhou akci v poločase fanoušci neavizovali a bohužel se to nepodařilo uhlídat. Situace byla vyhrocená takovým způsobem, že to podle nás nešlo zastavit," uvedl pro ČTK slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.

Vedení svazu tvrdí, že situaci kolem Slavie zavinilo současné vedení vršovického celku. „Jde o záležitost, do které vyústily vleklé a nekonstruktivní postupy majitelů SK Slavia Praha, kteří byli na všech jednáních s předsedou a dalšími představiteli svazu nabádáni k rychlému a věcnému řešení situace," uvedl svaz.

Slavia slibovala zachránce, ten ale není
Slávistická veřejnost čekala, že se ve středu konečně dozví, co bude dál s jejich klubem. Klubové vedení totiž ústy svého údajného majitele Antonína France slíbila předsedovi ČMFS Ivanu Haškovi, že právě v tento den zveřejní informace, jak se situace kolem nového majitele klubu vyvíjí. Jenže žádné představování zachránce klubu na oficiální tiskové konferenci se nakonec nekonalo.

„O řešení naší situace budeme informovat na tiskové konferenci ve středu," uvedl již v pondělí Antonín Franc, člen představenstva, který o sobě tvrdí, že drží červenobílé akcie. Nakonec se ale žádná slibovaná tisková konference neuskutečnila a Slavia nic konkrétního nesdělila.

„Celou záležitost kolem svolané tiskové konference má mediálně na starosti společnost Natland. Dostal jsem takový pokyn, nikoliv příkaz. Pro mě platí to, že Slavia bude komentovat jenom uzavřená a dotažená jednání," řekl fanouškům slávistický mluvčí Ondřej Zlámal.

Fanoušci totiž od středečního rána zahlcovali diskusní fórum oficiálního klubu a chtěli vědět, v kolik se tisková konference uskuteční, aby měli představu, co se Slavií bude. Nic podstatného se nedozvěděli. Přitom právě středeční den měl být klíčový. Poprvé se totiž veřejnost měla dozvědět, kdo a za jakých podmínek Slavii zachrání od pádu do třetí ligy.

Slavia tedy zatím licencí nedisponuje, fanoušci reagovali násilím přímo na stadionu a předseda ČMFS Ivan Hašek si tak k problémům, které se postavily do jeho cesty za očistu nejsledovanějšího sportu, může přidat další. Po korupčních skandálech a výrazném poklesu výkonnosti reprezentačního celku nyní skomírá jeden z klubů, jehož tradice je u nás z nejsilnějších.

„Se Slavií ztrácí nejvyšší soutěž část své hodnoty. Derby Sparta – Slavia, ale i utkání slávistů s dalšími týmy dosud byly tahákem pro diváky. Slavia má dlouhodobě jednu z nejvyšších návštěv na venkovních hřištích – teď liga může přijít nejen o část návštěvnosti, ale i televizní sledovanost a další sponzory,“ myslí si Zdeněk John na Aktuálně.cz.

Pád Slavie do třetí ligy, který je nyní reálným vyústěním krize, bude ligu samozřejmě stát nemalé peníze. A protest, který uspořádali zoufalí fanoušci a který byl zneužit k výtržnostem, finanční bídu klubu jen prohloubí.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 7. 5. 2011, viz tady.)

36. sjezd ČSSD: sociální demokraté na křižovatce

2011-04-24T10:44:00.001+02:00

Ačkoli česká média vesměs zlehčují volbu předsedy na sjezdu ČSSD, jako by šlo jen o střet dvou mocenských frakcí, strana se vskutku rozhoduje mezi dvěma programově-politickými orientacemi. Rozdíly mezi nimi jsou podstatné.

Sjezd ČSSD se schází každé dva roky. Po minulém pražském bude v pátek a v sobotu 18. a 19. března v Brně. Celkem na něj přijede přes tisíc lidí, z toho více než šest set delegátů a na sto dvacet novinářů.

Volba předsedy je na programu v pátek, místopředsedů v sobotu. Favority na pozici předsedy největší opoziční strany jsou současný statutární místopředseda strany a předseda parlamentního klubu Bohuslav Sobotka a předseda Asociace krajů a jihomoravský hejtman Michal Hašek. Sjezd rovněž projedná aktualizaci stranického programu a změny stanov.

Oba kandidáti dostali od krajských stranických konferencí stejný počet nominací. Podle zákulisních informací má ale Sobotka nad Haškem mírnou, během posledních týdnů ovšem narůstající převahu.

Programové rozdíly
Je smutnou výpovědí o stavu české žurnalistiky, že většina politických komentátorů popisuje soutěž obou kandidátů Haška a Sobotky, jako by mezi nimi neexistovaly programové rozdíly.

Například podle respektovaného komentátora Hospodařských novin Jindřicha Šídla není těžké popisovat souboj Bohuslava Sobotky s Michalem Haškem o nástupnictví v čele sociální demokracie jako trochu směšný zápas dvou přerostlých studentů, kteří v politice strávili celý život, disponují charismatem okresního tajemníka, nikdy neřekli skoro nic zajímavého.

Pozorovatelé z většinou pravicově orientovaných tiskovin mají za to, že se Sobotka i Hašek shodují v orientaci své strany na levicové a středové subjekty jako na budoucí koaliční partnery vyjma KSČM. Oba – a to je z hlediska české pravice dobrá zpráva – trvají na platnosti tak zvaného Bohumínského usnesení, jímž si před lety sociální demokraté zapověděli spolupráci s komunisty.

Mnozí glosátoři zdejší politiky dokonce soudí, že v pátek a v sobotu půjde pouze o boj mocenských skupin v ČSSD, a nikoli o myšlenkový střet. Ostatně tak je tomu prý i v ostatních politických stranách.

Pravdou nicméně je, že zatímco česká pravice je již roky intelektuálně sterilní, v sociální demokracii probíhá nejpozději od loňských květnových voleb inspirativní ideově-programatická diskuse. Oba favorité na předsedu ČSSD již na podzim zveřejnili svá ideová východiska. Ostatně jak Sobotkův text Sociální demokracie 2014, tak Haškovo Desatero ČSSD nové generace čtenáři Deníku Referendum mohou znát.

Ještě důkladnější představu o tom, kam chtějí sociální demokraty Hašek či Sobotka vést, nastínili oba kandidáti v odpovědích na deset otázek, jež jim položilo čtrnáct českých intelektuálů.

Každý, koho zajímá odpověď na otázku, mezi jakými programovými alternativami budou delegáti v pátek volit, si ji mohl nastudovat a promyslet. Základní rozdíly mezi oběma kandidáty jsou nejméně tři: vztah k sociálnímu státu, vztah k novým tématům levice, přístup ke koaličnímu potenciálu.

Stručně řešeno Michal Hašek je pragmatičtější, bližší politickému středu a vykazuje mnohem vyšší ochotu dohodnout se s ostatními parlamentními subjekty vpravo od ČSSD. Michal Hašek na rozdíl od Bohuslava Sobotky otevřeně artikuluje potřebu revidovat současnou podobu sociálního státu, a jak jeho praxe v krajské politice ukazuje, nejsou mu vzdálené názory občanských demokratů na ekologickou politiku či účast veřejnosti ve správních řízeních.

Základní rozdíl mezi oběma kandidáty se výmluvně projevil ve vztahu ke koalici sociálních a občanských demokratů na pražském magistrátu, považovanou za projev pokleslé politické kultury. Bohuslav Sobotka se ostře postavil proti ní, naopak podle jihomoravského hejtmana by vedení strany nemělo dávat doporučení, s kým uzavírat koalice na radnicích.

Podle politologa a znalce poměrů uvnitř sociální demokracie Lukáše Jelínka tak čeká delegáty sjezdu víc než jen volba nového vedení strany. „Především si musí vybrat mezi rychlým návratem k exekutivní moci a rozvíjením vlastní identity,“ napsal politolog pro týdeník Respekt.

Pro první variantu podle Jelínka hovoří netrpělivost opozičních diváků: chtěli by ukázat, co je v nich. Druhou – včetně oprášení osvědčených hodnot, akcentování témat sociálního státu a veřejných služeb nebo zastupování středních vrstev – Lidovému domu dle Jelínka doporučuje skupina intelektuálů, která se rozhodla přiblížit k dravé stranické řece a pokusit se upravit koryto, jímž protéká.

„V době myšlenkové vyprahlosti nepřekvapuje, že za autentickou levicovou politiku se přimlouvají i hlasatelé individuální svobody a někdejší stoupenci středových subjektů. Uvnitř samotné sociální demokracie se rodí zajímavá koalice zastánců radikálních receptů a levicových liberálů, kteří akceptovali kritiku ,třetí cesty'. Na opačném břehu stojí pragmatici připravení vládnout s kýmkoli, jakkoli, hlavně však rychle,“ napsal Lukáš Jelínek.

Revidovat, či nerevidovat podobu sociálního státu?
Klíčový rozdíl mezi oběma kandidáty na předsedu sociální demokracie spočívá v jejich pohledu na současnou podobu sociálního státu. Zatímco Sobotka je přesvědčen, že sociální stát není třeba revidovat, Hašek vychází vstříc neoliberální kritice sociálního státu a připouští jeho omezení.

Jde přitom o klíčový moment, neboť otázka sociálního státu je páteří totožnosti sociálnědemokratického hnutí. Podle Sobotky ostatně platí, že v Evropě obstály v době poslední hospodářské krize nejlépe státy s vyšší mírou přerozdělování a sociálních výdajů, tedy zejména země uplatňující skandinávský model sociálního státu s vysokou mírou sociální soudržnosti.

„Naopak, nejvíce na krizi doplatily státy jako Řecko a Irsko, kde se o skutečném sociálním státu dá hovořit jen velmi obtížně,“ napsal Sobotka.

Hašek pak na rozdíl od Sobotky sice zlomil hůl nad formou sociálního státu minulého století, avšak současně tvrdí, že „revize (sociálního státu) nesmí snižovat kvalitu a dostupnost veřejných služeb. Není to přitom žádný důkaz mé údajné pravicovosti, jak mi mnozí předhazují, ale jen prosté a logické konstatování faktu,“ napsal jihomoravský hejtman.

Podle svých kritiků tím ovšem popírá sám sebe, když vyklízí pole před neoliberální skutečností, které by měla sociální demokracie vzdorovat a překonat ji. Sobotka se naopak nedomnívá, že model sociálního státu vyžaduje nějakou zásadní revizi, za žádoucí považuje jeho transformaci na celoevropskou úroveň.

Rovněž podle Haška se ČSSD nesmí bát posměchu a tvrdých útoků ze strany pravice a jí nakloněných médií a musí podle jeho mínění dát všem jasně najevo, že sociální demokracie nové generace musí být stranou schopnou formulovat a prosazovat tolik vysmívané hodnoty jako mezilidská sounáležitost, sociální spravedlnost a rovné podmínky pro všechny bez ohledu na sociální kořeny.

Podle Haška je nutné začít se seriózní regulací finančního sektoru, abychom se vyhnuli možnému opakování současné krize, byť přitom současně zdůrazňuje, že financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné. V tezích Michala Haška lze přesto rozpoznat daleko větší vůli smiřovat se s danou realitou a v jejím rámci hledat skulinky pro pouhé tlumení dopadů neoliberální trajektorie.

„Nemůžeme a ani nechceme konfrontovat ekonomický ,růst‘ či rozvoj, chcete-li, nicméně musíme znovu začít trvat na tom, abychom vedle všech těch neživých čísel viděli i člověka a jeho potřeby, zasazovali se o jeho ochranu před diskriminací i sociálním ponížením či rovnou vyloučením, a nad tím vším uchovat fundamentální principy demokracie jako záruky osobní svobody jednotlivce a záruky jeho možnosti volby,“ napsal například jihomoravský hejtman v jednom z typických výroků, které svou vágností nahrávají vnitřně rozpornému výkladu.

Sobotka si je naopak vědom, že forma sociálního státu úzce souvisí s podobou a faktickou funkčností demokratického uspořádání, neboť má-li dostát demokracie svým ideálům, musí být inkluzivní, nikoli exkluzivní. Demokracie proto podle Sobotky nemůže dlouhodobě a plnohodnotně fungovat ve společnosti, kde sociální rozdíly překračují trvale mez, jež je chápána jako snesitelná a morálně ospravedlnitelná.

Abychom z tohoto začarovaného kruhu zadlužování v naší sociálnědemokratické politice vystoupili, musíme podle Sobotky provést několik základních kroků, mezi něž řadí přestat s politikou snižování daní, důsledný boj s korupcí, úsilí o transparentnost podnikatelského prostředí a vymahatelnost práva či založení politiky ekonomického rozvoje na odmítnutí daňového a sociálního dumpingu.

Koaliční potenciál ČSSD
S výše popsaným rozporem obou kandidátů na předsedu ČSSD úzce souvisí koaliční potenciál jejich strany. Sobotka i Hašek si samozřejmě uvědomují, že svůj program ČSSD neprosadí bez strategických partnerů, avšak zatímco Sobotka nevidí ani v jedné politické straně současné vládní koalice možného ideového programového spojence, Michal Hašek spolupráci s některou z nich nevylučuje. Alespoň ne explicitně.

Přitom právě otázka spojenců a možného koaličního potenciálů ČSSD je podle komentáře Jakuba Patočky tím, co oba kandidáty nejzřetelněji odlišuje. „Jedná se přitom o otázku politicko-filosofickou, či přesněji o aplikaci politické filosofie, nikoli pouze o technologickou mocenskou záležitost, jak by se mohlo zdát,“ napsal šéfredaktor Deníku Referendum.

Rozdíl v postojích obou kandidátů lze totiž zřetelně vystopovat, a to nejen v jejich vztahu k uzavírání velkých koalic v Praze. Michal Hašek po krajských volbách v roce 2008 na jižní Moravě si ze tří možných koaličních partnerů původně vybral zdiskreditovanou a korupčními praktikami proslulou jihomoravskou ODS. Jeho blízký spojenec, brněnský primátor Onderka je primátorem Brna v koalici s ODS, a to dokonce za podmínek, v nichž má ČSSD v městské radě menšinu.

Otázka spojenců, a to nejen na parlamentní úrovni, tak leccos napovídá o strategiích obou kandidátů. Je totiž nepochybné, že uzavíraní velkých koalic ve velkých městech je prvkem, který komplikuje strategii směřující k co nejširšímu spojenectví sil, které usilují o emancipaci českého občansko-politického prostředí k vyšší politické kultuře. Problematičnost koalic s ODS se podobá krajní problematičnosti tzv. opoziční smlouvy uzavřené mezi ČSSD a ODS v roce 1998.

Sociální demokraté k prosazení dominantní pozice v rámci české politiky podle Sobotky potřebují posílit kontakty s ohnisky protineoliberálního odporu v občanské společnosti v podobě nejrůznějších nevládních hnutí a think-tanků, jako je ProAlt, Fórum 50 % či Hnutí DUHA. „Osobně jsem přesvědčen, že každý příští program ČSSD by měl být vytvářen v živém, otevřeném dialogu s těmito subjekty, a již dnes jsme tuto cestu nastoupili,“ myslí si Sobotka.

Sobotka jako klíčové spojence jmenuje mimoparlamentní zelené a lidovce, jako by počítal s tím, že se jednak vrátí do Sněmovny a současně budou mít blíž k ČSSD než k pravostředovým subjektům. Zkušenost ale praví, že pokud nebudou sociální demokraté v Poslanecké sněmovně disponovat společně s komunisty minimálně sto jedním hlasem, lidovci i zelení si za koaliční strany zvolí občanské demokraty a TOP 09.

„Ačkoli bychom neměli být rádi, že nám na politické scéně vznikají další političtí konkurenti, přesto bychom přivítali, kdyby se KDU-ČSL a Strana zelených dostaly opět do Poslanecké sněmovny jako naši případní koaliční spojenci. Každopádně jsem připraven odstartovat novou éru vztahů k těmto stranám vzájemným navázáním užších kontaktů a těsnější spolupráce,“ píše Sobotka o případných koaličních spojencích své strany.

Bohumínské usnesení
Pokud jde o vztah sociálních demokratů k nalevo od nich situovaným komunistům, Hašek se o nich nezmiňuje. A Sobotka vyjadřuje přesvědčení, že pokud bude ČSSD skutečnou alternativou vůči současné vládě a důslednou levicovou stranou, komunisté v jejich současné podobě odejdou během dvou až tří volebních období z celostátní politické scény.

Vztah ke komunistům oba kandidáty nikterak zásadně neodlišuje. Oba uznávají platnost Bohumínského usnesení a oba tak odmítají spolupráci s komunisty na vládní úrovni. Je evidentní, že na zásadnější revizi svého vztahu ke komunistům uvnitř ČSSD ještě nenastala doba, případně k tomu ani jeden z kandidátů nemá odvahu.

Podle mnoha komentátorů se komunisty ale nepodaří zbavit vlivu ostrakizací a představa, že zmizí z politické scény sami od sebe, je zbožným přáním. Současná izolace komunistům nahání lacinou podporu a současně usnadňuje nadvládu pravice, což představuje pro ČSSD problém vyžadující tvořivější politické řešení, které KSČM vtáhne do politického dialogu a potenciálně je přivede i k určité formě vládní spoluodpovědnosti. Právě to je podle řady názorů ostatně cestou, jak jejich vliv případně omezit.

„Dnešní KSČM je strana jako každá jiná a opravdu těžko bychom ukazovali, v čem ze sociálnědemokratického hlediska by pro společnost mohlo být zhoubnější uskutečnění plánů Jiřího Dolejše, Vojtěcha Filipa či Miloslava Ransdorfa než uskutečňování plánu Miroslava Kalouska, Jaromíra Drábka či Tomáše Chalupy,“ napsal Jakub Patočka v Deníku Referendum.

A komentátor Deníku Referendum Patrik Eichler dodává, že se již zcela změnily podmínky, ve kterých dnes demokratická levice formuluje svou politiku. „Tématem už dávno není návrat diktatury KSČ. Tématem je větší podíl občanů na vládnutí, větší míra přerozdělování a potřeba formulovat teze této debaty na celoevropské úrovni,“ soudí Eichler.

Dva kandidáti, dva týmy
Na další směřování sociální demokracie bude mít vliv rovněž to, kolik Haškovi či Sobotkovi dovolí z jejich vizí realizovat lidé, kteří jim svou podporou do křesla předsedy pomohou.

„Pokud jde o možnost ČSSD skutečně obrodit a vytáhnout z bahna systémové korupce, se na tom zdá být zatím lépe Sobotka, jehož karavana je mnohem méně zalidněna politiky, jako jsou Petr Hulinský, Jaroslav Palas, Roman Houska, Jaroslav Tvrdík nebo Milan Urban,“ napsal pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Pravdou také je, že nominace z krajských organizací jsou jen orientační informací o postojích ke kandidátům. Volit předsedu budou delegáti sjezdu totiž v tajné volbě. Kromě doporučení krajských konferencí se obvykle řídí aktuální situací na sjezdu a vlastní zkušeností s kandidáty.

V médiích se dokonce hovoří o dohodě mezi hlavními kandidáty na tom, že vytvoří tandem předseda Sobotka se statutárním místopředsedou Haškem. Lidové noviny ale ve středu publikovaly rozhovor s expředsedou sociální demokracie, ve kterém Jiří Paroubek ostře kritizoval Haška i Sobotku a současně zpochybnil dohodu mezi oběma kandidáty.

„Po vyostřené kampani těch dvou pánů je potřeba popustit ventil. Ta dohoda se ani nemohla povést. Možná si přáli dohodu, ale ty týmy kolem kandidátů na předsedu jsou početnější a ambice jsou četnější, než je v nějaké dohodě mohli respektovat pánové Tvrdík s Pokorným. Byť by ta dohoda byla sebeumněji připravena,“ myslí si Jiří Paroubek.

Letitý místopředseda strany Zdeněk Škromach se obává patu. Při vyrovnaných preferencích by podle něj mohla skupina 50 až 60 delegátů zmařit zvolení Sobotky i Haška předsedou ČSSD. Při opakované volbě se může vyrojit větší množství kandidátů a minoritní skupina delegátů by mohla zvolit špatného předsedu. Kdyby to hrozilo, měli by Sobotka s Haškem začít jednat, uvedl Škromach pro ČTK.

Problémy byly na minulém sjezdu se zvolením místopředsedkyně, kterou musí mít ČSSD podle stanov alespoň jednu. Tuto sobotu se podle dosavadních informací budou v Brně ucházet o místopředsednické křeslo místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, stínová ministryně školství Vlasta Bohdalová, poslankyně Dana Váhalová, exministryně zdravotnictví Milada Emmerová, senátorka Božena Sekaninová, exposlankyně Ludmila Navrátilová a bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová.

Mužů kandidujících na místopředsednické funkce je mnohem více. Očekává se, že je budou obhajovat dosavadní místopředsedové Zdeněk Škromach, Milan Urban, Lubomír Zaorálek a Roman Onderka.

Nominace z krajských konferencí mají například středočeský hejtman David Rath, jihočeský Jiří Zimola, Jiří Dienstbier, který bude ve stejnou dobu usilovat o zvolení do Senátu na Kladensku, poslanec Jan Hamáček či předseda pražské sociální demokracie Petr Hulinský. Podle stanov ČSSD ale k tomu, aby se mohl kandidát účastnit klání o předsednické či místopředsednické křeslo, stačí návrh jediného delegáta sjezdu.

Zatímco o přední funkce ve straně kandidáti svedou zřejmě lítý boj, stranická shoda panuje na tom, že by měla místo zemřelého Slavomíra Klabana zvolit čestným předsedou Valtra Komárka. Je jediným kandidátem. Výhrady k němu má jen expředseda Jiří Paroubek, který mu vytýká dlouholeté členství v komunistické straně.

Komárek mu ale opáčil, že Paroubkovo členství v Československé straně socialistické, která v Národní frontě spolupracovala s KSČ, také nebylo na překážku k jeho zvolení předsedou ČSSD.

Sociální demokraté na sjezd podle Sobotky nepozvali představitele žádné z tuzemských politických stran. Očekává se, že na sjezd přijedou zástupci sociálních demokratů z Německa, Rakouska a předseda slovenských sociálních demokratů Robert Fico. Tradičně zvaný prezident republiky Václav Klaus se omluvil. Bude v zahraničí.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 17. 3. 2011, viz tady.)

Debata o způsobu volby prezidenta se týká kvality demokracie

2011-04-24T10:39:00.000+02:00

Debata o tom, jakou metodou by měl být v případě zavedení přímé volby vybírán český prezident, není pouze technickou otázkou: dotýká se kvality demokracie. Iniciativa Věcí veřejných si zasluhuje debatu, jejíž výsledek by mohl překvapit.

Zatím sice není ani zdaleka jasné, zda bude nástupce Václava Klause, kterému skončí druhé volební období v roce 2013, volen v přímých volbách občany České republiky, anebo bude veřejnost opět nucena přihlížet frašce podobné volbám prezidenta v roce 2003 a 2008, kdy prezidenta volili poslanci a senátoři.

Politici z koaličních i opozičních stran sice o návrhu na zavedení přímé volby diskutují, strany ale čeká ještě nepochybně složité vyjednávání o tom, jak by přímá volba prezidenta měla vypadat.

Z původních čtyř uvažovaných volebních modelů kabinet Petra Nečase a nejsilnější opoziční strana již vybírají pouze ze dvou variant přímé volby. První možností je dvoukolový většinový systém, pro který je například TOP 09 a dlouhodobě i sociální demokracie. V takovém případě by prezident byl volen ve dvou kolech, podobně jako při volbách senátních.

Druhou variantu navrhly ústy Karolíny Peake Věci veřejné. Jde o jednokolovou přímou volbu, kdy volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí.

Vítězem se stává kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud by takto nezvítězil nikdo, pak by se přerozdělovaly preference nejméně úspěšného kandidáta mezi ty úspěšnější, a to tak dlouho, dokud by někdo nezískal absolutní většinu. Výhod tohoto volebního systému je podle Karolíny Peake hned několik. Jednou z nich je například to, že volič nemusí k volebním urnám dvakrát.

Návrh Věcí veřejných vychází vstříc občanským demokratům, kteří jsou právě pro jednokolovou přímou volbu prezidenta. „Jsme spíš příznivci jednokolové volby, ale s tímto názorem jsme v menšině. Chceme se ovšem dohodnout, proto jsme zadali analýzu australského modelu z dílny Věcí veřejných," uvedl pro server Aktuálně.cz poslanec a vyjednavač za ODS Marek Benda.

A zatímco podle některých politologů je sice nevýhodou tohoto volebního systému nejen jeho malá známost v českém prostředí, nýbrž především jeho složitost, podle dnes zveřejňovaného komentáře šéfredaktora Deníku Referendum Jakuba Patočky je třeba návrh odmítnout, avšak z odlišných důvodů.

Současně zdůrazňuje, že si návrh Karolíny Peake zaslouží seriózní diskusi, neboť jej považuje za návrh s demokratizačním potenciálem a navrhuje vést debatu o přijetí většinového systému, tzv. alternativního hlasování. Patočka připomíná, že česká debata o tom, zda a jakým způsobem volit přímo prezidenta, se vede souběžně s neobyčejně živou debatou o reformě volebního systému do dolní komory britského parlamentu.

„Právě alternativní hlasování (používají se také termíny instant runoff či australský systém) zde letité občanské hnutí za volební reformu a nejprogresivnější segmenty britské stranické politiky prosazují jako vymoženost, která by zásadně prohloubila kvalitu britské demokracie,“ píše ve svém komentáři šéfredaktor DR.

Bordovo hlasování
Podle Karolíny Peake splňuje Bordovo hlasování všechny požadavky na vhodný volební systém. „Velká reprezentativnost vítěze, podpora umírněným kandidátům, jednoduchost a jednokolová volba, jako pozitivum můžeme rozhodně brát i větší možnost voličů ovlivnit výběr reprezentanta. Je také velice flexibilní z hlediska nastavení,“ uvedla minulý týden Karolína Peake pro Deník Referendum.

Podle Peake je sice Bordovo hlasování opomíjenou možností pro přímou volbu prezidenta, nicméně podle jejího názoru jedinou jeho nevýhodou je pouze jeho malá známost. „Jeho pozitivní vlastnosti však tuto nevýhodu jednoznačně přebíjejí. Domnívám se tedy, že by se Bordovo hlasování mělo stát plnohodnotnou alternativou v diskusi při výběru volebního systému pro volbu prezidenta republiky,“ uvedla Karolína Peake.

Potíž je v tom, že ačkoli se návrh Věcí veřejných označuje někdy za „australský", ve skutečnosti se v Austrálii volí systémem, který se od návrhu Věcí veřejných v podstatných detailech liší. Jakub Patočka ve svém komentáři připomíná, že Bordovou metodou se nevolí v Austrálii, ale na jiných ostrovech v Pacifiku: na Nauru a na Kirabati.

„Stručně řečeno, zatímco alternativní či australský systém, po němž prahne hnutí za volební reformu v Británii, je simulací vícekolového většinového systému, v němž se v každém kole eliminuje nejméně úspěšný kandidát, Bordova metoda je sčítáním bodů, které jednotliví kandidáti v podobě umístění na jednotlivých lístcích dostali," píše šéfredaktor DR a dodává, že Bordova metoda „by z českých prezidentských voleb učinila cosi na způsob soutěže krásy".

Alternativní hlasování
Jakub Patočka proto navrhuje diskutovat o volebním systému, který se v politologické literatuře označuje jako alternativní hlasování a které je skutečným „australským systémem". O stejném volebním systému budou ostatně v referendu rozhodovat občané Spojeného království 5. května 2011.

Bude-li systém alternativního hlasování schválen, nebudou Britové v příštích volbách do dolní komory hlasovat pouze pro jednoho kandidáta ve svém obvodě jako nyní, ale dostanou možnost kandidáty seřadit podle preferencí. Nezíská-li žádný z nich nadpoloviční většinu hlasů, vyřadí se uchazeč s nejmenší podporou a hlasy přepočtou právě kandidátům uvedeným na lístcích jako další v pořadí.

Tímto vyřazovacím systémem – jenž není nijak náročný na zpracování – se budou následně přeskupovat alternativní hlasy voličů druhých, třetích či případně dalších nejméně oblíbených kandidátů, a to až do chvíle, kdy podpora jednoho z vedoucích uchazečů přesáhne absolutní většinovou hranici.

Jinými slovy řečeno, nadpoloviční většiny se tu nedosahuje metodou dodatečných kol, nýbrž přidáváním preferencí v několika následujících skrutiniích. Podle Patočky neobstojí argument poukazující na údajnou složitost volebního systému.

„Nejen Britové, ale ani Češi nejsou tak tupí, aby nedokázali na lístek napsat ke kandidátům číslice označující pořadí, v němž by si přáli kandidáty v dané funkci, a pochopili, jak se hlasy přesouvají od nejméně populárních kandidátů k těm, kteří mají stále ještě šanci na celkové prvenství,“ parafrázuje šéfredaktor Deníku Referendum argumentaci Andrewa Rawnsleyho, šéfkomentátora britského Observeru.

Zřetelnou výhodou volebního systému alternativního hlasování je především citlivé zohledňování politických preferencí a názorů voličů. Dalším pozitivem je větší „míra nepravděpodobnosti vítězství extrémních stran než v jednokolovém systému relativní většiny,“ píší v knize Volební systémy politologové Roman Chytílek a Petr Hušek.

Podle jejich názoru je další výhodou tohoto systému i to, že odstraňuje potřebu strategického odmítavého hlasování, neboť voliči mohou svého nejoblíbenějšího kandidáta volit bez obavy, že jejich hlas propadne. Znamená to například, že se volič některé z malých stran bude moci vyslovit pro svého favorita a současně zajistit, aby v případě jeho nezvolení uspěl nejpřijatelnější nominant velké strany.

„Prakticky vzato, pokud levicový volič preferující politické hnutí Zelení, pirátskou stranu a nakonec sociální demokraty, anebo pravicový volič preferující Dělnickou stranu, ODS a nakonec TOP 09 označí kandidáty těchto stran příslušnými čísly, má jistotu, že jeho hlas nepropadne, a nemusí taktizovat předem. Co na tom kdo nechápe?“ píše šéfredaktor Deníku Referendum.

Jakub Patočka pak zmiňuje ještě jednu nikoli nepodstatnou výhodu alternativního hlasování. „K výhodám daného systému totiž patří i ta, na kterou Věci veřejné v debatě zatím neupozorňovaly: že zcela zbavuje vlivu průzkumy veřejného mínění s jejich rámováním předvolební debaty výsledky voličských preferencí, jimiž se už jakoby předem určuje, kdo je tzv. volitelný, a kdo nikoliv,“ píše Patočka.

Podle Chytílka a Huška tak dochází v tomto volebním systému ke zvolení kandidáta na širším konsenzuálním základě a současně generuje politiky s reprezentativním mandátem. Silná personalizace hlasování navíc umožňuje a podněcuje k tomu, aby voliči překračovali hranice mezi stranami.

Taktéž zmiňují údajně typický jev alternativního hlasování: vyjednávání významnějších stran s menšími subjekty o druhé preference jejich voličů. Tento proces bývá v politologické literatuře označován za tzv. preferenční výměnu. Alternativní hlasování proto v součtu všech těchto příčin generuje spíše centristické kandidáty, kteří apelují na všeobecné zájmy a nereprezentují kontroverzní či extremistické ideje.

A značně polarizované české politické scéně by nepochybně prospěl posun směrem k více konsenzuálním strategiím a politikám. Výše zmíněná tzv. preferenční výměna pak tlačí kandidáty a politické strany k utváření předvolebních spojenectví, což je moment, který by české politice nepochybně také prospěl.

Podle Jakuba Patočky nakonec neobstojí ani argumentace, že bychom měli použít pro volbu prezidenta již známý systém voleb do Senátu. „Je to totiž přesně naopak: druhé kolo senátních voleb notoricky trpí krajně pochybnou legitimitou vzhledem k tomu, jak nízká je v něm volební účast, mělo by se zrušit a senátní volby v budoucnu konat právě alternativním hlasováním,“ myslí si Patočka.

Proto šéfredaktor Deníku Referendum vybízí sociální demokraty k přehodnocení svého stanoviska a k převzetí iniciativy od Věcí veřejných. „Na místě sociálních demokratů bych využil příležitosti k převzetí iniciativy a důsledně ji prosazoval i pro volby do Senátu,“ píše śéfredaktor DR.

Výhody jsou podle něho nasnadě: „Odpadne politikaření mezi prvním a druhým kolem, za druhé kolo se ušetří, ubude lamentování nad nízkou volební účastí, zvýší se demokratická legitimita voleb – a zejména, utilitárně vzato, vyšší volební účast nikomu nenahrává tolik jako právě ČSSD.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 21. 2. 2011, viz tady.)

Koalice bude s ČSSD jednat o přímé volbě prezidenta

2011-02-27T17:57:00.000+01:00

Vládní vyjednavači se ve čtvrtek sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Vláda zvažuje tři varianty přímé volby. Legislativní rada vlády doporučila kabinetu dvoukolovou volbu. Tu preferuje i ČSSD.

Vyjednavači vládních stran se ve čtvrtek ráno sejdou se zástupci ČSSD k diskusi o přímé volbě hlavy státu. Pro ČTK to řekl sociálnědemokratický stínový ministr vnitra Jeroným Tejc, který svou stranu bude na schůzce zastupovat. Návrh na přímou volbu hlavy státu měla vláda připravený od počátku měsíce. K jeho projednávání se hodlá vrátit v březnu právě poté, co bude jasný postoj ČSSD.

Zatímco Nečasova koaliční vláda vybírá ze tří variant přímé volby prezidenta, Věci veřejné přišly v posledních dnech se svým návrhem jednokolové přímé volby prezidenta, kterým vycházejí vstříc občanským demokratům. Ti totiž byli doposud striktně proti dvoukolové volbě.

Věci veřejné navrhují tzv. Bordovo hlasování, kde volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. ČSSD pak dlouhodobě preferuje dvoukolovou přímou volbu obdobnou s volebním systémem do Senátu.

Výsledek jednání napoví leccos o stavu politické kultury v České republice, neboť ke schválení přímé volby prezidenta bude potřeba nejen shody mezi stranami vládní koalice, nýbrž i mezi kabinetem Petra Nečase a opozicí.

Vláda zvažuje tři varianty přímé volby
Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo tři varianty přímé volby hlavy státu. První počítá se zvolením prezidenta hned v prvním kole. Druhá počítá s volbou dvoukolovou, přičemž do druhého kola by postupovali dva nejúspěšnější kandidáti. Poslední varianta je rovněž dvoukolová. Do druhého kola by postupovali kandidáti, kteří by získali nejméně 12,5 procenta platných hlasů.

Pokud by této hranice nedosáhli alespoň dva kandidáti, postoupili by do druhého kola dva nejúspěšnější kandidáti z prvního kola volby. Legislativní rada doporučila druhou variantu, tj. dvoukolovou volbu, kdy by do druhého kola postupovali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního.

Legislativní radou doporučený postup počítá s tím, že by prezidentské kandidáty navrhovali občané České republiky starší osmnácti let peticí s nejméně padesáti tisíci podpisy, skupina nejméně dvaceti poslanců nebo alespoň deseti senátorů. Právo volit hlavu státu bude mít každý občan, který dosáhl věku osmnácti let.

Stejně jako v senátních volbách by byl v prvním kole zvolen kandidát, který by získal nadpoloviční většinu platných odevzdaných hlasů. Pokud se tak nestane, pak do druhého kola postoupí dva nejúspěšnější kandidáti. Zvítězí ten, který získá více hlasů.

Kdyby mezi prvním a druhým kolem volby některý z postoupivších kandidátů odpadl, například kdyby se vzdal kandidatury, nebo zemřel, pak na jeho místo postoupí z prvního kola další kandidát v pořadí. Kdyby však pro volbu ve druhém kole zbyl jen jediný kandidát, pak by voliči pouze potvrzovali většinou odevzdaných hlasů tohoto kandidáta.

Věci veřejné mají alternativní návrh
Věci veřejné nicméně v posledních dnech přišli se zcela odlišným návrhem, než které vypracovalo ministerstvo spravedlnosti. Podle předsedkyně Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny a místopředsedkyně Věcí veřejných Karolíny Peake jde o tzv. Bordovo hlasování, které by mohlo být alternativním systémem pro volbu prezidenta České republiky.

Jde o jednokolovou přímou volbu, kdy volič nevybírá pouze jednoho z kandidátů, nýbrž jich seřadí více podle svých preferencí. Vítězem se pak stává ten kandidát, který obdrží nadpoloviční většinu prvních preferencí. Pokud by takto nezvítězil nikdo, pak by se přerozdělovaly preference nejméně úspěšného kandidáta mezi ty úspěšnější, a to tak dlouho, dokud by někdo nezískal absolutní většinu.

Výhod tohoto volebního systému je podle Karoliny Peake hned několik. Jednou z nich je, že volič nemusí k volebním urnám dvakrát.

„Zkušenosti z naší země ukazují, že mezi voliči není příliš velká ochota k volbám chodit, a i když z výzkumů veřejného mínění vyplývá, že lidé přímou volbu prezidenta chtějí, platí zároveň pravidlo, že čím větší je počet voleb, tím menší je volební účast,“ uvedla Karolina Peake pro Deník Referendum.

„Bordovo hlasování podle mého názoru splňuje všechny požadavky na vhodný volební systém: velká reprezentativnost vítěze, podpora umírněným kandidátům, jednoduchost a jednokolová volba, jako pozitivum můžeme rozhodně brát i větší možnost voličů ovlivnit výběr reprezentanta. Je také velice flexibilní z hlediska nastavení,“ doplnila Karolina Peake pro Deník Referendum.

Podle Peake je Bordovo hlasování opomíjenou možností pro přímou volbu prezidenta, nicméně podle jejího názoru jedinou jeho nevýhodou je jeho malá známost. „Jeho pozitivní vlastnosti však tuto nevýhodu jednoznačně přebíjejí. Domnívám se tedy, že by se Bordovo hlasování mělo stát plnohodnotnou alternativou v diskuzi při výběru volebního systému pro volbu prezidenta republiky,“ uvedl Karolina Peake.

Podle politologů je nicméně nevýhodou tohoto volebního systému nejen jeho malá známost v českém prostředí, nýbrž především jeho složitost. Podle Pavla Šaradína z olomoucké katedry politologie by totiž obecně volební systémy měly být co nejjednodušší, aby volič pokud možno přesně věděl, co se z jeho hlasem stane.

S Šaradínem pak souhlasí i Lukáš Jelínek, podle kterého není na místě vést osvětu o vzdálených volebních systémech, nýbrž je třeba debatovat o těch nám civilizačně nejbližších. „V opačném případě bychom přímou volbu také mohli zabít, což bych ani Věcem veřejným nerad podsouval,“ doplnil Jelínek pro Deník Referendum.

I pro sociální demokraty je návrh Věcí veřejných nepřijatelný. „Jsme ochotni jednat v podstatě o čemkoli, ale Bordovo hlasování odmítáme. Jde o složitý, netransparentní a voličům nevysvětlitelný volební systém," uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc.

„Přeci jen návrh Věcí veřejných je v tomto směru složitější než kupříkladu systém absolutní většiny. Na ten si již český volič zvykl, proto bych jej doporučil i pro prezidentské volby,“ uvedl Šaradín pro Deník Referendum. I on tak preferuje variantu, kterou kabinetu Petra Nečase doporučila Legislativní rada vlády a kterou upřednostňují i sociální demokraté.

ČSSD preferuje dvoukolový většinový volební systém
Mezi koaličními stranami doposud nepanovala shoda, kterou z variant přímé volby prezidenta upřednostnit. Zatímco například TOP 09 preferuje variantu, kterou doporučila legislativní rada, občanští demokraté doposud upřednostňovali jednokolovou přímou volbu. A právě tomuto požadavku občanských demokratů se snaží vyjít vstříc návrh Věcí veřejných.

Protože je prosazení přímé volby prezidenta ústavní změnou, bude koaliční vláda Petra Nečase potřebovat i hlasy opozičních sociálních demokratů nebo komunistů. Pokud se koalice nakonec skutečně shodne na dvoukolové přímé volbě, kde by do druhého kola postupovali první dva kandidáti, existuje relativně vysoká pravděpodobnost, že ji prosadí.

Sociální demokraté jsou totiž taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního. „ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.

Návrh na přímou volbu by měl být přijat do konce roku 2012, neboť v dalším roce bude již třeba zvolit budoucího prezidenta. Se změnou jeho pravomocí navrhovaná novela ústavního zákona nepočítá, sociální demokraté by však chtěli jednat i o této možnosti.

Čtvrteční stranická schůzka má podle Tejce připravit půdu pro jednání lídra sociálních demokratů Bohuslava Sobotky a premiéra Petra Nečase na stejné téma. Diskuse těchto dvou politiků je předběžně plánovaná na příští týden.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 16.2.2011, viz tady.)

Z vládních návrhů změn ústavy nejspíš nezbude skoro nic

2011-02-27T17:53:00.000+01:00

Vládní plány měnit ústavu nejsou ve srovnání s jinými reformními úmysly příliš nebezpečné, přesto mají jen malou šanci projít. Nejsou dost domyšlené, nemají podporu opozice a chybí mezi nimi to nejpodstatnější: zákon o obecném referendu.

Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se v koaliční smlouvě zavázala provést změny české Ústavy. Vedle mediálně vděčné přímé volby prezidenta je to především záměr změnit Ústavu a navazující právní předpisy, které zavedou tzv. vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě, tedy princip, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období je vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně.

Dalšími záměry Nečasovy vlády jsou zavedení klouzavého mandátu pro poslance, kteří jsou současně ministry, a posílit pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu. Vedle toho chce vláda do voleb v roce 2014 prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel či vyzkoušet možnost voleb po internetu a prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.

Je zřejmé, že na rozdíl od zavedení klouzavého mandátu či posílení pravomocí NKÚ jsou poměrně velkým zásahem do ústavního pořádku České republiky záměry zavést přímou volbu prezidenta a implementovat do české Ústavy institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě.

Přímá volba prezidenta
Mezi experty nepanuje shoda v tom, zda je přímá volba prezidenta pro český politický systém krokem správným směrem. Zeptáte-li se ústavních právníků a politologů, zda tento záměr podporují, dočkáte se dobrých argumentů pro i proti zavedení přímé volby.

Jinak je tomu u politiků: všechny relevantní subjekty českého stranického systému jsou pro zavedení přímé volby, avšak neshodují se v klíčové otázce, a to ve způsobu přímé volby.

Ve hře jsou momentálně tři varianty, jak prezidenta v přímé volbě volit. V úvahu připadají jednokolová volba nebo dvě varianty volby dvoukolové.

„Pokud jde o dvoukolovou přímou volbu prezidenta, budeme jednat buď o tzv. francouzském modelu, kde do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v prvním kole získali nejméně 12,5 procenta hlasů, nebo o modelu identickém s volbami do Senátu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti,“ uvedl před časem pro Deník Referendum předseda sněmovního klubu TOP 09 Petr Gazdík.

„Občanští demokraté jsou dlouhodobě proti zavedení přímé volby prezidenta. A to z mnoha důvodů. Pokud se ale už koalice dohodla na prosazení přímé volby, budeme preferovat jednokolovou variantu, kde vítěz bere vše. V žádném případě nebudeme pro dvoukolový systém, kde by do druhého kola postoupili pouze dva nejúspěšnější kandidáti,“ uvedl Marek Benda pro Deník Referendum.

Naopak Miroslav Kalousek z TOP 09 je pro dvoukolovou přímou volbu. „Já osobně jsem pro dvoukolovou variantu přímé volby prezidenta. Nicméně musím upozornit, že v TOP 09 doposud neproběhla vnitrostranická diskuse nad jednotlivými variantami přímé volby,“ uvedl pro Deník Referendum ministr financí.

Sociální demokraté jsou pak taktéž jednoznačně pro dvoukolovou volbu, kde do druhého kola postupují první dva kandidáti z kola prvního.

„ČSSD preferuje stejný model, jakým se volí do Senátu. Nicméně jsem skeptický, že k dohodě dojde. To, že má vládní koalice přímou volbu hlavy státu v programu, tolik nepřeceňuji, neboť klíčová bude dohoda o způsobu volby. Zatím nemáme žádné garance, že k tomuto druhému, avšak klíčovému kroku dojde,“ uvedl před nedávnem pro Deník Referendum Jeroným Tejc z ČSSD.

Zdá se tak, že ačkoli jsou všechny politické strany zastoupené v Parlamentu České republiky pro přímou volbu prezidenta, nenajde se potřebná shoda v otázce způsobu volby, a proto lze odůvodněně očekávat, že i nástupce Václava Klause bude volen nepřímo.

Dílčí úpravy?
Pravděpodobně nejpozoruhodnější a současně nejspornější z navrhovaných právních úprav je zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, který by znamenal, že nedůvěra vládě v průběhu volebního období může být vyslovena až po získání podpory pro nového předsedu vlády v Poslanecké sněmovně. Jde tedy o mechanismus, který opozici problematizuje vyslovení nedůvěry vládě.

Nečasova vláda tímto chce předejít situaci, která nastala po pádu Topolánkovy vlády v čase našeho předsednictví Evropské unii. Sociální demokraté byli tehdy většinovým mediálním diskursem napadáni za to, že způsobili pád vlády, aniž by měli plán, na jakém půdorysu by měla vzniknout vláda nová.

Je nicméně otázkou, zda dát přednost implementaci dílčího – byť podstatného – institutu do českého ústavně-politického systému před schválením Ústavy nové. Podle ústavního právníka Jana Kysely by jakýmkoli dílčím změnám ústavy měla předcházet politická a odborná shoda. „A to nejlépe na základě diskuse poměřující vždy více možných řešení konkrétního problému,“ uvedl Kysela před časem pro MF Dnes.

„Mám ostatně za to, že Ústava je způsobilá fungovat ve stávající podobě a s přihlédnutím k dalšímu rozvíjení praxí, zejména judikaturou Ústavního soudu. To, co někdy považujeme za nedostatek Ústavy, je spíše vadou aplikace,“ doplnil docent právnické fakulty UK Jan Kysela pro Deník Referendum.

Docent ústavního práva Ján Grónský je pak k dílčím ústavním změnám ještě skeptičtější. „Osobně si myslím, že dílčí novely respektive záplaty Ústavy nejsou nejlepším řešením. Česká republika by potřebovala ústavu zcela novou,“ uvedl Grónský pro Deník Referendum.

I podle politologa Lukáše Jelínka by Ústavu měli ctít politici, soudci, stejně jako běžní občané, což ale podle jeho mínění neznamená, že by měla být nedotknutelná.

„Zvlášť když ta česká byla v roce 1991 šita docela horkou jehlou. Spíš než jednorázové změny bych přivítal trvalejší práci nad její revizí, práci, na níž by se měli podílet především ústavní právníci, politologové, ale také – byť ne v míře převažující – politici. I tak ale pokládám koaliční náměty na změnu ústavy za oprávněné a akceptovatelné,“ uvedl politolog Jelínek pro Deník Referendum.

Politické principy vyjadřované v ústavách jsou totiž značně rozdílné a záleží na formě státu, formě vlády, politickém režimu, tradicích či politické kultuře, jaký obsah vyjadřují. To platí i o právních principech vyjádřených v ústavě, neboť i ty jsou odrazem politického systému či dané právní kultury a nejsou tedy věčné ani universální a mění se v prostoru a čase.

Je tak nepochybně legitimní změnit, doplnit či vypustit některé ústavní předpisy, které se v praxi ukázaly být sporné, neboť byly příčinou například zablokování politického provozu v čase střídání vlád.

Na druhou stranu je nutné mít při jakémkoli zásahu do ústavy na paměti jemné předivo vztahů ústavních institucí a jejich vyváženost. Je například otázkou, zda by zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě nevychýlilo rovnováhu mezi exekutivou a legislativou v neprospěch legislativy či zda zavedení přímé volby prezidenta nevychýlí rovnováhu mezi prezidentem a vládou ve prospěch prezidenta.

V neposlední řadě by měli ústavodárci pamatovat na další podstatnou okolnost, kterou jsou tradice české politiky a především tradice české politické kultury. Neboť je známo, že mechanické „převzetí" ústavních institutů ze zemí, kde fungují, ještě nezaručuje, že budou funkčním prvkem politického systému v jiných kulturně-společenských kontextech.

Pád vlády a stabilita vládnutí
Než se blíže podíváme na kompatibilitu institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě s ústavním pořádkem České republiky, poznamenejme, že v demokratickém uspořádání je svrchovanou pravomocí opozice vyvolat hlasování o nedůvěře, a tím i pád vlády.

V parlamentarismu, jakým je Česká republika, je totiž Poslanecká sněmovna jediným přímo voleným orgánem, jejíž složení v poměrném volebním systému zrcadlí vůli lidu projevenou ve volbách a z jejíž konstelace je vládní většina odvozená.

Z toho plyne, že vláda je v parlamentní republice Poslanecké sněmovně odpovědná, a tedy i Sněmovnou odvolatelná. Ztratí-li tu vládní kabinet většinu, ztrácí legitimitu vládnout. Nehledě na to, že pád vlády je destabilizačním momentem v autoritativních režimech, a nikoli demokratických. V demokraciích je naopak pád vlády běžným mechanismem, jenž skrze vytvoření nové většiny ve Sněmovně obnoví legitimitu exekutivy.

Ostatně již při první podobné zkušenosti novodobých dějin české politiky, po pádu druhé Klausovy vlády na podzim roku 1997, označil prezident Václav Havel v jednom ze svých nejpronikavějších politických projevů v Rudolfinu pád vlády za banální příhodu demokratických poměrů.

„Naše země, jak známo, dnes prožívá politickou krizi. V této krizi jde – z hlediska demokratických poměrů – o celkem banální příhodu, totiž o demisi vlády. S takovými příhodami demokratický systém samozřejmě počítá a ví, jak z nich ven,“ řekl tehdy prezident před poslanci a senátory.

Podle Havla se však již tehdy vládní krize mnohým jevila téměř jako kolaps režimu, demokracie, či dokonce konec světa. „To je podle mého názoru možné mimo jiné proto, že jsme nevytvořili aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách, a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně,“ doplnil tehdy Havel.

Pád Topolánkovy vlády vyvolal v předloňském roce podobné reakce. V pochopení toho, co je v demokraciích běžné, jsme se jak vidno moc neposunuli. A tak Nečasova vláda přichází s návrhem, jak banalitu jménem „pád vlády“ zkomplikovat.

Konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě
Institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě je charakteristickým a specifickým prvkem ústavního systému Spolkové republiky Německo, jenž tu má pochopitelné historické pozadí.

Podle německé ústavy – Základního zákona – může německý Spolkový sněm vyslovit kancléři nedůvěru jen tehdy, zvolí-li do osmačtyřiceti hodin většinou svých členů nástupce a požádá prezidenta o propuštění starého a jmenování nového kancléře.

Díky tomu je postavení vlády v německém politickém systému neobyčejně pevné a stabilní, což je evidentně i cíl, jehož chce dosáhnout Nečasův kabinet. Nazřeno perspektivou efektivity vládnutí jde o vhodný prostředek stabilizace vlády, který brání před pokusy opozice odvolat vládu bez existence jiné většiny v zákonodárném sboru.

Ostatně v celých poválečných dějinách SRN byl tento institut použit pouze dvakrát. V roce 1972 neúspěšně při pokusu nahradit Willyho Brandta a v roce 1982 úspěšně, kdy se kancléřem namísto Helmuta Schmidta stal Helmut Kohl.

„Každý stát vládu potřebuje, pročež má mít zájem na její ochraně před snadným svržením. Nicméně u nás svržení vlády tak snadné není. Změnu tedy nepovažuji za nutnou,“ myslí si ústavní právník Jan Kysela. Politoložka Vladimíra Dvořáková je naopak pro zavedení institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě, neboť vedle posílení stability vládního kabinetu v něm spatřuje i další pozitivní rysy.

„Vedle toho, že konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě tlačí opozici k tomu, aby měla v případě vyvolání hlasování o nedůvěře vládě určitou představu a politickou shodu o tom, jak to bude vypadat v případě pádu vlády, by zavedení tohoto institutu například výrazně snížilo manévrovací prostor prezidenta, pokud jde o jmenování premiéra. To by u nás vůbec neškodilo,“ uvedla Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.

Podle Dvořákové by současně institut konstruktivního vyslovení vládě nebránil vzniku menšinových vlád. „I menšinové kabinety v takovém režimu mohou vládnout, avšak vláda se pak musí naučit dostávat jednotlivé zákony přes parlament vyjednáváním, což je na rozdíl od našich poměrů v tradičních demokraciích běžné,“ poznamenává profesorka politologie.

I Lukáš Jelínek spatřuje v institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry pozitivní momenty. „Pro politický a ústavní systém může být stabilizující. Její německá podoba se mi velmi zamlouvá. Úzce se váže k politické, zejména parlamentní kultuře. Nemění ji, nerozvíjí, ale stabilizuje, dalo by se i říct, že konzervuje,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

Dalším pozitivním momentem je podle Vladimíry Dvořákové to, že institut konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě zmenšuje riziko nestability v případě silně polarizované politické scény, a to zejména při existenci dvou nesystémových stran, což ale není případ české stranické soustavy.

Kancléřský princip
Implementaci tohoto institutu do české Ústavy nicméně problematizuje další princip, který je taktéž charakteristický pro postavení vlády v německém politickém systému a který s konstruktivním vyslovením nedůvěry vládě úzce souvisí – totiž princip kancléřský.

„Problém vidím nicméně v tom, že konstruktivní hlasování o nedůvěře je vztahováno primárně k premiérovi (kancléři), z čehož plyne, že to celkově zeslabuje kolektivní charakter vlády,“ doplnila v rozhovoru pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Kancléřský princip je totiž v německém politickém systému charakterizován krom jiného tím, že tu je Spolkovým sněmem legitimován pouze kancléř, zatímco ostatní členové kabinetu jsou zcela závislí na kancléři. U nás je tomu jinak, neboť v České republice předstupuje s žádostí o důvěru celá vláda, a nikoli pouze premiér.

„Kancléřská forma vlády se vyznačuje tím, že parlament přímo volí kandidáta na předsedu vlády a jen jemu vyslovuje důvěru či nedůvěru, nikoliv vládě jako celku. Takový systém se uplatňuje v Německu či Španělsku,“ uvedl pro Deník Referendum ústavní právník Zdeněk Koudelka.

Pro kancléřskou republiku je tedy charakteristické, že v ní má kancléř či jinak nazvaný předseda vlády výsadní postavení, když v sobě soustřeďuje rozhodování vlády. Ministři jsou na něm totiž závislí, a vláda tak prakticky provádí rozhodnutí svého předsedy.

„V naprosté většině evropských státu, včetně nás, však existuje systém parlamentní demokracie s vládou jako kolektivním orgánem, kde premiér je jmenován hlavou státu bez předchozí volby parlamentu. Vláda má naprostou většinu pravomocí, o nichž se rozhoduje ve sboru, kdy předseda může být přehlasován. Individuální rozhodovací práva premiéra jsou u nás nevelká,“ doplnil ústavní právník Zdeněk Koudelka.

„Za rozhodnutí vlády nenese individuální odpovědnost premiér, ale vláda jako celek. V kancléřské formě vlády je nemyslitelné přehlasování premiéra, protože on, nikoliv vláda, odpovídá parlamentu,“ pokračuje ve výčtu rozdílů mezi kancléřskou a parlamentní demokracií Koudelka.

Konstruktivní nedůvěra by tak podle ústavního experta nakonec posílila postavení vlády jen částečně.

„Kancléřský systém nemění závislost vlády na parlamentní většině. Je-li tato většina slabá, je vláda slabá. U nás by kancléřský systém nezměnil, že po volebním patu 2006 musela vláda získat většinu přetahováním poslanců opozice. Nezměnil by vládní koalici tří stran, kde nastaly rozpory mezi stranami i uvnitř nich. Konstruktivní nedůvěra by zřejmě zabránila pádu Topolánkovy vlády během evropského předsednictví, ale nezabránila by rozdělení zelených, odštěpení TOP 09 od lidovců a odchodu některých poslanců ODS,“ myslí si ústavní právník Zdeněk Koudelka.

Podle Koudelky by tak Topolánkova vláda jen přihlížela, jak nová většina v Poslanecké sněmovně zamítá její návrhy a prochází návrhy, s nimiž nesouhlasí. „V jakékoli variantě parlamentní republiky, včetně kancléřské, stabilitu vlády podmiňuje stabilní parlamentní většina,“ zdůrazňuje Koudelka.

Podle Lukáše Jelínka je navíc specifikem České republiky existence antisystémové strany, KSČM, kterou nikdo nechce přizvat do vlády. Opozice tak podle jeho názoru může mít leda sílu bořit, sotva však něco odlišného stavět.

„Ale nemylme se: i boření samo o sobě má svůj význam, ubírá-li se země nesprávným či rovnou nebezpečným směrem. Sociální demokracie je závislá na ochotě středových subjektů spolupracovat, leč tato ochota se těžko získává, dokud potenciální partneři sociálních demokratů sedí v pravicově laděné vládě,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

I když je tedy Nečasova vláda motivována posílením stability vlády v českém ústavním systému, jehož výsledkem by bylo efektivnější vládnutí, implementace institutu konstruktivního vyslovení nedůvěry vládě neřeší ústřední problém české politiky, tj. neprůchodnost alternace moci, kdy by se vlády ujal čistě levicový kabinet.

„Zkrátka konstruktivní nedůvěra v delším horizontu ano, ještě předtím však vyřešme stav, kdy pětina Poslanecké sněmovny je vítaným partnerem demokratické levice i pravice v parlamentních hlasováních, ovšem nežádoucím elementem pro vládnutí,“ shrnuje Lukáš Jelínek.

Ačkoli zamýšlené změny Ústavy České republiky nepředstavují tedy takový problém jako valná část reformních plánů, ne všechny jsou dost domyšleny, málokteré mají naději získat nezbytnou podporu opozice, a tak z nich nejspíše nezůstane mnoho. Navíc vůbec nejdůležitější ústavní reforma, kterou by bylo naplnění ústavy přijetím zákona o obecném referendu, mezi vládními plány prozatím schází.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 10.1.2011, viz tady.)

Věci veřejné chtějí příliš mnoho najednou

2011-02-27T17:50:00.000+01:00

Věci veřejné se na ideové konferenci ukázaly jako strana, kterou zmítají protichůdné ambice: chtějí být stranou vládní, ale mít opoziční profil, stranou sociální, ale podílet se na škrtech, zelenou, ale zůstat v kabinetu ministra Drobila.

Za úspěchem strany Věci veřejné, která v květnových volbách získala jedenáct procent hlasů, stál podle mnoha názorů populismus a v mnoha ohledech až extremistický profil. Své voliče přitahovaly směsí sociální a nacionální protestní rétoriky s důrazem na právo, pořádek a čistotu, boj s korupcí, kritiku stávajících politických elit, řízení společnosti shora a výběrové uplatnění prvků přímé demokracie.

Díky tomu se Věcem veřejným podařilo získat protestní hlasy nespokojených voličů levice i pravice. Po volbách vstoupila do pravicové vládní koalice s vypjatým neoliberálním programem. Následoval propad v komunálních a senátních volbách, propad pod hranici 5 % v průzkumech voličských preferencí. A o víkendu ideová konference.

Podle politoložky Vladimíry Dvořáková konference potvrdila tápání strany, která se doposud neetablovala mezi standardní subjekty české stranické soustavy. „Byla to konference hledání, jak stranu natrvalo ukotvit v české politice,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.

Jiří Pehe ve svém dnešním sloupku v Deníku Referendum dospívá k ještě radikálnějšímu závěru: „Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény.“

Dilema, kde stát
Mezi typické atributy programového rejstříku populistických stran patří antielitářský akcent a kritika všech stávajících politiků, neochota se zařadit na pravolevé ose a s tím související zdůrazňování politiky ve prospěch obyčejných lidí.

Tato image neideologického subjektu, jenž neřeší otázku svého pravolevého zařazení, nýbrž prosazuje pragmatická a racionální řešení, která vycházejí vstříc „opravdovým“ potřebám občanů, je podstatnou okolností stojící za vzestupem Věcí veřejných.

Politici Věcí veřejných ostatně i o víkendové konferenci opakovaně zdůrazňovali, že nejsou zařaditelní na pravolevé škále, avšak současně svou stranu označovali za středový subjekt.

Jinými slovy řečeno, sebedefinice Věcí veřejných jako středové partaje není myšlena tak, že by strana měla obsadit střed na pravolevé ideové ose. Věci veřejné jsou vládní stranou, avšak dle mnohých jejich politiků musejí hrát ve vládě roli jakési opozice.

Politolog, člen Věcí veřejných a jejich šéfporadce Jan Kubáček ve svém projevu obhajoval a vysvětloval středovou sebedefinici Věcí veřejných v rámci stranické soustavy jako potenciálně úspěšnou. Podle jeho názoru má strana potenciál získávat patnáct až osmnáct procent voličů, přičemž stabilně by se měli pohybovat okolo deseti procent.

Podle Kubáčka jsou pro stranu charakteristická témata protikorupčních opatření, důsledné a rovné uplatňování práva vůči všem, garance bezpečnosti, motivující sociální systém ve prospěch snižování nezaměstnanosti, podpora pracovitých rodin s dětmi, podpora živnostníků a snižování byrokracie.

Podle politologa Lukáše Jelínka Věcem veřejným nezbývá – chtějí-li si zajistit parlamentní existenci na více než jedno volební období – nic jiného než se pokusit být sociálně vnímavější stranou hájící zájmy střední vrstvy obyvatel.

„Pominu-li utopistické myšlenky pana Škarky, který by chtěl mít z Věcí veřejných dle jeho slov jedinou vskutku pravicovou stranu v českém politickém systému, pak pro Věci veřejné skutečně neexistuje efektivnější cesta, než kterou naznačila víkendová ideová konference,“ uvedl pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Ideolog Věcí veřejných Jan Kubáček vidí potenciál mezi voliči parlamentních i neparlamentních stran. Věci veřejné proto musejí oslovit i voliče lidovců a zelených.

K získání voličů KDU-ČSL Kubáček doporučuje zdůrazňovat právo, řád, morálku, obranu mimopražských regionů; k získání voličů zelených pak navrhuje například obranu těžebních limitů, podporu železniční dopravy oproti dopravě silniční, ekologické clo a obranu místních produktů a služeb či artikulaci lidskoprávní problematiky.

Některé Kubáčkovy návrhy si pak nejmenší vládní strana schválila v usnesení, z něhož plyne, že Věci veřejné odmítají prolomení územních limitů těžby hnědého uhlí v severních Čechách a plány na těžbu černého uhlí v Beskydech. Z horního zákona by se pak podle nich měla vyškrtnout ustanovení, která umožňují vyvlastňování.

Věci veřejné také podporují to, aby Česká republika závazně stanovila tempo snižování emisí skleníkových plynů. Podle nich by to vedlo k nastartování čistých inovací a nových průmyslových odvětví, stojí v usnesení konference, podle něhož by také veřejnost měla mít možnost účastnit se rozhodování o záležitostech životního prostředí.

Nejmenší vládní strana rovněž požaduje, aby zadávání zakázek Lesů ČR na těžbu dřeva bylo průhledné a nediskriminující. Tendry státních lesů budily kritiku už v minulém volebním období, pokračuje do současnosti. Jejich podmínky se nelíbí hlavně menším dřevařským firmám.

Programový ředitel Hnutí DUHA Vojtěch Kotecký, který na konferenci krátce vystoupil jako host, postoj Věcí veřejných ocenil v tiskové zprávě. Podporu Velké výzvy, zákona, který má bojovat proti klimatickým změnám, DUHA označila za „výbornou zprávu“ a ocenil i postoj k lesním tendrům: „Věci veřejné dávají ruce pryč od kontroverzních plánů ministra Fuksy,“ raduje se Kotecký.

Podle Johna pak strana musí zřetelně artikulovat, že pracovat, mít děti a ctít právo se musí vyplatit. „Proto v české politice je zapotřebí strany Věci veřejné, autentické středové strany obhajující tento názor. Strany, která se musí nadále vyznačovat ideologií praktických a pozitivních řešení,“ uvedl předseda v sobotním projevu.

V neděli se pak strana usnesla na odmítnutí zavedení školného na vysokých školách v tomto volebním období. Delegáti ideové konference VV zavázali v usnesení ministry k tomu, aby o tom jednali s koaličními partnery z ODS a TOP 09. Mají dohodnout úpravu koaliční smlouvy, která zavedení školného obsahuje.

Klíčovým a současně typickým příkladem této strategie je pro stranu například boj proti korupci. A téma boje proti korupci lze ostatně jen stěží označit za pravicové či levicové.

Kvůli korupci z vlády
Předseda strany Radek John na ideové konferenci zopakoval, že vidí příčinu vzestupu Věcí veřejných především v jejich apelu na boj proti korupci. A zřejmě hlavním blokem ideové konference Věcí veřejných bylo téma realizace protikorupční strategie strany.

Věci veřejné si v sobotu odsouhlasily usnesení, z něhož plyne, že pokud neprosadí do konce příštího roku ve vládě protikorupční strategii, zváží své setrvání v koaličním kabinetu s ODS a TOP 09. Usnesení, které předložila předsedkyně poslanců VV Kristýna Kočí, získalo jednomyslnou podporu straníků.

Prosazena má být protikorupční strategie, jak ji obsahuje koaliční smlouva a programové prohlášení kabinetu. Výzva směřuje ke čtyřem ministrům Věcí veřejných. „Boj proti korupci byl a je klíčovým bodem programu VV," stojí mimo jiné v usnesení.

Ministr vnitra Radek John předložil protikorupční opatření na jednání kabinetu v polovině prosince. Jde podle všeho o 57 bodů, s nimiž Věci veřejné získávaly voliče. Podle Kočí se budou podle těchto opatření upravovat některé zákony.

Právě tyto předlohy by měly být schváleny vládou do konce roku 2011. Kočí soudí, že pokud by situace, o které se píše v usnesení, nastala, s vystoupením VV z vlády by museli souhlasit v internetovém hlasování registrovaní stoupenci strany.

O možném vystoupení z vlády hovořil v proslovu kromě Kočí také poslanec Otto Chaloupka. Uvedl, že strana by se k tomu měla odhodlat v případě, že v kabinetu neprosadí své hlavní požadavky. Podle Chaloupky by to bylo přijatelnější než zradit voliče. Za největší problém koalice označil ODS, která podle něho nejedná s Věcmi veřejnými jako s partnerem.

Ostatně podle politologů a komentátorů jsou Věci veřejné typickou protestní a populistickou stranou na jedno až dvě volební období, která skrze atraktivní témata radikalizuje politický střed. Dosavadní zkušenost současně říká, že kterákoli z nových parlamentních stran si svým vstupem do vlády zproblematizovala, či spíše znemožnila opakované překročení pětiprocentního kvóra nutného pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Podle Vladimíry Dvořákové si Věci veřejné – chtějí-li být trvalým prvkem české politiky – musejí najít téma, na kterém se jim podaří profilovat a současně zaujmout relevantní množství elektorátu.

„Jednoduše řečeno si musejí vytvořit zřetelně odlišitelnou programatickou bázi, vlastní image. Nezbytným předpokladem takového vývoje je schopnost vymezit se vůči ostatním stranám, což jim právě účast v Nečasově vládě minimálně komplikuje, ne-li znemožňuje,“ uvedla politoložka.

Rovněž podle Lukáše Jelínka stojí Věci veřejné v zásadě před dvěma cestami v rámci svého vládního angažmá. „Buď si osvojí politický um lidovců a budou skutečně v praktické politice ve vládě obrušovat programové hrany občanských demokratů a TOP 09, anebo se vydají cestou zelených, kteří sice rétoricky proklamovali, co vše chtějí ve vládě prosadit, nicméně ve vládě ze svého programu neprosadili téměř nic,“ naznačil možnosti budoucího směřování Věcí veřejných politolog.

Na rizika strategie vnitřní opozice vlády připomínající lidovce ovšem upozornil ve svém sloupku Jiří Pehe: „Lidovci sice byli členy různých vládních koalic, ale skoro ve všech se chovali tak, jako kdyby byli vůči vládní koalici zároveň v opozici. I proto už nejsou v Poslanecké sněmovně.“

„Z výstupů ideové konference mám nicméně pocit, že politici Věcí veřejných zůstanou u verbálních proklamací. Například v sobotu si odhlasovali, že v případě neprosazení své protikorupční strategie zváží odchod z vlády, což je poměrně obojaká formulace,“ uvedl Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka pravděpodobně Věci veřejné nebudou schopny většinu svých požadavků prosadit. „Ať už se jedná o prozatímní odmítnutí školného na vysokých školách či zavedení progresivního zdanění, pochybuji, že budou schopny ve vládě prosadit svou. Ostatně jsou to stále ještě političtí nováčci a ve vládě s nimi sedí naopak zkušení harcovníci,“ doplnil politolog v rozhovoru pro Deník Referendum.

Jiří Pehe zachází ještě dál: „Ideová konference VV byla ukázkou dokonalé politické schizofrenie. Strana, která se před volbami v květnu profilovala jako protestní, hned po volbách odešla do vládního Jurského parku. Přítomní dinosauři samozřejmě neměli žádný zájem bojovat s korupcí, zato měli velký zájem nahradit alespoň částečně ekonomické ztráty způsobené krizí globálním velkopodnikatelům tak, že zkrátí sociální dávky nejchudším a platy státním zaměstnancům.“

Sociálně spravedlivá strana
Po celý průběh ideové konference Věcí veřejných opakovaně v projevech jejich členů zaznívalo, že jsou sociálně spravedlivou formací. Proto například podle předsedy strany Radka Johna fungují ve vládě jako korektiv a garant zlidšťování reforem, udržování spravedlivé sociální rovnováhy, podpory pracujících rodin s dětmi a středních vrstev.

Josef Dobeš například zdůraznil, že Věci veřejné musejí směřovat k sociální citlivosti a solidaritě. „Sociální citlivost není ani pravicová, ani levicová,“ podotkl ministr školství. Kateřina Klasnová pak například uvedla, že v zahraničí jsou strany středu obvykle sociálně spravedlivé.

„Není důležité, zda budeme říkat, že máme jít víc doleva, či být loajální k pravicové vládě. Označení „středová“ neznamená ideologii, ale daleko spíš charakter strany. A charakter se nedá udržet bez pevně formulovaných a naplňovaných témat,“ uvedla ve svém proslovu místopředsedkyně strany Kateřina Klasnová, podle které jsou těmito tématy sociálně férový stát, pomoc potřebným, podpora rodin s dětmi.

Rovněž podle Johna totiž nemá v České republice střední vrstva mezi politickými stranami svého obránce. „ODS je stoupenkyně velkokapitálu, byznysu a zajištěných. TOP 09 podlehla neoliberalismu a škrtům za každou cenu. ČSSD naopak rozdává všem a stále, nehledě na oprávněnost a zásluhu,“ upřesnil v projevu předseda Věcí veřejných a doplnil, že sociální demokraté svou údajně rozhazovačnou politikou destruují ekonomické zdraví státu a projídají naši budoucnost.

Podle šéfporadce strany Jana Kubáčka nesmějí být Věci veřejné stranou sociálních dávek, nýbrž stranou práce. Proto musejí být podle jeho názoru všechna její řešení zaměřena k podpoře pokud možno maximální zaměstnanosti, a to tak, aby Česká republika byla zemí vysokých příjmů z práce a pozitivního rozvoje, a nikoli z maximalistického sociálního systému, který demotivuje a ve skutečnosti nepomáhá.

Politologové programovému posunu Věcí veřejných rozumí. „Populisticky a protestně orientovaná strana musí vědět, že jejich voliči nebudou nadšení ze zavádění školného, plošných škrtů či změn v zákoníku práce, neboť taková strana hájí v podstatě zájmy nižší střední vrstvy, na kterou budou mít reformy navíc silný dopad,“ uvedla pro Českou televizi Vladimíra Dvořáková.

Podle Lukáše Jelínka se vše ukáže v momentě, kdy bude vláda či Poslanecká sněmovna o konkrétních návrzích hlasovat. „Až budou muset říct buď anebo, ukáže se jejich vůle něco ze svého programu prosadit. Do té doby to jsou pouhé proklamace, které jim mají přilákat některé společenské skupiny,“ upřesnil politolog.

„To neznamená, že nevěřím jejich dobré vůli, jen pochybuji o schopnostech politiků Věcí veřejných něco ve vládě prosadit,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

Ještě skeptičtější je Jiří Pehe, který podobný vývoj předvídal již před senátními volbami. Už před nimi předpokládal, že uvnitř strany dojde v důsledku volebního neúspěchu k introspekci, jež může mít dalekosáhlé důsledky pro jejich další působení ve vládě Petra Nečase.

„Zatímco ve sněmovních volbách sbíraly Věci veřejné protestní hlasy nespokojených voličů, tentokrát s těmito hlasy kvůli účasti ve vládě počítat nemohou. Proto není nepravděpodobný scénář, kdy uvnitř strany po drtivé porážce dojde k panice, jejímž východiskem může být odchod z vládní koalice,“ uvedl tehdy pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Dnes je ovšem mnohem skeptičtější. Podle něj ideová konference ukázala, že se Věci veřejné naplno nechaly polapit do hry vládních šíbrů: „Z boje proti korupci nebude nic, protože to není v zájmu kmotrů a oligarchů, kteří stojí v pozadí vládní koalice, zato privatizace sociálního zabezpečení a pauperizace středních tříd ve státním i soukromém sektoru poběží naplno,“ píše dnes v Deníku Referendum Pehe.

Strana bez budoucnosti?
Věci veřejné si po fiasku v podzimních senátních a komunálních volbách vedle hledání programové identity taktéž daly za úkol dotvořit strukturu strany na komunální a krajské úrovni, která je podle předáků strany velice slabá. Ostatně kvůli neúspěchu rezignoval na funkci volebního manažera strany Vít Bárta.

Karolína Peake pak přednesla sedm bodů, které by chabou regionální zakotvenost strany měly změnit. Podle místopředsedkyně Kateřiny Klasnové není strana dost ukotvená na komunální a regionální úrovni. Do konce ledna tak vznikne pracovní skupina, která má navrhnout změnu stanov a strukturu vytvořit. V jejím čele stane právě Peake, členy budou zástupci všech krajů.

Ambicí této změny v organizaci je stranu posílit do krajských voleb za dva roky. Kandidáty na hejtmany vyberou Věci veřejné opět v přímé volbě, schváleni budou do konce příštího roku.

Karolína Peake pak prakticky převezme roli ministra dopravy Víta Bárty, který v sobotu rezignoval na místo volebního manažera. Bárta řekl, že kvůli činnosti na ministerstvu práci dovnitř strany zanedbal. „Vznikla nová silná persona se zásadní odpovědností za budoucnost strany," řekl na adresu Peake Vít Bárta.

Na konferenci zazněla i kritická slova na adresu vlády, ve které ale Věci veřejné sedí. Třeba Vít Bárta uvedl, že kabinet zaspal s reformami. Na konferenci se mluvilo zejména o důchodové reformě, Věci veřejné v této souvislosti odmítly slučování sazeb DPH.

„Ať důchodová, ať zdravotní, ať daňová reforma jsou od sebe neoddělitelné," prohlásil Bárta, který bývá považován za skutečného lídra strany. Je podle něho nutné sdělit lidem datum, kdy budou o všech změnách informováni. „Toto datum je pro mě konec března. Vláda musí říct, co bude a co nebude," dodal Bárta.

Věci veřejné přitom mají vlastní model důchodové reformy odlišný od varianty, kterou chystá ministr práce a sociálních věcí Jaromír Drábek. Základem je snížení odvodů do průběžného důchodového systému a přesměrování jejich části do individuálních fondů. Výpadek má pokrýt sjednocení daně z přidané hodnoty na 19 procentech.

„Reforma nesmí být vytvořena na úkor střední třídy," zdůraznil opět na obhajobu středních vrstev Vít Bárta. Stejně se vyjádřil také předseda strany Radek John a poslanec Michal Babák. Věci veřejné tak sice podpoří přeřazení některých položek ze snížené do základní sazby daně, budou ale proti tomu, aby se DPH zvýšila na základní potraviny.

Místopředsedu TOP 09 a ministra financí Miroslava Kalouska postoj Věcí veřejných ke změně DPH zarazil. „Pro nás je to poměrně velmi překvapivé, zatím byla naprostá shoda, že důchodová reforma se bude financovat ze zvýšeného inkasa DPH. Počkám si na vysvětlení partnerů u jednacího stolu," uvedl ministr financí pro ČTK.

Věci veřejné dokonce budou podle Babáka naléhat příští rok na občanské demokraty a TOP 09, aby bylo zavedené progresivní zdanění. „Je potřeba odstranit daňovou degresi, kdy jsou stropy pro platbu sociálního a zdravotního pojištění," uvedl Babák. Z příjmů nad šestinásobek průměrné mzdy, což jsou i stropy na pojištění, by lidé měli platit podle Věcí veřejných dvacetiprocentní daň.

Ani pro tento manévr nemá politolog Pehe pochopení. Jedná se podle něj o nápad, že „se VV musí v jistém smyslu posunout doprava, a tlačit na brzké přijetí reforem, nejpozději prý v březnu, ale zároveň se VV musí také posunout tak trochu doleva“.

„V praxi to vypadá tak, že strana nebude dále nečinně přihlížet slabošskému váhání svých koaličních partnerů při zavádění antisociálních neoliberálních reforem, ale zároveň, jelikož má vysoce vyvinuté sociální cítění, nabídne svoje vlastní vize. Je tedy téměř jisté, že se do března žádné takové reformy nepřijmou, neboť se koalice bude hádat, a pokud ano, stane se tak za teatrálního upozorňování VV, že byly coby nejmenší vládní strana donuceny obětovat své sociální cítění,“ píše dnes Pehe v Deníku Referendum.

Podle Jiřího Peheho si Věci veřejné už na ideové konferenci podepsaly svůj ortel. „Jediné, co by VV pro svoji záchranu snad ještě mohly udělat, je okamžitě vystoupit z vládní koalice a začít hrát opoziční roli. Jenže VV jsou především podnikatelský záměr, a vlastníci této firmy, jak se zdá, mají zato, že ke zhodnocení jejich investic a záměrů jim zřejmě stačí jen jedno volební období. Budou ještě další ideové konference VV, ale stejně jako ty minulé budou ve straně bez veřejně srozumitelných idejí jen pro zábavu, načež VV definitivně zmizí z politické scény,“ soudí Jiří Pehe.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.12.2010, viz tady.)

Aféra Pavla Drobila má hlubší přesah

2011-02-27T17:47:00.000+01:00

Kauza ministra životního prostředí potvrzuje, že korupce je v české politice systémotvorným prvkem. Podle politologa Jiřího Peheho si Nečas s Drobilem neuvědomují vlastní politickou odpovědnost. Svojí argumentací navíc bezděčně vyjevují korupční podstatu ODS.

Vláda občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných se půl roku od svého vzniku změní, neplánovaně ji kvůli údajným machinacím v zakázkách Státního fondu životního prostředí opustí ministr životního prostředí a místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil.

Drobil svou rezignaci oznámil spolu s premiérem a šéfem občanských demokratů Petrem Nečasem na brífinku, který následoval po jednání špiček koalice o cestě z kauzy ohrožující pověst celé vlády. Aféra týkající se financování ODS a Drobilovy politické kariéry dokonce v Poslanecké sněmovně na několik hodin zastavila jednání o státním rozpočtu na příští rok.

Právě kvůli jednání o rozpočtu Nečas údajně počkal až na dnešek s oznámením rezignace, kterou mu Drobil prý nabídl už v pondělí poté, co se seznámil s reportáží založenou na nahrávkách dnes už bývalého ředitele fondu Libora Michálka.

Pozoruhodný je postoj Petra Nečase k celé kauze. Premiér se totiž opakovaně vyslovil, že se Pavel Drobil těší jeho důvěře, což zopakoval i poté, co místopředseda ODS rezignoval na funkci ministra životního prostředí.

„Pan Pavel Drobil má moji důvěru. Považuji ho za slušného a poctivého člověka. Jsem přesvědčen, že neudělal nic nezákonného ani neetického,“ uvedl před novináři premiér.

Podle Nečase spočívá Drobilovo jediné pochybení ve špatném výběru lidí, jejichž charakterové vady neznal a které se teď v plné nahotě projevily. „Chci říci, že tuto záležitost, která od včerejška probíhá v médiích, jsme spolu řešili již v pondělí ve večerních hodinách,“ doplnil Nečas.

Podle politologa Jiřího Peheho Nečasův postoj demonstruje, že jak on, tak ODS nemá pud sebezáchovy. „V jakékoli politicky vyspělejší zemi by jednání Pavla Drobila vyvolalo tlak na rezignaci ze všech funkcí, a nikoli to, že premiér po zveřejnění kompromitujících nahrávek dále vyjadřuje Pavlu Drobilovi podporu,“ uvedl Jiří Pehe pro Deník Referendum.

Končící ministr nicméně zůstává poslancem i místopředsedou ODS. O tom, kdo ho nahradí, podle něj rozhodne premiér. Nečas navíc ve středu novináře ubezpečil, že s Drobilem počítá i v budoucnu.

„Poté, co Pavel Drobil vyvrátí všechna mediální nařčení, tak s ním jednoznačně jako předseda vlády nadále počítám. Zdůrazňuji, že v tuto chvíli má a musí běžet vyšetřování, vyšetřování důsledné! Vyšetřování musí jít do detailů a jednoznačně respektuji i princip padni komu padni. Pokud někdo porušil zákon, má být obviněn, má být postaven před soud a má být potrestán,“ uvedl předseda vlády a občanských demokratů.

„Nečasova slova jsou důkazem toho, že rychlá geneze celého případu nesvědčí o pozitivním posunu české politické kultury, jak by se mohlo na první pohled zdát, nýbrž je zapříčiněna shodou okolností. Jednak si Drobil musel uvědomit, že jeho výroky v nahrávkách jsou natolik kompromitující, že je politicky nelze zvládnout. A jednak ve vládě sedí Věci veřejné, které se nacházejí v zoufalé situaci, kdy se potýkají s úbytkem voličské podpory. Je pravděpodobné, že Drobil měl nůž na krku z této strany, a Nečas nechtěl riskovat rozpad koalice,“ uvedl politolog Jiří Pehe pro Deník Referendum.

Podle Peheho argumentace Nečase i Drobila dokládá, že si vůbec neuvědomují svou politickou odpovědnost. „Řeči o tom, že Drobil pochybil pouze v manažerském ohledu, jsou nepochopením toho, oč v politice jde. Manažerské pochybení je totiž součástí politické odpovědnosti, jež Drobila diskvalifikuje z jakéhokoli budoucího politického angažmá,“ myslí si Jiří Pehe.

Podle Peheho tak jednání Petra Nečase nenastavuje dobrý standard a současně se v jeho jednání opět vyjevuje podstata strany, které šéfuje. Korupční podstata. „Otázkou totiž je, s jakým zadáním byl Drobil do funkce jmenován. Možná to bylo proto, aby měl kontrolu nad finančními toky, které přes ministerstvo životního prostředí jdou,“ doplnil Pehe v narážce na korupční praktiky občanských demokratů.

Pavel Drobil tak nakonec nerezignoval kvůli své nekompetenci v problematice životního prostředí, nýbrž kvůli podezření z korupce. Podle Peheho to není nikterak překvapivé.

„Ostatně to, co se vyjevilo, považuji za špičku ledovce. Dokazuje to, že korupce je v české politice a státní správě systémotvorným prvkem, a nikoli anomálií,“ uzavřel Pehe pro Deník Referendum.

Šlo o stamilionové částky
V celé kauze šlo totiž o stamilionové částky, které podle Michálka chtěli pro ODS získat lidé ve vedení fondu z údajně nadhodnocené zakázky na modernizaci pražské čistírny odpadních vod. Projekt za několik miliard má být financován z evropských fondů.

Drobil podle MF DNES žádal ředitele Státního fondu životního prostředí Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které údajně prokazují, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Získané prostředky měly podle Knetiga směřovat právě na financování ODS a Drobilovy politické kariéry.

Drobil se nicméně v úterý kvůli aféře od poradce Martina Knetiga distancoval. Tvrdí, že mu žádné instrukce nedával. Odvolal také Michálka kvůli tomu, že rozhovory nahrával a záznamy pustil do médií.

Na nucenou dovolenou nastoupil také další aktér kauzy a Michálkův první náměstek Dušan Fibingr – z nahrávek podle MF DNES vyplynulo, že ho Drobil má za vlivnou osobu v ODS a že se podílel na přípravě zmanipulovaných výběrových řízeních ve Státním fondu životního prostředí.

Kauzou se již taktéž začala zabývat protikorupční policie, k dispozici má část nahrávek, další důkazy sbírá. Aféru otevřela zveřejněním nahrávek ve středečním vydání Mladá fronta DNES.

Opozice pak dopoledne na základě zpráv médií vyzvala Drobila k rezignaci na vládní funkci. I kvůli tomu, že nezasáhl při podezření z korupce, a naopak údajně slíbil Michálkovi za zničení důkazů post náměstka.

Věci veřejné pak požádaly o koaliční schůzku, po jejímž jednání Nečas oznámil Drobilovu rezignaci. Mezitím pohrozili sociální demokraté vyvoláním hlasování o důvěře vládě. K rezignaci vyzvala Drobila i organizace Transparency International, která podpořila postup odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Libora Michálka.

Michálek si nahrával rozhovory, které zveřejnila MF DNES. Podle Transparency International se jedná o „jediný možný způsob obrany proti korupčním tlakům". Kauza připomíná klasický korupční vzorec spojený s velkými zakázkami a s financováním politických stran, uvedla organizace ve svém prohlášení.

Podle vyjádření Transparency International by měla aféra znamenat okamžitý konec Drobila v politice. „Vyzýváme premiéra Nečase, aby splnil své předvolební billboardové heslo, že nestrpí korupci ve vládě ani v ODS, a ministra Drobila okamžitě odvolal," napsala protikorupční organizace v tiskové zprávě.

Případ podle TIC také ukazuje na tragické personální poměry v české státní správě, když bylo „bývalé kvalifikované vedení Státního fondu životního prostředí" po nástupu Drobila do funkce odvoláno.

Drobil je od 90. let minulého století sedmým členem vlády, který opustil funkci kvůli aféře, ve které figuroval. Zařadí se tak například vedle svého předchůdce v křesle ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA), sociálních demokratů Stanislava Grosse, Iva Svobody a Petra Zgarby či lidovce Jiřího Čunka. Většina z nich doplatila na neprůhledné finance.

Svou misi pojímal Drobil jako politickou, nikoli odbornou. Populárním se stal jeho výrok, že bude dýchat za český průmysl, který pronesl ještě před jmenováním do čela MŽP. Přirozeného spojence získal Drobil v prezidentovi, o němž se nechal slyšet, že je jediným autorem, jehož knihy o životním prostředí četl.

Klaus ho dokonce navštívil před několika týdny v úřadu, do kterého kvůli nesouhlasu s podle něj fundamentalistickým vedením resortu nevstoupil už patnáct let. Uvedl tehdy, že na ministerstvo se s Drobilem vrátil rozum. Nyní se tak zdá, že politické kultuře prezident rozumí zhruba tak jako klimatickým změnám.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 15.12.2010, viz tady.)

V Praze se rozhoduje nejen o koalici, ale také o charakteru politiky

2010-11-28T13:17:00.000+01:00

Paradoxem dnešní situace vyjednávání v Praze je okolnost, že ODS, kterou obě dvě další velké strany označovaly za hlavního viníka zlopověstných pražských poměrů, je nyní v nejvýhodnějším postavení: jako jediná si vybírá partnera.

Média, veřejnost i politici v posledních dnech spekulují nad konstelací, jež vzešla z pražských komunálních voleb. Čistě aritmeticky vzato mohou vzniknout tři varianty povolebního uspořádání. O budoucí koalici na pražské radnici spolu zatím vyjednávají TOP 09, ODS i ČSSD, strany, které dosáhly v nedávných volbách v Praze nejlepších výsledků.

Vzhledem k výsledku voleb může partnerství uzavřít kterákoli dvojice ze tří hlavních subjektů. Je zjevné, ba dokonce pravděpodobné, že nominálně vítězná TOP 09 může nakonec skončit v opozici, neboť by se spolu mohli dohodnout šéfové pražských sociálních a občanských demokratů.

Tato koaliční varianta v Praze ostatně již v minulosti existovala. Podle některých médií dokonce skrytá koalice těchto dvou stran byla praktikována i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů.

Tak například předseda pražské sociální demokracie Petr Hulinský si podle Hospodářských novin přišel na těžko uvěřitelných zhruba devatenáct milionů korun. On sám tvrdí, že to prý bylo jen necelých deset milionů a že většinu těchto peněz dal na dobročinné účely.

Pražská ČSSD před zásadním rozhodnutím
Lídr a kandidát sociálních demokratů na primátora Prahy Jiří Dienstbier mladší před volbami jednoznačně odmítal jakoukoli povolební spolupráci s ODS, nicméně uvnitř pražské sociální demokracie existují nemalé tlaky pro preferování právě tohoto uspořádání.

Někteří pražští sociální demokraté se dokonce vyslovili pro vyloučení Jiřího Dienstbiera ml. z povolebních vyjednávání. Slib nespolupracovat s ODS jim po volbách již není po chuti.

Buď jak buď, pražská ČSSD stojí před zásadním rozhodnutím: buď dodržet předvolební slib, že nebude spolupracovat se stranou institucionalizované korupce, jejíž pražská organizace je ztělesněním této charakteristiky, anebo vstoupí do velké koalice s ODS a mnohokrát artikulovaný slib poruší.

„Volební lídr Dienstbier, čtoucí volební výsledky jako poptávku Pražanů po změně, hovoří o čistotě, transparentnosti, návratu důvěry ve vedení metropole. Proto holport s ODS odmítá stejně jako před volbami. Jeho oponenti, a je jich ve vedení pražské ČSSD jasná většina, namítají jednak, že topáci jsou na rozdíl od ódéesáků divní, neotestovaní brouci, jednak že stěžejní je možnost realizovat program, s nímž šla sociální demokracie do voleb,“ napsal ve čtvrtek pro Deník Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Zatímco Jiří Dienstbier si tedy i po volbách trvá na svém, neboť podle jeho názoru zkrátka nelze dělat transparentní a konzistentní politiku s pražskou ODS, tak například Karel Březina a Miroslav Poche si nemyslí, že by zvažování koalice s ODS bylo zradou na sociálnědemokratických voličích.

„Naopak. Kdybychom se vzdali možnosti realizovat náš program, tak bychom postupovali proti zájmům všech, co nám dali důvěru. Proto v zásadě s Karlem Březinou souhlasím. Nesmíme taky zapomínat, že žádný racionální politik před volbami nevyloučí spolupráci s demokratickými stranami, která by mu umožnila naplnit své programové priority,“ uvedl v rozhovoru pro Deník Referendum Miroslav Poche.

Miroslav Poche tento týden pro Deník Referendum také uvedl, že si Jiří Dienstbier svým odmítáním povolební spolupráce s občanskými demokraty, a tedy jednoznačným preferováním koalice buď ČSSD a TOP 09, nebo opoziční rolí pouze zužuje koaliční potenciál sociálních demokratů.

„Nyní tvrdí, že nám na krajské konferenci opakovaně sdělil, že nepůjdeme do koalice s ODS. Musím si najít záznam, abych si připomněl tento projev. Je potřeba jeho slova interpretovat správně,“ doplnil Poche v rozhovoru.

Nicméně názorová geneze Miroslava Pocheho je nekonzistentní, neboť i on před volbami odmítal koalici sociálních a občanských demokratů. „Nevidím nikoho, kdo by chtěl povolební koalici s ODS. V zastupitelstvu budou kvůli rozdělení obvodů asi jen tři pravicové subjekty a my. Snad se stane zázrak a dostanou se tam i zelení nebo komunisté,“ uvedl 24. června Poche pro Deník Referendum.

Miroslav Poche Deníku Referendum také řekl, že slib Jiřího Dienstbiera nespolupracovat s občanskými demokraty byl artikulován, aniž by jej lídr sociálnědemokratické kandidátky prodiskutoval s dalšími zástupci strany.

S tím ovšem zásadně nesouhlasí Lukáš Kraus, který v komentáři pro Deník Referendum napsal, že se KVV ČSSD Praha mělo ozvat v případě pochybnosti o předvolebním slibu Jiřího Dienstbiera předem, před volbami a jasně se proti němu vyhranit. To se podle Krause nestalo, tedy je podle jeho názoru bezpředmětné nyní mluvit a plakat, co to vlastně Jiří Dienstbier za mravně zásadové věci nasliboval.

„Mimochodem, k artikulaci jeho (Dienstbiera) jasných kritérií pro povolební uspořádání došlo i na krajské konferenci, kde se i díky hlasům jejích delegátů stal volebním lídrem. Snaha jeho mediálně artikulované sliby nyní zlehčovat, či je dokonce zásadně negovat se rovná zradě na voličích, podvodu, který bude mít dalekosáhlé důsledky pro dobré výsledky sociálních demokratů v dalších letech, a v případě Prahy jde i o celorepublikový kontext,“ myslí si Lukáš Kraus.

Jiří Dienstbier mladší uvažuje podobně: „Pokud chceme být konzistentní, nemůžeme ustoupit od předvolebního slibu, který zněl, že transparentní politiku nelze dělat s pražskými občanskými demokraty. Byl to závazek celé ČSSD a jeho nedodržení by bylo zradou na voličích. Proto odmítám koalici s ODS a budu to prosazovat i na klubu,“ řekl Jiří Dienstbier Deníku Referendum.

I podle mladého sociálního demokrata Lukáše Krause je jakékoliv povolební jednání s ODS nelegitimní, neboť právě ona byla před voliči označena za hlavního viníka korupčních praktik pražské radnice a jejího netransparentního směřování, a proto byla podle něho logicky ústy Jiřího Dienstbiera jasně vyloučena jakákoliv povolební spolupráce s ODS. Podle Krause právě na tento zásadový moment reagovali voliči, kteří dali svůj hlas sociálním demokratům.

„Boj, který se uvnitř sociální demokracie vede o podobu příštího vedení Prahy, má pro celou stranu principiální význam, a sociálnědemokratičtí idealisté si jej prakticky nemohou dovolit prohrát. Nejedná se jen o pražské okolnosti, které jsou evidentní: kdyby ČSSD před volbami řekla, že skutečným šéfem povolebních vyjednávání bude Petr Hulinský a povede je zejména s ODS, ČSSD by se žádných vyjednávání vůbec neměla šanci účastnit. Což si voliči dobře zapamatují,“ napsal minulý týden šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka.

ODS jediná vyjednává s TOP 09 i s ČSSD
Nyní se nicméně jednání o koaličním uspořádání prapodivně zvrtlo. Navzdory tomu, že ČSSD i TOP 09 před volbami kritizovaly korupční praktiky občanských demokratů na pražském magistrátu, jsou to právě občanští demokraté, kteří nyní vyjednávají jak s TOP 09, tak s ČSSD, zatímco tyto dvě strany spolu oficiálně vůbec nejednají.

Jako kdyby právě ODS tudíž nyní disponovala největším koaličním potenciálem a nejvýhodnější vyjednávací pozicí. Ukončení vyjednávání TOP 09 se sociální demokracií se v tomto světle ukazuje být mimořádně nestrategickým počinem.

Občanští demokraté tak ve středu předali sociálním demokratům návrh koaliční smlouvy a současně se ve čtvrtek usnesla jejich regionální rada a zastupitelský klub, že budou – navzdory úterní roztržce – pokračovat ve vyjednávání o možné koalici i s TOP 09.

Podle Jiřího Dienstbiera je nicméně návrh občanských demokratů v podstatě předvolebním programem ODS. To potvrzuje i další člen vyjednávacího týmu Karel Březina, podle kterého dokument sociální demokraté vnímají jako návrh programových priorit ODS. „Dohodli jsme se, že naše podmínky a připomínky předložíme počátkem příštího týdne. V této době se také domluvíme na dalším pokračování, bude-li jaké," dodal Karel Březina.

Celá situace se tak dostává do zajímavé fáze. Na začátku týdne apeloval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg na premiéra a šéfa ODS Petra Nečase, aby se vložil do vyjednávání o pražské koalici s argumentem, že si jsou obě pravicové partaje programově blízké.

Současně ale TOP 09 pražskou ODS obvinila, že jim nejde o „změnu stylu politiky, ale udržení dosavadního kartelu moci ve prospěch podnikatelských skupin napojených na ODS a ČSSD“. ODS to označila za urážku a odešla ze společného jednání.

Taktéž Jiří Dienstbier Deníku Referendum řekl, že nepochybuje o možném programovém kompromisu jak mezi ČSSD a ODS, tak mezi ČSSD a TOP 09. Avšak podle jeho názoru tato jednání nelze odosobnit. „Každá strana chce vládnout, avšak nemůže to být za každou cenu.

„Slušné a důstojné řešení totiž nelze založit pouze na programových průsečících, nýbrž je třeba brát v potaz osobnostní charakter případných partnerů,“ uvedl Dienstbier pro Deník Referendum.

Jiří Dienstbier si je zkrátka vědom toho, že pokud sociální demokraté nakonec skutečně uzavřou v Praze koalici s ODS, doplatí na to jejich strana celorepublikově jako celek ohrožením své pověsti. „Proto preferuji koalici s TOP 09, a pokud bychom se nedohodli, upřednostňuji odchod do opozičních lavic,“ uvedl Jiří Dienstbier.

Pražská koalice bude mít vliv na celostátní politiku
V případě pražského magistrátu jde evidentně o hodně. Do vývoje o vyjednávání tu vedle předsedy TOP 09 tento týden zasáhli i další politici. Nikoli překvapivě se ve čtvrtek podivoval prezident Václav Klaus nad tím, proč se kolem jednání o případné pražské koalici mezi ODS a ČSSD dělá takový rozruch, když jsou podle jeho názoru podobná spojenectví i v jiných velkých městech.

Podle Klause by o koalici v Praze měli rozhodnout pražští zástupci. Podle místopředsedy TOP 09 Miroslava Kalouska pak není Klausovo vyjádření překvapivé, neboť jeho okolí je údajně zakotveno v mocenském kartelu ODS a ČSSD.

A podle lídra sociální demokracie Bohuslava Sobotky Klaus přehlíží fakt, že pražská ODS má pověst zkorumpované a zlodějské garnitury. „Pan prezident bohužel přehlíží fakt, že pražská ODS má mezi občany v celé zemi, nejenom v hlavním městě, pověst zkorumpované a zlodějské garnitury řízené podnikatelskými kmotry,“ uvedl Bohuslav Sobotka ve čtvrtečním tiskovém prohlášení.

Podle Sobotky k této špatné pověsti občanských demokratů přispěly četné veřejné skandály spojené s monopolním dlouholetým působením ODS v čele hlavního města. Sobotka se tak i v kontextu vnitrostranického sporu přiklonil na stranu Jiřího Dienstbiera.

„Jsem přesvědčen o tom, že koalice ODS a ČSSD v hlavním městě by poškodila dobrou pověst ČSSD a byla by v rozporu s voláním většiny občanů po radikální změně ve vedení města, které se projevilo i nejhorším volebním výsledkem ODS v její historii. Stejným zklamáním by byla nepochybně i koalice ODS a vítěze voleb TOP 09,“ uvedl Bohuslav Sobotka.

Sobotka dále uvedl, že rozruchu kolem možnosti opětovné vlády v hlavním městě za účasti ODS plně rozumí, neboť podle jeho názoru velká většina občanů hlasovala v pražských komunálních volbách nikoliv pro pokračování vlády občanských demokratů, nýbrž pro politickou změnu.

Klausovo vyjádření nepřekvapilo ani pražského volebního lídra ČSSD Jiřího Dienstbiera mladšího, neboť je prý „velmi dobře známo dobré napojení předsedy pražské ODS Borise Šťastného na Václava Klause a obecně na Pražský hrad". Šťastný je také úzce propojen s jedním z takzvaných kmotrů ODS Tomášem Hrdličkou z Prahy 10, odkud oba pocházejí, uvedl Dienstbier.

Odpůrci ODS spolu o koalici nejednají
Pokud by tedy politici mysleli své sliby o změně politického stylu a o transparentnosti pražské radnice vážně, jako optimální řešení by se jim měla jevit vláda TOP 09 s ČSSD, o níž se paradoxně ale nyní vůbec nejedná.

„Preferuji vládu ČSSD s TOP 09,“ řekl Deníku Referendum jednoznačně Dienstbier. Tato varianta je ovšem v současnosti evidentně až třetí v pořadí. Přišlo by k ní po krachu v jednání mezi ODS a TOP 09 a následně i mezi ODS a ČSSD. Proč taková situace nastala, zůstává nicméně otázkou, s níž se nebude muset vyrovnávat jen TOP 09, která se takto rozhodla, ale i sama ČSSD a Jiří Dienstbier mladší osobně.

Je tedy otázkou, zda budou, či nebudou v prvé řadě úspěšná jednání mezi občanskými demokraty a TOP 09. „Podařilo se nám prosadit, že ačkoli panovaly velké obavy z toho, jaký bude další vývoj, jednání s TOP 09 pokračuje v původně stanovené podobě," řekl po čtvrtečním jednání kandidát na primátora Bohuslav Svoboda z ODS.

V pondělí se proto sejdou předsedové zastupitelských klubů Rudolf Blažek a Tomáš Hudeček. Budou mluvit o doplnění koaličního návrhu, který TOP 09 nabídla občanským demokratům minulý týden. Výsledek pak Blažek předloží regionální radě. Svoboda uvedl, že by chtěl, aby již bylo příští týden v jednáních s TOP 09 jasno.

Bohuslav Svoboda pak dodal, že na začátku týdne tipoval vznik koalice mezi ODS a TOP 09 na devadesát procent, po úterý se toto číslo podle něj výrazně snížilo, a to pod padesát procent. O tom, že šance na vytvoření radnice pod vedením TOP 09 a ODS už není ani padesátiprocentní, hovořil v Radiožurnálu i šéf pražské ODS Boris Šťastný.

Jednání s TOP 09 ale přesto pokračují a beznadějná prý také nejsou. I předseda pražské TOP 09 František Laudát rozhodnutí uvítal. „Vítám, že se vrátí k jednacímu stolu," uvedl ve čtvrtek Laudát. Pokud by nakonec vyjednávání mezi ODS a TOP 09 nebylo úspěšné, jednalo by se podle všeho nejprve o variantě koalice občanských a sociálních demokratů.

„Finální rozhodnutí, zda jít do případné koalice s ODS, by bylo na zastupitelském klubu a krajském výkonném výboru. Já bych na ustavujícím jednání nehlasoval pro tuto variantu,“ uzavřel pro Deník Referendum Jiří Dienstbier.

Podle Jelínka by ale koalice s ODS nebyla pro ČSSD výhodná. Občanští demokraté by podle jeho názoru byli v koalici s ČSSD tahounem, neboť by získali post primátora a většinu v městské radě.

„Hlavně by se však postarala o to, aby magistrátní průvan avizovaný Zdeňkem Tůmou či Jiřím Dienstbierem ml. nenazdvihl pomyslný závoj tam, kde by šlo spatřit korupční a klientelistické sítě,“ napsal ve svém sloupku Lukáš Jelínek.

Nicméně vzhledem k popsané existenci skryté velké koalice ODS a ČSSD i v minulém volebním období, kdy si občanští demokraté prebendami ve správních či dozorčích radách podniků kupovali loajalitu šéfů pražských sociálních demokratů, se může ukázat upřímná snaha o očištění pražského magistrátu jako nerealizovatelná. Možná se totiž až příliš politiků z řad nejen ODS, ale i ČSSD takové situace obává.

I proto se může nakonec Jiří Dienstbier navzdory předvolebním slibům ocitnout v menšině, a pro Prahu kýžená koaliční vláda TOP 09 a ČSSD, jež by byla očištěná od kmotrů a mafiánských struktur napojených na občanské demokraty, by tak nevznikla.

Škoda to nebude jen pro pražský magistrát, nýbrž i pro sociální demokracii, potažmo českou politiku. Přesto podle politologa Lukáše Jelínka Dienstbierova zásadovost nachází sympatie i v ČSSD.

„Na pozadí sporu o Prahu se projevili i stávající uchazeči o vedení Lidového domu: Bohuslav Sobotka upřednostňuje věrohodnost ČSSD, Michal Hašek autonomii místních buněk při rozhodování. Oba principy jsou kompatibilní, ale mnohé prozrazuje upřednostňovaný úhel pohledu,“ myslí si Lukáš Jelínek.

Celý spor uvnitř ČSSD je totiž ve světle blížícího se sjezdu konstitutivní, neboť podle Jelínka bude muset nový předseda ČSSD nejpozději v příštím roce říznout do živého, pokud možno méně alibisticky než Petr Nečas v ODS. „Přes solidní kondici sužuje sociálnědemokratický organismus několik nádorů, bohužel zhoubných: mrtvé duše, velrybáři, klientelismus, xenofobie, bezuzdná touha po moci...,“ uvedl Lukáš Jelínek.

Právě proto je výsledek pražského směřování sociálních demokratů tak důležitý. Principiální postoj Jiřího Dienstbiera prozatím obnáší více naděje pro vývoj sociální demokracie nežli pro vývoj Prahy. Pokud totiž jeho stanovisku navzdory vznikne koalice ODS a ČSSD, otázka, proč se nepodařilo prosadit jinou variantu, zatíží nejen Zdeňka Tůmu, ale i jej osobně.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 5. 11. 2010; vi tady.)

Výsledek senátních voleb je dobrou zprávou pro českou demokracii

2010-11-11T14:10:00.000+01:00

Vůbec poprvé ve čtrnáctileté historii Senátu se podařilo levici, ba dokonce pouze samotným sociálním demokratů, ovládnout Senát. Sociální demokraté nyní disponují jedenačtyřiceti mandáty, a mohou tudíž v horní komoře brzdit návrhy koaliční vlády občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných.

ČSSD v senátních volbách získala dvanáct senátorů, občanští demokraté pouhých osm. Po dvou mandátech získali TOP 09, Severočeši a lidovci, jeden nestraníci. Věci veřejné dle očekávání propadly.

Senát se stává důležitým střediskem odporu proti bezkoncepčním škrtům Nečasovy vlády, ale také jedinečnou příležitostí pro sociální demokracii vstoupit sebevědomě do éry po Paroubkovi. Zdá se, že nárok Bohuslava Sobotky na vedení sociální demokracie nyní už těžko něco zpochybní.

Politologové výsledek voleb vítají, neboť sociálnědemokratická většina v Senátu obnoví politiku jako střet pluralitních ideových východisek. České pravici se totiž po květnových volbách podařilo v příznivém mediálně-politickém diskursu prosadit svou perspektivu jako údajně jedinou legitimní. Reformní étos pravicové vlády se tu prezentoval bezmála jako přírodní danost.

Podle politologa Lukáše Jelínka bude důsledkem senátních voleb posun k daleko větší politizaci Senátu, jehož pozice byla podle jeho názoru v rámci ústavně-politických institucí v České republice v posledních letech slabá.

Ostatně vláda Petra Nečase artikulovala zájem prosadit některá svá opatření na půdě Poslanecké sněmovny ve zkrácených řízeních bez politické, natož občanské diskuse. Levicová většina v Senátu tuto tendenci české vlády znemožní.

„Výsledek znamená, že vládní reformy nebudou prosazovány, aniž by se o nich diskutovalo. Naopak, Senát se stane fórem, na kterém se povede diskuse, což považuji za neobyčejně důležité pro českou politiku. Nemohlo nás totiž potkat nic horšího, než pokud by byly vládní reformy schvalovány ve zkrácených řízeních bez politické a veřejné diskuse,“ uvedl hned v sobotu pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Podle Jiřího Pehe je výsledek dobrou zprávou pro vývoj české demokracie, neboť vláda nebude moci prosadit například ústavní a volební změny bez diskuse s opozicí a jejího souhlasu.

I profesorka politologie Vladimíra Dvořákové si myslí, že vítězství sociální demokracie jim umožní vypracovávat a předkládat alternativní návrhy zákonů. „Podle mne jsou toto všechno velmi dobré zprávy pro vývoj české demokracie. Senát, ve kterém bude mít většinu opozice, je dobrou zprávou pro rozvoj plurality českého politického diskursu,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

„Od nynějška nebude vláda moci Senát bohorovně přehlížet. Senát naopak bude naplňovat funkci brzdy a protiváhy Poslanecké sněmovny. ČSSD stojí před úkolem vypracovávat na půdě Senátu alternativní návrhy k vládním zákonům. Senát bude proto straničtější. Předpokladem této politizace horní komory bude také větší stranická disciplína jednotlivých senátních klubů,“ myslí si Lukáš Jelínek.

Podle profesorky Dvořákové senátní volby potvrdily, že voliči mají v těchto volbách tradičně tendenci vyvažovat výsledky z voleb do Poslanecké sněmovny. „Je to dobře, neboť Senát je tělesem, který má v české ústavě mimo jiné právě tuto funkci,“ uvedla ihned po zveřejnění výsledků Vladimíra Dvořáková.

„Podle mého názoru přinese úspěch sociálních demokratů uklidnění vnitrostranické situace. Nikterak bych současně nepřeceňoval rozdíl ve výsledku v Čechách a na Moravě. Na Moravě byla totiž ČSSD vždy silnější. Úspěch sociálních demokratů také potvrdil, že Sobotka je úspěšný lídr strany. Jeho nekonfrontační a pevný postoj se ukázal být úspěšným,“ komentuje pozici Bohuslava Sobotky uvnitř strany Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka je nicméně brzo odhadovat šance Sobotky na zvolení předsedou, neboť do březnového sjezdu je příliš daleko. „Na druhou stranu jsem před volbami očekával uvnitř ČSSD ostrý souboj nad interpretací výsledků voleb. Zisk dvanácti mandátu je ale tak jednoznačným úspěchem, že jej nelze vyložit jinak. To Sobotkovi nepochybně nahrává,“ uvedl Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

Podle Jelínka může vzhledem k volebnímu krachu Věcí veřejných a neúspěchu TOP 09 docházet k postupnému drolení vládní koalice. „Například uvnitř poslaneckého klubu Věcí veřejných, avšak i mezi jejich voliči, může docházet k postupnému oslabování podpory reformních kroků vlády. Znamenalo by to výraznější pluralizaci mezi jejich poslanci a postupnou erozi vládní většiny,“ uvedl Lukáš Jelínek v rozhovoru pro Deník Referendum.

I volební výsledek TOP 09 je podle Jelínka jednoznačným neúspěchem. „Očekávání, že TOP 09 bude konkurovat občanským demokratům, se ukázalo být příliš optimistické. TOP 09 svým výsledkem nenavázala na úspěch v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a po těchto volbách nelze tvrdit, že je širokou veřejností vnímána jako pevná součást stranické soustavy českého politického systému,“ uvedl Lukáš Jelínek.

Podle Lukáše Jelínka je nicméně nejzajímavějším momentem senátních voleb výsledek lidovců. „Zisk dvou křesel v Senátu je pro KDU-ČSL úspěch. Současně pevně doufám, že se lidovci nevydají cestou postupné regionalizace své partaje,“ poznamenává Jelínek.

„Avizovaná ambice Petra Šilara kandidovat na předsedu KDU-ČSL vzbuzuje pochybnost, zda lidovci nezopakují chybu podobnou předsednické anabázi Jiřího Čunka, politika regionálního formátu,“ obává se politolog Lukáš Jelínek.

„Je důležité, aby si lidovci – pokud nechtějí hrát roli regionální strany – na listopadovém sjezdu zvolili předsednictvo s přesahem k celostátní politice,“ uzavřel Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

„Jsme svébytným politickým proudem, a proto budeme podporovat rozumné návrhy jak vládní koalice, tak opozičních sociálních demokratů,“ uvedla pro Deníku Referendum Michaela Šojdrová.

O možnostech lidovců naplnit roli svébytného proudu české politiky avšak leccos napoví až jejich blížící se volební sjezd. Zrovna tak o tom napoví víc chování jejich senátorského klubu.

Pokud jde o budoucnost české politiky, mohou totiž podle většiny komentátorů v budoucnu lidovci sehrát roli potenciálního vládního koaličního partnera sociálních demokratů. Budou-li ovšem v Senátu podporovat vládní návrhy, zřejmě jen těžko přesvědčí o své potřebnosti pro českou politiku dostatek voličů.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 25. 10. 2010, viz tady.)

Tři podmínky návratu KDU-ČSL: ekumeničnost, modernizace, solidarita

2010-09-20T12:24:00.000+02:00

Před několika týdny se v pražském opatství Emauzy konal odborný seminář reflektující současnou situaci KDU-ČSL v českém politickém systému. Několik desítek členů a příznivců lidové strany vyslechlo přednášky třech politologů, po nichž proběhla tu věcná, tu scestná diskuse všech zúčastněných nad rozličnými tématy, jež se vztahují k současným možnostem KDU-ČSL.

V úvodní přednášce nastínil Milan Znoj z Ústavu politologie Filosofické fakulty pražské Karlovy univerzity genezi pozice KDU-ČSL v rámci stranické soustavy České republiky. Tomáš Lebeda z katedry politologie Palackého univerzity v Olomouci pak analyzoval chování voličů v květnových volbách do Poslanecké sněmovny a nakonec Vladimíra Dvořáková načrtla kroky, které musí KDU-ČSL podstoupit, nechce-li definitivně zmizet z parlamentní politiky.

Pozice lidovců v české politice není po květnových volbách optimistická. KDU-ČSL letos volilo pouhých 229 717 voličů, přičemž v roce 2006 jim dalo hlas 386 706 lidí. Lidovci tak během čtyř let ztratili 156 989 voličů. Při letošní volební účasti necelých třiašedesáti procent občanů to znamenalo zisk 4,39 % hlasů, a tedy mimoparlamentní existenci.

KDU-ČSL momentálně disponuje čtyřmi senátory a na podzim bude obhajovat jedno z těchto senátorských křesel. V komunální politice je pozice lidovců sice tradičně silná, avšak dlouhodobé tendence prozrazují postupný, leč trvalý ústup z pozic.

Lidovci nyní disponují 5 463 zastupiteli, kteří byli zvoleni na kandidátkách KDU-ČSL, z toho je 1 714 lidoveckých členů. Starostů mají 428, z toho 206 členů, místostarostů 435, z toho 169 členů. Lidovci mají také jednoho primátora a šest náměstků primátora.

Nepochybně i volby do zastupitelstev naznačí, zda-li jsou ztráty lidoveckých pozic nezvratnou tendencí, či nikoli. To platí navzdory tomu, že obecní i senátní volby bývají charakterizovány jako volby druhého řádu. Obhájit tyto počty bude nepochybně složité. Co tedy podle politologů musí lidovci učinit, aby zvrátili pro ně nepříjemné tendence?

O úspěchu nerozhoduje ideový profil, nýbrž rezonance ve společnosti
Podle Milana Znoje z Filosofické fakulty Karlovy univerzity se ve dvacetiletí po listopadu v zásadě nezměnil ideový rámec lidové strany. Co se změnilo, bylo ztvárnění tohoto ideového rámce, což souvisí s proměnami stranické soustavy jako celku.

Jinými slovy řečeno, Milanu Znojovi je východiskem pro proměny pozic jednotlivých subjektů ve stranicko-politické soustavě skutečnost, že systém politických stran není ze své povahy statický, nýbrž se neustále více či méně proměňuje a vyvíjí, a to nejen obsahově, nýbrž i formálně. Mění se počet, název, síla a vliv, funkce či vlastnosti jeho jednotlivých politických subjektů.

„Křesťanské ztvárnění politiky tak může mít a má samozřejmě různé podoby. V devadesátých letech minulého století se uvnitř KDU-ČSL prosadil koncept Josefa Luxe, který jej postavil na třech vzájemně provázaných pilířích,“ uvedl Milan Znoj.

„Především se Luxovi podařilo vedle sociálnědemokratického a konzervativněliberálního proudu legitimizovat křesťanský demokratismus jako jeden ze třech svébytných proudů politiky. Lux dále svou politiku založil na integraci stranickopolitického středu, s čímž souvisel třetí podstatný moment lidovecké politiky: mohli hrát roli jazýčku na vahách,“ uvedl politolog klíčové momenty Luxova projektu svébytnou politiky KDU-ČSL.

Podle Milana Znoje nicméně Luxův koncept po volbách v roce 1998 selhal, neboť se prosadilo jiné tvarosloví. Občanští a sociální demokraté uzavřeli opoziční smlouvu a pokusili se ovládnout celou politiku. Vrcholnou fází dominance dvou nejsilnějších politických stran vidí Milan Znoj ve volbách v roce 2006, kdy občanské a sociální demokraty volilo více než 67 % voličů.

„V roce 2010 nicméně došlo ke zvratu této tendence, neboť ČSSD a ODS volilo v součtu pouhých 42 % voličů, čímž byl vývoj směřující k bipartismu zastaven. Otevírá se tak nová situace a lidovci si musejí zodpovědět otázku, zda lze v této změněné konstelaci znovu uplatnit Luxův model,“ řekl Milan Znoj.

Milan Znoj o tom pochybuje. Podle jeho názoru nemůže být v případě současné podoby stranické soustavy o jakémkoli pokusu integrovat strany středu řeči. „Lidovci by měli – chtějí-li zůstat relevantním politickým subjektem – zaujmout umírněnou středopravou pozici," myslí si politolog.

„Tuto věc si nicméně musí lidovci rozhodnout sami. Ať už budou akcentovat křesťansko-konzervativní, křesťansko-sociální či křesťansko-nacionální identitu, musejí si uvědomit, že o úspěchu nerozhoduje pouze ideový profil či politický tvar, nýbrž rezonance ve společnosti,“ uvedl Milan Znoj v narážce na to, že lidovci nebyli s to svůj program sdělit lidem, a to navzdory tomu, že dle mnohých expertů disponují nejkvalitněji zpracovanou programatikou.

Nesympatická strana
Druhým příspěvkem na semináři byla prezentace politologa Tomáše Lebedy, jenž posluchačům nabídl několik výstupů ze sociologického šetření o chování voličů v květnových volbách. Výzkum byl podle Lebedy proveden na vzorku více než osmnácti set občanů ve dvou týdnech po volbách.

V zásadě všechna čísla, která Lebeda prezentoval, byla pro lidovce mimořádně alarmující. Respondenti například uvedli, že je pro ně lidová strana druhou nejméně sympatickou partají v české stranické soustavě hned za komunisty.

„Na pováženou je na tomto výsledku především to, že mezi respondenty na tomto závěru panuje nebývale silná shoda,“ uvedl vedoucí katedry politologie na Filosofické fakultě Palackého univerzity Tomáš Lebeda.

Zajímavá byla Lebedou prezentovaná čísla ohledně transferu hlasů. Z těch, kteří v roce 2006 volili lidovce, volilo v květnových volbách 16,4 % TOP 09, 5,5 % Věci veřejné a 3,6 % přešlo k občanským demokratům.

Podle Tomáše Lebedy musí lidovci zaměřit svou pozornost na mladou generaci voličů, neboť jejich tradiční voličská klientela postupně vymírá a lidovcům se nedaří tyto voliče nahrazovat mladými, z povahy věci liberálnějšími, voliči.

Poměr mezi členskou základnou a voliči strany se totiž nebezpečně zmenšuje. Na jednoho člena strany připadá pouhých sedm voličů, což znamená, že mohou být v blízké budoucnosti tyto dvě množiny identické. Běží o nebezpečnou tendenci, neboť lidovci se postupně stávají partají jen pro věrné jádro voličů a členů strany.

Bez zajímavosti také není, že z výše zmíněných osmnácti set respondentů uvedlo KDU-ČSL jako potencionální druhou, třetí či čtvrtou partaj, pro níž by byli voliči ochotni hlasovat, pouhých dvaadvacet respondentů. Jinak řečeno: o KDU-ČSL jen mizivé procento lidí uvažovalo jako o možné alternativě.

Lebeda upozornil ještě na jednu pozoruhodnou okolnost týkající se motivace voličů: do Poslanecké sněmovny se nedostaly vedle lidovců ani zelení, což jsou jediné dvě před volbami relevantní strany, které jejich voliči preferují, aniž by je k tomu motivoval jimi nabízený ekonomický program. Naopak, tyto strany občané volili na základě faktu, že jsou nositelkami jistých hodnotových východisek, ať už environmentálních, nebo křesťanských.

Podle Tomáše Lebedy je evidentní, že KDU-ČSL má silné jádro věrných a pevných voličů, ale neumí oslovit nerozhodnuté a vlažné voliče. Proto podle něho není v současné Poslanecké sněmovně. Současně je podle Lebedy problém lidovců v nerovnoměrné podpoře voličů v jednotlivých volebních obvodech.

„Například Tony Blair zvolil úspěšnou strategii v jedné ze svých předvolebních kampaní, když napnul veškerou energii, ale i finance, do vyrovnaných, těsných, a tedy předem nerozhodnutých obvodů. Neboť nač vést kampaň tam, kde je předem vše ztraceno, anebo tam, kde je výhra jistá,“ upozornil Lebeda na diference v možnostech oslovování voličů.

KDU-ČSL by měla uchopit sociální témata
Jako poslední vystoupila profesorka Vladimíra Dvořáková. Nejprve nastínila typologii politických stran, přičemž zdůraznila, že KDU-ČSL je vedle komunistů jediná česká masová strana. Podle ní musí nicméně lidovci zvládnout obtížný manévr, o němž jsme v Deníku Referendum již před volbami detailně psali.

Jeho podstata je jednoduchá: má-li si lidová strana udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

Jak plyne z výstupů šetření, která na semináři prezentoval Tomáš Lebeda, lidovci tento nezbytný krok ještě nepodnikli, neboť většinově ateistická česká společnost na jejich nabídku neslyší. Jak je řečeno výše, jen mizivé procento voličů jiných stran o lidovcích uvažovalo, jako o možné druhé či další volbě. Naopak lidovce volí pouze tradiční voliči, a to přesně z těch důvodů, kvůli kterým jsou pro většinový zbytek populace nevolitelní.

Podle Dvořákové tak musí lidovci více zdůraznit obecně křesťansko-civilizační základ své identity a upozadit úzkou vazbu na katolictví. „Podle mého soudu by KDU-ČSL neměla být úzce propojená s katolickou církví a měla by více působit jako strana artikulující obecně křesťanské hodnoty, které tvoří půdu pro její programatiku,“ uvedla profesorka politologie.

„Prostor ve stranické soustavě určitě je, neboť došlo k vyprázdnění sociálně-liberálního terénu. TOP 09 je konzervativně-neoliberální stranou, jež je v mnoha ohledech pravicovější, než občanští demokraté. I ODS pod vedením Petra Nečase více akcentují svůj konzervatismus a těžko mohou lidovci v tomto prostoru s těmito subjekty soutěžit,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Podle Dvořákové mohou lidovci rozumně uchopit křesťanskosociální rozměr své programatiky, a být tak alternativou k údajně rozhazovačné levici, avšak i k neoliberálním reformám současné vládní koalice. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce až tak neohrožuje.

„TOP 09 je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ řekla Vladimíra Dvořáková. Je tak podle ní třeba, aby lidovci udrželi napětí mezi křesťansko-sociální naukou a křesťanským konzervatismem v rovnováze, přičemž by podle ní měli akcentovat jak hodnotové rysy své programatiky, tak sociální tematiku.

„Posun napravo stranické soustavy je předem ztracený, neboť tam je prostor již obsazený,“ řekla Vladimíra Dvořáková, v čemž polemizovala s doporučením Milana Znoje.

„Lidovci si musí osvojit moderní způsoby oslovování voličů a zaměřit se na konkrétní sociální segmenty. Kampaň musí vést cíleně. Jako příklad mohu uvést problematiku maminek, které je možné oslovit se zcela konkrétními sliby, jež jim pomohou vyřešit rozmanité problémy,“ uvedla Vladimíra Dvořáková.

Dvořáková v zásadě potvrdila závěry Deníku Referendum, jež jsme formulovali jako předpoklady lidoveckého návratu mezi relevantní partaje. Patří mezi ně odmítnutí sklonů k extrémům a současně udržení rovnováhy mezi jednotlivými ideovými proudy, jež se tradičně v nepatrných obměnách reprodukují uvnitř strany. Všechny jsou totiž součástí lidovecké identity.

Patří k nim především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany, spor mezi stoupenci konzervativnější, a tedy pravicovější křesťansko-demokratické orientace, a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru.

Současně je třeba stranu otevřít liberálnějšímu městskému voliči. V neposlední řadě lidovci musí – a to podle v podstatě všech zúčastněných – modernizovat formy oslovování voličů.

Bude sjezd nebo nebude?
Celkový dojem z celého semináře je tedy ten, že lidovci, chtějí-li zůstat relevantním subjektem české politiky, musí změnit především způsob oslovování voličů. Musí se pokusit oslovit mladé voliče a současně se musí pokusit konkrétní akcenty svého programu zacilovat na konkrétní sociální segmenty diferencovaně.

Podle předsedkyně Michaely Šojdrové nyní probíhá intenzivní diskuse kandidátů a členů strany právě o mediální a marketingové strategii před podzimními volbami.

Její součástí je podle předsedkyně KDU-ČSL právě otázka, jak srozumitelnou a jednoduchou formou oslovit voliče. „Stranu podzimní volby zaměstnávají dokonce natolik, že navrhuji odklad zářijového sjezdu na období po volbách," uvedla nakonec Michaela Šojdrová.

Doplňme, že na sjezdu mělo být zvoleno nové vedení strany. „Podle mého názoru totiž nový lídr stranu nespasí a jeho vliv na podzimní volební výsledek KDU-ČSL nebude velký," uzavřela předsedkyně lidové strany.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 4.9.2010, viz tady.)

Střet na pravici může v Senátu přinést levicovou většinu

2010-08-24T11:37:00.001+02:00

Levice obhajuje na podzim jediný senátorský mandát, k zajištění většiny v komoře potřebuje vyhrát v deseti ze sedmadvaceti obvodů. Hlavními soupeři si budou podle politologů TOP 09 a ODS, šanci mají ale i neparlamentní strany.

O sedmadvacet míst v Senátu letos usiluje rekordní počet zhruba dvou set dvaceti kandidátů. Je jich přibližně o dvě desítky více než při minulých senátních volbách v posledních šesti letech. Lhůta pro nominace skončila v úterý, přesná čísla budou ale zřejmě známa až po registraci kandidátek.

Navzdory rekordnímu počtu uchazečů o senátorské křeslo mají vlastní kandidáty ve všech obvodech jen občanští a sociální demokraté a komunisté. TOP 09 nemá svého kandidáta pouze na Pardubicku, kde se rozhodla podpořit jednoho z celkového počtu dvaceti kandidátů Věcí veřejných.

Suverenita Jany Bobošíkové nasadila čtyřiadvacet adeptů na senátory. Ani lidovci neobsadili svými kandidáty na senátory všechny volební obvody, Strana zelených se spokojila pouhými třemi nominacemi.

Největší výběr by měli mít voliči v Praze 10, kde se do voleb přihlásila jedenáctka kandidátů. Desítku nominovaných mají v Praze 6 a 11 a na Karlovarsku, v dalších osmi obvodech mají po devíti kandidátech. Naopak pouze pět kandidátů bude soupeřit na Ústecku, šest na Olomoucku.

Volby do Senátu budou letos v půli října společně s komunálními volbami. Lidé v nich určí, zda v horní komoře udrží pravice většinu, kterou získala květnovými volbami i ve sněmovně.

Získá levice většinu?
Není nikterak nereálné, že se po podzimních volbách stane nejsilnější frakcí v Senátu klub sociálních demokratů, neboť ČSSD disponuje v současné době 29 senátory z celkového počtu 81 a v žádném z 27 obvodů, v nichž se letos budou volby konat, mandát neobhajuje.

Komunisté přitom budou obhajovat jedno ze tří křesel. Levici tak k získání většiny 41 mandátů v horní komoře stačí vyhrát v deseti senátních obvodech.

Sociální demokraté se proto rozhodli nominovat některé své všeobecně respektované komunální politiky včetně tří hejtmanů, dále bývalého předsedu strany a eurokomisaře Vladimíra Špidlu, místopředsedu strany Zdeňka Škromacha či bývalého ministra zahraničí Jana Kohouta.

ČSSD se evidentně pokouší do podzimní bitvy o Senát vyslat silné osobnosti, jež mají potenciál pozitivně oslovit nejen kmenové voliče ČSSD, ale všechny občany, kteří nesouhlasí s politickými plány Nečasovy vlády.

„Cílem ČSSD je získat alespoň dvanáct nových senátorů, tak abychom získali potřebnou sílu v Senátu a mohli korigovat vládní politiku směrem k větší spravedlnosti a sociální odpovědnosti. Sociálně demokratická většina v Senátu může vyvážit převahu pravicových stran v Poslanecké sněmovně, a pomoci tak při hledání konsensuálního řešení jak u důchodové reformy, tak reforem ve zdravotnictví či na trhu práce,“ uvádí sociální demokraté na svém webu.

Podle politologa Pavla Šaradína nicméně úspěchu sociální demokracii nenahrává současná atmosféra ve společnosti, neboť platí, že občané po subjektivně vnímané úspěšné volbě mají tendenci tuto volbu potvrzovat.

„Voliči ODS, TOP 09 a Věcí veřejných cítí odpovědnost za svou správnou volbu z květnových voleb, a proto budou mít tendenci ji zopakovat v nejbližších volbách, tj. senátních a komunálních. Tyto strany mají proto zvýšenou šanci na úspěch,“ řekl Pavel Šaradín Deníku Referendum.

Podle jeho názoru by tak byl zisk deseti senátorů pro sociální demokracii obrovský a nečekaný úspěch.

Naopak podle Lukáše Jelínka je zisk deseti až dvanácti křesel pro ČSSD reálný. „Nejúspěšnější budou asi sociální demokraté, avšak neočekávám v žádném případě jejich drtivé vítězství. Výsledek bude roztříštěný mezi několik subjektů,“ myslí si politolog Jelínek.

V opačné situaci než ČSSD jsou občanští demokraté – mandát končí 19 ze 36 členů její senátorské frakce. Občanští demokraté nominovali většinou senátory, a to včetně předsedy horní komory Přemysla Sobotky, ale také bývalou místopředsedkyni sněmovny Lucii Talmanovou.

Podobně Klub TOP 09 a Starostové bude obhajovat šest senátorských křesel z aktuálních osmi, a to včetně místa po předsedovi TOP 09 Karlu Schwarzenbergovi, který byl v květnových volbách zvolen poslancem.

Horník bude místo obhajovat v Karlových Varech, Štětina v Praze 10, Moldan v Praze 6, Müllerová v Ústí nad Orlicí, a Petrov ve Frýdku-Místku. Štětina byl do Senátu původně zvolen za Stranu zelených a Moldan za občanské demokraty. Po letošních podzimních volbách tak budou mít kluby ODS a TOP 09 jistých 20 křesel, k udržení většiny by potřebovaly vyhrát v 21 obvodech.

Strana Věci veřejné se zatím do Senátu neprobojovala. Nicméně letos nejsou její kandidáti alespoň v některých obvodech bez šancí. Největší naděje vkládají do pražských obvodů, kde vyšlou do boje exministra zahraničí Josefa Zieleniece, bývalého ředitele Státní opery Jaroslava Vocelku a lékaře a publicistu Martina Jana Stránského.

Střet na pravici
Je pravděpodobné, že některé tradičně pravicové obvody budou ve znamení nikoli souboje mezi pravicí a levicí, nýbrž ve znamení střetu na pravici. To se týká především právě všech pražských obvodů, kam nominovali silné osobnosti jak TOP 09, tak Věci veřejné.

„Leckde bude druhé kolo soubojem současných vládních subjektů. Například ve všech pražských obvodech lze ve druhém kole čekat souboj kandidátů TOP 09 a ODS,“ řekl Deníku Referendum politolog Pavel Šaradín.

Podle Lukáše Jelínka je evidentní, že především TOP 09 je schopná postavit silné kandidáty. „Předpokladem úspěšného výsledku v senátních volbách je postavit středové konsensuální kandidáty, což se TOP 09 podařilo. Lze očekávat, že uspějí, a to většinou na úkor sociálních demokratů,“ uvažuje Lukáš Jelínek.

„V motivacích voličů často ustoupí stranickost kandidátů a rozhodnou kvalitní jména, jež se v daném obvodě těší všeobecnému respektu. Na to ostatně sází právě vedení TOP 09, které nominovalo úspěšné komunální politiky, lékaře, lidi z akademické sféry a podobně,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

To potvrzuje i Pavel Šaradín, podle kterého je TOP 09 favoritem senátních voleb. „Očekávám úspěch pravicových a středových subjektů, neboť disponují lepšími výchozími podmínkami. Myslím, že vítězem voleb bude TOP 09, která má potenciál získat deset a více mandátů. Postavila totiž velice kvalitní kandidáty,“ myslí si politolog.

TOP 09 nasadila například v obvodu Plzeň-jih starostu Spáleného, v Poříčí Pavla Čížka, v Českém Krumlově kastelána Zdeňka Troupa, v Táboře obchodního ředitele Petra Krůčka, v Berouně starostku obce Chýně Věru Kovářovou a v Praze 11 místopředsedu pražského sdružení YMCA Pavla Hlaváče. V Mělníku bude za stranu kandidovat gymnaziální profesorka Nina Nováková, v Liberci pak lékař Jan Marušiak a v Kutné Hoře ortoped Zdeněk Nováček.

Pavel Šaradín nicméně nevylučuje, že se v jednom až dvou obvodech může podařit uspět i Věcem veřejným, případně i dokonce Suverenitě Jany Bobošíkové.

Souboj čtyř a více stran
Podle Lukáše Jelínka je pravděpodobné, že letošní senátní volby budou soubojem více stran. „Neočekávám, že by kterákoli ze stran dominantně ovládla letošní volby. Naopak mám za to, že letošní výsledek bude ve znamení roztříštěnosti sil,“ řekl Deníku Referendum politolog Lukáš Jelínek.

Pro KDU-ČSL je Senát po odchodu ze sněmovny poslední parlamentní výspou. Lidovci obhajují jedno ze čtyř křesel a k obnovení senátorské frakce by potřebovala vyhrát ve dvou obvodech. Do voleb kvůli tomu nasadila úspěšné komunální politiky i bývalé poslance, a to včetně úřadující předsedkyně strany Michaely Šojdrové.

Podle Pavla Šaradína sice lidovci nejsou úplně bez šance, avšak nikterak současně nepřeceňuje jejich možnosti. „Myslím si, že mají šanci uspět v obvodech, kde disponují pevným jádrem svých členů a voličů, nicméně si myslím, že případný zisk jednoho až dvou mandátů bude překvapivým výsledkem,“ uvedl na adresu lidovců Pavel Šaradín

Taktéž dle Lukáše Jelínka nejsou lidovci bez šance, neboť obzvláště v moravských obvodech mají tradičně pevnou voličskou základnu. „Ve svých tradičních obvodech mají šanci uspět a předpokládám, že dva kandidáti určitě uspějí,“ uvedl politolog. To si nicméně nemyslí o Michaele Šojdrové, která kandiduje v Kutné Hoře. „Podle mne je tam bez šance,“ uvedl Jelínek.

V opačné, tedy beznadějné, situaci jsou podle Jelínka zelení, kteří nominovali do letošních voleb pouze tři kandidáty. „Nominace zelených potvrzuje hlasy, podle nichž je Strana zelených po květnovém debaklu ve sněmovních volbách v tristním stavu,“ řekl Lukáš Jelínek Deníku Referendum.

Zelení budou usilovat o místo v Senátu pouze v Praze 10, kde postaví lékařku a tamní zastupitelku Evu Stříteskou, ve volebním obvodě Plzeň-jih, kde za ně kandiduje bývalý senátor Richard Sequens a v Kroměříži s někdejší kastelánkou tamního zámku Zdenu Dokoupilovou.

Zelení podle svého předsedy Ondřeje Lišky další kandidáty stavět nebudou. Podle jeho slov je ambicí Zelených prosadit do horní komory právě tři zástupce. Místa, kde chtějí uspět, údajně vybírali podle toho, aby jejich kandidát měl reálnou šanci. O podpoře pro ně pak mají v plánu vyjednávat i s dalšími stranami.

To Suverenita Jany Bobošíkové postaví 24 kandidátů, ve zbývajících třech obvodech pak podpoří kandidáty jiných uskupení. Bývalá televizní moderátorka a europoslankyně Jana Bobošíková se bude ucházet o hlasy voličů v Praze 10. Na Kutnohorsku se bude snažit získat místo v horní komoře exposlankyně Jana Volfová.

Nejsledovanější obvody
Právě v Praze 10 lze očekávat zajímavý souboj. Jana Bobošíková se tu utká například s tamním starostou Vladislavem Lipovským (ODS) nebo Jaromírem Štětinou z TOP 09, který křeslo obhajuje.

Kutnohorsko, kam Suverenita postavila Janu Volfovou, patří taktéž k jednomu z nejsledovanějších obvodů. Za občanské demokraty tam bude kandidovat manželka bývalého premiéra Mirka Topolánka a někdejší místopředsedkyně sněmovny Lucie Talmanová.

Sociální demokracie na Kutnohorsko nasadila místostarostu Čáslavi Jaromíra Strnada. TOP 09 bude zastupovat ortoped Zdeněk Nováček, lidovce pak již zmíněná úřadující předsedkyně Michaela Šojdrová a místo v horní komoře chce i exposlankyně Olga Zubová, kterou nasadila Demokratická strana zelených.

Na Českokrumlovsku nasadila sociální demokracie proti senátorovi a občanskodemokratickému starostovi Hluboké nad Vltavou Tomáši Jirsovi svého bývalého předsedu, někdejšího eurokomisaře a expremiéra Vladimíra Špidlu a TOP 09 kastelána Zdeňka Troupa.

Na Liberecku pak proti předsedovi Senátu Přemyslu Sobotkovi z ODS kandiduje sociálnědemokratický hejtman Stanislav Eichler.

„Volby vyhraje TOP 09, uspějí i sociální demokraté, občanští demokraté odejdou poraženi a menší partaje – tedy Věci veřejné, lidovci a Suverenita Jany Bobošíkové – mají šanci získat jeden až dva mandáty. Pro úspěch nových vládních stran totiž mluví touha mnoha voličů po změně, kterou deklarovali již v květnových sněmovních volbách,“ uzavřel pro Deník Referendum Pavel Šaradín.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 11.8.2010, viz tady.)

Čtverce, probuďte se: krychle existují!

2010-08-21T11:25:00.003+02:00

Současná česká vláda uznává jedinou hodnotu: ekonomickou racionalitu. Proti tomu bychom měli důrazně protestovat. V zájmu zachování demokracie je nutné, aby se mnohé oblasti - např. školství, kultura, zdravotní a sociální péče - řídily jinými logikami než logikou trhu.

Roku 1884 popsal Erwin A. Abbot ve svém matematickém sci-fi zemi nazývanou Flatland. Obývají ji geometrické obrazce, které se umějí nasměrovat vlevo či vpravo, dopředu či dozadu, nikoliv však vzhůru nebo dolů. Nejsou tedy ani schopny se povznést a podívat se na svůj dvojrozměrný život z hlediska další dimenze. Když je tato možnost jednomu čtverci zjevena ve snu (v němž uvidí, světe div se, krychli) a chce se o ni podělit s ostatními, dá mu vláda jeho země najevo, že šíření takové zprávy ohrožuje duševní zdraví společnosti a trestá se smrtí. Škoda, že Abbotův román nebyl přeložen do češtiny. Jeho četba by byla dobrou přípravou na čtyři roky vlády ekonomických Plochozemců, kterou máme před sebou.

Teorie spravedlnosti

Abbotův román je variací na jeden ze základních paradoxů moderní doby. Na jedné straně je pro ni charakteristická diferenciace sociálního života do různých sfér specializovaných na pěstování zvláštních hodnot či dober, ke každému z nichž patří i princip legitimního způsobu jeho získávání a rozdělování. Na druhé straně má modernita rovněž opačný sklon k homogenizaci. K ní dochází tehdy, když je platnost řídícího principu jedné oblasti rozšiřována i na jiné oblasti na úkor jejich vlastních principů.

Modernita ovšem jen systematicky rozvinula to, co v dílčích podobách znaly i mnohé předmoderní či raně moderní společnosti: kritika odpustků či stigmatizace prostituce například vycházely z představy, že boží milost ani láska nejsou dobra, jejichž získávání by mělo být řízeno penězi. Jiným příkladem může být péče o chudé a práce neschopné: ve většině kultur nemají být jejich potřeby uspokojovány podle principu zásluhovosti, ale potřebnosti.

Americký filozof Michael Walzer vybudoval na tomto přístupu svou teorii spravedlnosti: do jejího středu postavil zásadu, že spravedlivé je pouze takové rozdělení určitého sociálního dobra či statku, které respektuje povahu a principy sféry, k níž tento statek patří. Každá hodnota - láska, přátelství, péče, materiální blahobyt, politická moc, spása atd. - má svůj vlastní princip distribuce, jehož uplatnění je legitimní jen v hranicích její sféry, nikoliv za nimi. V liberálnědemokratické společnosti by například politická moc měla náležet těm, kteří se k ní dostali na základě všeobecných a rovných voleb, nikoliv na základě svých peněz: peníze totiž jsou legitimním regulátorem distribuce statků a pozic pouze ve sféře ekonomické, nikoliv politické. Dalším příkladem je oddělení oblasti veřejné spravedlnosti od oblasti osobní etiky: posledním základem vymáhaného práva v liberálních společnostech je idea rovných práv, nikoliv idea dobrého života a věčné spásy, které patří do prostoru soukromého rozhodování, do nějž má liberální stát vstup zakázán.

Od plurality sfér k impériu trhu Z Walzerova pohledu spočívala nespravedlnost sovětského socialismu v tom, že si byrokratický stát nárokoval řízení umění, náboženství, výroby, občanské společnosti, rodinných vztahů atd. Této redukci všech oblastí společenského života na ideologizovanou politiku v socialismu odpovídá v kapitalismu symetrické nebezpečí jejich redukce na tržní ekonomiku. K ní dochází tehdy, když kalkul nákladů a výnosů začne řídit rozdělování nemateriálních hodnot vytvářených v rodinných, přátelských nebo občanských svazcích či veřejných statků, jako je vzdělání, zdravotní péče a sociální zabezpečení. Různé rozměry sociálního života jsou překryty a vytěsněny rozměrem jediným: člověk je redukován na homo economicus.

Petr Honzejk vystihl přesně povahu programu současné české vlády, když poukázal k tomu, že se takřka výhradně koncentruje na ekonomickou "základnu" a vypouští prvky "nadstavby" (HN 4. 8.). To by nás nemělo překvapovat. Neoliberální projekt, jenž si vláda dala do vínku, dovádí totiž do všech důsledků marxistickou poučku o prvotnosti ekonomiky a odvozenosti všech ostatních sociálních sfér. Sám Honzejk ovšem dává implicitně za pravdu tomuto pojetí, když vztah základny a nadstavby přirovnává ke vztahu prózy a lyriky. Tato metafora naznačuje, že bez nadstavbové lyriky se můžeme na čas obejít, zatímco bez prozaické základny nemůžeme existovat.

Historický materialismus marxistů alespoň teoreticky uznával, že posledním horizontem člověka nemá být akumulace materiálních statků, ale "harmonický rozvoj sil a schopností člověka". To ahistorický materialismus neoliberálů je důslednější: vytváření a rozdělování specifických hodnot všech ostatních sfér má být podřízeno neúprosné logice trhu. Místo plurality mnoha relativně autonomních oblastí života člověka má nastoupit absolutní autonomie oblasti jediné a její nadvláda nad ostatními.

Koexistence různých sfér - a jim odpovídajících životních způsobů - s sebou nese jejich vzájemné omezování a tím i zadržování nároků každé z nich na řízení celého života jednotlivce či společnosti. Kolonizace všech sfér ekonomickým hlediskem nákladů a výnosů redukuje společenské vztahy na jediný rozměr. Mnohost vzájemně nepřevoditelných dober a životních způsobů je přebita jediným dobrem a životním způsobem. Ať již jsme mezi přáteli, v kruhu rodiny, na univerzitním semináři, v občanském sdružení či na dovolené, všude se máme chovat tak, abychom maximalizovali své zisky a minimalizovali své výdaje. Modelem náležitého fungování všech sociálních institucí - od domácností přes neziskové organizace až po stát - se stává úspěšná kapitalistická firma.

První závan tohoto nivelizujícího neoliberálního větru jsme mohli ucítit v červenci při ustavování parlamentu. Převaha žen v jeho vedení nám byla představena jako vstup do nové éry, v níž již na sebe politici nebudou křičet, ale usmívat se. Podobně jako pocházel předvolební kalendář VV z kultury firemních public relations, také zasedání parlamentu se mělo změnit na esteticky příjemné setkání vedoucích pracovníků podniku, kteří se přišli poradit o cestách zlepšení efektivity jeho fungování a utužit týmový duch. Větší počet dobře upravených a stále se usmívajících mladých žen má pozitivně působit na mravy přítomných mužů, kteří se místo hádání budou předhánět v konstruktivních návrzích. Kdo se opováží formulovat nepříjemnou otázku či radikální nesouhlas, nebo dokonce - nedej bože! - zvýšit hlas, prozrazuje na sebe, že se nerozloučil se starými nešvary a sám se vyřazuje z nového pracovního kolektivu.

Škoda jen, že se do vedení přece jen vetřel dinosaurus Zaorálek! Ale i s takovými si v budoucnu poradíme: možná že pro příští volební období by bylo nejlepší hned po volbách udělat personální audit parlamentu a těchto potížistů se zbavit dříve, než na nás začnou od řečnického pultíku pokřikovat a rušit dělnou atmosféru. Má nám být útěchou nebo varováním, že nová česká politická většina není žádnou výjimkou, ale výrazem ducha doby? Že by se například dnes stěží někdo odvážil zpochybnit skutečnost, že státy mají být posuzovány ratingovými agenturami, jako by byly firmami?

Tato kolonizace politiky ekonomikou má zkázonosné důsledky. V liberálnědemokratických společnostech totiž politika není jen sférou boje o moc řízeného demokratickými procedurami, ale také "metasférou", v níž občané a jejich skupiny zápasí o vymezení hranic jednotlivých sfér a jejich vzájemných proporcí v rámci společenského celku. Ve svém důsledku tedy pohlcení politiky ekonomikou znamená nastolení nedemokratické vlády těch, jejichž životní způsob a zájmy jsou spjaty se sférou akumulace kapitálu.

Jako každý imperialismus, také tento ekonomický imperialismus legitimizuje svůj nárok panství poukazem k tomu, že údajně zastupuje univerzální zájem všech: čím více kapitálu totiž budou jeho vlastníci akumulovat, tím více ho budou investovat, čímž zvětší ekonomický růst a tím i prosperitu všech, včetně těch, kteří si vydělávají na živobytí manuální či intelektuální prací. Díky tomuto utopickému - historií vyvrácenému - předpokladu spontánní harmonie zájmů mezi kapitálem a prací se pak může ekonomie, jejíž poučky vystihují základní podmínky kapitálové akumulace, představovat jako nestranná věda a její protagonisté jako nestranní experti.

Vládcové jsou často líčeni svými kritiky jako cyničtí egoisté, kteří ideologicky manipulují svými poddanými s pomocí vědomých lží: sami si jasně uvědomují, že jejich vláda slouží prosazování jejich partikulárního zájmu a životního způsobu, ale navenek ji z pochopitelných důvodů obhajují poukazem k jejímu údajnému souladu se zájmy a životními způsoby ovládaných. Tento předpoklad je však psychologicky naivní: copak vládcové nechtějí mít na své straně nejen moc a bohatství, ale také spravedlnost a pravdu? Není nic přirozenějšího než věřit v univerzalitu a nestrannost poznatků a pouček, které jsou v souladu s mým partikularistickým zájmem a životním způsobem.

Jedině touto vírou ve vlastní blud je možné vysvětlit, že se poslední tři vlády této země dovolávaly expertízy ekonomických odborníků, z nichž řada je profesionálně činná v oblasti akumulace kapitálu. Skutečně si současná vláda myslí, že může věrohodně legitimizovat svou antisociální politiku "nestrannou" expertízou členů NERVu, jako jsou pánové Kohout (Partners), Sedláček (ČSOB), Procházka (CYRRUS), Dlouhý (Goldman Sachs), Rusnok (ING PF) či Kysilka (Česká spořitelna)? Představa, že "expertní skupina" vedená Vladimírem Bezděkem (Aegon penzijní fond) mohla dojít na jaře tohoto roku k návrhu důchodové reformy, která by byla v zájmu příštích důchodců, a nikoliv především v zájmu podnikatelů v důchodových fondech, je asi stejně tak realistická jako představa, že k nestrannému soudnímu rozhodnutí dojde jedině soudce, který je sám svými zájmy zapleten do kauzy, kterou soudí.

Braňme se!

Ti z nás, kteří se nechtějí smířit s proměnou Česka v ekonomickou Plochozemi, by měli bránit hranice neekonomických sfér, jako je vzdělávání, kultura, zdravotní a sociální péče, rodina, neziskové organizace či občanské iniciativy, před invazí ekonomické logiky. Měli by před ní bránit také politiku. Ta nemá být sférou "týmové práce" v příjemném prostředí s příjemnými lidmi ani "konstruktivního hledání konsenzu", ale polem zápasu různých, radikálně nesouměřitelných perspektiv. Kde jinde než v politice má být pěstováno umění konfliktu a plurality, sporu a vyvažování různých sfér, jejich protagonistů a logik?

Výše zmíněný Walzer považoval toto "umění oddělování" a vzájemného omezování různých oblastí, rozměrů a způsobů života za specificky liberální umění. V tomto smyslu je liberálem i autor těchto řádků. Jestliže byl však před nedávnem na stránkách této přílohy zahrnut Petrem Zídkem mezi levičáky (Pozor, levičáci jsou tu!, LN 24. 7.), pak v současném českém kontextu tuto nálepku rád přijímá. Je-li projekt proměny Česka v Plochozemi považován za "pravicový", pak obrana sociální solidarity a rozmanitosti života před ekonomickou racionalitou je nepochybně "levicová".

Levicový tábor je a zřejmě nějakou dobu ještě bude v české společnosti v menšině. To, že se české elity většinově hlásí k pravici, by nás nemělo rmoutit ani překvapovat: levice se svým smyslem pro rovnou důstojnost každé osoby a lidskou solidaritu bez ohledu na příjmy, profesi, vzdělání či sociální postavení je u sebe doma mezi těmi dole, nikoliv těmi nahoře. Jak při příležitostí nástupu nové vlády do úřadu jasně a zřetelně formulovala iniciativa ProAlt (www.proalt.cz), v současné době je úkol levice hlavně obranný: nenechat si vyškrtnout z našich životů smysl pro rovnost a solidaritu. Bránit se invazi ekonomických kritérií do oblastí, které mají být řízeny jinými hledisky - ať již to je to hledisko krásy či pravdy, jako v umělecké tvorbě a vědeckém zkoumání, nebo hledisko sociální spravedlnosti jako při sdílení břemen a výhod našeho společného života zajišťovaného veřejnými financemi.

Lidé by měli vládnoucí elitě připomínat, že existují i jiná kritéria úspěšnosti lidského života než výše bankovního konta. Je třeba nenechat vládu zapomenout na to, že člověk není pouhým "lidským zdrojem" a že - jak ohlašuje název manifestu ProAltu - "společnost se nedá škrtnout". Čtverce probuďte se: krychle existují!

(Barša, Pavel: Lidové noviny, Orientace, s. 27; 21.8.2010)

Privatizace Věcí veřejných

2010-08-14T17:37:00.000+02:00

Věci veřejné nereprezentuje jen strana téhož názvu, veřejná sféra je společný prostor nás všech. Se vstupem Johnovy a Bártovy strany do vlády vstoupila ovšem do vlády i soukromá firma - ABL. Zdá se to alespoň podle množství funkcí, které lidé s ní spojení obsadili.

V průběhu procesu jmenování ministrů a jejich náměstků došlo k pochybnostem, zda personálně neprorůstají soukromé subjekty do státní správy. Konkrétně běží o bezpečnostní agenturu ABL, sponzora a čelného politika Věcí veřejných Víta Bárty.

Vliv jeho firmy – kterou mimochodem před několika dny prodal svému bratrovi – se totiž projevil při nominacích zástupců Věcí veřejných do vlády Petra Nečase.

Ministrem dopravy byl jmenován zakladatel ABL Vít Bárta. Ministr školství Josef Dobeš v agentuře v minulosti pracoval. Jedním z Bártových náměstků v resortu dopravy je Martin Sýkora, který dříve taktéž pracoval ve firmě ABL. I ministr Dobeš jmenoval do funkce svého náměstka bývalého zaměstnance téže společnosti, Kryštofa Hajna.

Reputačním rizikem je podle sociálních demokratů i rozhodnutí ministra vnitra Radka Johna jmenovat do funkce náměstka majitele jiné bezpečnostní agentury, Michala Moroze, jehož firmu navíc spoluzakládal někdejší důstojník komunistické StB.

Opozice považuje za nepřípustné, aby pokračovalo či se dokonce prohlubovalo personální propojení mezi několika ministerstvy a strukturami souvisejícími s firmou ABL. Petr Nečas se obhajuje principem elementární koaliční důvěry, Věci veřejné tvrdí, že jejich nominace na vysoké úřednické posty byly činěny na pozadí kritérií odbornosti a profesních zkušeností. Do celé záležitosti se nakonec vložila i samotná ABL, podle jejíhož předsedy představenstva Martina Refky lidé na ministerstvech nejsou v žádném vztahu k ABL.

Kritika sociální demokracie
„Jako opoziční strana považujeme za svou povinnost jasně upozorňovat na případná korupční rizika a možné střety privátních a veřejných zájmů, ke kterým může dojít v důsledku prorůstání soukromých firem do státní správy," uvedl předseda ČSSD Sobotka.

Podotkl také, že na stejná rizika upozorňují občané, nevládní organizace a média. Veřejnost se oprávněně obává divoké privatizace státní správy v režii současné vládní koalice, dodal. „Personální změny, jež po jmenování ministrů nastaly ve vedení některých ministerstev, naplňují nejhorší obavy, které ČSSD se vznikem této vlády měla,“ dodal Bohuslav Sobotka.

Sobotka pak vyzval premiéra Petra Nečase k nápravě. Podle sociálních demokratů je na celé věci zarážející především ten fakt, že předseda vlády v podstatě pouze přihlíží jmenování náměstků a ministrů z řad ABL, a přehlíží tak všechna potenciální nebezpečí korupce, střetu zájmů a bezpečnostních rizik, jež nyní podle Sobotky vznikají na jednotlivých ministerstvech, a to zejména v gesci ministrů nominovaných VV.

„Nikdy v uplynulých dvaceti letech nedošlo k tak zřetelnému a otevřenému propojení podivné struktury několika soukromých firem a vedení klíčových státních úřadů. Takový negativní vývoj nemůže předseda vlády Nečas ignorovat,“ upozornil Bohuslav Sobotka.

Důvěra Petra Nečase
Petr Nečas nakonec v Otázkách Václava Moravce uvedl, že množství nových lidí na ministerstvech, kteří dříve působili v bezpečnostní agentuře ABL, je přeci jen neobvyklé. „Věci veřejné jsou nová strana a naráží na své personální limity,“ myslí si Nečas.

Nečas v pořadu České televize zopakoval, že dostal od Věcí veřejných ujištění, že konflikt zájmů nenastane. „Dostal jsem jednoznačné ujištění od vedoucích představitelů strany Věci veřejné i od jednotlivých ministrů za tuto stranu, že v žádném případě ať už přímo nebo nepřímo se firma ABL nebude podílet na žádných transakcích s jednotlivými resorty nebo resorty obecně ovládanými stranou Věci veřejné," zdůraznil premiér.

Nečas svůj postoj k celé záležitosti argumentoval principem koaliční důvěry. Pokud ale nastane problém, chce se řídit pravidlem „padni komu padni". Přesvědčen je také, že toto vnímání mají i představitelé strany Věci veřejné. Vědí prý, že tyto obavy veřejnost a česká média mají, a budou se snažit přesvědčivým způsobem „jakýkoliv závan pochybností" vyvracet a přesvědčivě dokazovat, že tomu tak není.

Obhajoba Věcí veřejných
Podle Věcí veřejných jsou jejich nominace na pozice náměstků a ministrů činěny na pozadí kritérií odbornosti a profesních zkušeností.

Věci veřejné sice připouštějí, že jakožto ve vysoké politice nová strana disponují menšími personálními možnostmi, to ale podle jejich mínění nikterak nesnižuje kvalifikaci konkrétních osob, které budou působit na odborných pozicích.

„Věci veřejné, podobně jako koaliční partneři, nikdy nepropagovaly svoje kandidáty s takovou intenzitou, jako to činila ČSSD. Protože naší straně jde primárně o naplňování programu, personální otázky byly logicky upozaděny. S tímto přístupem byla vedená i velká část jednání mezi koaličními stranami,“ stojí v prohlášení Věcí veřejných k celé záležitosti.

Věci veřejné – pravděpodobně oprávněně – žádají nakonec opozici, ale i veřejnost, aby k posuzování kompetentnosti osob na ministerstvech přistoupili až poté, kdy začnou tito lidé ve svých funkcích působit.

Hrozba žaloby ze strany ABL
Zajímavé nicméně je, že se do celého sporu nakonec vložila i samotná bezpečnostní agentura. ABL založená současným ministrem dopravy Vítem Bártou žádá omluvu od předsedy sociální demokracie Bohuslava Sobotky. Omluvit se má za své výroky o personálním propojení firmy ABL s vedením několika ministerstev, které označil za možné bezpečnostní riziko. Firma tvrdí, že by měl uvedená tvrzení podložit důkazy.

„V opačném případě nezbude naší společnosti nic jiného než se odstranění zásahu do své dobré pověsti domáhat prostřednictvím žaloby,“ uvedl předseda představenstva ABL Martin Refka v otevřeném dopise Sobotkovi. Sobotka tento nátlak odmítá.

Společnosti ABL vadí zejména to, že Sobotka hovoří o personálním propojení mezi několika ministerstvy a strukturami souvisejícími s ABL, s čímž podle něho hrozí nebezpečí korupce, střetu zájmů a bezpečnostních rizik. Firma totiž již před časem uvedla, že lidé, kteří v ní v minulosti působili a nyní zastávají vedoucí místa ve veřejné správě, s ní nejsou v žádném vztahu.

Z tohoto důvodu podle Refky nejde o žádné personální propojení ministerstev se společností ABL. O propojení politické strany Věci veřejné a firmy ABL nicméně podle Sobotky svědčí právě ten fakt, že na kritiku aktivit ministrů za Věci veřejné na ministerstvech ze strany ČSSD nereagovala politická strana, jak bývá v demokratickém uspořádání běžné, nýbrž firma ABL.

Taktéž Pavel Šaradín se ve svém sloupku v Deníku Referendum podivuje, že se proti předsedovi sociálních demokratů neohradil ministr dopravy, nýbrž firma, kterou zakládal. „Dejme tomu, že on sám o krocích svého bratra a celé společnosti nevěděl,“ píše politolog.

Sociální demokraté ostatně opakovaně upozorňovali na možné ohrožení nezávislosti obchodů se státními zakázkami, neboť považují prodeje společností rodinným příslušníkům na oko za nepřijatelné.

Podle Sobotky tak je nezbytné, aby se v zájmu omezení korupce a střetu zájmů firmy vlastněné podnikateli Vítem Bártou a Kamilem Jankovským neucházely v příštích čtyřech letech o žádné veřejné zakázky, a to ani formou možných subdodávek.

„Nemělo by dojít k opakování příběhu bývalého ministra Aleše Řebíčka z ODS, jehož podnik díky veřejným zakázkám zázračně zvýšil svůj obrat právě v době, kdy Aleš Řebíček zastával v Topolánkově vládě funkci ministra,“ upozornil Bohuslav Sobotka.

Naplňují se tak pochybnosti o fungování a struktuře Věcí veřejných. „Vzhledem k tomu, že Věci veřejné nejsou politickou stranou, nýbrž klubem s podnikatelským záměrem, je pravděpodobné, že v momentě, kdy získají své dividendy, z vlády odejdou,“ myslí si například politolog Jiří Pehe.

„Pro českou politiku je to zcela nová zkušenost, kdy takový počet zástupců jediné bezpečnostní agentury obsadil tolik vlivných míst v exekutivě. Téměř vůbec si nelze představit, že by si něco takového mohl dovolit někdo z velkých stran. Jak by asi reagovala média, pokud by se ministrem stal sociální demokrat-podnikatel a jeho zaměstnanci obsadili několik ministerstev,“ táže se Pavel Šaradín.

Profesorka politologie Vladimíra Dvořáková nicméně připomíná, že prorůstání ekonomiky a politiky není fenoménem nikterak novým. „V tomto nebudou praktiky Věcí veřejných o nic nebezpečnější, než co jsme doposud zažili. Navíc bude jistou výhodou, že o bezpečnostní agentuře ABL víme, tudíž lze očekávat daleko větší opatrnost, pokud jde o cokoli případně napadnutelného z její strany," myslí si politoložka.

„Veřejnost ale i novinářská obec si musí uvědomit, co chce v případě politiky Věcí veřejných kontrolovat. Tu totiž nepůjde o zneužívání veřejných zakázek, tak jako to bylo doposud, a podnikatelů stojících v pozadí některých partají, nýbrž o přístup k bezpečnostním informacím," upozorňuje na z povahy věci logický zájem bezpečnostní agentury.

Podle Dvořákové tak bude třeba bedlivě sledovat průběh bezpečnostních prověrek, úniky informací a podobně. „Média budou mít v tomto případě svou roli hlídacího psa daleko komplikovanější, neboť bude problematické se k utajovaným informacím a jejich obchodování s nimi dostat," uzavíra Vladimíra Dvořáková pro Deník Referendum.

Podle Šaradína posunuje sponzor a faktický vůdce Věcí veřejných Vít Bárta hranice české politiky tam, kde by neměly být. Neboť nevíme, co se stane s muži z ABL po dalších volbách, kdy třeba své posty opustí? „Co když se všichni vrátí do subjektu, z něhož se dostali do politiky? Co jiného už by mělo být bezpečnostním rizikem?,“ píše Pavel Šaradín.

Buď jak buď, Věci veřejné jsou doposud nejdůslednějším reprezentantem nového typu politického subjektu. Jsou reprezentantem politické strany, jejíž struktura a fungování podle Jiřího Pehe připomíná spíše obchodní společnost.

Ambicí a důvodem existence takové strany pak není náprava a kultivace věcí veřejných, nýbrž obchodování se státními informacemi, státními zakázkami či výhodnými místy ve státní správě.

Podle Šaradína se tak začíná ukazovat jiná tvář Věcí veřejných, jejíž název je v rozporu s realitou a konkrétními kroky. „Je tak pouze otázkou času, kdy (si) přiznají, jakým způsobem jsou Věci veřejné řízeny a k čemu vlastně spějí. Tzv. véčkaři jsou stranou jednoho muže, neexistuje v ní veřejně sdělovaná kritika, což je pro každý politický subjekt nebezpečné,“ uzavírá Pavel Šaradín.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 23.7.2010. viz tady.)

Možnosti a limity strany lidové

2010-08-13T16:04:00.001+02:00

Prostor pro ryze křesťanskou stranu v české vypjatě ateistické společnosti není široký. Právě proto se jako stěžejní předpoklad udržení relevance KDU-ČSL v české politice jeví nutnost získat i voliče mimo křesťanské prostředí.

Podstata dilematu, před nímž dnes stojí KDU-ČSL, je tato: má-li si udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká liberálnější voliče. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních katolických voličů.

„Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ řekla Deníku Referendum politoložka Vladimíra Dvořáková.

Bez podstoupení tohoto rizika se lidovci nemají šanci stát opět stranou, jakou byli za Josefa Luxe: schopnou formulovat zásadní témata současnosti, jež klade důraz na sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů. Vedení okolo Cyrila Svobody k tomu odvahu nemělo, což je jedním z důvodů odchodu lidovců mimo sněmovnu.

Příčiny neúspěchu KDU-ČSL
KDU-ČSL letos volilo 229 717 voličů. Při volební účasti necelých třiašedesáti procent občanů to znamenalo zisk 4,39 % hlasů. V roce 2006 volilo KDU-ČSL 386 706 voličů. Lidovci tak během čtyř let ztratili 156 989 voličů.

Kde hledat příčiny jejich odlivu? Podle politologa Lukáše Jelínka je evidentní, že KDU-ČSL neprohrál volby program, nýbrž způsob vedení předvolební kampaně. „Program mají lidovci kvalitní a není důvod jej měnit. Změnit je třeba techniky oslovování potenciálních voličů,“ myslí si Lukáš Jelínek.

Podle současné úřadující předsedkyně KDU-ČSL Michaely Šojdrové nebylo lidovecké vedení schopno rychle a kompetentně zareagovat především na vznik nových stran, na obavy občanů z ekonomické krize a na obecný zájem voličů především o řešení jejich ekonomických problémů. Další důležitý nedostatek volební kampaně KDU-ČSL pak Michaela Šojdrová spatřuje v nedostatečném využití moderních komunikačních kanálů včetně internetu.

I politolog Petr Fiala shledává dlouhodobý neúspěch lidovecké strategie v neschopnosti strany přizpůsobit metody oslovování voličů měnícím se podmínkám. „Zatímco v devadesátých letech stačilo pro dosažení přijatelného volebního výsledku mobilizovat rozsáhlou členskou základnu a její rodinné příslušníky, kteří dohromady tvořili rozhodující část voličů KDU-ČSL, ve 21. století je už tento typ politické práce nedostatečný a KDU-ČSL je nucena oslovovat voliče také méně osobními přístupy, především prostřednictvím médií,“ napsal před časem Petr Fiala.

Podle něho však strana není na tuto práci dobře připravena a i vlivem vnitrostranických střetů není schopna se dostatečně profilovat na srozumitelných politických tématech, která sama do veřejného prostoru přináší.

Obdobně uvažuje i Tomáš Halík v textu publikovaném na serveru Christnet. Podle něho navíc lidovci nejsou schopni myslet sociologicky.

„Spoléhali na ,moravský venkov' a nevzali na vědomí, že se pronikavě a nezvratitelně mění struktura a společensko-kulturní profil věřících lidí. Ať se to komu líbí či nelíbí, jako ve většině evropských zemí už i u nás přestali být věřící jednotnou socio-kulturní skupinou, která by mohla mít jedinou politickou reprezentaci,“ myslí si Tomáš Halík.

Lidovci si – tak jako sociální demokraté – musejí konečně uvědomit, že se pohybují v radikálně individualizované společnosti. Tato individualizace se podle Halíka dotýká i věcí náboženské víry. „Víra se individualizuje, entita věřících se názorově i sociálně pluralizuje, náboženství hraje úplně jinou roli v životě většiny dnešních věřících, než hraje třeba v islámu a než hrálo v premoderní společnosti,“ napsal Tomáš Halík.

Klíčové je pak to, že individualizovaná víra již logicky není nositelem skupinové identity, nýbrž odpovědí na osobní existenciální a spirituální otázky. Tuto proměnu náboženské sebeidentifikace občanů musí lidovci přijmout a přizpůsobit tomu svou politickou práci.

S tím totiž souvisí proměna vztahu věřících k instituci církve a hierarchii. „Názory hierarchie, zejména v oblasti světské, naprostá většina věřících nevnímá jako pro sebe závazné,“ napsal Tomáš Halík.

Jinak řečeno, lidovci musí vzít v potaz, že lidé, a to i věřící, se při volbách zajímají především o dopad politiky na jejich konkrétní situaci. „Světonázorové strany (to platí i o komunistech) vymírají s tou vrstvou, která se silně identifikovala s ideologiemi a institucemi, mladá generace smýšlí zcela jinak,“ uzavírá známý katolický teolog a prezident České křesťanské akademie.

Téma ekonomiky
Michaela Šojdrová vidí příčinu volebního neúspěchu lidovců především v nedostatečné artikulaci jejich ekonomického programu. „My jsme prostě vsadili na podporu rodin, boj s korupcí a hazardem. Chyběla nám prezentace našeho ekonomického programu, o tom jsem přesvědčená a vím, že to scházelo i řadě našich voličů,“ řekla Deníku Referendum úřadující předsedkyně lidovců.

Šojdrová tak mimoděk reaguje na ekonomizující diskurs převládající v médiích. V posledních letech totiž platí, že se předvolební diskuse redukuje převážně na ekonomická témata, na reformy veřejných financí či úsporná fiskální opatření. Nicméně rezignují-li lidovci na témata kulturně-civilizační, ubude důvod, proč litovat jejich mimoparlamentní existence.

Podle Lukáše Jelínka totiž lidovci naopak musí upřednostňovat hodnoty, na jejichž základě mohou vystavět kritiku neoliberálních reforem formující se vlády. „Je iluzorní si myslet, že mohou ostatním partajím konkurovat v ekonomických tématech. Což neznamená, že mají rezignovat na ekonomickou problematiku, naopak. Nicméně ta musí zůstat pouze jednou z dimenzí jejich programu,“ říká Lukáš Jelínek pro Deník Referendum.

Například téma zvýšení sazby DPH a její Bezděkovou komisí navrhované sjednocení na devatenáctiprocentní úrovni zaplatí především rodiny s dětmi, důchodci a méně majetní. Zvýšení nepřímých daní je údajně přijatelnější než zvýšení přímých daní. Může to tak být, ale otázkou je pro koho.

„Podle mého názoru už tento příklad otevírá otázku nejen finanční, ale také hodnotovou. Buď můžeme danou věc posuzovat pouze z hlediska ekonomických kalkulů, nebo tyto kalkuly posadit na nějaké hodnotové přístupy. Například, že všechny reformní a úsporné kroky by se neměly příliš dotknout rodin s dětmi a starých lidí. To není levicové stanovisko, ale křesťansko-demokratické stanovisko,“ napsal politolog Rudolf Kučera.

Jinak řečeno, mimoparlamentní existence lidovců je ztrátou pro českou politiku právě z toho důvodu, že sledovali něco jiného než většinová společnost. Ta se totiž soustředila výhradně na ekonomická témata. Na možnosti rentabilního podnikání a na materiální životní úroveň.

„Pravicový i levicový akcent byl odlišný: jak vytvářet bohatství a jak nezchudnout. Jak v době dohledné a jak v dlouhodobější perspektivě. Ale společným tématem byla a je ekonomika a hospodářská a sociální politika. Je to velmi důležité. Ale existují ještě velká kulturně-civilizační témata, jejichž povaha je více nadčasová,“ napsal Petr Příhoda pro ČRo 6.

Například typické lidovecké téma rodiny. „Vyprázdněním smyslu otcovství a mateřství profiluje příští generace i samu povahu mezilidských vztahů. Nebo: náš populační sesuv. Vymírání národa. A stěhování národů na to navazující. To jsou témata, vůči nimž byli lidovci vnímavější, zatímco veřejnost na ně moc neslyší. Pravda, neuměli jí to vzkázat,“ uvažuje Petr Příhoda.

Zkrátka ztráta lidovců je ztrátou české politiky potud, pokud dokážou artikulovat témata přesahující dnešek a současně budou politické kroky ostatních stran – jež berou populisticky ohled pouze na současnost – principiálně kritizovat.

Přesně to před lety vyjádřil Ludvík Vaculík: „Naše vlády všecky jsou založeny na politicky zastaralém názoru, že mají co nejvíce vyhovovat lidem: dnešním, bez ohledu na budoucí.“ Pokud se právě proti tomuto krátkozrakému pojetí politiky nebudou schopni lidovci postavit, česká politika se bez jejich hlasu obejde.

Jak se vrátit do vysoké politiky
KDU-ČSL momentálně disponuje čtyřmi senátory a na podzim bude obhajovat jedno z těchto senátorských křesel. Předpokladem úspěchu je ujasnění si programových priorit a výše nastíněné metody oslovování voličů. Současně je třeba vybrat důvěryhodné kandidáty. Podle Michaely Šojdrové bude pro posílení sebevědomí KDU-ČSL nezbytné získat minimálně dva senátory.

V komunální politice je pozice lidovců tradičně silná a i podzimní volby do zastupitelstev naznačí, zda-li jsou ztráty lidoveckých pozic nezvratnou tendencí, či nikoli. To platí navzdory tomu, že obecní i senátní volby bývají charakterizovány jako volby druhého řádu.

Lidovci nyní disponují 5 463 zastupiteli, kteří byli zvoleni na kandidátkách KDU-ČSL, z toho je 1 714 lidoveckých členů. Starostů mají lidovci 428, z toho 206 členů, místostarostů 435, z toho 169 členů. Lidovci mají také jednoho primátora a šest náměstků primátora. Obhájit tyto počty bude nepochybně složité.

Co musí tedy KDU-ČSL učinit, aby zvrátila trend úbytku volebních hlasů? Na lidoveckém webu se opatrně rozbíhá diskuse nad budoucností KDU-ČSL v české politice. Mezi nejzajímavější diskusní příspěvky patří Olomoucké artikuly pro záchranu politiky KDU-ČSL.

Autoři přirovnávají odchod z parlamentních lavic Poslanecké sněmovny ke klinické smrti, na níž se podle nich mnohem více než okolnosti vnější podílí sama lidová strana. Nesnaží se vymlouvat na vnější okolnosti, nýbrž naopak nešetří kritikou do vlastních řad.

Mezi podstatné body jejich navrhovaného desatera patří třeba požadavek změny KDU-ČSL ze strany katolíků na stranu prosazující křesťanské a demokratické hodnoty, otevřenou všem lidem, kteří podobné hodnoty sdílí, bez ohledu na jejich vyznání.

Tento požadavek naplňuje v úvodu popsanou nutnost otevřít stranu novým voličům. I podle Vladimíry Dvořákové se lidovci musí distancovat od úzce katolického profilu směrem k tématům obecně křesťansko-civilizačních hodnot.

Dalšími body Olomouckých artikulů jsou požadavky svolání programové konference a mimořádného volebního sjezdu s obměněnými delegáty; rezignace okresních předsedů a členů předsednictev na všech úrovních strany, včetně obměny vedení strany, které je dle autorů tvořeno lidmi po letech v politice již zcela odtrženými od reality.

Nepochybně klíčovým, nicméně sporným se jeví odmítnutí autorů posunu názorů a programu strany ze středu směrem k levici a k populismu (sic). Autoři v tomto bodě navazují na nešťastný předvolební výrok Cyrila Svobody, jenž se před volbami nechal slyšet, že slušní lidé volí pravici. I on se ostatně pouze přizpůsoboval mediálnímu velebení pravice, které doprovázela kýčovitá dehonestace všeho levicového.

Pravda je totiž taková, že po celou dobu existence lidové strany jsou v ní přítomny minimálně dva ideové proudy: hodnotově konzervativní, jenž má přirozeně blíže k pravicovým subjektům, a křesťansko-sociální, jehož důraz na mezilidskou solidaritu posouvá KDU-ČSL nalevo od stranicko-politického středu.

Jinými slovy řečeno se KDU-ČSL musí i nadále v sociálně-ekonomických ohledech přiklánět k levicovým konceptům vyrůstajícím z křesťansko-sociální nauky, zatímco jejich společensko-kulturní zázemí je orientuje konzervativně, a tedy pravicově. Lidovci se zkrátka musí sebeidentifikovat jako středová partaj.

Podle Vladimíry Dvořákové je třeba, aby lidovci právě napětí mezi křesťansko-sociální naukou a křesťanským konzervatismem udrželi v rovnováze. KDU-ČSL podle ní musí akcentovat jak hodnotové rysy své programatiky, tak sociální tematiku. „Posun napravo stranické soustavy je předem ztracený, neboť tam je prostor již obsazený,“ uvažuje pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Podle mediálního analytika Tomáše Zdechovského se lidovci musí vymezit vůči stávajícím parlamentním stranám. „KDU-ČSL musí vystupovat jako svébytná strana s jasně artikulovanými tématy a postoji. Mezi ně patří obecné téma práce a zaměstnanosti obyvatel, dialog mezi zaměstnavateli a zaměstnanci nebo hájení zájmů malých a středních podnikatelů,“ říká pro Deník Referendum Tomáš Zdechovský.

Mezi další klíčová témata pak řadí bezpečnostní politiku, spravedlnost, soudnictví a vymahatelnost práva či tradičně lidovecké téma rodiny. „Lidovci musí jednoznačně artikulovat sociální rozměr spravedlnosti založený na úctě ke každému jedinci jakožto nevyvratitelné hodnotě. Musí jednoznačně usilovat o společnost, kde nesmí být nikdo diskriminovaný a kde musí naopak stát usilovat o integraci občanů, a nikoli rušit sociální dávky,“ myslí si Tomáš Zdechovský.

I Vladimíra Dvořáková vidí roli lidovců v logickém a jediném smysluplném sepětí jejich programu s křesťansko-civilizačními hodnotami. Předpokladem jejich hájení je podle ní odmítnutí jakékoli radikální nesnášenlivosti.

Jak se nevrátit do vysoké politiky
Vladimíra Dvořáková tu naráží na text Mladých křesťanských demokratů, kteří si v panické reakci na volební propad lidovců na svém Celostátním výboru schválili dokument nazvaný Pět programových bodů, jak vrátit KDU-ČSL do Poslanecké sněmovny.

Některé z programových priorit tohoto dokumentu obhajují extrémně xenofobní názory, antievropské postoje či k represi inklinující návody na řešení společenských problémů.

Mladí křesťanští demokraté navrhují například tvrdý boj proti kriminalitě a drogám včetně marihuany, boj proti masové imigraci a radikálnímu islámu či jednoznačný a zřetelný boj proti eutanazii, potratům, registrovanému partnerství a adopcím dětí homosexuálními páry.

Podle Lukáše Jelínka se jedná o první reakci na volební neúspěch, jejíž vyslyšení by bylo nebezpečnou cestou, která by beztak vedla k definitivní marginalizaci KDU-ČSL. „Volání po vyhraňování se a represi, artikulace xenofobních a antievropských názorů považuji za nebezpečné,“ řekl Lukáš Jelínek Deníku Referendum. „Je to šílený. Ten dokument navazuje na fašizující tradice druhé republiky,“ nepochybuje politoložka Vladimíra Dvořáková.

Michaela Šojdrová nicméně dokument Mladých křesťanských demokratů zpochybňuje. „Neprošel žádnou vnitřní diskusí či oponenturou. Na to, jak zásadní stanoviska k důležitým otázkám chce artikulovat, nebyl dostatečně diskutován uvnitř MKD. Považuji to za názor, který část členů MKD zastává, ale není to jejich programový dokument, proto ho nechci nijak komentovat. Respektuji ho jako názor určité části členů MKD,“ řekla pro Deník Referendum Šojdrová.

Otázka je, zda Michaela Šojdrová tímto postojem jako předsedkyně KDU-ČSL nezachází v pochopitelné snaze integrovat všechny různé proudy příliš daleko. Neměli bychom očekávat ke xenofobním a fašistoidním tendencím principiálnější postoj?

Tomáš Zdechovský ovšem význam Mladých křesťanských demokratů bagatelizuje. „Počet členů čítá několik desítek. Současně je třeba říct, že na vlivu tam získávají lidé, kteří dříve působili ve straně Miroslava Sládka,“ řekl Zdechovský Deníku Referendum. „Považuji je za zcela mimo, bez vlivu a relevance pro politiku KDU-ČSL,“ uzavřel Tomáš Zdechovský.

Nevylučovat, nýbrž integrovat jednotlivé proudy
Předpokladem politiky, jež by mohla být produktivním a nosným půdorysem pro návrat lidovců mezi relevantní partaje, je tedy odmítnutí sklonů k extrémům a současně udržení rovnováhy mezi jednotlivými tradičními ideovými proudy, jež se tradičně v nepatrných obměnách reprodukují uvnitř strany lidové. Všechny jsou totiž součástí její identity.

Mezi ně patří především diference mezi moravskou a českou částí lidové strany, spor mezi stoupenci konzervativnější, a tedy pravicovější křesťansko-demokratické orientace, a zastánci posilování jejího spíše křesťansko-sociálního charakteru. Současně je třeba stranu otevřít liberálnějšímu městskému voliči. V neposlední řadě lidovci musí modernizovat formy oslovování voličů.

Toho si je vědoma i Michaela Šojdrová. „Pokud KDU-ČSL, ať už v jakékoli podobě, má v dalších volbách uspět, musí najít cestu k voličům v Čechách a ve městech. Nechci dnes předjímat, jakou cestu ,otevření' strana zvolí, ale otevřít se musí. Obecně bych to nazvala otevření se pro zásadní změnu, pro novou vlastní definici. Znovu si odpovědět na to zásadní: Kdo jsme a kam jdeme,“ uvedla úřadující předsedkyně lidovců pro Deník Referendum.

Volební sjezd mají lidovci naplánovaný na konec září. Pokud do té doby proběhne uvnitř strany diskuse, jejímž výstupem bude formulace programových priorit, jak to opatrně naznačuje Michaela Šojdrová, bude to dobrým předpokladem pro volbu nového vedení, jehož složení a charakter se promítne už do výsledků lidovců v podzimních senátních a obecních volbách. Ale hlavně zásadně napoví, zda se lidovci budou mít reálnou šanci vrátit do sněmovny, anebo zda natrvalo upadnou do mimoparlamentní obskurnosti.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 10.7.2010, viz tady.)

Společnost se škrtnout nedá

2010-08-10T13:59:00.005+02:00

Prohlášení ProAlt - Iniciativy pro kritiku reforem a na podporu alternativ

Mluví o „vládě rozpočtové odpovědnosti“. Nastolují však vládu neodpovědnosti vůči společnosti i přírodě. Je proto třeba, abychom se ke své odpovědnosti přihlásili my, občané a občanky. Chceme jasně vyjádřit nesouhlas, přispět k zastavení vládních návrhů, povzbudit aktivitu veřejnosti a zahájit diskusi o alternativách. Chceme ukázat, že společnost se z ekonomických rovnic a politických strategií škrtnout nedá.

Škrty jsou problém, nikoli řešení
Vláda chce provést zásadní změny – ve školství, ve zdravotnictví, v penzijním systému, v pracovním právu, v sociálních službách, ve vědě a výzkumu. Neblahé dopady však můžeme očekávat i v dalších oblastech, od ekologické politiky přes politiku kulturní až po zahraniční.

Mnohé změny mohou být nevratné. Hrozí nám zavedení dvojích standardů ve zdravotnictví a s tím podstatné omezení všeobecně dostupné zdravotní péče, rozsáhlé škrty v sociální politice a posílení vlivu soukromých firem na dosud nezávislé univerzity, na systémy důchodového pojištění a dokonce i na Ministerstvo vnitra. Můžeme očekávat vystupňované ničení přírody, omezování práv občanů i další opouštění solidárních přístupů v rozvojové spolupráci. Chystaným změnám přitom nepředchází široká odborná ani občanská diskuse.

Reformy přilétají na křídlech strachu. Neodůvodněné, účelově vyvolané obavy ze státního bankrotu, šířené bez hlubších znalostí pod heslem „řecké hrozby“, umožňují ospravedlnit cokoli. Slouží převedení hodnot jako zdraví, vzdělání, příroda, práce či solidarita na účetní položky. Navíc dvacet let neaktuální, vypočítavě zveličovaný strach z „návratu komunismu“ má preventivně zneškodnit jakoukoli opozici.

Mezinárodní finanční a hospodářská krize se využívá k vyvolání pocitu naléhavosti a ohrožení. Mlčí se o tom, že navrhovaná řešení vycházejí z téže neoliberální ideologie, jež nás ke krizi dovedla. Ta vznikla v důsledku deregulace trhů a nekontrolovaných finančních spekulací, dlouhodobého omezování veřejných statků a zvyšování sociálních nerovností, tedy vinou uplatňování politicko-ekonomických přístupů podobných těm, kterými chce současná vláda krizi řešit. Zapomíná se na historickou zkušenost, která ukazuje, že ke zvládnutí ekonomických krizí v moderních společnostech nikdy nevedlo snižování veřejných výdajů a ústup od veřejných služeb, ale spíše jejich posílení.

S odkazem na minulý režim u nás zdomácnělo klišé, že soukromé je vždy lepší než veřejné. Pod tímto heslem vláda chystá útok na veřejný sektor. Privatizace přitom v mnoha oblastech zásadním způsobem omezuje veřejný prostor, v němž se lidé stýkají jako rovný s rovným, a směruje veřejné prostředky do rukou soukromých firem, často spojených s rozsáhlou korupcí a dalšími nelegálními praktikami. Poučení z probíhající finanční krize, které se shoduje s poučením z krize ekologické, naopak zní: neodpovědné a nekontrolované sledování soukromých zájmů se může změnit ve společenskou katastrofu.

Přerozdělování naruby
Tvrdí se, že „v dnešní době může obstát jen společnost s flexibilními lidskými zdroji“. Zdůvodňuje se tak plán na změnu zákoníku práce, která má zjednodušit a zlevnit propouštění. Jsme tu stavěni do pozice konkurenta s ostatními lidmi a společnostmi. Soutěžíme přitom v míře vlastního znevýhodňování, v omezování sociálních práv, ve snižování mezd, v uvolňování ekologických a zdravotních norem, zkrátka ve zhoršování celkové kvality života. Tato logika redukuje náš život na ekonomický výkon a nás samé na lidské suroviny, obráběné vzděláním a praktickými zkušenostmi pouze v zájmu tržní využitelnosti.

Další klišé zní, že přerozdělování je „trestem za úspěch“. Často se ozývá otázka, proč máme platit na různé skupiny obyvatel nálepkované jako „líné“, „zneužívající systém“ či „nepřizpůsobivé“. Právě odbourávání přerozdělujících prvků je jedním z podstatných východisek i cílů vládního programu. Přitom už nyní na veřejné a sociální služby vynakládáme jen 18,6 % hrubého domácího produktu, zatímco průměr evropské sedmadvacítky činí 26,2 %.

Výdaje na podpory v nezaměstnanosti, líčené před volbami jako základní problém státního rozpočtu, činí 0,6 % oproti evropskému průměru 1,3 %. Ta samá vláda, která chce v zájmu „rozpočtové odpovědnosti“ škrtat v tomto výdaji, zároveň podporuje investici v řádu mnohonásobku této částky, až půl bilionu korun, do dostavby dalších dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, ačkoliv se z ČR už teď mnoho elektřiny vyváží (vloni 13 643 gigawatthodin, což představuje asi 18% celé produkce).

Už Topolánkova vláda prosadila omezení plateb na sociální pojištění z vyšších příjmů a systém zdanění, který zvýhodňuje bohaté a dopadá na střední třídy a chudé, tzv. „rovnou daň“. Nyní se uvažuje o dalším navýšení nepřímých daní, které opět dopadne nejtíživěji na střední a nižší příjmové skupiny. Připravované reformy se přitom mají ještě více než ty minulé dotknout právě těch nejzranitelnějších – handicapovaných, nemocných, nezaměstnaných, důchodců a dětí. Přerozdělování pokračuje – probíhá však od chudých k bohatým.

Přitom třeba zkušenost ze skandinávských zemí ukazuje, že skutečné přerozdělování není neefektivním plýtváním, ani pouhým prostředkem k zajištění potřebných a nevede ani k nárůstu nezaměstnanosti. Slouží rozvoji každého člověka bez ohledu na podmínky, do nichž se narodil. Tím nejen omezuje nespravedlnost a pro řadu lidí rozšiřuje svobodu. Napomáhá také rozvíjení společnosti jako celku.

Jaký dluh? A vůči komu?
Mluví se o „dluhu“, který je třeba snížit, abychom nežili „na úkor příštích generací“. Cílem plánovaných reforem však není dluhy splatit, nýbrž přesunout je z veřejných rozpočtů na účty domácností. Lidé budou nuceni zadlužovat se na školném, na zdravotní péči a mnozí z nich i na zaplacení základních potřeb.

Útok na ekologické zákony, který připravují reformátoři ve jménu oživení ekonomiky, by vedl nejen k dalšímu snížení kvality života pro občany ČR, nýbrž také k navýšení dluhu v podobě znečištěné a zplanýrované krajiny a přírody. Česká republika má se svými dvanácti tunami exhalací oxidu uhličitého na osobu, svým neúsporným hospodařením s přírodními zdroji i energiemi a neuváženou dopravní politikou již dnes velký dluh vůči budoucnosti. Průměrný Čech potřebuje pro svůj život zdroje z dvojnásobného kusu Země než průměrný obyvatel planety.

Vážně míněné splácení ekonomických i ekologických dluhů nevyžaduje, abychom upozadili sociální a ekologické ohledy. Vyžaduje osvobození společnosti z diktátu růstu.

Žijeme ve světě, kde deset procent nejbohatších vlastní osmdesát pět procent světového bohatství; majetek tří nejbohatších mužů světa přesahuje roční hrubý domácí produkt osmačtyřiceti nejchudších států dohromady. Žijeme ve světě hlubokých sociálních rozdílů, které se projevují v kvalitě života, v životních možnostech a horizontech.

V České republice se zatím těšíme určité míře ochrany zaměstnanců ve vztahu k zaměstnavatelům, solidárně financovanému zdravotnictví a bezplatnému veřejnému vysokému školství a zatím i relativně nízkým sociálním nerovnostem, které se ovšem již nyní prohlubují. Ve Spojených státech plyne dnes jednomu procentu nejbohatších téměř čtvrtina veškerých příjmů. Podíl příjmů pro tuto úzkou vrstvu Američanů vzrostl trojnásobně od sedmdesátých let minulého století, kdy se v zemi začala uplatňovat neoliberální politika. Je to skutečně směr, kterým se chceme vydat?

Protest má smysl
Proti vládě nejsme bezmocní. Politici jsou závislí na veřejném mínění. Vyjádří-li se veřejnost dostatečně nahlas, vytváří tlak, který politici pocítí. Protesty mají smysl a mohou hodně změnit. K pádu britské premiérky Margaret Thatcherové, vzoru neoliberálů po celém světě, podstatně přispěly demonstrace proti dani z hlavy. Na přelomu století protesty proti ekonomické globalizaci vehnaly její stoupence alespoň na čas do defenzivy. Generální stávky dokázaly otřást řadou režimů. Budeme-li aktivní, můžeme vládní plány odvrátit.

Řada sociálních, ekologických a občanských výdobytků, jež dnes v České republice považujeme za samozřejmé, byla výsledkem domácích občanských iniciativ a hnutí. Mnohé ovšem byly vybojovány jinde a my jsme je během posledních dvaceti let dostávali ze zahraničí téměř bez politického zápasu. Nyní nejde jen o nás. Je čas přispět aktivně k protestům a bojům, které se celosvětově vedou o zvýšení sociální spravedlnosti a za záchranu planety.

Zakládáme tuto iniciativu, abychom sdružovali občany, podporovali a případně propojovali iniciativy, které se snaží působit naznačeným směrem. Chceme zahrnout široké spektrum nesouhlasících. Chceme být prostorem pro sebevyjádření občanů, aniž by se museli připojit k některé z politických stran. Na těch budeme nezávislí.

Budeme vytvářet a zveřejňovat odborné analýzy, vstupovat do veřejné diskuse, pořádat a podporovat demonstrace a jiné formy veřejného protestu. V určitých případech se oproti navrhovaným reformám nebojíme hájit současný stav i s vědomím jeho chyb. Tyto chyby blednou tváří v tvář hrozbám, které přinášejí vládní návrhy. Právě tak nám ale v řadě případů půjde o hledání alternativ jak vůči navrhovaným opatřením, tak vůči současnému stavu.
Stejně jako jinde ve světě ani u nás není řešením současných ekonomických, sociálních a ekologických problémů rychlé zavedení údajně zázračných receptů, založených na zjednodušujících formulkách a odrážejících zájmy bohatší části společnosti. Nepotřebujeme další reformní „léčbu šokem“, ale především otevřenou diskusi o současném stavu a různých možnostech řešení a budoucího vývoje.

Skutečné řešení problémů nemůže přinést pokračování politiky, která je přivodila. Je třeba prosazovat alternativy založené na demokratické účasti všech, na sociální spravedlnosti a na ekologické ohleduplnosti. Cesta k nim vede přes porážku stávajících návrhů vlády. Klíčová bude mobilizace veřejnosti. Je v našem společném zájmu vyjádřit se co nejhlasitěji: protestovat a formulovat alternativy.

Toto prohlášení můžete podpořit svým podpisem na adrese www.proalt.cz. Zde se také o iniciativě ProAlt dovíte více. Budeme rádi, pokud se zapojíte do její činnosti.

Mluvčí iniciativy:
Jana Glivická (721 228 702; jana.glivicka@proalt.cz),

Tereza Stöckelová (723 201 394; tereza.stockelova@proalt.cz),

Ivan Odilo Štampach ( ivan.stampach@proalt.cz)

Signatáři iniciativy k 8. 8. 2010:
Yasar Abu Ghosh, sociální antropolog
Milena Bartlová, historička umění
Michal Bartoš, ekolog
Václav Bělohradský, publicista a univerzitní učitel
Jan Beránek, ekolog
Adam Borzič, básník a překladatel
Kamil Bouška, básník
Jan Černý, doktorand filosofie
Vlasta Čiháková Noshiro, historička umění
Pavel Čižinský, advokát
Jiří David, umělec
Vratislav Dostál, novinář
Patrik Eichler, novinář
Táňa Fischerová, herečka
Karel Floss, filosof
Jana Glivická, studentka
Iveta Hajdáková, doktorandka antropologie
Marta Slačálková Harasimowicz, informační pracovnice
Ludvík Hlaváček, historik umění
Hanka Holcnerová, redaktorka
Karel Holomek, strojní inženýr, nyní předseda nevládní romské organizace, publicista
Stanislav Holubec, sociolog
Dita Horová, advokátka
Antonín Horčica, správce systému managementu
Marek Hrubec, filosof
Martin Hříbek, vysokoškolský pedagog
Jakub Hutera, student
Jana Jetmarová, antropoložka
Naďa Johanisová, ekologická ekonomka
Eva Kaličinská, lektorka Organizace pro pomoc uprchlíkům
Eva Kantůrková, spisovatelka
Lubor Kasal, básník
Jan Keller, sociolog
Václav Klusák, astronom
Roman Kocek, student
Erazim Kohák, filosof
Martin Kopecký, vysokoškolský pedagog
Jan Krajhanzl, psycholog a pedagog
Miluše Kubíčková, pedagožka
Zuzana Kubišová, socioložka
Petr Kužvart, environmentální právník
Vítězslav Lamač, student
Ondřej Lánský, sociolog
Lenka Lindaurová, teoretička umění
Marcela Linková, socioložka
Kateřina Lišková, socioložka
Miloslav Lomič, pracovník v kultuře
Olga Lomová, vysokoškolská učitelka
Václav Magid, teoretik umění
Jan Májíček, student
David Miler, zdravotník
Jiří Musil, sociolog
Lukáš Nádvorník, student
Jiří Nečas, vysokoškolský učitel
Lukáš Němec, student, asistent pedagoga na ZŠ
Karel A. Novák, sociální pracovník
Marianna Otterová, knihkupec
Jakub Patočka, novinář
Miroslav Patrik, občanský aktivista
Roman Petrenko, student
Miloš Pick, ekonom
Karel Piorecký, literární kritik
Michal Polák, filozof a ekonom
Martin Potůček, analytik veřejné politiky
Jan Prokeš, poradce
Libor Prudký, sociolog
Dušan Radovanovič, historik
Miroslav Rendl, psycholog
Jaroslava Richterová, sociální pracovnice v důchodu
Petr Rohel, důchodce, historik
Karel Růžička, novinář
Jakub Řehák, básník a literární kritik
Tomáš Samek, lingvistický antropolog
Jiří Silný, ředitel Ekumenické akademie
Ondřej Slačálek, vysokoškolský pedagog
Linda Sokačová, pracovnice v nevládní neziskové organizaci
Miloslava Srbová, výchova a vzdělávání dospělých, v důchodu
Štěpán Steiger, publicista
Tereza Stöckelová, socioložka
Vít Strobach, historik
Alice Szczepaniková, socioložka
Jaroslav Šabata, politolog
Martin Šaffek, knihovník
Libuše Šilhánová, socioložka
Martin Škabraha, filozof a publicista
Ivan Štampach, religionista a teolog
Milan Štefanec, ekologický aktivista
Jiří Šteg, poradce
Stanislav Štech, psycholog, vysokoškolský pedagog
Ilona Švihlíková, ekonomka
Jaroslav Terkovič, dělník
Tomáš Tichák, redaktor
Toy-Box, komiksová kreslířka
Tomáš Tožička, projektový manager
Saša Uhlová, redaktorka
Milan Valach, filosof
Jan Vaňo, překladatel
Rudolf Vévoda, historik
Tereza Virtová, studentka
Libor Vodička, teatrolog a vysokoškolský pedagog
Sandra Zálabová, farářka
Jana Zoubková, překladatelka a kritička

Vláda rozpočtové neodpovědnosti

2010-07-29T23:23:00.004+02:00

Všechno je naopak, než vláda tvrdí. Omezování zákoníku práce říká zpružnění trhu práce, za referendum označuje plebiscit, který po sběru čtvrt milionu podpisů musí schválit ústavní většina poslanců, důchodovou reformu zahájí snížením odvodů do společné kasy.

Nejprve vezměme několik tvrzení, jimiž se čerstvě pravicová vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných sama odůvodňuje. Chce být dle vlastních slov koaliční vládou rozpočtové odpovědnosti, vládou práva a vládou boje proti korupci. Má ambici prosadit zásadní reformu veřejných financí s cílem zastavit zadlužování českých občanů, reformu důchodového systému a zdravotnictví. Chce důsledně realizovat zásadní opatření pro boj s korupcí a byrokracií.

Za další priority pak koalice považuje podporu podnikatelského sektoru a zvýšení adresnosti sociálního systému tak, aby – jak je uvedeno v textu koaliční smlouvy – nedocházelo k jeho zneužívání a nedocházelo tak k plýtvání prostředků pro skutečně potřebné.

Ve většině aspektů a programových priorit navazuje, pokračuje, ba radikalizuje programové teze vlády Mirka Topolánka.

Podívejme se nyní detailněji do jednotlivých kapitol. Mnoho floskulí je totiž třeba přeložit z „reformního" jazyka do češtiny tak, jako to v úterý hned během jmenování vlády na Hradě za pomoci stroje Vilém udělali studenti z iniciativy Vzdělání není zboží!

Veřejné rozpočty, mandatorní výdaje, sociální a důchodový systém

Jak napovídá sebedefinice Nečasovy vlády jakožto vlády rozpočtové odpovědnosti, stěžejním a logicky prvním bodem koaliční smlouvy jsou témata veřejných rozpočtů, mandatorních výdajů a sociálního a důchodového systému.

Vláda slibuje prosadit ústavní zákon o rozpočtové kázni a odpovědnosti, tzv. finanční ústavu, jež má nastavit mantinely a brzdy dle dokumentu rozhazovačné rozpočtové politice. Kabinet chce za předpokladu ekonomického růstu o nejméně jedno procento zajistit do roku 2016 vyrovnané veřejné finance, přičemž do roku 2013 nemá deficit překročit tři procenta HDP.

Důchodová reforma Nečasovy vlády bude vycházet ze závěrů tzv. Bezděkovy komise. Nečasova vláda jinak řečeno chystá na začátek roku 2012 reformu, která lidem umožní převést si na soukromé penzijní účty 3–4 % z hrubé mzdy. O stejnou částku by pak měly klesnout povinné odvody na státní důchodové pojištění. Kabinet zároveň plánuje zdanit úroky ze stavebního spoření.

Vláda chce současně omezit státní příspěvek či zrušit daňové zvýhodnění zaměstnaneckých benefitů, například stravenek. Nicméně na návrh Věcí veřejných kabinet zajistí, aby neklesly platy pedagogů v regionálním školství.

Vláda také plánuje značnou redukci ve vyplácení porodného, které bude podle koaliční smlouvy vypláceno pouze na první dítě a pouze u rodin, které budou mít příjem menší než 2,4 násobku životního minima. Miroslav Kalousek dokonce řekl, že chtěl tuto dávku úplně odstranit ze systému. Nakonec uzavřel kompromis na nátlak Věcí veřejných, které současně navrhují vyplácet část dávek v poukázkách, aby se zabránilo jejich zneužívání.

Zásadním a pravděpodobně nejkontroverznějším bodem koaliční smlouvy je pak chystaná komplexní reforma zákoníku práce, která se odůvodňuje nutností posílit „flexibilitu trhu práce". Jedním z jejích bodů bude například zkrácení výpovědní lhůty a odstupňování odstupného podle počtu odpracovaných let u zaměstnavatele. Vláda dále zvýhodní práci na dohodu, uvolní smlouvy na dobu určitou.

Výplata sociálních dávek pak bude striktně vázána na zajištění řádné docházky dětí do školy a podpora v nezaměstnanosti na aktivitu nezaměstnaného. Stejně tak výše dávek hmotné nouze bude odstupňována podle aktivity. Nečasův kabinet také sníží podporu pro nezaměstnané, kteří ukončí pracovní poměr z vlastní vůle.

Největší změnou v zákoníku práce bude uvolnění možnosti firem nabízet smlouvu na dobu určitou. Podle Vladimíra Špidly tato změna povede k výraznému oslabení pozice zaměstnance. „Považuji to za nespravedlivé, neboť řetězení pracovních smluv na dobu určitou povede k situaci, kdy zaměstnanci nebudou moci plánovat svou budoucnost,“ řekl Deníku Referendum bývalý předseda sociálních demokratů.

„Má hypotéza je, že v případě možnosti řetězení smluv na dobu určitou přestanou finanční ústavy poskytovat těmto lidem půjčky, úvěry a hypotéky,“ dodal pro Deník Referendum Vladimír Špidla. Podle jeho názoru je argumentace formující se vlády záminkou, neboť povede k jednoznačnému omezení pozic zaměstnanců.

„Pravice u nás si například neuvědomuje, že hledání nového zaměstnání je práce na plný úvazek, ke které ostatně potřebujete náklady,“ upozorňuje Vladimír Špidla na podstatnou okolnost života lidí hledajících si novou práci. „Za těmi návrhy lze spatřit dvě neblahé a přitom klíčové tendence: významně oslabit pozice zaměstnanců a současně oslabit systémy zabezpečení – důchodového a zdravotního systému,“ doplnil pro Deník Referendum svůj komentář k chystané reformě zákoníku práce.

Podle senátora Milana Štěcha je zřejmé, že řeči o vládě rozpočtové odpovědnosti jsou pouhou zástěrkou ke změnám, jež oslabí zaměstnance, navýší deficity veřejných rozpočtů a jdou na ruku některým ekonomickým skupinám, jejichž tlaku partaje formující se koalice neumí vzdorovat. „To v lepším případě. V tom horším jsou s nimi navrhované úpravy zákoníku práce koordinovány,“ myslí si Milan Štěch.

Zdravotnictví

Koalice podle svých slov považuje zdravotnictví za jednu ze svých hlavních programových priorit. Kabinet Petra Nečase chce pokračovat ve veřejné diskusi o reformě českého zdravotnictví na půdě expertní komise, ke které budou údajně přizvány i ostatní parlamentní politické strany.

Vláda plánuje definovat rozsah péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to v rozsahu jeho možností. Pacienti tak budou hradit nadstandard zdravotní péče, jinak řečeno tu její část, která nebude hrazena z veřejného zdravotního pojištění.

I v oblasti zdravotnictví musely ze svého programu ustoupit především Věci veřejné. Před volbami slibovaly svým voličům zrušení zdravotnických poplatků. Koaliční kompromis je nicméně takový, že lidé již nebudou platit za každou položku na receptu, nýbrž jednotnou sazbu třiceti korun za recept.

„Regulační poplatek za položku na recept bude zrušen a nahrazen poplatkem za recept a současně budou vyřazeny levné léky z úhrad veřejného pojištění, tedy zjednodušeně řečeno acylpyriny a paraleny,“ prohlásil premiér Petr Nečas. Dále se lídři koalice dohodli například na tom, že za pobyt v nemocnici budou pacienti platit minimálně za den sto korun. Výše poplatku za pobyt v nemocnici bude odvozena například podle počtu osob na pokoji.

Podle stínové ministryně zdravotnictví KSČM Soni Markové se nicméně nejedná o nikterak velkou změnu, která pacientům finančně uleví.

„Jde o to, že na receptu mohou být maximálně dvě položky, nikoli třeba pět či osm. Tudíž pacienti nezaplatí dosavadních maximálních 60 korun za recept, nýbrž 30 Kč. Připočteme-li k tomu ten fakt, že nejužívanější – byť nejlevnější – léky pojišťovny již hradit nebudou, je evidentní, že lidé nebudou za léky platit méně než doposud,“ řekla pro Deník Referendum Soňa Marková.

V oblasti zdravotnictví se podle sociálních demokratů jeví jako nejproblematičtější avizované definice zdravotnických standardů a nadstandardů. Koalice chce totiž do konce roku 2011 definovat standardní péči, na kterou bude mít pacient ze zákona nárok. Cokoli navíc si pak jako nadstandard bude muset hradit sám.

„Od roku 1990 se v českém zdravotnictví například na operaci umělého kloubu nikdy a nic nepřiplácelo. Každý pacient dostal takový kloub, jaký potřeboval vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, věku a mobilitě,“ řekl sociálnědemokratický senátor a lékař Miloš Janeček. Podle něj záleželo vždy na lékaři samotném a zdravotní pojišťovny zákroky vždy následně proplácely.

Návrh reforem v oblasti zdravotnictví kriticky zhodnotil i Ludvík Hovorka, další z kritiků reforem bývalého ministra Tomáše Julínka: „Návrh obsahuje podporu prevence a motivaci pojišťoven na preventivní péči. Bohužel neobsahuje zlepšení primární prevence, tj. předcházení vzniku onemocnění, což je základním předpokladem úspor ve zdravotním systému," upozorňuje na svém blogu exposlanec KDU-ČSL.

Zahraniční politika, obrana, Evropská unie

Koaliční strany se chtějí zasazovat o ratifikaci protokolu č. 30 (tzv. česká výjimka) při ratifikaci nejbližší přístupové dohody. Současně slibují, že v případě zásadních institucionálních změn Evropské unie vyžadujících úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem.

Došlo tak ke spojení odporu ODS k evropské integraci a nadšení Věcí veřejných pro přímou demokracii. Výsledkem je, že zatímco v domácích otázkách bude třeba sebrat pod žádost o vypsání referenda čtvrt milionu podpisů a ještě jej bude muset schválit ústavní většina poslanců, v otázkách EU se budou plebiscity konat automaticky.

Podle Ivana Bartoše z České pirátské strany se o tomto bodu nedá mluvit jinak než jako o podvodu na voliče. „Sehnat toto množství podpisů považujeme za prakticky nemožné,“ řekl Deníku Referendum předseda pirátů.

Proti tomuto bodu koaličního vyjednávání vystupoval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, jehož postoj k integraci Evropské unie byl vždy pozitivní. Nakonec ustoupil. Tento moment koaličních vyjednávání naznačuje posunutí těžiště v zahraničněpolitickém směřování České republiky blíže k euroskeptické pozici.

V obranné politice pak vláda zdůrazňuje jako základní pilíř naší bezpečnostní politiky členství České republiky v Severoatlantické alianci. Koalice dle své koaliční smlouvy nedopustí sebemenší oslabení naší vůle dostát spojeneckým závazkům, zejména s ohledem na účast ČR v operacích Severoatlantické aliance. Současně se ale Nečasův kabinet chystá v roce 2011 snížit rozpočtové kapitoly Ministerstva obrany o 2,1 miliardy korun - jako důsledek tlaku Věcí veřejných.

Celkové vyznění této kapitoly naznačuje preferování našich spojeneckých závazků k NATO před prohlubováním spolupráce České republiky s Evropskou unií, a to aniž by zahraničněpolitické směřování České republiky bylo předmětem předvolebních slibů kterékoli ze stran koalice.

Právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokracie a korupce

Tak jako snad každá dosavadní vláda posledního dvacetiletí i Nečasův kabinet slibuje důsledný boj s korupcí. Vláda plánuje rozšířit testy spolehlivosti, které absolvují policisté, i na úředníky státní správy. Bude zaveden takzvaný institut korunního svědka a finanční tresty pro politiky za nezákonná rozhodnutí a následné škody, zřízeno bude protikorupční státní zastupitelství a zvláštní soudy nebo soudní senáty.

Vláda chce taktéž připravit uzákonění přímé volby prezidenta a prosadit přímou volbu starostů v obcích do patnácti set obyvatel v roce 2014 či zavést klouzavý mandát pro poslance, kteří jsou zároveň ministry. Na dobu výkonu funkce by je tak měl vystřídat náhradník. Dále Nečasův kabinet plánuje vyzkoušet možnost voleb po internetu či prosadit návrh ústavního zákona omezujícího poslaneckou a senátorskou imunitu.

„Pokud budou mít politici vliv na obsazování nově vytvořených orgánů, nepovede to k vyřešení korupce, nýbrž naopak. Jsem pro co největší nezávislost soudů, avšak pochybuji, že například navrhované protikorupční senáty si nezávislost udrží. Opak bude pravdou,“ upozorňuje Jeroným Tejc na možnou provázanost politiků a protikorupčních senátů.

Bez zajímavosti není, že Radek John prosadil do koaliční smlouvy uzákonění institutu agenta provokatéra. Podle představ bude testovat politiky a úředníky tak, že by je přímo naváděl k trestným činům, například jim bude nabízet úplatky. Takto provokovat by za určitých podmínek mohli nejen tajní policisté, ale dokonce i státem najatí civilisté.

Proti institutu provokatéra totiž doposud zásadně vystupovali politici občanských demokratů i TOP 09. Například občanskodemokratický poslanec Marek Benda řekl Deníku Referendum, že idea institutu agenta provokatéra je protiústavní a podle jeho slov není v souladu s našimi mezinárodními závazky.

„Stát nesmí nabádat k protizákonnému jednání,“ řekl Marek Benda Deníku Referendum. I Miroslav Kalousek před volbami Deníku Referendum řekl, že stát nemůže a nesmí nabádat k trestné činnosti. „Nabádání k trestné činnosti je trestný čin,“ odůvodnil tehdy svůj nesouhlas současný ministr financí.

Školství, věda, výzkum, kultura

Vláda plánuje navýšit rozpočet ministerstva školství na rok 2011 o 2,1 miliardy korun, přičemž v roce 2012 plánuje kabinet Petra Nečase posílit objem platových prostředků o další čtyři miliardy korun. Poté toto navýšení zachová a zmrazí až do r. 2015 v návaznosti na celkovou veřejnou správu, kdy platy zmrazí na tři roky.

Tímto krokem bude údajně částečně vyrovnán diskriminační poměr mezi platy pedagogických pracovníků a jinými profesemi v rozpočtové sféře.

Vláda chce do začátku školního roku 2010/2011 rozhodnout, zda se v tomto školním roce uskuteční společná část maturitní zkoušky. Následující postup vyhodnotí vláda na základě provedení generální zkoušky.

„Ten model je už zastaralý a poté, co byl z mnoha pozic zesměšněn a kdy jej nechtějí učitelé ani žáci, se jeví v současné podobě nepotřebným,“ myslí si europoslanec a stínový ministr školství za ČSSD Jiří Havel, který by dnes upřednostnil zavedení průběžných standardizovaných zkoušek tvořících vstupenky k maturitě.

Hojně diskutovaný je plán koalice zavést školné na vysokých školách a půjčky pro studenty. Lídři ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se navzdory TOP 09, jež prosazovala školné v přímé podobě, nakonec shodli na zavedení plateb za vysokoškolské vzdělání, které připomínají odložené školné. Školy budou dostávat peníze hned, ale z půjček. Úvěry budou studenti splácet až poté, co dosáhnou průměrného platu.

Přímá úměra mezi zpoplatněním studia a zvýšením jeho kvality je ale sporná. „Zavedení školného nemusí nutně zvýšit kvalitu vzdělávání. Pokud by to bylo takto jednoduché, tak by všechny soukromé školy poskytovaly kvalitnější vzdělávání než školy veřejné, což není pravda," argumentuje například Marcel Chládek, senátor ČSSD.

V oblasti kultury chce Nečasův kabinet do roku 2012 přijmout nový památkový zákon. Vláda dále dle koaliční smlouvy plánuje předložit nový zákon o audiovizi či podporu kinematografie. V otázce vztahů mezi státem a církvemi a majetkového vyrovnání nepřijaly koaliční strany žádné konkrétní stanovisko, nicméně se shodly na potřebě vyřešit tento problém co nejdříve.

Životní prostředí, zemědělství a venkov

Kabinet sice slibuje zachovat těžební limity hnědého uhlí a zohlednit je v nové energetické koncepci, současně nechce vyvlastňovat soukromý majetek v zájmu těžby. Na druhé straně plánuje podporu využívání jaderné energie a bude prosazovat dostavbu dalších dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín a modernizaci Dukovanské jaderné elektrárny. Podle Jana Rovenského z Greenpeace zvýší výstavba dalšího bloku v Temelíně českou energetickou závislost.

„Nejpodstatnějším argumentem proti budování dalších jaderných bloků je však celková energetická koncepce České republiky: pokud budeme budovat další dva bloky Jaderné elektrárny Temelín, utopíme miliardy korun, které nám budou chybět v podpoře energetické účinnosti a obnovitelných zdrojů. Naše energetická koncepce by měla být bez jádra i bez uhlí,“ nepochybuje Jan Rovenský.

Podnikání a jeho podpora, rozvoj infrastruktury

Je příznačné, že vláda zatím odmítá stanovit termín zavedení eura. Kabinet Petra Nečase chce usnadnit činnost podnikatelům například zjednodušením propouštění zaměstnanců či podporou tvorby nových pracovních míst zvýhodněním práce na dohodu. V neposlední řadě chce vláda Petra Nečase usnadnit ukončení živnosti.

Tato opatření souvisí s výše popsanou reformou zákoníku práce. Například možnost firem zaměstnávat lidi, kteří v ní dělají pouze příležitostně, aby mohli pracovat bez placení zdravotního a sociálního pojištění až tři sta hodin ročně, otevírá podle Vladimíra Špidly prostor pro daňové manipulace.

„Je proto téměř jisté, že pro veřejné rozpočty toto opatření bude znamenat daleko větší ztráty, než by napovídal mechanický kalkul,“ myslí si Vladimír Špidla. Podle jeho mínění tak bude pravicová vláda principiálně snižovat příjmy státu do nejdůležitějších ochranných systémů, tj. do systému zdravotnického a důchodového.

Jak chce koalice spolupracovat

Koaliční smlouva obsahuje ve svém závěru poměrně podrobný návod principů koaliční spolupráce. Politické strany se tu například zavazují k jednotnému postupu po celé volební období. Za koaličně dohodnutý vládní návrh pak vládní partaje považují pouze takový, který podpoří alespoň polovina přítomných ministrů z každé koaliční strany.

ODS, TOP 09 a VV se také zavazují, že ústavní zákony a vládní návrhy zákonů o státním rozpočtu, o daních a poplatcích, týkající se ochrany vlastnictví či zákony s výrazným dopadem na veřejné rozpočty, budou výlučně předloženy jako koaličně dohodnuté a současně s jejich schvalováním kabinet spojí proceduru vyslovení důvěry vládě.

Vše tak nasvědčuje tomu, že pravicová vláda má sílu radikálně změnit podobu českého společensko-politického systému. A to vskutku v nebývalém rozsahu, což dokládá právě znění koaliční smlouvy.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 14.7.2010, viz tady.)

Jaká bude vláda? Euroskeptická, antisociální, korupční. A nestabilní

2010-07-12T23:24:00.002+02:00

Lídři formující se koalice občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných ve středu v noci předstoupili po více než sedmihodinovém jednání před novináře s očekávaným výsledkem vyjednávání ohledně rozdělení ministerských postů. Poměr křesel ve vládě bude šest pro ODS, pět pro TOP 09 a čtyři pro VV.

Relativně silnou pozici by měl mít premiér Nečas. Před novináři uvedl, že bude mít na starosti koordinaci reforem rozpočtu včetně daní, zdravotnictví a sociálních věcí včetně důchodů. Občanští demokraté obsadí ve vládě dále ministerstvo spravedlnosti, které povede stranický místopředseda Jiří Pospíšil. Ministrem životního prostředí se stane čerstvě zvolený místopředseda občanských demokratů Pavel Drobil, ministerstvo zemědělství povede nynější náměstek ministra financí Ivan Fuksa. Ministerstvo průmyslu a obchodu pak připadne ekonomickému expertu ODS Martinu Kocourkovi.

Věci veřejné povedou vedle ministerstva vnitra obsazeného Radkem Johnem dále ministerstvo školství, v jehož čele bude místopředseda Věcí veřejných Josef Dobeš, ministerstvo pro místní rozvoj získaly VV pro Kamila Jankovského a ministerstvo dopravy pro poslance a svého sponzora Víta Bártu.

TOP 09 obsadí vedle ministerstva zahraničí, které povede jejich předseda Karel Schwarzenberg, všechny klíčové reformní resorty. Podle Schwarzenberga strana převezme asi nejtěžší břímě v souvislosti s plánem rozpočtových škrtů. „Vzali jsme to vědomě na sebe jako strana, která říkala, že rozpočtová odpovědnost je největší priorita," řekl. První místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek obsadí dle očekávání ministerstvo financí. Ministrem práce a sociálních věcí bude místopředseda TOP 09 Jaromír Drábek, ministrem zdravotnictví Leoš Heger a ministrem kultury pak berounský starosta, zubař Jiří Besser.

Protievropská referenda hladce, ostatní obrace
Rozdělení ministerstev dle očekávání potvrdilo ústup z dominantních pozic občanských demokratů. Jejich historicky nejslabší volební podpora se zrcadlově promítla do rozložení resortů. Vedle toho, že ODS v podstatě ve všem ustoupila svým koaličním partnerům, když jim přenechala všechna jimi požadovaná ministerstva, bude pro ODS zcela novou zkušeností také to, že nemá ve vládě většinu svých ministrů.

To je potenciálně destabilizující faktor fungování vlády, který bude klást nebývale velké nároky na schopnost dohody mezi jednotlivými formacemi. Podle Pavla Šaradína budou muset politici ODS pochopit, že jejich dosavadní politika uzavřenosti se vyčerpala. Čeká je tak poprvé vládnutí, jejímž průvodním jevem bude nutnost brát ohledy na koaliční partnery a jejich menšinové zájmy.

Jiří Pehe nepochybuje o tom, že budoucí vláda pravého středu bude nestabilní: „A to z několika důvodů. Poprvé nebude tvořena jednou velkou dominantní stranou a dvěma malými satelity, nýbrž třemi subjekty střední velikosti. Vzhledem k stále bídné politické kultuře nemůžeme za daného rozložení sil očekávat hladké vládnutí,“ myslí si Jiří Pehe.

Občanští demokraté sice původně chtěli o rozdělení resortů vyjednávat z pozice síly, avšak tu již nemají. Podle Jiřího Pehe se nakonec může ukázat – zdánlivě alibistické – rozhodnutí přenechat klíčová ministerstva TOP 09 jako chytrý tah. „Pokud by Kalousek byl ministrem financí, jenž by sbíral politické body na úsporných opatřeních a současně by občanští demokraté obsadili ministerstva, kde naopak nějaké finance budou třeba, tratili by v očích veřejnosti. Takto půjdou skutečně veškeré reformní úspory na vrub TOP 09,“ myslí si Jiří Pehe.

Rozdělení ministerstev celkem jasně napovídá, že nejvlivnějším subjektem nové vlády bude TOP 09, jejíž program bude určující pro politiky financí, práce a sociálních věcí, zahraničí i zdravotnictví. TOP 09 tak má v kompetenci resorty, kde kabinet čekají nejdůležitější reformní i rozpočtové kroky.

Z toho pak logicky plyne, že nejvlivnějším mužem nové vlády a české politiky obecně nebude premiér Petr Nečas, jehož vlastní politická strana obsadí pouze méně důležité resorty, nýbrž ministr financí a první místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek.

Petr Nečas tím, že dopředu zcela vyloučil koalici s ČSSD, snížil vyjednávací sílu své ODS: k dohodě s TOP 09 a Věcmi veřejnými byl vlastně odsouzen předem. Při jednáních mu nakonec nezbylo než ustoupit, protože si z žádných variant nevybíral.

Nejvíce destabilizujícím prvkem vlády budou zřejmě populistické Věci veřejné. Jejich předvolební sliby – tu levicové, tu pravicové – nemohly být ostatně naplněny v případě jakéhokoli vládního angažmá. Je tedy logické, že v pravicové vládě budou nuceni ustoupit z mnoha programových priorit, jejichž naplnění by bylo reálné ve vládě se stranami levice.

Tento fakt si uvědomují i špičky Věcí veřejných. Podle Parlamentních listů si strana nechala pro vnitřní potřeby zpracovat průzkum, jenž způsobil lavírování Věcí veřejných v posledních dnech. Podle více než dvou třetin respondentů jsou Věci veřejné ochotny pro svou účast ve vládě ustoupit ze svých předvolebních slibů.

Pro Radka Johna, donedávna údajně nejdůvěryhodnějšího politika v zemi, jsou ale čísla v průzkumu mnohem tvrdší. Jako vhodného kandidáta pro post ministra vnitra jej vidí pouhá čtvrtina dotázaných, téměř dvě třetiny lidí pak mají opačný názor. Vzhledem k blížícím se obecním a senátním volbám, ve kterých mají – především v Praze – Věci veřejné nemalé ambice, jsou tato čísla varováním.

Vedle personálních záležitostí vyjednavači stran připravujících vládní trojkoalici se již shodli na většině bodů budoucího vládního programu. Lídři ODS, TOP 09 a Věcí veřejných ze sedmi kapitol uzavřeli definitivně zatím tři: životní prostředí, zemědělství a venkov, zahraniční politiku a obranu a kapitolu právo, spravedlnost, veřejná správa, byrokracie a korupce. Z rodící se koaliční smlouvy a programového prohlášení je zřejmé, že právě Věci veřejné prosadily nejméně předvolebních priorit.

Vedle jiných programových priorit rodící se vlády je pozoruhodná dohoda na zrušení funkce ministra pro Evropskou unii, snaha o prosazení schválení české výjimky z Lisabonské smlouvy a především sporná klauzule o vypsání referenda vždy v případě zásadní změny v oblasti přesunu kompetencí z České republiky na Evropskou unii.

Věcem veřejným se tak do koaličních dohod podařil prosadit kontroverzní bod vypisování referend vždy v případě delegování kompetencí z národní úrovně na úroveň Evropské unie. Vedle toho prosadily Věci veřejné povinnost vypisování obecných referend, což je institut, který je velice konfliktní především pro občanské demokraty, neboť ODS obecné referendum vždy odmítala.

Navržený kompromis ovšem myšlenku zcela znehodnocuje: spočívá v tom, že podepíše-li 250 tisíc obyvatel petici, vláda bude muset předložit návrh ústavního zákona o vypsání referenda ve znění petice do parlamentu, který rozhodne o tom, zda se referendum bude nebo nebude konat. V parlamentu bude k tomuto bodu volné hlasování, tedy koaliční strany nebudou nuceny hlasovat jednotně.

Okolnost, že zatímco o konání obecného referenda rozhodne parlament na základě znění petice 250 tisíc občanů, o vypsání referenda ve vztahu k předávání kompetencí směrem k EU rozhodne vláda ukazuje pravou tvář představ Věcí veřejných o přímé demokracii.

Euroskeptická vláda
Bez zajímavosti není, že proti tomuto bodu koaličního vyjednávání vystupoval předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, jehož postoj k integraci Evropské unie byl vždy pozitivní. Nakonec ustoupil s tvrzením, že se v nejbližších letech beztak žádná nová smlouva vypracovávat nebude. „A i kdyby, o tom, zda bude představovat zásadní změnu, rozhodne vláda ještě předtím, než by došlo k onomu plebiscitu. Je tu tedy pojistka," vysvětloval Karel Schwarzenberg.

Tento moment koaličních vyjednávání naznačuje posunutí těžiště v zahraničněpolitickém směřování České republiky blíže k euroskeptické pozici. Občanští demokraté si účelovým euroreferendem pouze řeší svůj problém, kterým je dodnes nevyjasněná politika této formace vůči Evropské unii a jeho schválením pouze alibisticky předávají kompetence voličům navzdory faktu, že jsou dlouhodobými odpůrci referend.

Jak správně v posledním Respektu poznamenala Kateřina Šafaříková, klíčoví muži nynější ODS Nečas a nový místopředseda, budoucí ministr obrany a obhájce výstavby amerického radaru u nás Alexandr Vondra mají euroskeptické instinkty a celkem otevřeně v minulosti mluvili o tom, že s dalším přenášením pravomocí na Brusel nesouhlasí.

Aniž by zahraničněpolitické směřování České republiky bylo předmětem předvolebních slibů, je patrné, že právě se formující koalice nebude prohlubovat spolupráci České republiky s Evropskou unií, a to navzdory Karlu Schwarzenbergovi. Je ostatně symptomatické, že o výhledu přijetí eura doposud nepadlo ani slovo.

Nekompetentní ministři
Většina ministerstev bude podle statutárního místopředsedy sociálních demokratů Bohuslava Sobotky obsazena čistě na základě politického rozhodnutí bez jakýchkoliv odborných vazeb budoucích ministrů na problematiku jednotlivých resortů.

„Vládě tak hrozí nedostatek kompetence, a tím i zvýšené riziko chybných rozhodnutí pří správě státu. Jde zejména o personální obsazení ministerstva práce a sociálních věcí, zemědělství, kultury, školství, dopravy a vnitra,“ uvedl Bohuslav Sobotka v prohlášení ČSSD.

Například Jaromír Drábek, jenž má usednout v čele ministerstva práce a sociálních věcí působil od roku 1992 v Hospodářské komoře ČR, v letech 2002 až 2008 byl jejím prezidentem a v roce 2008 byl jmenován jejím čestným prezidentem a stal se předsedou Národního výboru Mezinárodní obchodní komory v ČR. V minulosti se mimo jiné několikrát vyjádřil o nutnosti zjednodušení právních předpisů pro podnikatele a živnostníky, kritizoval například nepřehledné podmínky pro vstup do podnikání.

Absolvent Vysoké školy dopravy a spojů v Žilině Ivan Fuksa, jenž dostane na starost obhajobu zájmů zemědělců, působí pro změnu v dozorčích radách České exportní banky a ve společnostech ČEZ, EGAP a Letiště Praha. Vít Bárta, jenž dostane post ministra dopravy, obdržel titul JUDr. na bratislavské Akademii policejního sboru, založil a spoluvlastní v loňském roce největší ryze českou bezpečnostní agenturu a třetí největší bezpečnostní službu působící na území ČR.

Ministrem kultury se pak stane vystudovaný stomatolog a zástupce TOP 09 Jiří Besser, jenž poprvé prokázal svou politickou intuici v létě roku 1989 vstupem do komunistické strany. Před šesti lety se pak za Liberální a reformní stranu ucházel neúspěšně o senátorské křeslo. Nepostoupil tehdy do druhého kola. Ministrem školství nakonec bude vystudovaný psycholog a vydavatel časopisu Pražan Josef Dobeš, bývalý člen dozorčí rady Bártovy bezpečnostní agentury.

Radek John ministrem vnitra
Jako nejspornější se nicméně jeví obsazení ministerstva vnitra. Podle Bohuslava Sobotky vzbuzuje obsazení tohoto resortu předsedou strany Věci veřejné, jež je skrze svého sponzora, poslance a nominovaného ministra dopravy Víta Bártu úzce napojena na bezpečnostní agenturu ABL, podezření z možného střetu zájmů.

„Tím, že navzdory svým veřejně publikovaným pochybnostem svěřil premiér Nečas tento resort Věcem veřejným, zpochybnil hned na počátku závazky své vlády v oblasti boje s korupcí,“ myslí si Bohuslav Sobotka.

Jiří Pehe si také myslí, že nejkontroverznějším momentem rozdělování resortů je důsledné trvání Věcí veřejných na obsazení ministerstva vnitra. „Otázkou totiž je, z jakých důvodů na jeho obdržení tolik usilovali? Taktéž nezapomínejme, že občanští demokraté mají na vnitru poměrně hodně svých lidí, kteří se budou Radku Johnovi dívat pod ruce,“ uvažuje Jiří Pehe.

Sobotka ve svém prohlášení zdůraznil, že je nezbytné, aby se v zájmu omezení korupce a střetu zájmů firmy vlastněné podnikateli Vítem Bártou a Kamilem Jankovským neucházely v příštích čtyřech letech o žádné veřejné zakázky, a to ani formou možných subdodávek.

„Nemělo by dojít k opakování příběhu bývalého ministra Aleše Řebíčka z ODS, jehož podnik díky veřejným zakázkám zázračně zvýšil svůj obrat právě v době, kdy Aleš Řebíček zastával v Topolánkově vládě funkci ministra,“ upozorňuje Bohuslav Sobotka.

„Vzhledem k tomu, že Věci veřejné nejsou politickou stranou, nýbrž klubem s podnikatelským záměrem, je pravděpodobné, že v momentě, kdy získají své dividendy, z vlády odejdou. Očekávám, že tato vláda nevydrží po celé funkční období,“ uzavřel komentář pro Deník Referendum politolog Jiří Pehe.

Navzdory učiněným kompromisům, jejichž výsledkem je rozdělení ministerských pozic, zůstává stále otázkou, jak dlouho vládě vydrží zdánlivě pohodlná většina sto osmnácti poslanců. Vládu tvoří tři subjekty a kterékoli dva mohou spolu přehlasovat ten třetí. Už výsledek koaličních jednání napovídá, že vznikla aliance TOP 09 a VV proti ODS. Jak rychle se bude pnutí hromadit a zda by mohlo vést až k předčasnému rozložení koalice, napoví nadcházející měsíce.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 1.7.2010, viz tady.)

Sociální demokracie hledá novou tvář

2010-07-10T21:53:00.001+02:00

Letošní volby do Poslanecké sněmovny revolučně změnily tvář české politiky. Poprvé od roku 1996 bude vláda disponovat vskutku pohodlnou většinou 118 mandátů, která je vůbec největší v polistopadových dějinách české politiky.

V opozici zůstanou – tak jako v minulém volebním období – sociální demokraté a komunisté. Nicméně zatímco v roce 2006 levicové subjekty disponovaly sto mandáty, pro příští čtyři roky se budou muset spokojit v součtu s dvaaosmdesáti poslanci.

Včerejší ustavující schůze Poslanecké sněmovny jednoznačně demonstrovala ztrátu pozic levicových subjektů. Zatímco v posledních letech platilo, že předseda Poslanecké sněmovny byl buď reprezentantem nejsilnější politické strany na půdě sněmovny, jež disponovala největším počtem mandátů, nebo představitelem hlavní opoziční strany, v právě zahájeném volebním období tomu tak nebude.

V současné sněmovně je sice s šestapadesáti poslanci nejsilnější stranou ČSSD, současně bude pravděpodobně i opoziční stranou, avšak navzdory drtivým ztrátám sestavují vládu občanští demokraté a vedle prezidenta a předsedy Senátu bude z jejich řad nejen předseda vlády, ale s největší pravděpodobností i předseda Poslanecké sněmovny. Sociální demokraté se tak ve sněmovně budou muset spokojit s místopředsednickým postem, komunisté nebudou mít ani to.

Příčinami volební porážky sociální demokracie jsme se tu již zabývali v textu Proč se to stalo?

„Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ řekla tehdy profesorka politologie Vladimíra Dvořáková v jednom ze stěžejních argumentů.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně poukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků.

Jiří Paroubek sice nejprve vyzvedl sociální demokracii z bídy, do níž ji přivedl Stanislav Gross, ale posléze se pod jeho vedením dostala do izolace, která minimalizovala její koaliční potenciál. Pravdou ovšem také je, že případný zisk až o deset procent hlasů vyšší by ČSSD nejspíš nebyl nic platný, neboť jejich nejpřirozenější spojenci – lidovci a zelení – nepřekročili pětiprocentní kvórum nutné pro vstup do Poslanecké sněmovny.

Jaké předpoklady musí sociální demokraté tedy naplnit, aby se po příštích volbách ocitli v dominantní pozici české politiky, jež jim umožní prolomit současnou hegemonii neoliberální pravice?

Levicový program pro středového voliče
Zdánlivě sociální demokracie stojí před dilematem, zda se dopracovat k radikálnější autentické levicové tváři, jejíž identita by vyrůstala z principiální kritiky neoliberální kulturně-politické hegemonie ztělesňované současnou dominancí Občanské demokratické strany, nebo zda zaujmout spíše centristickou pozici, vyhlásit vůči pravici v zásadě konformní programové priority, a pokusit se tak oslovit středového, spíše liberálnějšího městského voliče.

Podle Jana Černého, ředitele Masarykovy demokratické akademie, pokud se sociální demokracie chce skutečně stát dominantní silou české politiky, musí dokázat ve svém programu obsáhnout obě polohy. Letošní volební výsledek prokazuje, že rezignace na jednu z těchto poloh k vítězství nevede.

„Protože ČSSD momentálně nemá na levici přirozeného partnera, musí její program obsáhnout témata a recepty od středu až po krajní levici. Dlouhodobý program ČSSD je podrobný a s drobnými úpravami na něm lze stavět. Nyní jde o to, umět ho interpretovat pro různé cílové skupiny,“ myslí si rovněž politolog a poradce Lubomíra Zaorálka Lukáš Jelínek.

Znamená to, že program sociálních demokratů musí být alternativou jak pro liberálně uvažující voliče, tak pro nekomunistickou krajní levici. Sociální demokraté a liberálové se shodují v odmítnutí nacionalismu a v úsilí o otevřené cirkulující elity. Liberálové současně akcentují témata ochrany životního prostředí, rovnosti a svobody, což je terén z povahy věci sociálnědemokratický.

„Liberálové a sociální demokraté jsou po mém soudu dva břehy téže řeky a zároveň jsou opozicí vůči konzervativcům. Ti mohou být nejenom pravicoví, ale i levicoví. V našich podmínkách tedy řadím ke konzervativcům ODS i komunisty,“ řekl v jednom z dřívějších rozhovorů Vladimír Špidla.

Sociální demokracie musí vytrvale obhajovat myšlenku veřejného zájmu a sociálního státu, jejichž funkční podmínkou je rozmanitá síť veřejných služeb jakožto výdobytek moderní společnosti rozšiřující svobody jednotlivců. Podle ředitele Masarykovy demokratické akademie Jana Černého je nutné fenomén sociálního státu vztahovat právě a především k tématu svobody.

„Současná společnost je radikálně individualizovaná a drtivá většina voličů se ve svých preferencích rozhoduje na pozadí svých individuálních možností. Sociální stát je nesporně to, co tyto možnosti lidí navyšuje a je úkolem sociálních demokratů právě tuto okolnost voličům vysvětlovat,“ řekl Jan Černý Deníku Referendum.

I Jaroslav Šabata si myslí, že ČSSD musí provést kritickou reflexi sociálnědemokratického programu starého střihu. „Výchozím bodem budoucího sociálnědemokratického směřování musí zůstat smysl pro sociálno. Kritériem tohoto smyslu ovšem již nebude tradiční sociálno, nýbrž individuální svoboda jednotlivce. Sociální demokracie musí vystupovat jako garant svobody, jejíž program vyrůstá ze středoevropsky pojaté identity, jež není totožná s tradiční západoevropskou sociálnědemokratickou identitou,“ řekl Jaroslav Šabata Deníku Referendum.

Podle Šabaty musí budoucí program sociálních demokratů navazovat na dědictví helsinského procesu a v jistém smyslu by měl být jeho vyvrcholením. Předpokladem vývoje, jehož ambicí nemůže být nic menšího než dominance v české politice, je geneze širokého pluralitního hnutí všech, kdož se vzpírají neoliberálnímu pojetí politiky.

„Základem není strana. Jednota takto pojatého terénu bude v různosti, neboť jeho identita nesmí být pojímána partokraticky. Současně si vedle významného intelektuálního rozměru musí totiž uchovat lidový étos,“ uvažuje Jaroslav Šabata.

Lukáš Jelínek taktéž považuje za chybu, že sociální demokraté rezignovali na artikulaci své identity v širším kontextu. Podle něho bylo trestuhodným selháním ČSSD, když v minulých letech utekla od silného příběhu, silné vize solidární a spravedlivé společnosti k jednotlivostem typu třináctého důchodu. Tyto jednotlivosti se pak staly snadným terčem jejich konkurence.

Ofenzivně proti neoliberalismu
Programové priority české sociální demokracie nejsou populistické, jak ji právě v souvislosti s těmito sliby osočovala pravicová média a politici. Problém je, že je sociální demokraté artikulovali vytrženě a bez ambice zasadit je do komplexního rámce vize společenského vývoje.

Ostatně na uchování sociálního státu, tedy veřejného školství, zdravotnictví či sociálních služeb přístupných všem není populistického zhola nic.

Problém je jinde, totiž v rezignaci na objasňování širšího kulturně-společenského kontextu, z něhož idea sociálně spravedlivé společnosti vyrůstá. „Vysvětlování smyslu sociálního státu, veřejných služeb, ale třeba i evropské integrace by mělo být základem působení ČSSD na politické scéně. Tím, jak ČSSD opustila témata vzdělanostní společnosti, podpory vědy či neziskové kultury, ztratila významnou část sympatizantů a jako na talíři je nabídla menším stranám, jejichž recepty se však zdaleka se sociálnědemokratickými nemusí shodovat,“ říká pro Deník Referendum Lukáš Jelínek.

Podle Lukáše Jelínka nakonec dochází k úplnému hodnotovému zmatku v případě, když někteří sociálnědemokratičtí politici začínají vykrádat pravicí artikulované a prosazované programové teze a navrhují například zrušení koncesionářských poplatků či privatizaci médií veřejné služby.

Jinak řečeno by se sociální demokraté neměli nechat zmást beztak vrtkavými náladami ve společnosti, jimž mnohdy ve snaze uspět vycházejí vstříc, a naopak se musí pokusit sebrat odvahu a veřejné mínění skrze trpělivou obhajobu svého programu formovat.

Zkušenost letošních voleb jednoznačně prokazuje, že jakmile sociální demokraté začnou podřimovat, nepracují dostatečně s občanskou společností a spokojí se jen s pravidelnými dávkami mediálních výkřiků, projeví se to negativně na jejích volebních výsledcích. Podle Jana Černého musí vést sociální demokraté principiální, zásadovou a ofenzivní polemiku se subjekty hlásícími se k neoliberalismu.

„Diskuse o povaze naší současnosti musí být sociálními demokraty vedena na daleko pestřejším půdorysu, než pouze ekonomickém. Navzdory klíčovým problémů ekonomiky je třeba vést radikální rozpravu o kvalitě života, jejíž ekonomická stránka je pouze jednou z několika dimenzí,“ říká pro Deník Referendum ředitel Masarykovy demokratické akademie.

Úkolem sociální demokracie je tedy pokusit se oponovat čistě ekonomizující, v podstatě obchodní, ba kuplířské či klientelistické argumentaci pravice, jejíž ambicí je zpoplatnit a zprivatizovat oblasti, jejichž opodstatnění a existence není z povahy věci závislá na profitu vyvolených, nýbrž na kvalitě života všech. Právě v tomto momentu tkví obhajoba veřejného zájmu v opozici vůči vždy partikulárním zájmům soukromým.

„Musíme mít větší odvahu, být svobodomyslnější. Znamená to více kultury a ohledu k životnímu prostředí. Koncentrace na čistě ekonomická témata je anachronismus. Musíme se zabývat etikou. Například ve zdravotnictví nejsou podle mého názoru základní otázkou peníze, ale etika,“ myslí si Vladimír Špidla.

„Při pohledu na chudé politické spektrum musí sociální demokraté, chtějí-li v této zemi vládnout, obsáhnout obě polohy, zkrátka prezentovat se jako alternativa a o míře její radikality vést diskusi nejen uvnitř, ale i se společností,“ myslí si politolog Lukáš Jelínek.

Věrohodná tvář
Podle Jelínka je evidentní, že pokud se ČSSD bude držet svých tradičních hodnot, nebude ustupovat od svého dlouhodobého programu a bude se inspirovat zkušenostmi partnerů z PES, neboť pouze internacionální levicová politika má smysl, nemohou nakonec neuspět.

„Má to ale ještě jednu podmínku: sociální demokraty vzdělané, poctivé a nezkorumpovatelné. Nebo alespoň většinu stranicky činných levicových aktivistů, která se vypořádá ať už s námluvami některých špiček ČSSD s ČEZ nebo některých špiček KSČM s provozovateli loterijních společností. Žádná strana se nereprezentuje sama, ale reprezentují ji konkrétní lidé. Zde je slabé místo ČSSD jak na úrovni centrálního vedení, tak v regionálních a místních organizacích,“ upozorňuje Lukáš Jelínek.

Sociální demokracie si nemůže dovolit poklesky, které se odpouštějí pravicovým stranám. Má náročnější úkol: před veřejností argumentačně obhájit koncepci, jež je založena na několika prvcích, které současný většinově pravicový diskurs zpochybňuje. Kromě jiného jde o myšlenku, že i bezcenní jsou cenní. Jinak řečeno lidi nelze hodnotit pouze podle toho, jak jsou výkonní. Každý z nás má svou hodnotu sám o sobě, jež je nezávislá na ekonomicky spočitatelné a kvantifikovatelné produktivitě.

Podle Vladimíra Špidly osou sociálnědemokratického programu musí být pojem kvality života. „Má existovat cesta, která lidem umožní plné rozvinutí jejich lidského a kulturního potenciálu. Občané si například mají být rovni v bolesti a v úzkostech, to znamená v zásadě ve zdravotnictví. Proto je správné udržovat systém, který poskytne rovný přístup všem,“ myslí si Špidla.

Podle Špidly je nepochybně důležité zajistit lidem i důstojný život ve stáří, tedy v období života, kdy už nepodávají žádný výkon. „To znamená dobrý důchodový systém. Nemusí být nijak enormně bohatý, ale společnost se musí dělit a je důležité, aby to mladí lidé chápali jako důležité,“ uvažuje bývalý eurokomisař.

Sociální demokracie nyní stojí před úkolem vést obšírný dialog, jehož ambicí musí být důkladný rozbor programových východisek, strategických možností a obecné taktiky opozičního působení v příštích letech. Je otázkou, zda-li existují ve straně osobnosti, které tíha těchto úkolů nezlomí.

Lukáš Jelínek například pochybuje, zda je ČSSD schopna všechny úkoly, jež jsou před ní stavěny, personálně zvládnout. „ČSSD nezbytně potřebuje čerstvou krev s upřímným levicovým či levicově liberálním přesvědčením,“ myslí si politolog Jelínek.

Předpokladem autentické a principiálně levicové sociální demokracie bude tedy správná volba nového předsedy a jeho místopředsedů. Důvěryhodnost a zosobnění skutečné alternativy vůči korupčně-klientelistické pravici bude nezbytnou nutností pro každého předsedu ČSSD, bude-li chtít voličům nabízet alternativu hodnou pozornosti.

Sociální demokraté se ve své volbě příštího předsedy nesmějí zaleknout razantního řešení, neboť jakákoli polovičatá volba člověka konformního vůči praktikám, které bude muset po celé období v opozici radikálně kritizovat, zřejmě učiní z ČSSD neperspektivní alternativu v očích většiny potenciálních voličů.

ČSSD se tak musí v každém případě soustředit na trpělivou a principiální artikulaci svého programu. Pro takto těžký úkol bude nezbytné zvolit si do čela osobnost politicky vyspělou, s intelektuálním rozhledem a především charakterní a imunní vůči kuplířským praktikám českého politického provozu.

Sociální demokracie si musí uvědomit svou úlohu jako subjektu, jehož úkolem – obzvláště po debaklu lidovců a zelených – bude rozvíjet politický terén skrze nepřetržitý rozvoj občanské společnosti a uzavírání strategických aliancí s těmi politicko-společenskými segmenty, jež jim umožní utvořit příští vládu.

Vzhledem k proporčnímu volebnímu systému a s ním související praxí koaličních vlád jsou totiž pro ČSSD nezbytným předpokladem jakéhokoliv budoucího vládního angažmá její potenciálně úspěšní vládní partneři. Nicméně ti jsou nyní mimo sněmovnu a v hluboké krizi, což není problém jenom jich samých, nýbrž i sociálních demokratů a celé české politiky.

(Psáno pro Deník Referendum; publikováno 23.6.2010, viz tady.)

Lidovci čekající na spásu

2010-07-08T01:23:00.002+02:00

(Psáno před volbami do Poslanecké sněmovny 2010.)

Poslední šetření předvolebních preferencí naznačují reálnou možnost, že KDU-ČSL v květnových volbách nepřekročí pětiprocentní hranici, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. Jakkoli se po celé dvacetiletí od listopadu 1989 lidovci permanentně pohybují nepříliš vysoko nad hranicí volitelnosti, většina letošních prognóz jim poprvé předpovídá volební výsledek těsně pod ní.

Podaří se nakonec lidovcům v závěru kampaně přeci jenom zmobilizovat své tradičně pevné a disciplinované jádro voličů? A bude to stačit k úspěchu? V čem by pak byla česká politika jiná, pokud by lidovci skutečně ve sněmovně nefigurovali? Jsou témata, která lidovci vnášejí do veřejné debaty a politiky, ještě stále nosná?

Podle Lukáše Jelínka je nenahraditelným kladem lidové strany pro českou politiku její předvídatelnost. „KDU-ČSL je čitelná a vypočitatelná strana, jejíž role je v české stranické soustavě nenahraditelná. Zatímco liberální středové strany mohou vznikat a zanikat, křesťanská partaj není marketingovým projektem na jedno volební období,“ říká o lidovcích politolog Jelínek.

„Jejich nenahraditelnost spočívá v umu vyvažování a obrušování krajních – ať pravých, nebo levých – pólů v české politice,“ myslí si Lukáš Jelínek. Jejich role ve středu polarizované české politiky je předurčuje k roli prostředníka v občansko-politickém dialogu liberálů a sociálních demokratů.

Dilema křesťanské strany
K tomu, aby se nestali mimoparlamentním subjektem a mohli tuto roli plnit i v budoucnu, bude třeba podstoupit riziko, jež s sebou nese vyřešení klíčového dilematu každé křesťanské strany, tím spíše KDU-ČSL, které je souzeno pohybovat se v druhé nejateističtější zemi Evropy hned po Islandu.

Jeho podstata je jednoduchá: mají-li si křesťanské strany udržet hlasy aktivních katolíků, musí důsledně projevovat svoji křesťanskost, avšak současně musí pracovat s vědomím, že příliš důsledné zastávání této linie neuspokojí a nepřiláká potenciální voliče, kteří preferují spíše liberálnější postoje. Liberálnější přístup přitom naopak zase může znamenat odliv tradičních voličů.

„Problémem lidovců je, že se pohybují v podstatě v ateistickém prostředí. Pro udržení jejich relevance v české politice budou muset podstoupit riskantní krok směrem k městskému liberálnějšímu voliči. A to proto, že jejich tradiční členská a voličská základna se ztenčuje a především stárne,“ myslí si politoložka Vladimíra Dvořáková.

Odtud lze vysvětlit nejen změny v politické strategii, ale i opakované změny v pojetí vlastní totožnosti či proměny v kladení důrazu na její jednotlivé prvky, které je možno pozorovat na lidové straně od devadesátých let minulého století až do současnosti. Nazřeno touto optikou je kolísání lidovců mezi křesťansko-sociální, křesťansko-nacionální nebo naopak konzervativně-liberální tradicí stejně jako reinterpretace vlastního postavení na pravo-levé ose logické a pochopitelné.

Jediná fakticky středová strana české politiky
Po rozpadu federace se KDU-ČSL pod vedením Josefa Luxe postupně usadila jako centristická, středová formace.

„KDU-ČSL jsou důležitou a v podstatě nezastupitelnou stranou české politiky, a to navzdory nízkému počtu hlasů, jež ve všech polistopadových volbách obdržela. Je to jediná středová strana, jejíž klíčová role spočívá v tom, že je svorníkem – mimochodem v extrémně polarizované české politice – mezi pravicí a levicí,“ říká k významu lidovců Jiří Pehe.

Josef Lux naordinoval v polovině devadesátých let minulého století lidovcům strategii, která spočívala v trpělivém budování image strany, jejíž konstruktivní a nekonfliktní přístup k problémům jí umožní být přirozeným spojencem jak občanských, tak sociálních demokratů a současně jim tato strategie umožní – což je podstatné – být vůči oběma i alternativou.

Tehdejší předseda strany začal před volbami v roce 1996 zdůrazňovat význam dosud v politice KDU-ČSL latentně přítomného konceptu „sociálně tržního hospodářství“, čímž nastartoval faktický posun lidovců do politického středu. Josef Lux si byl nepochybně vědom strategické možnosti strany lidové, se kterou tento ideově-programatický akcent souvisel. Bylo to postupné posilování koaličního potenciálu lidovců.

Podle Jiřího Pehe je program lidovců rozkročený přes střed. „V sociálně-ekonomických ohledech se přiklánějí k levicovým konceptům, avšak jejich společensko-kulturní zázemí je laděno konzervativně, a tedy pravicově. Na rozdíl od mnohých v tom nespatřuji jejich handicap, nýbrž výhodu,“ říká Jiří Pehe.

Ambicí Josefa Luxe, kterou po jeho smrti již nedokázal nikdo z jeho nástupců rozvinout, bylo učinit z křesťanských demokratů klíčový stranicko-politický subjekt, bez něhož není možné sestavit ani pravo-středovou ani středo-levou vládu. Taková konstelace pak samozřejmě posiluje jejich politický vliv uvnitř jakékoli potenciální koalice.

„Tato pozice středové strany lidovcům umožňuje hrát klíčovou roli v české politice, neboť jim umožňuje spoluvytvářet vlády a současně fungovat jako pojistka proti excesům a krajnostem. Nezapomínejme, že KDU-ČSL sehrála klíčovou roli při pádu druhé vlády Václava Klause nebo při rezignaci Stanislava Grosse. Přičemž obě tyto události hodnotím pozitivně: měli očistný efekt pro politiku obecně,“ říká o tradicích lidovecké politiky Jiří Pehe.

Jedním z klíčových mechanismů na cestě za tímto cílem byla Luxova strategie učinit z křesťanských demokratů otevřenou partaj a pokusit se tak oslovit i městské, z povahy věci liberálnější voliče. Vzhledem k nízkému stupni religiozity české společnosti si začal Josef Lux uvědomovat, že musí akcentovat více sociální a ekologická témata. Výsledkem bylo, že stranu otevřel politikům, jejichž vstup do KDU-ČSL by byl dříve jen stěží představitelný. Jako příklad může sloužit Petr Pithart.

Podle Lukáše Jelínka je tato zkušenost lidovců s Josefem Luxem natolik silná a inspirativní, že z ní mohou těžit i dnes. Pohříchu se jim to ale doposud nepodařilo. V podstatě celé poslední desetiletí lidovce provázel stranický souboj dvou křídel, jehož průvodním znakem bylo časté střídání předsedů, pozornost zaměřená dovnitř strany a neochota pokračovat ve vizi Josefa Luxe učinit z KDU-ČSL stranu otevřenou, jež má potenciál přilákat nové voliče.

Odchod Josefa Luxe a krize identity
V září roku 1998 Josef Lux z důvodu těžké nemoci rezignoval na všechny politické funkce. Novým předsedou byl zvolen Jan Kasal. Jeho tehdejší soupeř o předsednickou funkci a současný předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda se stal prvním místopředsedou.

Tímto momentem počíná krize identity strany lidové, jejíž vrchol lze spatřovat ve volbě Jiřího Čunka předsedou strany.

Ani jeden z nástupců Josefa Luxe nedokázal uchopit a rozvinout jeho odkaz. Ani Kalousek, ani Svoboda, ani Kasal se nepokusili získat širší segmenty voličů pro Luxovu vizi budoucnosti lidovců, která spočívala spíše v bloku křesťanských a sociálních demokratů než v bloku křesťanských demokratů a liberálů.

„Zatímco Josef Lux si jednoznačně uvědomoval nutnost otevřít stranu městským voličům, nikdo z dalších předsedů strany se o nic podobného nepokusil. Nenašel k tomu odvahu. Lidovci tak promarnili možnost stát se silou, v jejíž potenciál právě Lux věřil. Od té doby se strana uzavírá a spoléhá pouze na své tradiční voličské jádro, které ale stárne a zmenšuje se,“ říká Jiří Pehe.

Tato krize identity vyústila ve stranický rozkol a vznik nového subjektu z bývalých dlouholetých politiků KDU-ČSL.

Vznik TOP 09: zatím nevyužitá příležitost
Momentem, který vypadal jako krutá rána, ale paradoxně by se mohl stát počátkem lepších lidoveckých časů, je vznik TOP 09 a odchod části stranické špičky z lidové strany. Mezery po odchodu Kalouskovců se totiž za čas mohou zacelit. Podle Lukáše Jelínka je koneckonců s podivem, že se s Kalouskem lidovci nebyli schopni vypořádat daleko dříve.

„Problém jménem Kalousek byl problém s politikem, jenž byl schopen být ve vládě neloajální vůči straně, kterou tam reprezentoval. Kalousek mnohokrát mluvil s despektem vůči některým politikům lidovců. Kalousek byl schopen krýt ve vládě záda Topolánkovi bez ohledu na program KDU-ČSL,“ soudí Lukáš Jelínek.

Podle Jelínka lidovcům výhledově odchod Miroslava Kalouska a jeho věrných prospěje. Kalousek s sebou jako důmyslný stratég moci sice odvedl nejednu výraznou lidoveckou osobnost, avšak z programového hlediska vznik TOP 09 lidovce nikterak neohrozí. „Vznik TOP 09 lidovcům nevezme v podstatě žádné hlasy, neboť je koncipována výrazně pravicověji, jako konkurent občanských demokratů,“ říká Vladimíra Dvořáková.

Ostatně nebýt Karla Schwarzenberga, ikony, kterou si TOP 09 nese v čele průvodu, těžko by se mohla chlubit konzervativním peřím. Co je konzervativního na Kalouskovi? Parkanové? Šustrovi? Severovi? Bytostně, nikoli pouze rétorikou, je konzervativní a přitom lidovou stranou právě jen KDU-ČSL. A v tomto smyslu je nenahraditelná – podobně jako jinde v Evropě.

Možnosti a limity lidovců
Co tedy musí lidovci učinit, aby se jim podařilo znovunalézt identitu, jež jim bude terénem, jehož kultivace a rozvoj bude i pro budoucnost české politiky obohacující a plodná? Křesťanští demokraté jsou historicky vzato jedním z pilířů české politiky, jehož případná absence v české politice by byla jen stěží nahraditelná.

Hodnotový dialog křesťanských a sociálních demokratů je platforma, jež má potenciál učinit politiku i v 21. století nadějeplnou. Předpokladem toho ovšem je, že nedojde k marginalizaci lidovců u nás. Bylo by paradoxní, kdyby strana, jež je v Evropském parlamentu součástí nejpočetnější skupiny, ztratila v domácí sněmovně zastoupení.

Aby se to nestalo, bude nutné v blízké budoucností podstoupit riskantní krok: otevřít stranu liberálnějším voličům, a to navzdory riziku ztráty části tradičních katolických segmentů.

Kandidatura Jany Hybáškové je jistě míněna jako první krok takto formulovaného východiska pro lidoveckou budoucnost. Podle Lukáše Jelínka je její kandidatura jednoznačně pozitivním krokem. „Je to chytrý tah, v němž se lidovci pokoušejí sympaticky rozvzpomenout na praxi Josefa Luxe,“ míní Jelínek.

„Česká republika je v podstatě ateistický stát. Věková struktura členské základny KDU-ČSL se výrazně naklání ve prospěch těch dříve narozených. Pro stranu to nesmí znamenat, že se budou i nadále spoléhat na tyto stárnoucí skupiny svých tradičních voličů, nýbrž naopak to pro ně musí být signálem ke kroku, jenž vyjde vstříc novým politikům a liberálněji uvažujícím voličům,“ domnívá se politoložka Vladimíra Dvořáková.

A má pravdu, neboť historicky podmíněná struktura členské a voličské základny a její mentalita a kulturně i systémově limitovaný prostor možného působení rigidně katolické strany vedou k tomu, že se KDU-ČSL musí obávat o svou parlamentní budoucnost. Pro lidovce by z tohoto závěru měly plynout dva závěry: neprofilovat stranu úzce katolicky, nýbrž obecně křesťansky s akcentem na témata, jež mají potenciál zaujmout a přilákat i Vladimírou Dvořákovou zmíněné liberálnější městské voliče.

Současné vedení kolem Cyrila Svobody tento riskantní, avšak nutný krok nemá evidentně odvahu podstoupit. Pravdou je dokonce opak. Podle mediálního analytika působícího ve straně lidové Tomáše Zdechovského byla v březnu letošního roku rozhodnuta pouze jedna čtvrtina katolíků volit lidovce, zatímco v minulosti se toto číslo pohybovalo okolo čtyřiceti procent. „Cyril Svoboda nejen že stranu neotevřel širším segmentům společnosti, nýbrž stranu ještě více uzavřel i v katolickém prostředí samém,“ říká Tomáš Zdechovský.

„Navzdory tomu se podle našich šetření lidovci do Poslanecké sněmovny dostanou, když obdrží okolo šesti procent hlasů. Neboť pravdou je, že většina agentur zařazuje do svých předvolebních šetření i váhavé a nerozhodnuté voliče, což lidovce v jejich výsledcích znevýhodňuje, neboť oni disponují naopak pevným jádrem voličů. To je odlišuje například od Věcí veřejných, které pevné, natož tradiční jádro voličů nemají vůbec a veškerou podporu jim naopak deklarují voliči váhající a přelétaví, jejichž podpora by se přísně vzato do výsledků předvolebních průzkumů neměla promítnout,“ říká analytik Zdechovský.

I pokud by se nakonec lidovci přece jen přes pětiprocentní hranici nedostali, podle Vladimíry Dvořákové by to neznamenalo jejich trvalou marginalizaci. „Naopak, strana by mohla projít obrodou a očistou,“ uvažuje Dvořáková.

Lidovcům by to možná umožnilo znovu nalézt odkaz Josefa Luxe a stát se tak opět stranou, jež je schopná formulovat zásadní témata současnosti, jež akcentuje sociální problematiku, je spojencem občanské společnosti a je schopná principiální kritiky neoliberálů.

Současné vedení KDU-ČSL takovou roli evidentně nehraje – a je to škoda. Pro lidovce, ale především pro českou politiku a českou společnost.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 8.5.2010; viz tady.)

Proč se to stalo?

2010-07-08T01:15:00.002+02:00

(Psáno společně s Jakubem Patočkou.)

Volby do Poslanecké sněmovny výrazně změnily tvář české politiky. Ze Sněmovny zmizeli lidovci a zelení, obrovské ztráty zaznamenala levice, a naopak stoupla důvěra pro populistické a extremistické formace. Pravice si v součtu hlasů pro ODS a TOP 09 nepatrně oproti roku 2006 polepšila.

Složení Poslanecké sněmovny tak po letošních volbách doznalo změn k horšímu. Vyjdeme-li ze střízlivé definice demokratického uspořádání, která spočívá ve střídání kultivovaných vlád pravice a levice, pak jsou letošní volby zvratem, neboť podporu široké veřejnosti obdržely populistické subjekty, a to právě na úkor těch stran, jež měly potenciál do budoucna kultivovat politickou scénu.

V čem tedy spočívá příčina ztrát lidovců, zelených a sociálních demokratů ve prospěch Věcí veřejných, Suverenity Jany Bobošíkové či extremistů z Dělnické strany sociální spravedlnosti? Věci veřejné jsou typickou populistickou partají s rysy extremismu, kterou volilo přes 550 000 lidí, přičteme-li k jejich podpoře 190 000 hlasů pro šovinistickou Suverenitu Jany Bobošíkové a 60 000 hlasů pro krajní pravici v DSSS, dostaneme se k číslu přes 800 000 lidí. Jinými slovy řečeno: otevřeně populistické a fašizující strany získaly v letošních volbách 15,72 % odevzdaných hlasů. „To se přibližně rovná počtu obyvatel Ústeckého kraje,“ upozorňuje Patrik Eichler.

Příčiny propadu sociální demokracie
Včera v Právu Jan Keller označuje výsledek sociální demokracie za největší záhadu voleb. „Celé měsíce před volbami výzkumné agentury vcelku přesně odhadovaly šance jednotlivých politických stran,“ píše sociolog a pokračuje: „V případě sociálních demokratů se však všechny agentury obrovsky spletly. Ještě pár dnů před volbami potvrzovaly jejich velký náskok před druhou ODS a přisuzovaly jim až o deset procent více, než kolik ve skutečnosti dostali.“

Jan Keller vyslovuje názor, že komentátoři dnes křivdí Jiřímu Paroubkovi, pokud mu předhazují jako příčinu porážky sociálních demokratů jeho vystupování před volbami. „Jiří Paroubek a jeho strana až do posledních okamžiků před volbami neměli zpětnou informaci o tom, že se něco jejich voličům nelíbí. Třetina jejich sympatizantů prostě dezertovala v poslední chvíli a zcela bez výstrahy,“ analyzuje přední český sociolog. Jan Keller v závěru formuluje základní otázku pro ČSSD: „Problém je v tom, že dokud v Lidovém domě tuto kapitální záhadu někdo neobjasní, nebudou ani vědět, co mají příště dělat jinak a lépe.“

Jedno z možných vysvětlení nabízí Lukáš Jelínek, který hovoří o chybě Jiřího Paroubka, který dle jeho mínění vystupoval v posledních dnech před volbami až příliš triumfalisticky, a demobilizoval tak své voliče od volební účasti. Samo o sobě takové vysvětlení ale asi nestačí. Záhadu se tedy pokoušíme objasnit dalším rozborem.

V předcházejících volbách se s železnou pravidelností v posledních dnech před volbami opakoval fenomén posílení dvou dominantních stran a oslabení stran ostatních. Základní situaci voličů se společným dílem ODS a ČSSD dařilo redukovat na dilema, která z těchto dvou stran povede stát.

Z tohoto fenoménu vycházela i mylná volební prognóza Deníku Referendum. Jeho účinkem si byl zřejmě ve svých odhadech jist i Jiří Paroubek, který si nepřipouštěl, že by ČSSD mohla dopadnout jakkoli jinak než jako suverénní vítěz. Základní příčiny, proč letos poprvé od roku 1996 v posledním týdnu před volbami preference ČSSD radikálně poklesly, jsou podle nás tyto:

1. Vrtkavější voliči ČSSD zůstali doma. Argument Lukáše Jelínka o demobilizaci voličů příliš suverénně předpovídaným vítězstvím hraje důležitou roli, ale sám o sobě nestačí. Doplňuje jej Pavel Šaradín, který zde ve svých předvolebních glosách upozornil na mimořádně slabé výkony Jiřího Paroubka v posledních televizních debatách před volbami. Ani poslední fáze komunikace kampaně ČSSD nebyla dostatečně apelativní. Stručně řečeno: ČSSD tentokrát nedokázala vytvořit situaci, kterou v roce 2002 zvítězil Vladimír Špidla nad Václavem Klausem a kterou Jiří Paroubek před čtyřmi lety zneutralizoval takřka jisté vítězství pravice: letos ČSSD nedokázala přesvědčit, že je tu dilema buď - anebo, chvíle fatálního rozhodnutí mezi dvěma alternativami, z nichž jednu představuje ona.

2. Bizarní vývoj voličské účasti, kdy se po abnormálně silném pátku předpovídala extrémně vysoká účast, ale abnormálně slabá sobota způsobila, že nakonec zůstala pod průměrem, nahrává názoru, že naopak pravici se finále kampaně mimořádně vydařilo. Je možné, že její voliči disciplinovaně přišli, odvolili a odjeli na víkend. Je možné, že voliči ČSSD si už v pátek díky vysoké účasti řekli, že je rozhodnuto a v sobotu jich o to méně přišlo. Tomu odpovídá i souhrn celkových výsledků, který je u všech stran populistů a pravice s výjimkou zelených u horní meze předvídaných výsledků, zatímco u ČSSD je hluboko pod mezí dolní. Kdyby voliči ČSSD přišli, měla by třicet procent, účast by byla okolo v sobotu předvídaných sedmdesáti procent – a výsledky by měly reálnější proporci ve vztahu k předpovědím výzkumných agentur.

3. K tomu přistupují dvě základní chyby v horké fázi kampaně ČSSD. Na první upozorňuje Vladimír Špidla, který řekl DR, že zlomovým momentem podle něj byly zrušené mítinky na náměstích: „Lidi si vás najímají, abyste se za ně rval, a vy jim najednou ukážete, že jste měkkej.“ Sociální demokracie se tím podle něj zpronevěřila svému étosu neagresivní hodné, ale pevné síly. Tento další demobilizující motiv „když oni nebojují, proč bychom měli my?“ skutečně nelze pominout.

4. Druhou chybou byla zcela nezvládnutá komunikace k tématu rozpočtových deficitů. ČSSD slibující třinácté důchody a rozdělování výnosů z ČEZu namísto slibu řešení rozpočtových problémů způsobem, na nějž nedoplatí chudí, působila jako spolek bezstarostných hýřilů. Přitom existují pádné argumenty, že ČSSD je disponována rozpočtové potíže řešit lépe nežli pravice. Nikdo je ovšem v kampani, a zejména ani v jejím finále, kdy už bylo jasné, že téma „cesty do Řecka“ je dominantní otázkou voleb, nedokázal jasně a srozumitelně sdělit.

5. Teprve v poslední řadě se připojily všechny strategické předpoklady, které dlouhodobě v neprospěch ČSSD působily. Dlouhodobá štvanice na předsedu ČSSD, jeho reálné nedostatky, katastrofální mediální situace, zdeformovaná veřejná komunikace, zmanipulovaná mládež. Ano, to všechno působilo, ale ne tak silně, aby to samo o sobě rozhodlo; a z toho důvodu se to také nepromítalo v průzkumech. Byly to ale předpoklady, které pomohly pravici a populistům vyplnit vakuum, jež ČSSD sama svým neobratným počínáním v týdnu před volbami vytvořila.

Strategické příčiny prohry ČSSD
Výčet strategických chyb ČSSD je dlouhý a na většinu z nich jsme soustavně upozorňovali. Ony bránily sociálnědemokratické straně, jež má všechny předpoklady být dominantní silou české politiky, aby se jí skutečně stala a v kombinaci s popsanými taktickými chybami jí nakonec zlomily vaz.

Základní argument formuluje Vladimíra Dvořáková, podle které sociální demokraté neumí správně interpretovat sociologické průzkumy. „Je evidentní, že sázka sociálních demokratů na jednorázová opatření typu třináctých důchodů se otočila v jejich neprospěch, neboť politická konkurence je označila za populisty. Obecně by se měli sociální demokraté více pokoušet ovlivňovat veřejné mínění, neboť se ukazuje kontraproduktivním přizpůsobovat svou politickou nabídku většinovým preferencím svých potenciálních voličů,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Tato okolnost pak podle ní přispívá k tomu, že ČSSD není schopna oslovit středové skupiny voličů. „Jiří Paroubek například zcela ignoroval artikulaci zájmů učitelů, což je typická skupina potenciálních voličů sociální demokracie. Formy oslovení navíc bránily tomu, aby na svou stranu získali alespoň část mladších voličů,“ říká pro Deník Referendum Vladimíra Dvořáková.

Vladimíra Dvořáková dodává, že volby jasně ukázaly na nutnost modernizovat sociální demokracii, a to v mnoha ohledech, od politického programu přes pluralitu forem oslovování veřejnosti až po kulturu vystupování jejích předáků. „Je nepochybné, že mnohé z voličů, kteří sdílejí sociálnědemokratický program, odpuzovalo arogantní chování jejich předsedy, který polarizoval celou politickou scénu,“ doplňuje výčet příčin neúspěchu ČSSD profesorka politologie.

„Další z příčin malého počtu hlasů pro sociální demokracii vidím v tom, že se díky stylu komunikace Jiřího Paroubka dostali do izolace, která minimalizovala jejich koaliční potenciál. Odliv hlasů je možné vnímat i na pozadí faktu, že se mnohým voličům zdál být hlas pro stranu, se kterou nechce nikdo vládnout, hlasem vyhozeným,“ říká Vladimíra Dvořáková. To samé podle Dvořákové stálo za porážkou Václava Klause v parlamentních volbách roku 2002.

„Jak Václav Klaus a jeho ODS v roce 2002, tak Jiří Paroubek a jeho ČSSD v roce 2010 ztratili partnery nutné k uzavření politického spojenectví, jež je nutné pro možnost vzniku většinové koalice,“ myslí si Dvořáková. Podle ní to byl zásadní faktor ovlivňující jejich neúspěch. „Připočtěme k tomu volební propad lidovců a zelených a máme tu povolební situaci ČSSD, která sice vyhrála volby, avšak nemá s kým vládnout,“ uzavírá možné příčiny neužitečného volebního vítězství ČSSD Vladimíra Dvořáková.

Příčiny vzestupu populistů
Věci veřejné získaly podporu voličů s mnohdy neslučitelnými sliby a již první den po volbách se ukázalo, že Radek John teprve zjišťuje, co bude jeho strana vlastně požadovat a které z jejich předvolebních slibů jsou realizovatelné. Jejich jádro je podle politologa Pavla Šaradína v ambici Johnovy strany debyrokratizovat státní aparát a v deklarovaných protikorupčních opatřeních. „Toto budou sliby, z jejichž naplnění Věci veřejné nemohou ustoupit,“ myslí si Pavel Šaradín.

Vladimíra Dvořáková vidí za úspěchem Johnova subjektu jejich důraz na témata pořádku, disciplíny a boje proti korupci, což jsou podle ní typicky populistická hesla. „Věci veřejné získaly podporu od voličů skrze populistický diskurs, jehož součástí je apel na pořádek, kritika pravicových i levicových programů, distancování se od všech dosavadních politických elit, důraz na zdravý rozum v řešení společenských problémů a zájem o obyčejné lidi,“ myslí si Vladimíra Dvořáková.

Podle Jiřího Peheho jsou Věci veřejné coby typická protestní strana nestabilní. „Její status strany ‚proti establishmentu‘ je jen těžko slučitelný se vstupem do vládní koalice, v níž se to jen hemží ‚dinosaury’, ať už dává Radek John výběrově rozhřešení, komu chce. Navíc jsou VV, jak správně poznamenal Jiří Přibáň, jen výrazem privatizace politiky,“ říká Jiří Pehe. Podle něho jde v případě Věcí veřejných o soukromý podnikatelský subjekt působící v politice. „John je jen výkonný ředitel, vlastníky jsou jiní,“ nepochybuje Pehe.

Samotné předvolební sliby Věcí veřejných však jejich úspěch vysvětlují jen částečně. Na celkovém volebním výsledku se totiž projevila především obecná ztráta důvěry občanů v doposud etablované a velké strany.

„Na množství propadlých hlasů je jasně vidět, že se voliči nebáli riskovat. Za transferem hlasů k novým stranám je také znechucenost občanů politikou, projevilo se rozčarování veřejnosti z neschopnosti sestavit vládu po předešlých volbách či z fenoménu přeběhlictví. Lidé tak dali najevo znechucenost politickými elitami, o čemž svědčí zisk Věcí veřejných či Schwarzenberga. Tato znechucenost dosavadními elitami se krom jiného projevila i masivním preferenčním hlasováním,“ poznamenává Lukáš Jelínek.

Pokud jde o příčiny neúspěchu lidovců a zelených, většina námi oslovených expertů se nijak nepodivovala. Vlastně podle nich ani není moc co komentovat. Podle Dvořákové si tápající lidovci o mimoparlamentní působení koledovali již dlouho. „Podivuji se doteď, proč kandidoval na Zlínsku Hovorka až ze čtvrtého místa a proč byl již po několikáté zvolen předsedou neúspěšný Cyril Svoboda. Myslím si, že být předsedkyní Michaela Šojdrová, byli by lidovci v Poslanecké sněmovně,“ uvažuje Vladimíra Dvořáková.

„Strana zelených se nemůže svému neúspěchu divit. Namísto aby se principiálně vymezila vůči politickému establishmentu, seděla ve vládě, jež měla v úmyslu postavit v České republice americký radar a jejíž součástí byli superkonzervativní strany české stranické soustavy,“ říká Dvořáková. Absurdností pro ni nicméně je, že mladí voliči nehlasují pro alternativní Stranu zelených, nýbrž pro extrémně pravicovou TOP 09.

Je tématem k hlubšímu rozboru situace, kdy se prvovoliči namísto masivní podpory principiální opoziční strany v podobě třeba zelených, která ale bohužel v této roli fatálně selhala, identifikují s TOP 09, Věcmi veřejnými, či dokonce s nácky. Nepochybně to cosi vypovídá o kvalitě politiky, avšak současně to svědčí cosi o tendencích ve společnosti. Tendencích negativních.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 2.6.2010; viz tady.)

Pět poučení z květnových voleb

2010-07-05T09:04:00.002+02:00

V posledních měsících demokratického Československa Ferdinand Peroutka, nejznámější představitel politické kultury první republiky, napsal, že už se spoléhá jen „na sílu neorganizovaného veřejného mínění, které souhlasně soudí o základních lidských faktech, ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje, pro celek lidí nepravda zůstává nepravdou… Je-li politický život pln zmatku, stáhne se jasný názor na věci do neorganizovaného veřejného mínění“.

Pojem „neorganizované veřejné mínění“ zní naivně v současné epoše mediální neoreality a zbraní of mass distraction, řekněme ale, že Peroutka jím mínil soudnost národa, která je produktem svobodné komunikace mezi lidmi, v níž se ustavují soudy založené na nadpolitických existenciálních kategoriích, jako jsou etické normy, tradice, životní zkušenost či smysl pro „human condition“.

Svou víru v soudnost národa si Peroutka uchoval po celý život. Viděl v ní nezničitelný zbytek demokratického Československa a věřil, že svými promluvami na Svobodné Evropě přispívá k jejímu upevnění. Potkal jsem v exilu už jen málo emigrantů z roku 1948, kteří by byli nositeli „ducha první republiky“, ale přesvědčil jsem se, že většina z nich Peroutkovu víru v „neorganizované československé veřejné mínění“ sdílela: vytrvale mluvili k neznámým lidem doma v šumu rušiček, psali do časopisů, které se pak do rukou „lidí doma“ většinou nedostaly. Věřili v sílu soudnosti národa, která nás všechny spojuje v jeden lidský celek, „ať v popředí scény kdokoliv si hlučně vykračuje a deklamuje“. Setkání s těmito lidmi byl pro mě silný zážitek, i když jsem věděl, že „neorganizované veřejné mínění“ doma je už jinde, a třeba Peroutkovy promluvy nám v šedesátých letech připadaly archaické. Přesto jsem ale cítil, že svým exilovým psaním navazuji na jeho víru v soudnost národa jako nezničitelný základ demokracie.

Ta Peroutkova víra byla ale sebeklamem. Tragický rok 1948 připravily už volby z roku 1946, kdy se „neorganizované veřejné mínění“ masově rozhodlo volit proti historickým šancím na udržení demokratického státu ve střední Evropě. Nešlo o nějakou výjimku, o chvilkové zatemnění „soudnosti národa“, ty volby byly příznakem patologické antipolitičnosti českého veřejného mínění, která má své kořeny v době národního obrození, kdy politika nenapravitelně nasákla literární fikcí. Jádrem antipolitičnosti je podcenění institucí a přecenění velkých osobností, podcenění tradičních politických idejí a stran a přecenění nových stran a idejí. Ale o tom jindy.

Po letošních květnových volbách nezbývá než být realisty a opustit definitivně Peroutkův sebeklam. Neexistuje žádná soudnost národa, nějaký ostrov, na nějž by se „stáhl jasný názor na věci“ v době plné zmatků. Naopak, české veřejné mínění lze manipulovat jednoduchými mediálními strategiemi, například démonizací jedné osoby (Paroubka), kultem jiné osoby (Schwarzenberga) a zastrašující lží (Řecko) – na jedné straně admirál Karel uvrhávající do klece rozkradače zlatého pokladu, na druhé pak démon s nadváhou, přivádějící Česko zpět ke komunismu.

Pravicový (ne pravičácký!) novinář Petr Zídek napsal: Pokud více než 27 procent hlasů získají dvě marketingové strany, z nichž jedna má za maskota dobrotivého knížete a druhá bezduchého televizního moderátora, a obě jsou ze zákulisí řízeny lidmi, o nichž skoro nic nevíme, pak… je to důvod k vážnému znepokojení.

Myslím, že toto vážné znepokojení z českého veřejného mínění je první velké poučení z květnových voleb.

Druhé poučení s tím úzce souvisí: Jacques Rupnik v povolebním rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: Když jsem viděl klip Přemluv bábu, který měl tak velký úspěch u mladých a v uměleckých kruzích … zarazila mě drsnost… „pravou rukou se zdravíme a volíme, levou rukou si vytíráme zadek...“ Dominantní klišé posledních dvaceti let lze shrnout takto: vše sociální… navazuje na komunistickou minulost. A musíme tedy jako mladí, úspěšní a soutěživí čelit dvojímu nebezpečí: zadlužení + „socialismu“. Nazvěme tuto „drsnost“ pravým jménem – je to lůzovitý politický diskurz, který čas od času v české politické kultuře získává hegemonii, třeba v době druhé republiky, v níž se organizovaly štvanice na Karla Čapka, na bolševismus a masarykismus, pak v padesátých letech a také v letech sedmdesátých. Václav Černý popsal lůzovité politické diskurzy české pravice i levice s hněvem a studem ve druhém a třetím díle svých pamětí.

Co je lůzovitý politický diskurz? Místo teorie, malý příklad: Bolševická líná lůza zase vystrkuje růžky. Vždy platilo pořekadlo ... sociální demokrat kudy chodil, tudy krad ... Co nějaké odborářské prase se někdy ukáže v televizi, tak je to vždy funkcionář ČSSD nebo KSČM. To je daň za to, že v roce 1990 neviseli na lampách. …Je jim jedno, že stát už přivedli do prdele velkorysým rozdáváním lenochům z toho, co druhý poctivě vydřel… chtějí jen novou rudou totální revoluci, přesně tak jak je to učil Lenin. Historije (sic!) se tu opakuje. Slavným příkladem lůzovitého diskurzu je Gottwaldovo: Jezdíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krkem! adresované spoluposlancům v československém parlamentu.

A nyní přece jen trochu teorie: demokratická společnost je otevřená v tom smyslu, že kritická distance mezi stranami a postoji tu nevede k vylučování ze společnosti. Naopak, všechny problémy se řeší uvolněním institucionálního rámce, aby ten, kdo se cítí vyloučen ze systému, kdo živoří na jeho periferii v sociálním i kulturním smyslu, byl do něj vtažen, říká se tomu integrace. Vývoj demokracie má proto svůj neměnný směr – je jím stále větší inkluzivnost, stále se zmenšující rozdíl mezi středem a periferií systému.

Lůzovitý politický diskurz – ať už levicový nebo pravicový – je opačný: všechny problémy je třeba řešit tím, že kritická distance mezi lidmi a stranami se překoná vylučováním ze společnosti – nejdříve extremistů, pak sociálních demokratů, pak liberálů, pak chudých a starých a nakonec každého kritika systému. Vlajkovou lodí lůzovitého diskurzu pravice se stal pod vedením Pavla Šafra týdeník Reflex – příkladem budiž Rath přemalovaný na Hitlera nebo titulek Byl Václav Klaus agentem KGB nebo CIA?

Typickými projevy lůzovitého diskurzu pravice jsou nejen klipy typu Přemluv bábu, ale i házení vajíčky po sociálních demokratech, nevybíravé urážky Paroubkovy ženy, strašení Řeckem a třeba sochař David Černý komentující volby na střeše tančícího domu v přímém přenosu ČT pokřikem Socani nemají šanci!

Lůzovitý pravičácký diskurz si u nás „hlučně vykračuje v popředí scény“ od druhé poloviny let desátých, v květnových volbách pak ovládl scénu celou. Jeho jádrem je antikomunismus, který, jak přesvědčivě ukázal Ondřej Slačálek, má jako nová hegemonie ucpat díry, kterými ze systému unikl konsensus nahromaděný v polistopadových „letech demokratické naděje“.

Třetím poučením je „vážné znepokojení“ nad tím, jak snadno lze zobrazit chudé a slabé jako nepřítele. V jediném sociálně kritickém časopise, který v Česku přežil štvanici na vše levicové, v Novém prostoru, prodávaném bezdomovci, čteme: Často slyšíme obvinění z rozdmychávání zášti proti bohatým a úspěšným. Tyto volby jsou však spíše ve znamení jitření emocí proti těm nejchudším a nejslabším … lidem znejistělým krizí je třeba dodat obraz nepřítele tyjícího z jejich daní.

Ano, nejvíce alarmující na květnových volbách bylo, že se odehrávaly ve znamení třídního boje naruby, boje proti chudým a slabým, proti státnímu příspěvku rodičkám, proti pracujícím, kteří svými požadavky „připravují krach státu“, proti právu na „bezplatnou“ lékařskou péči. Boj proti zneužívání sociálních dávek pak není než krycí název pro starý český proticikánský rasismus.

Volební kampaň byla pojata jako třídní boj, v němž bohatí, organizovaní po leninsku jako třída, zvítězili nad chudými, kteří se styděli hájit své zájmy, protože patřit mezi ně se stalo hanbou – staří a slabí, socky, okrádají stát. Používám výraz chudí, ale myslím tím jednoduše pracující. Jako člověka, který celý život strávil na univerzitách, mě děsí představa, že tato masová identifikace s pány proti chudým je pevně zakořeněna v nejmladších voličích. V zemi, v níž jen menšina dosáhne na průměrný plat, je vítězství bohatých smutným svědectvím o českém neorganizovaném veřejném mínění, které by mělo, podle Peroutky „souhlasně soudit o základních lidských faktech“.

Třídní boj skončil, chudí prohráli, ale kdo bude v opozici a jaký bude mít opozice vůbec smysl? A co nové formy chudoby – prekarizovaní pracující, zaměstnanci proměnění v podnikatele sebe sama, a třeba rybáři v Mexickém zálivu, které planetární naftařská lobby proměnila přes noc v chudáky potřebující státní podporu?

Všimněme si způsobu, kterým fungoval v tomto třídním boji symbol Řecka: státy se zadlužily, protože zaplatily dluhy bank, které nadělali nezodpovědní manažeři vydělávající ročně milióny dolarů; místo aby banky dočasně znárodnily a jejich manažery postavily před soud, státy začaly šetřit na svých občanech. Od doby, kdy Michael Moore ve slavné scéně dokumentu Capitalism: A Love Story obkružuje žlutou páskou s nápisem Crime Scene Wall Street, jako by uběhly desítky let. Díky mohutné mediální kampani je „neorganizované veřejné mínění“ nyní přesvědčeno, že je správné platit za lékařské ošetření a vzít státní příspěvek rodičkám, protože „to si už nemůžeme dovolit“, zatímco miliónové platy manažerů bank a jejich neprůhledná moc jsou nedotknutelné.

„Řecko“ byla jedna z největších volebních lží v politických dějinách této země, a to i v absurdním systému růstu Růstu, ve kterém žijeme, v něm přece není ctností šetřit, ale utrácet, spotřebovávat, brát si půjčky. Srdce by chtělo utrácet, rozum říká šetřit, my jsme na straně vašeho srdce! praví reklama jedné banky.

Evropská demokracie má dva pilíře: občanskou společnost, neboli všechny formy účasti na rozvoji celku společnosti, jdoucí za pouhý konzum, ať už ekonomických, či kulturních statků; a sociální solidaritu, která překonává všechny formy nerovností, znemožňující výkon demokracie a svobody ve společnosti tržní ekonomiky. Evropská demokracie není darwinistická, vidí v sociální solidaritě předpoklad demokracie.

Sociální solidarita má demokratický rodokmen v Británii, ve Skandinávii, v Československu, v Německu a stál na něm i projekt sjednocené Evropy. Současná ideologie Česka stojí na falešné představě, že občanská společnost je dědictvím „havlovské pravdolásky“ a sociální solidarita pozůstatkem bolševismu. Je to tragické nedorozumění, které vyprazdňuje českou demokracii.

Čtvrtým poučením je něco, co bych nazval misplaced discontent, snad tedy špatně zacílená nespokojenost. Lidé jsou nespokojeni s tím, jak funguje kapitalismus, ale nemají odvahu vidět, že kapitalismus jinak fungovat nemůže, zaměřují proto svou kritiku na „špatnou pravici“, po níž přijde „pravice pravá“ a ta zavede kapitalismus s lidskou tváří, kterému bude velet admirál Karel a nezkažený Radek. Lidé se bojí kritizovat to, co by měli kritizovat – fungování globálního kapitalismu, proto se raději zlobí na „zkažený kapitalismus“. Na ten nezkažený ale čekají marně, žádný nepřijde, nezbývá než se naučit kritizovat a napravovat ten kapitalismus, který máme.

Švejk se na svém putování setkal s dětinským generálem, který měl rád, když se vojáci rozpočítávají – doma měl „dva burše, které si stavěl před sebe, a ti museli sami hlásit: První – Druhý…“. České veřejné mínění se tomu generálovi podobá, má rádo, když se pravice rozpočítává na První pravice – Druhá pravice. Jsou to samozřejmě pořád titíž zpěváci radarových častušek, obhájci „trhu bez přívlastků“ a bushovci, ale vystupují jako Druhá pravá strana.

Je to fraška, která má ale svůj hluboký smysl. Pseudodialektika – nové pravé strany kontra staré pravé strany – slouží k přehlušení opravdových otázek. A toto je čtvrté poselství květnových voleb: strategie naší pravice úspěšně bere půdu pod nohama opozici. Opravdová opozice se musí vrátit ke kritice kapitalismu. Pátým poučením je jakýsi autismus českých voličů – absence smyslu pro podstatné souvislosti. Tyto volby se odehrávaly na pozadí největší přírodní katastrofy, která postihla nejmocnější stát světa a před celým světem odhalila bezmocnost amerického lidu a jeho prezidenta. Statisíce lidí v krátkém čase byly ožebračeny, tisícileté mokřady řeky Mississippi nenapravitelně poškozeny, dosah škod přesahuje časový horizont mnoha lidských generací. Prezident Obama řekl, že ta katastrofa je nové 11. září, ale nikde nevidíme americké vojsko připravující se k válce s firmou BP, ani její manažery navlečené v oranžových teplácích s pouty na nohou a s kapucou na hlavě, vyslýchané za použití waterboardingu; a nepřipravuje se žádný nový Patriotic Act, který by zefektivnil boj s tímto druhem terorismu. Naopak, naftařské koncerny připravují nové podmořské vrty.

Ztroskotání zelených, zejména mezi mladými voliči, vypovídá o nebezpečné lhostejnosti k podstatnému, která je stále viditelnějším rysem „kulturní nadstavby montovny aut“, v níž se české veřejné mínění pomalu proměňuje.

To není jen americký problém, přirozeně. Terorismus zabudovaný do všedního dne tržní ekonomiky je největším problémem našeho tisíciletí, české veřejné mínění ale vyznačuje naprostá lhostejnost k jeho obětem. Tyto volby brzy všichni zapomeneme, důsledky ropné katastrofy v Mexickém zálivu nás ale staví před otázky zásadní pro budoucnost lidstva. Například: co je odpovědnost člověka v technologickém prostředí? A co je tu vlastně zisk a co ztráta? Co je tu dluh?

Tyto otázky povedou k obnově demokracie, v níž nepůjde jen o „agregaci zájmů“, ale o jejich hlubokou transformaci, jejich nové zarámování a ustavení nového pole pozornosti, abychom nepřehlédli, co je podstatné. O vidění podstatného, o to jde dnes.

Obdivuji dokument Martina Marečka Zdroj o těžbě nafty v Ázerbájdžánu. Je důsledně postaven na heslu Jedeme v tom všichni – každá čerpací stanice je propojena s naftařskými státy, každý kilometr, který ujedeme svým autem, odsuzuje někde k smrti nějaký život, přivádí někde k moci nějakou oligarchii, někoho zotročuje a někoho obohacuje. Otřesná je postupná proměna Ázerbájdžánu ve stát, v němž je vše podřízeno „zdroji“. Kde končí Ázerbájdžán? A končí vůbec?

Lidé jsou lhostejní k „blbostem zelených“, protože se bojí o práci. Ekologie, to jsou jen takové „nereálné řeči“, realita jsou pracovní místa, splácení hypoték, i za cenu naftou udušeného moře, měst proměněných v plynové komory. V tomto ohledu je česká levice ještě zaslepenější než pravice. Je to strašné odcizení člověka, když obětuje „pro práci“ svou zemi, své veřejné statky, svá lidská práva. Taková společnost je jen masou ustrašených a vydíraných lidských zdrojů. A kapitál toho využívá k heslům jako Lidé chtějí práci, ne sociální dávky! a aby byla práce, kapitál chce stále více deregulace: privatizaci veřejných statků, méně kontrol, méně pravomocí ekologům, méně byrokracie, více investic do formování lidských zdrojů, z nichž ale stále větší část musí hradit ty lidské zdroje samy. Je to obludné falešné vědomí – smyslem ekonomického růstu přece nemůže být práce, ta sama má smysl, jen když slouží něčemu smysluplnému. A čemu slouží ekonomický růst? Jen tomu, aby bylo více pracovních příležitostí?

Česká ekonomika je závislá na výrobě automobilů, voliči se ale chovali, jako by nebyl žádný vztah mezi katastrofou v USA a českou montovnou aut. Ta nepozornost k podstatnému, je pátým alarmujícím poučením z květnových voleb.

(Václav Bělohradský; Právo, 3.7.2010)

Geneze KSČM od listopadu 1989 po současnost

2010-04-27T11:20:00.007+02:00

Komunistická strana Čech a Moravy patří k nejstabilnějším subjektům české politiky. Její volební výsledky i pozice ve stranicko-politické soustavě jsou po celé dvacetileté období takřka neměnné, a to navzdory faktu, že jí byla z počátku devadesátých let minulého století mnohými předpovídána brzká marginalizace.

Obecně vzato lze pro analýzu postavení KSČM v české politice využít dva prvky: prvním je pozice komunistické strany v rámci levého sektoru stranického spektra. Tato pozice prošla dynamickým vývojem v první polovině devadesátých let, nicméně od voleb v roce 1996 je v zásadě až na malé odchylky neměnná.

Zatímco v prvních letech po lisopadové revoluci byla KSČM nejsilnější stranou v levé části stranické soustavy, tak nástupem Miloše Zemana na post předesedy sociální demokracie na únorovém sjezdu ČSSD začíná proces její expanzivní politiky. Ta vynesla sociální demokraty do role jednoho ze dvou hlavních subjektů stranické soustavy České republiky. Nejpozději od voleb v roce 1996 tak lze pozici KSČM charakterizovat jako vedlejší pól levé části stranického spektra a sociální demokracii naopak jako relevantní protiváhu ODS a současně zdaleka nejsilnější sílu levice.

Druhým – pro tento text závažnějším – prvkem analýzy geneze komunistické strany v rámci české politiky je postupná proměna její pozice z původně antisystémové a izolované opoziční strany s nulovým koaličním potenciálem směrem k pozici, kdy se komunisté stávají ostatním stranám partnerem k vyjednávání a utváření hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně.

Po celá devadesátá léta minulého století platila dohoda všech politických stran o vyloučení KSČM z exekutivy. Byla považována za přímou nástupkyni KSČ a mnozí političtí aktéři komunistům vytýkali nenastoupení reformní cesty.

Pravdou ale je, že na počátku roku 1993 proběhla uvnitř komunistické strany bouřlivá diskuse o jejím dalším směřování. Tehdejší předseda komunistů Jiří Svoboda inicioval cestu k reformě strany a nastolil i otázku změny jejího názvu (postupně navrhoval názvy Strana demokratického socialismu, Strana radikální levice a Strana demokratické levice).

Svobodův pokus nicméně nenašel uvnitř členské základny dostatek sympatizantů a na III. Sjezdu KSČM, jenž se konal 26. 6. 1993 v Prostějově, již na předsedu nekandidoval. Sjezd přinesl vítězství „neokomunistického“ proudu a předsedou strany byl zvolen Miroslav Grebeníček. Svobodův pokus o reformu KSČM tak prokázal, že myšlenka postkomunistické strany se socialistickým zaměřením není prozatím v českém prostředí nosná.

Volební výsledky v letech 1996, 1998 a 2002 pak dokázaly, že pozice KSČM je neobyčejně stabilní, a to nikoli díky zreformování její programatiky a ideového zázemí, nýbrž právě naopak. Ekonomické a společenské problémy naší současnosti totiž umožňují komunistům rozšiřovat svůj vliv bez zásadnějších reforem, a proto se z jejich pohledu cesta nastoupená v roce 1993 jeví jako správná.

Počínaje volbami v roce 2002 pak začíná docházet k nenápadné, avšak čím dál zřejmější proměně pozice KSČM ve stranicko-politické soustavě. Volby sice vyhráli sociální demokraté, avšak nejvýznamnějšího úspěchu dosáhla právě KSČM, která jako jediná z parlamentních stran dokázala svůj volební výsledek oproti předešlým volbám zvýšit, a to dokonce o víc než sedm procent. Komunisty volilo 883 000 voličů oproti 659 000 v roce 1996, tedy zhruba o 220 000 lidí více.

KSČM disponovala po těchto volbách společně se sociální demokracií 111 mandáty, což jim umožňovalo podporovat návrhy sociálních demokratů i proti vůli ostatních vládních stran. Fakticky prvním momentem, na němž lze v této době demonstrovat postupnou změnu postoje ostatních stran ke KSČM, je to, že se poprvé od roku 1990 dostala do vedení Poslanecké sněmovny, kde získala pro Vojtěcha Filipa post místopředsedy.

Dalším klíčovým momentem na cestě k postupné legitimizaci komunistické strany byla prezidentská volba na začátku roku 2003: Václav Klaus byl zvolen prezidentem za přispění komunistických zákonodárců. Nejpozději od tohoto momentu lze tak KSČM považovat za standardní politický subjekt, s nímž je možno vyjednávat a tedy jej považovat za legitimní součást hlasovacích většin v Poslanecké sněmovně. A to platí – navzdory častým antikomunistickým rétorickým figurám mnohých aktérů – pro všechny politické strany zastoupené v Poslanecké sněmovně.

Tento trend nakonec potvrdil Jiří Paroubek v posledním roce vlády ČSSD v letech 2005-2006 (s lidovci a Unií svobody), kdy ve spojení s KSČM prosadil nemalé množství zákonů a nakonec těsně před volbami deklaroval ochotu vládnout po volbách menšinově (ČSSD) s tichou podporou právě komunistů. Lze konstatovat, že se tak česká politika na prahu své dospělosti odpoutala od některých podstatných dohod, které byly uzavřeny na počátku 90. let minulého století, kdy se politický systém nacházel ve fázi přechodu od nedemokratického politického režimu k demokracii.

Je věcí evidence založené na prostém pozorování společenského uspořádání, že navzdory silné polarizaci politické scény začasté založené na strašení návratu komunistů k moci z úst české pravice, si tuto prostou věc – tj. legitimitu komunistické strany – uvědomují i nemalé segmenty české společnosti. Nikdo ze soudných lidí si nemůže myslet, že existuje sebemenší šance komunistické strany realizovat změnu demokratického uspořádání, neboť současné vnitřní i vnější podmínky jsou na rozdíl od roku 1948 diametrálně odlišné.

Ostatně lze úspěšně pochybovat o tom, že by všech 883 000 voličů KSČM z voleb roku 2002 chtělo návrat před listopad. Jejich volební chování je motivováno celou škálou faktorů, avšak je zřejmé, že komunistická strana se profiluje především jako zastánce zájmů sociálně deklasovaných a ohrožených společenských vrstev. A ty jí taky volí. Proto lze vcelku jednoduše relativizovat údajnou nostalgii voličů KSČM po Gustávu Husákovi, hloupé propagandě, spartakiádách či výjezdních doložkách.

Plyne z toho, že českou politiku posledních let lze charakterizovat jako konsolidovaný demokratický stav. Průvodním znakem konsolidace politického systému je okolnost, že si její aktéři mohou dovolit nerespektovat ty politické dohody, které byly uzavřeny v přechodové fázi českého politického systému od nedemokratického uspořádání k demokracii. Hysterické reakce doprovázející tento posun na věci samé nic nemění.

Závěrem je tedy možné vyslovit tuto hypotézu: vzhledem k okolnosti pozoruhodné životaschopnosti a adaptability KSČM na nové poměry je pouhou otázkou času, kdy vznikne legitimní čistě levicová koaliční vláda, a to ať už v otevřené nebo skryté podobě.

Otázkou tedy není, zda se to stane, nýbrž kdy. Zda již po letošních parlamentních volbách anebo později.

Je tedy na čase, aby česká společnost přivykla tomu, že pluralita názorů a preferencí a tím pádem pluralita strategií a koncepcí je v demokratickém uspořádání něco běžného a žádoucího.

Ostatně podstatou demokracie je střídání pravice a levice u vlády.

(K možnému vzniku levicové vlády již po letošních volbách: vstup komunistů do vlády jako menšího koaličního partnera by kurs českých zemí zřejmě nijak nezměnil, jeho hlavním pravděpodobným důsledkem by bylo ohrožení samých komunistů. I z toho důvodu je pravděpodobnější, že se ve vládě neocitnou. Více v Deníku Referendum; viz tady.)

Politické dědictví Mirka Topolánka netřeba ODS závidět

2010-04-18T11:33:00.001+02:00

Několik týdnů před volbami Mirek Topolánek na výkonné radě ODS definitivně rezignoval na funkci předsedy své strany. Vaz mu zlomily výroky pronesené na adresu Židů, křesťanů a homosexuálů. ODS se nakonec po bouřlivé diskusi shodla, že pro ni je Mirek Topolánek už přítěží, a do voleb ji tak povede Petr Nečas.

Jakým byl Mirek Topolánek předsedou ODS? A jaké dědictví a stopu zanechal v české politice? Deník Referendum oslovil několik politologů s otázkami vztahujícími se k více než osmiletému působení Mirka Topolánka v pozici předsedy občanských demokratů.

ODS v opozici
Mirek Topolánek se stal předsedou na mimořádném kongresu ODS, jenž se konal v prosinci roku 2002 ve Františkových Lázních. Volba to byla poměrně překvapivá, neboť tehdejší šéf senátorského klubu ODS a místopředseda horní komory Parlamentu Mirek Topolánek nezastával do té doby žádnou vrcholnou stranickou funkci.

Faktem je, že Topolánek přebíral ODS krátce po tvrdé porážce od sociálních demokratů ve volbách do Poslanecké sněmovny. Pozici občanských demokratů charakterizovala politická izolace, neboť disponovala kvůli politice Václava Klause v podstatě nulovým koaličním potenciálem. Topolánek tak stál před úkolem znovu získat důvěru širších segmentů české společnosti i potencionálních koaličních partnerů.

Podle politologa Jiřího Pehe se Mirku Topolánkovi tento cíl podařilo splnit, avšak pouze do určité míry. „Na jedné straně sice získal nové spojence a voliče, ale zároveň si odcizil fundamentalistické, euroskeptické křídlo vlastní strany,“ myslí si Jiří Pehe. I Lukáš Jelínek se domnívá, že se Topolánkovo rozkročení do politického středu podařilo jen částečně.

„Zacílil i na méně vyhraněné voliče, občanskou společnost, akcentoval spolupráci s menšími partnery. Časem se však ukázalo, že jde spíš jen o hezký záměr a dobrou vůli. Vláda ODS nakonec byla schopna uspokojit pouze mocenské zájmy partnerských stran, nijak zajímavěji společenské uspořádání neovlivnila,“ říká politolog Lukáš Jelínek.

V období 2002–2006, kdy se ocitla ODS ve Sněmovně v opozici, se Topolánek opakovaně vyslovoval pro politiku nulové tolerance, spočívající v ostře odmítavé politice vůči vládní koalici.

„Hrubost a intolerance byla v politice už před Topolánkem (vzpomeňme jen na slovník Miloše Zemana), Topolánek ji však definitivně zasel do parlamentních lavic. Nulová tolerance či obstrukce nemohou být uplatňovány dlouhodobě, jinak dochází k paralyzování Parlamentu, potažmo i vlády,“ kritizuje Topolánkův vklad do tradic české parlamentní demokracie Lukáš Jelínek

Taktéž Jiří Pehe má za to, že opoziční strategie nulové tolerance vůči tehdejší levo-středové vládě nepřinesla jako vklad do praktik politické praxe České republice nic dobrého.

„Myslím, že byla možná účinná jako opoziční politika, ale nepřinesla nic dobrého České republice, protože zásadní reformy se daly udělat jen přes politický střed. Navíc byla odpovědná za vytvoření extrémní politické polarizace, kterou trpí česká politika dodnes,“ vytýká Jiří Pehe Topolánkovi další z pozůstatků jeho politické praxe.

Pyrrhovo vítězství I: Klaus na Hradě
Nazřeno perspektivou občanských demokratů, prvním viditelným úspěchem Mirka Topolánka coby předsedy občanských demokratů bylo zvolení jejich čestného předsedy prezidentem České republiky v průběhu ledna a února 2003. Podle námi oslovených expertů se však po čase ukázalo, že šlo o Topolánkovo vítězství Pyrrhovo.

„Při pohledu z útrob ODS se Topolánek postaral o to, aby mu Václav Klaus s autoritou prezidenta – a odlišným pohledem na pravicovou politiku – zasahoval do vnitrostranického dění a nálad,“ myslí si Lukáš Jelínek.

„Topolánek se o zvolení Klause zásadně zasloužil, ale zároveň si tím podepsal svůj politický ortel smrti. Klause tím na svoji stranu stejně nezískal, navíc tím vytvořil Klausovi mocenskou bázi na Hradě, kterou prezident využíval k podkopání Topolánkovy pozice. To, že nyní Topolánek padl, má hodně co dočinění se zvolením a pak znovuzvolením Klause,“ komentuje Topolánkův pád politolog Pehe.

Pyrrhovo vítězství II: výhra 100:100
Z hlediska tehdejší programové profilace občanských demokratů se jevil jako kruciální projekt Modrá šance, započatý v červenci 2003. Jednalo se o souhrn tematicky oddělených programových dokumentů, který představoval základ programu pro volby v roce 2006. Celý projekt byl prezentován jako alternativa vůči tehdejší vládě a současně jako základ pro případnou budoucí vládu s účastí občanských demokratů.

Občanští demokraté pod vedením Mirka Topolánka nakonec ve volbách v roce 2006 obdrželi 35,38 % hlasů a stali se volebními vítězi. Absolutní počet obdržených hlasů pro ODS byl 1 892 475, což byl výrazný nárůst oproti volbám v roce 2002, kdy volilo ODS pouhých 1 166 975 voličů. Nicméně ODS nemohla sestavit legitimní většinovou vládu bez dohody s levicí, tudíž je i strana s největším počtem obdržených hlasů mohla jen stěží označit za své vítězství.

„Ty volby nebyly úspěšné pro nikoho. Už jen proto, že rozdaly karty způsobem, který znemožnil ustavení silné programově čisté vlády a sváděl k politickému šibalství. Navíc je zajímavé, že Topolánek, přestože zpevnil pravicový elektorát, ztratil náskok ODS z let 2004 a 2005 a asistoval opětovnému nárůstu voličské podpory ČSSD,“ konstatuje Lukáš Jelínek.

„Volby nebyly pro ODS úspěchem, protože Topolánkovi na jedné straně nepřinesly možnost sestavit většinovou vládu napravo od středu, na straně druhé mu jím vytvořená polarizace znemožnila vytvořit velkou koalici,“ doplňuje Lukáše Jelínka Jiří Pehe.

ODS stranou institucionalizované korupce
Druhá Topolánkova vláda sice nakonec získala důvěru Poslanecké sněmovny, nicméně o legitimní koaliční vládě – jejíž strany měly většinu poslaneckých mandátů jako výsledek vůle voličů vyjádřených ve volbách – nemohla být řeč: Topolánkova vláda byla totiž fakticky vládou menšinovou.

Musela se tudíž spoléhat na přeběhlíky, kteří byli nuceni skrze vydírání a korumpování hlasovat pro vládní návrhy. Politická kultura korupce pak kulminovala při volbě prezidenta na začátku roku 2008. Tato praxe „byla zničující pro českou politickou kulturu. Občané se totiž dozvěděli, že jejich hlasování ve volbách je do jisté míry nepodstatné, protože se většina jednoho tábora dá koupit,“ míní Jiří Pehe.

Podle Lukáše Jelínka samotné přetahování poslanců z protilehlého tábora snižuje úroveň a pověst politiky. „Na druhou stranu, komplikované volební výsledky k tomuto řešení velmi, velmi sváděly – a Topolánek, s minimálním etickým cítěním, neodolal,“ konstatuje politolog Jelínek.

Faktem je, že po celou dobu vlády Mirka Topolánka ztrácela ODS preference, což lze těžko přičíst na vrub čemukoli jinému než vládnutí Mirka Topolánka. Poslední krajské a senátní volby skončily pro občanské demokraty přímo debaklem.

„ODS ztratila značnou část voličské důvěry, kterou před čtyřmi lety měla. Těžko říct, jak velký podíl na tom mají takzvaní přeběhlíci. Já bych spíš obecněji vypíchl přílišnou pragmatizaci chování strany. Do té sice „přeběhlíci“ patří také, ale důležitější v tomto směru byla ochota strany rezignovat na prosazování většiny původních „kamenů“ svého programu v představě, že jí to pomůže udržet se u moci,“ myslí si politolog Lubomír Kopeček.

Topolánkovi se tak možná podařilo ODS otevřít a zvýšit její koaliční potenciál, avšak negativním rysem jeho politiky zůstane napojení občanských demokratů na různá ekonomicko-zájmová uskupení, kterým šel svou politikou na ruku. „Topolánek se za celou dobu svého vládnutí nedokázal postavit různým kmotrům a bratrstvům. A když konečně oznámil, že se s nimi pustí do boje, byl i s jejich pomocí smeten,“ říká v rozhovoru pro Deník Referendum Jiří Pehe.

Klíčovým faktorem vlády ODS tak podle námi oslovených expertů byla – stejně jako v časech vládnutí Václava Klause – korupce, a to nikoli jako okrajový a nahodilý jev, nýbrž jako systémový prvek její politiky. „Korupce a klientelismus jsou v české politice zakořeněny hlouběji, než si připouštíme. ODS na provázání politiky a byznysu přímo vznikla. Kriticky o něm léta hovoří Petr Nečas. Mirek Topolánek zase loni vytáhl do boje proti kmotrům a velrybářům. Jenže síla těchto lidí v zákulisí ODS už dávno převýšila vliv partajních grémií. A to tak, že klidně akceptují výměnu Topolánka za Nečase,“ nepochybuje Lukáš Jelínek.

Politická nekultura
Zdánlivě paradoxní je příčina Topolánkova politického pádu. Tou totiž nebyla volební porážka či na korupci založené vládnutí, nýbrž jeho výroky o homosexuálech, Židech a církvi. Jiří Pehe sice pokládá osudné výroky jen za záminku, která přišla vhod lidem v ODS už dlouho čekajícím na příležitost se problematického předsedy zbavit, ale celkově jej takový konec Topolánka nepřekvapuje. „Svým stylem si o skandály přímo říkal, bylo jen otázkou času, kdy mu konečně jeden přeroste hlavu, protože se bude hodit jeho oponentům,“ uzavírá Jiří Pehe.

Hlavním Topolánkovým dědictvím tak zůstane podíl na zhrubnutí české politické kultury. Podle Lukáše Jelínka bylo součástí Topolánkovy liberální tváře i to, že si neviděl do úst. Podle jeho mínění splňuje Mirek Topolánek obraz buranského dobrodruha spoléhajícího se jen na svou šťastnou hvězdu, nikoli odpovědného evropského politika.

(Psáno pro Deník Referendum, publikováno 12.4.2010, viz tady.)